Jdi na obsah Jdi na menu
 




Prolog


Temná noc je v parku vždy nejintenzivnější. Jen při úplňku sem občas dopadá trocha světla. Sice je zde několik lamp, ale ty už opravdu dlouho nefungují.
V tuto dobu má park málo návštěvníků, ale i tak se najde několik odvážných duší, které se sem vydají. Většinou jde o zamilované páry hledajíc maximální soukromí. Občas se zde i objeví bezdomovci pátrající po nějakém vhodném úkrytu.
I dnes tu někdo je. Temnotou se nese píseň…
„Nastala černá hluboká noc,
doba, kdy máme největší moc.“
Zpívá si sladce temným hlasem mladá dívka zahalena do černého pláště.
Mlsně se dívá na mladého muže ležícího na lavičce vedle ní. Popelavě bílý, slabě dýchá, na krku se mu skví dvě malé dírky. Teče mu z nich po malých kapkách horká tekutina, krev. Ona neznámá se k němu s úsměvem skloní, jemným pohybem setře tu trochu krve. Prst si přiloží k ústům, s chutí ho olízne. V očích se jí blýskne ten dobře známý plamínek plný vášně.
Narovná se, uhladí si černý plášť zahalující její tělo, dokonalé maskování v noci. Odvrátí se od muže na lavičce a chce se rychlým krokem vydat vstříc své matičce noci.
„Martino!“ dívka se zarazí. Slyší, jak na ni volá její přítel.
„Same?“ ptá se překvapeně. Nečekala ho tu.
„Koukám, že jsi už povečeřela.“ Odvětí Sam a přitom se dívá na onoho muže na lavičce.
„Copak? Snad ty nejsi hladový? Jeho už nech, jinak zemře.“
„Já už jsem měl, ale zákusek bych si dal. Ale to by jsi ty nikdy nedovolila, že? Ty lidi nezabíjíš.“
„Jsi-li z vznešené krve, nezabíjíš dokud nemusíš.“
„Vznešené krve? Možná kdysi poloviční elf, ale nyní upír Martino! Upír, a ti zabíjejí.“
„Upíři sají krev, zabíjet nemusí.“
„My se asi neshodneme, že? Když jsi tak tvrdohlavá.“
„Ty máš, co říkat.“ Náhle se upírka zarazí, zaposlouchá se do ticha noci, „Nejdeme raději?
Cítím blízko Alexandra. Ten si asi nedá pokoj.“
„Byla by hostina.“ Sam se mlsně olízne.
„Same!“
„No jo, já už nic neříkám. Tak tedy jdeme? Co třeba klasiku, do Klanu?.“
„Není nad upírskou společnost.“
Oba společně vykročí vstříc do noci. Ta je ještě mladá, tak proč ji nevyužít.
Začíná vát silný vítr, pomalu nabírá na síle. Chladný temný vítr nese smích dvojice upírů, Martiny a Sama….

Proroctví



Naděje. Co to je? Existuje? Nebo je to pouze jen slovo na uklidnění sebe sama? Kdo ví. Záleží na každém z nás, jak ji přijmeme. Jedno je však jisté! Naděje je součástí života, ne-li dokonce jedním z pohárů, do kterých vkládáme svoji existenci. Když ji však člověk ztratí… Ztratí i život? Ano i ne, přijde o jeho část a to je kolikrát horší, než-li přijít o celý…
V celé vesnici Iaril měla vládu stále ještě noc, i když už brzy měl nastoupit na trůn den, ten zlatavý jasný den.
Ellanier, král zdejší lesů, tiše ležel v posteli. Ještě stále byl ponořen do spánku. Z pavučiny snů se sice už pomalu vyvlékl, i kdy rád by se do ní vrátil. Zdál se mu totiž krásný sen. Viděl, jak jeho ještě nenarozená dívenka běhá po mýtině a hraje si s černým panterem. Sice ho nikdy nechytila, ale i tak byla šťastna, že je svobodná.
Slunce se pomalu začne drát na trůn, paprsky začnou pomalu prostupovat hustým spletencem větví. Několik paprsků projde i do pokoje, kde spí Ellanier. Když na něj dopadne několik hřejivých paprsků, otevře oči.
„Ellaniere!“ osloví ho Militrí, „vaše žena… Holčička se dere na svět.“
Ellaniere s touto radostnou zprávou rychle vyskočí z postele. Rozhlédne se po pokoji. Na protějším lůžku, specielně přichystaném pro rodící Sabrinu.
Přistoupí k ní, chytne ji za ruku a usměje se.
„Brzy už se naše holčička podívá na tento nádherný svět.“ Pronese tichým hlasem Sabrina.
„Ellaniere, myslím, že by jsi měl jít, neboj bude vše v pořádku. Zavolám tě.“ Milítri ho vyruší z přemýšlení.
Pomalu se zvedne a vyjde ven z pokoje.
V hlavě mu začnou vířit další myšlenky. Tolik očekávaná dcera. Sice se objevilo několik nesouhlasných hlasů, když si přivedl do vesnice ženu lidské rasy. Prý je to pro elfa nepřístupné, ale nyní, po tolika letech si už na to nikdo nevzpomene, Sabrina se přizpůsobila jejich stylu života, i když nikdy nebude jako oni. Teď budou mít spolu dceru, žádné nesouhlasné hlasy se neozývaly, když jim tuto novinu oznámili. Všichni se na malé děťátko těšili, viděli v tom naději, lásku, štěstí a klid. Měl by zavolat Istima, moudrého muže schopného předvídat životní náplň narozených dětí. Už je to velmi starý muž, i když na to nevypadá, aby také ne, vždyť je to elf, jak má být. Ellanier se rozhodne, že zatím pro něj přijde. Je zvědav co čeká jeho dceru, jistě to budu šťastný osud.
Rychlým krokem se vydá do vedlejšího příbytku.
Začne vát silný vítr, které si pohrává s listím v korunách stromů, pohrává si i s jeho vlasy. Není to nepříjemný vítr, ba naopak. Je velmi příjemný a velmi osvěžující. Vítr ho popohání v jeho krátké cestě.
„Vítej!“ promluví na něj Istim, jakmile Ellanier dojde ke dveřím.
„Vím proč přicházíš. Jdu hned s tebou, jenom ještě chvíli počkej. Musím něco udělat.“
S těmito slovy opět zajde do svého příbytku, ale za chvíli se vrátí. Není na něm vidět, co si musel zařídit, nic navíc si nevzal, nic tam také nenechal. Obyvatelé vesnice si však zvykli, že tento mudrc je občas velmi zvláštní člověk.
Mlčky jdou zpět do domu, kde se jistě už narodila holčička. Vítr pomalu přestává vát, není už nic, co by zrychlovalo jejich krok.
Za chvíli dorazí na místo, kam měli namířeno.
Ellanier pokynutím hlavy vyzve mudrce, aby šel jako první. Toto vysoce vážené gesto na znamení úcty od někoho, jako je král lesů, je velmi neobvyklé a opravdu znamená mnoho. Vejdou do pokoje, kde na posteli klidně oddychuje Sabrina, na její hrudi leží malé děťátko a u její postele stojí Militrí osušující její vlhké čelo.
Ellanier, nyní šťastný otec, přistoupí ke své milované. Istim ho však zarazí. „Ne! Ještě se dítěte nedotýkej. Potřebuji aby bylo otcem nepoznamenané, abych co nejvíce vidět.“ S těmito slovy vezme maličkou do náruče.
Chvíli na ní jen hledí. Brzy se zvedne velmi silný vítr, už není tak jemný, jako když šel Ellanier k mudrci, už je mocný, silný. Začne padat listí ze stromů a toto spadané listí začne vytvářet na zemi malý vír, nijak nebezpečný, vypadá velmi zajímavě. Zelený vír. Brzy se hry větru zapojí i hra světla. Slunce jako by si také chtělo hrát. Jeho paprsky vnikají do místnosti a v různých odlescích a barvách dopadají na malou holčičku.
Náhle se jakoby zastaví čas. Vítr ustane a nejenom on. Ustane vše, jako když už nic není. Zastaví se film. Jen Istrim se pomalu pohne, jeho očí zčernají. I bělmo má černé, vypadá jako posel. Ale ne jako posel zlého stvoření, vypadá pouze jako posel, posel osudu.
Začne mluvit pomalým jasným hlasem: „Ty stvořena z krve dvou odlišných ras, ty mladé dítě. Tvůj život je spletitý, ovšem osud jasný. Ty, dítě zplozeno z lásky, budeš jednou ztraceno pro svou rodinu. Stane se z tebe Nesmrtelná, stane se z tebe upír. Osud nelze změnit. Přátelství tě svede na cestu temnou, pro tebe však bude nejlepší, neboť se ti tím splní i tvé největší přání. Nesmrtelnost bude v tu chvíli tvá. Můžeme ti závidět, můžeme tě i zároveň litovat. Nechť jsou tvé kroky uvážené. Nechť je tvá duše co nejčistší i v době Nesmrtelných. Nikdy nezapomeň kým jsi byla a čím stále budeš, vznešené krve. Jméno hodné tebe je jméno rasy lidské, Martina, bojovná, vystihuje tebe. Vítej na tomto světě Martino!“
Čas opět začne proudit, vítr se však uklidní, slunce také a Istrimovi oči se vrátí do své důvodné zelenohnědé barvy.
„Nesmrtelná?“ vydechne nechápavě Ellanier.
„Martino.“ Rozpláče se její matka. Nechce uvěřit tomu, co slyšela, ne! To není možné, její dcera měla být dítě štěstí a ne tohle…
Z pláče ji vyruší bílá holubice. Usedne Sabrině do klína, pohlédne na ni, v očích se jí leskne porozumění, ne lítost, pouze porozumění. V zobáčku drží krásnou černou orchidej. Položí ji před sebe. Pohlédne ještě jednou na ženu a opět potichu odlétne.
Sabrina vzhlédne, neví co to znamená. Istrim ovšem zareaguje, položí dítě matce do klína, vedle černé orchideje. Kývne hlavou, čímž naznačí, aby černou orchidej vložila k dítěti. Sabrina tak učiní, poté pohladí svoji malou holčičku, Martinu, po vlasech a po tváři se jí opět začne valit jedna slza za druhou…

Setkání



Svítí jasné slunce, je poledne. Na mýtině sedí malá dívenka. Hraje si s malým černým panterem. Kotě spokojeně přede, na dívce je vidět, že kdyby mohla, také by zapředla. Dívka na sobě ucítí cizí pohled. Vstane a dívá se kolem sebe, její pohled spočine na přibližně starém chlapci. Vezme do ruky malého pantera a s radostným výkřikem se za ním rozeběhne..
Ten se dívá s obdivem na dívku. Obdivuje, jak otcova krev elfů nechala na ni část sebe. Běží ladným krokem, téměř jako laň. Její kratší roztřepené vlasy ji poskakují kolem hlavy a odhalují špičaté uši.
„Same!“ vyruší ho z obdivování, „Tak ráda tě vidím! Já už myslela, že nepřijedeš. Jak dlouho jsem tě už neviděla? Naposledy, když nám bylo devět. To je doba, pět let.“
„Taky tě rád vidím Martino. Vyrostla jsi.“
„No aby taky ne.“ rozesměje se.
„Jinak, pěkná čičina. Jak se jmenuje?“ vyzvídá Sam.
„To víš jednoho dne k nám sám přišel. Dali jsem mu jméno Gabriel.“
„Muž Boží. Tady tedy spíše šelma Boží. To zní celkem zvláštně.“
„Kdo ví, jestli nakonec nebude Boží.“
„Jak říkáš, kdo ví.“
„Nejdeme Same raději do vesnice? Myslím, že tě všichni rádi uvidí.“
„Jistě, já je také rád uvidím.“ Odvětí Sam a mírně se poukloní.
„Co ta úklona?“
„Trénuji až se vám budu klanět královno.“
Martina se místo odpovědi zasměje, zavolá na černého pantera, který okamžitě přiběhne. Jdou mlčky. Slova v této chvíli jsou zbytečná. Oba ví, jaké má pocity ten druhý, neboť mají ty samé. Mezi nimi proudí ohromná hřejivá energie přátelství. Je tak silná, že kterýkoliv tvor v jejich blízkosti ji také ucítí, i když není mířena na něj.
Gabriel jim spokojeně běhá pod nohama, přede co nejvíc může.
Náhle se rozeběhne za jedním z barevných motýlů, který letěl kolem. Utíká za ním, zpět na mýtinu. Martina utíká za ním. Gabriel jako omámený následuje motýla, až se ocitne opět na mýtině. Když je motýl nízko, akorát na dosah pracky, skočí. Motýla není vidět, proto se podívá na zem, zda-li ta není, ale není. Udiveně se dívá. Nechápe, kam se poděj. Za chvíli za sebou uslyší hlasitý smích. Otočí se a Martina, když ho též uslyší, učiní stejně.
Smějící se postava stojí přímo proti slunci, takže není zcela patrné, kdo to je. Vypadá jako muž, vysoký muž… Jak se onen neznámý zahalený do slunečního svitu přibližuje, Martina v něm začne poznávat svého otce, Ellaniera.
S radostným výskotem se k němu rozeběhne, Gabriel ji poslušně následuje a i Sam se pomalým krokem, nechce rušit rodinné chvíle štěstí, vydá za nimi.
Dcera obejme svého milovaného otce, oddaným pohledem se mu zadívá do očích. Otec ji vezme do náruče, „Pěkný motýl, že? Vidíš co trochu moudrosti a světla udělá. Zapamatuj si to. Moudrost a světlo jsou dary mocnými. Díky nim dokážeš udělat více, než-li jen motýla.“ Poté dceru položil zpět na zem a pomalými kroky se vydal k Samovi.
Jakmile Sam došel k Ellanierovi, uklonil se na znamení úcty. Než však stihl promluvit, král ho předstihl: „Vítej Same! Vítej v těchto lesích, v našem kraji. Pojď s námi, rádi tě pohostíme. Myslím, že i příjemná teplá postel se pro tebe nalezne.“
„Děkuji za vřelé přivítaní Ellaniere, děkuji vám. Děkuji i za vaši pohostinnost, kterou rád přijmu.“
Král kývl hlavou na znamení souhlasu. A vydal se opět směrem, kde začíná pěšina vedoucí do vesnice.
Martina se pousmála nad svojí myšlenkou. Tedy ona to byla skutečnost, jen Martina si ji trochu upravila… Kdykoliv jde po této pěšině, mlčí. Ještě nikdy nikoho neviděla, že by v tomto úseku mluvil. Všichni jsou zde šťastni, milování, pouto přátelství zesiluje a roste zde i důvěra v ostatní. Záhadné, proč poblíž této pěšiny nestojí žádný dům, protože by to byl jistě šťastný dům.
Dívá se na zem pozoruje kamínky, brouky a jiné věci, které je možné spatřit na pěšině. Když ucítí na sobě pátravý pohled, nejistě vzhlédne a mírně se začervená, protože její oči se vpijí do očí Samových.
Usměje se a dál se dívá do těch hlubokých očí. Jsou celé černé, tak tajemné, tak krásné. Sam se do ní vpíjí víc a víc, i ona mu jeho pohled oplácí.
Dalo by se to nazvat hrou „Kdo, z koho“ , i když toto není hlavní účel.
Martina nakonec uhne pohledem. Výmluvně vezme do náruče malého Gabriela, který se jí pletl pod nohama.
Sam se nesměle usmál a podíval se na cestu před sebe. Jeho oči se rozzářily, když spatřily elfí vesnici, ke které se pomalu blížili.
Vesnice byla malá, po jejích hradicích rostlo přírodní oplocení. Stromy, keře a jiné rostliny tu tvořili pomyslnou hranici. Dál, za touto hranicí rostly stromy, kolem kterých se plazily domy zdejších obyvatel, elfů. Tyto domy vypadaly jako jedno velké točité schodiště s odpočívadli. A i když se na pohled zdály malé, téměř neobyvatelné, byly překvapivě prostorné. Měly pouze dvě okna, avšak i ona byla velká. Místo skla, či záclon je pokrývala slabá, avšak pevná, průhledná blána.
Pomalu sešli z „cesty mlčení“ , nyní šli jen po trávě. Konečně mohli prolomit tu tichou bariéru.
„Koukám, že vesnice se vůbec nezměnila, tedy alespoň na pohled.“ Sam se s úsměvem podívá na Martinu.
„To máš pravdu, snad jen někdo vyrostl, někdo zemřel, někdo se narodil.“ Ellanier mu jeho slova potvrdí.
„Same!“ vykřikne radostně chlapec, který si na kraji vesnice hrál. Jmenuje se Alexandr, přibližně stejně starý jako Sam, stali se z nich přátelé, když mu Sam zachránil život. Jednou, kdy si hrál poblíž řeky, spadl do ní, byl ještě malý, a začal se topit, Sam odvážně skočil do vody a zachránil ho. Vlastně tak se dostal i do jejich vesnice. Díky této záchraně ho elfové přijali téměř za vlastního. Lidem málokdy projeví takovou laskavost. Sam mile rád přijal, byl bez rodiny, sám se potuloval zemí. Když mu bylo devět let, řekl, že musí na nějakou dobu odejít. Bez důvodu, ale slíbil, že se vrátí. A nyní se vrátil.
Alexandr se rozeběhl směrem k blížící se skupince. Sam, jakmile uslyší své jméno, začne pátrat po osobě, která naň volá.
„Alexandře!“ vykřikne Sam, když spatří přítele. Poután vztahem přátelství a radosti se k němu také rozeběhne.
Martina s Ellanierem se s úsměvem zastaví a pozorují dvojici.
Když se dvojice konečně setká, radostně se obejmou. Je to opravdu pevné a vřelé odejmutí, které sice netrvá déle, než-li jen několik sekund, ale i tak znamená mnohem více, než ty laciná dlouhá objímání.
„Jsem rád, že jsi tu.“ Řekne Alexandro hned, jak ho Sam pustí.
„Také vás všechny rád vidím a tebe dvojnásob.“
Ellanier a Martina se po chvilce věnovaného soukromí přátelům, vydají k dvojici.
„Musíš mi potom dovyprávět, co se ti všechno stalo. Myslím, že toho bude dost, ale my máme času také dostatek, nebo snad ne?“ ujišťuje se Alexandro.
„Stejně mi nic jiného nezbude a času není nikdy dost, ale ani málo, nemyslíš?“
„Času je vždy dostatek.“ Vloží se do hovoru Ellanier, který spolu s Martinou došel k dvojici.
Ostatní vesničané, když spatřili skupinku, zvědavě se k nim také vydali. Většina z nich potom, co si všimli Sama, radostně se k němu vydala. Takový vážený přítel je vždy u elfů vítán a ani nevadí, že je člověk. Ozývaly se pozdravy, a nebo někteří jen pokynuli. Nakonec to musel ukončit Ellanier, který jim řekl, že za chvíli bude stejně večeře, z které udělají menší hostinu, kde uvítají Sama a na ní, nebo další den si se Samem mohou popovídat, jak jen bude libo.

* * *


K Samovi pomalu doléhala omamná vůně jídla, které se chystalo na malou uvítací hostinu.
Seděl u malého stolku u okna v domě Alexandra. Naproti němu seděla Martina a po jeho levici Alexandro.Momentálně řešili, co se dělo, když tu Sam nebyl. Bylo to na dlouhé vyprávění, ale Martina, která právě teď vyprávěla o jejich vesnici doprovázena Alexandrem, se snažila co nejstručněji a nejjasněji shrnou události, které se staly.
Ono se ani v jejich vesnici nic nestalo, zdejší elfové nemají moc rádi změny a snaží se jim, co nejvíce vyhýbat.
Takže snad krom toho, že přibylo, někdo odešel a zbytek o něco zestárl, nebyl tu žádné změny. Snad jen jedna trochu větší, začaly se po okolí pohybovat velké skupinky lidí, prý zde mohou najít poklad nesmrtelnosti, ale v takové formě, o které je lepší ani nemluvit, prý se v horách ukrývají Nesmrtelní, jenže většina elfů tomu nevěří, protože v blízkosti těch hor krom nich nikdo jiný nebydlí a zatím nikdo z nich nebyl napadnut upírem.
Tímto její vyprávění i vesnic skončilo a zakončila ho větou: „Když jsem byla na té louce, zrovna jsem o tobě přemýšlela, myslela jsem si, že už tě neuvidím, ale to jsi na mě zavolal a já byla celá šťastná, že jsi tady…“
„Teď je myslím vyprávění na tobě Same, doufám, že ty máš mnoho na vyprávění.“
Alexandro se nedočkavě těšil, až to vyprávění konečně uslyší.
„Mám toho opravdu mnoho na vyprávění, něco více, něco méně příjemného, takže tedy..“ větu ale Sam nedořekl protože se ozval slabý cinkot zvonků, který, jak již bylo ve zdejší vesnici zvykem, svolával lid k oslavám, či hostinám.
„Poslechneme si ho až déle, teď už musíme jít, máme tam být mezi prvními.“ Řekla s trochu smutným hlasem Martina, zvedne se a vyjde z domu.
Pod vzrostlým dubem je až téměř neuvěřitelné obrovský stůl. Sam ucítil krásnou vůni jídla, která se k němu neslyšně linula. Došel ke stolu. Jeden z elfů, Sam si nevybavoval jeho jméno, mu ukázal na místo po pravici Ellaniera, což pro něj bylo překvapení, neboť kdo sedí po pravici krále, král si ho váží a chová k němu obrovskou úctu.
Ellanier pronesla na začátek několik slov na uvítanou. Po nich se mohl Sam konečně pustit do jídla, začal mít totiž neuvěřitelný hlad. Rozhlédl se po stole, hledal nějaké maso, ale když žádné maso nenašel, uvědomil si, že elfové maso nejedí. Trochu si povzdechl a naložil si pořádnou porci podivně rudých kuliček s fialovými listy na talíř. Zakousl se do nich, k jeho překvapení chutnaly vítečně, po několika kouscích se cítil zasycen a také se najednou začal cítit příjemně ospalý. Snažil se ještě nějakou chvíli vnímat okolí. Dolehl k němu ještě smích s hlas Ellaniera: „Myslím, že si s ním dnes nikdo nepromluví, snědl příliš spavých bobulí.“ A dál už přestal vnímat tento svět, ocitl se totiž v cela jiném světě, ve svém světě…

Klid před bouří

 

Nedaleko jednoho zdejšího obávaného nočního klubu, který svojí špatnou pověst měl proto, že už mnohokrát se stalo, že před ním a nebo přímo v něm někdo zemřel, se tiše plížily dvě postavy. K překvapené všech tento klub ale nikdy zavřít nemohli, majitelovi se totiž dařilo bravurně z těchto nepříjemností vybruslit.
Ty dvě postavy zahalené v dlouhém plášti mířily směrem k tomuto klubu, i když člověk by je podle vzhledu nezařadil do nebezpečné sebranky. Oba byli mladí a něco na nich bylo vznešené, nikoliv však luxusní oblečení, to oni na sobě ani neměly. Vznešenými je dělalo „něco“ uvnitř, nějaké to neznámé „ono“.
První postava z dvojici se náhle zastavila, otočila se na svého partnera, měla na puse přiložený prst a pomalu si sundala plášť. Kdyby v této uličce byl ještě někdo jiný, krom nich, asi by se divil proč si sundává plášť když je noc chladná a asi největší záhadou by bylo, proč to dělá žena, která vypadá tak křehce jako ona.
Druhá postava si též po vzoru dívky sundala plášť, byl to mladý muž, vypadal stejně jako dívka tak křehce, ale zároveň i tak silně.
Mladá žena mu dala svůj plášť, sehnula se pro něco k zemi, bylo to zabalené ve špinavé mnohokrát použité krabici. Z výrazu ženy však bylo patrné, že obsah nejspíše nebude tak chudý jako jeho obal.

„Pláště budou za chvíli potřeba Same, svit musíme schovat, pozor, otevírám to.“ Otočí se od krabice dívka.
„Já vím Martino, už jsi mi to nejednou říkala, jen nechápu, proč ji musíš vyndávat zrovna teď, já bych byl už ráda v klubu.“ Odpoví nevrle Sam.
„Do Klanu půjdeme za chvíli. Proč ji musím mít?“ odfrkne Martina, „Ty nevíš, co pro mě znamená? A navíc zapomínáš na její moc a jestli je Alexandro blízko, bude potřeba její ochrana.“
„Ochrana? Snad tomu stále nevěříš. Řekni mi kdy tě naposledy ochránila? Hm… Vždy jsi musela použít své vlastní síly. Nebuď naivní Martino, jinak brzy skončíš jako další poražený slabý upír.“ Zpraží Sam Martinu podrážděně.
Martina mu jeho pohled oplatí, zamračí se. „Schovej mě do plášťů.“ Pronese suše a opět se otočí ke krabici.
Sam raději už mlčí, myslí si své a opatrně Martinu skryje do plášťů.
Martina, jakmile na sobě ucítí plášť, pomalu začne otevírat víko krabice. Vychutnává si tento okamžik, jako ovšem všechny chvíle, kdy ji opět spatřila.
Když sundá víko, nedočkavostí a napětím ani nedýchá. Na dně leží nějaký předmět zahalený ve starém hadru. Hlavou ji bleskne jedna vzpomínka: Seděla s maminkou na louce, povídaly si o nastávající oslavě jara. Její maminka se však zarazila, usmála se a řekla jí, ať zavře oči a nastaví ruku. Martina se na ní nedočkavě podívala a učinila tak. Ona vložila do její malé natažené ručky nějakou květinu. Martina otevřela oči, upřela pohled na černou orchidej, která vypadala jako čerstvě utržené, pak se podívala zvědavě na matku.

„Uschovej ji Martino, opatruj ji a nikdy ji neztrať! Její síla daleko sahá za naše znalosti, její moc umí být silnější než naše. Je jen potřeba ji uschovat, nikdy o ní nepřijít a hlavně ji chovej v tajnosti!“
„Ale maminko, jak ji mám použít a kde jsi ji vzala?“ Martina se začala ihned vyptávat.
„Když jsi se narodila,“ zarazila se a po tváři ji stekla jedna malá slza, ale hned dál pokračovala, „když jsi se narodila, přiletěla do domu holubice a na klín mi položila tuto černou orchidej. Měla jsem ji položit k tobě, když jsem tak udělal, prolétla mnou ohromná síla a v hlavou mi projel jakoby krátký film, viděla jsem tebe, jak před sebou držíš tuto orchidej, září kolem tebe ochranné bílé světlo a odrážíš nepřítele.“…
Tehdy jí bylo šest let, tehdy poprvé dostala tuto cennou ochranu. Vždy ji pečlivě schovávala a používala ji jen v nejnutnějších případech, jede den ji však nepoužila a ten den se stal osudným… Svoje myšlenky rychle zahnala a začala se opět se soustředit na černou orchidej ve svém obalu.

* * *

Nedaleko od nich seděl v temné uličce mladý muž. Mohlo mu být kolem dvaceti let. Jeho tvář zahalovaly prameny dlouhých hnědých vlasů. Seděl shrbeně na zemi, jeho záda se dotýkala zdi staré budovy, nejspíše bývalého skladiště. Tiše dýchal, na něco se soustředil. Nepřítomně se díval před sebe, nejspíše na nějaký kamínek nebo něco jiného na zemi, ale to nebylo hlavním středem jeho zájmu, on napjatě poslouchal, jako by čekal, až se někdo ozve a on bude moc vyrazit dál, vpřed.
Jak tu tak sedí, v hlavě si pohrává s jednou vzpomínkou, se vzpomínkou na jeden okamžik, který za tohle všechno může. Ta chvíle může za to, že on tady sedí a čeká na ně, aby mohl zaútočit, pomstít se, za to, co z něj udělali. Opět ho zaplaví vlna vzteku, začne mu tepat ve spáncích, jak se mu do nich nahrne krev. Pevně zatne pěst, až se mu jeho vlastní nehty zaryjí do dlaně. Bolesti si však nevšímá, nevšímá si ničeho kolem sebe, jen tiše vnímá každý zvuk v okolí. Začne se pomalu houpat tam a zpět, jeho napětí a nervozita stoupá. Cítí, jak jsou blízko, adrenalin v jeho krvi stoupá, cítí je. Rád by vyrazil už teď, ale ví, že musí počkat. Kdyby zaútočil v nesprávnou chvíli, hořce by toho litoval.
V duchu se tiše zasmál. Jak dlouho je sleduje? Už nějakých čtyři sta let. Nesmrtelní dlouho žijí, ale on by rád svůj život ukončil hned na začátku, co se v něj proměnil. Jenže něco mu to nedovolilo. To něco byla pomsta. Chce se pomstít a teprve potom může s klidným duchem odejít. Nemělo by to být těžké. Lovců upírů je v této době sice pramálo, protože tihle paranoidní lidí v Nesmrtelné nevěří, ale i tak se najde několik jedinců. Snad na některého narazí a pokud ne… Pokud na nikoho nenarazí, budu se muset stát svým vlastním lovcem…
Něco ho vyruší, vzhlédne. Náhlá změna větru, to se v těchto končinách často nestává. Znejistí. Rychle vstane a zbystří svoje vnímání. Dívá se kolem sebe, pravou rukou pevně svírá rukojeť meče. Nejistě se točí kolem dokola, rozhlíží se. Neví přesně proč by se měl takhle cítit, ale něco mu říká, že by měl být na pozoru. Vítr sílí, začíná mu cuchat vlasy.
Pohlédne směrem, kde si myslí, že se ti dva, Sam a Martina, nachází. Právě včas. Odněkud, kde by měli být vystřelí tlumený paprsek bílého světla.
„Orchidej“ vydechne.
Nervózně sebou škubne. Rozmýšlí se, jestli má vyrazit, nebo ne. Už je tak blízko, nechce si to zkazit, ale má strach. O orchideji mu Martina vyprávěla.
Ale jeho chuť na pomstu je silnější než obavy, rozeběhne se směrem k nim.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Móóóc hezké :)

(Averan, 24. 3. 2007 14:24)

Už se těším na pokračování osude :)