Jdi na obsah Jdi na menu
 





Kapitola devátá
Kapitola desátá
Kapitola jedenáctá

Kapitola devátá - Úkryt



Všechno jako kdyby se najednou rozmazalo a zpomalilo. Harry a Hermiona vyskočili na nohy a vytáhli své hůlky. Mnozí si teprve uvědomovali, že se stalo cosi příšerného. Lidé se začali otáčet ke stříbrné šelmě, ale ta mezitím začala mizet. Od středu parketu, kde patron přistál, všichni utichali. Pak někdo zakřičel.
Harry a Hermiona se ztratili v panikařícím davu. Hosté utíkali na všechny strany, mnozí se přemisťovali. Ochranná kouzla okolo Doupěte padla.
„Rone!“ zakřičela Hermiona, „Rone, kde jsi?“
Jak si probíjeli cestu tanečním parketem, uviděl Harry, jak se v davu objevují zahalené postavy. Pak uviděl Lupina a Tonksovou s hůlkami pozvedlými a zaslechli je, jak oba volají „Protego!“. Ze všech stran se ozýval křik…
„Rone! Rone!“ volala Hermiona a přitom napůl vzlykala, když je s Harrym obklopili vystrašení hosté: Když jim nad hlavou prolétl paprsek světla, ať už z ochranného kouzla, či čehosi mnohem hrozivějšího, uchopil ji Harry za ruku, aby se ujistil, že se jeden druhému neztratí.
A pak se najednou objevil Ron. Pevně chytil Hermioninu volnou ruku a Harry ucítil, jak se otáčí na místě. Světlo a zvuk se vytratily, jak se nořili do tmy. Jediné, co cítil, byl neskutečný tlak, který vypadal, že ho brzy rozmáčkne. Přemisťovali se pryč, daleko od Doupěte, pryč od přicházejících Smrtijedů, možná od samotného Voldemorta…
„Kde to jsme?“ uslyšel Ronův hlas.
Harry otevřel oči. Na chvilku si myslel, že se ze svatby vůbec nikam nepohnuli. Pořád byli obklopeni masou lidí.
„Na hlavní třídě u Tottenhamského soudu,“ zafuněla Hermiona. „Běž, jen běž, musíme ti najít místo, kde se převlékneš.“
Harry udělal přesně to, o co ho požádala. Napůl šli a napůl běželi vzhůru širokou temnou ulicí, přeplněnou neznámými pozdně nočními hýřily, lemovanou uzavřenými obchody a k tomu jim nad hlavami zářily hvězdy. Okolo nich zarachotil dvoupatrový autobus a z nedaleké hospody na ně pokukovala skupina veselých pijanů. Harry a Ron na sobě stále měli společenské hábity.
„Hermiono, nemáme tu nic, do čeho se můžeme převléknout,“ řekl jí Ron, když se mu poté, co ho zahlédla, začala jakási mladá dívka hlasitě smát.
„Proč jsem se jen nepřesvědčil, že mám s sebou svůj neviditelný plášť?“ řekl Harry a v duši proklínal svou pošetilost. „Minulý rok jsem ho měl pořád u sebe a –“
„To je v pořádku, mám plášť, mám šaty pro vás oba,“ řekla Hermiona, „Zkuste si je a chovejte se přirozeně, dokud – tady to půjde.“
Vedla je dolů boční uličkou a pak do úkrytu temné uličky plné stínů.
„Když říkáš, že máš plášť a šaty, …“ promluvil zamračeně Harry na Hermionu, která s sebou neměla nic, než jen svou malou kabelku, ve které se teď prohrabovala.
„Ano, mám je tady,“ řekla Hermiona a k Harryho a Ronově naprostému úžasu z kabelky vytáhla dvoje džíny, svetr, kaštanově hnědé ponožky a nakonec i stříbřitý neviditelný plášť.
„Jak se ti ksakru –?“
„Nedetekovatelné rozšiřovací kouzlo,“ řekla Hermiona. „Drobet složité, ale myslím, že jsem ho zvládla. Každopádně se mi tam vešlo všechno, co teď potřebujeme.“ Trochu svou křehce vypadající kabelkou zatřásla a uvnitř to zarachotilo jako v nákladním vagónu, když se uvnitř převalila hromada těžkých předmětů ze strany na stranu. „Ksakru, to budou knihy,“ řekla a nakoukla dovnitř, „a já jsem je všechny srovnala podle názvu… No dobrá… Harry, raději si vezmi neviditelný plášť. Rone, pospěš si a převleč se…“
„Kdys tohle všechno připravila?“ zeptal se Harry, zatímco si Ron svlékal šaty.
„Říkala jsem ti v Doupěti, že jsem si to nejdůležitější připravovala celé dny, víš jak, pro případ, že bychom se museli rychle ztratit. Dneska ráno, když ses převlékl, jsem ti zabalila batoh, Harry, a schovala ho k sobě… Měla jsem tušení…“
„Jsi prostě úžasná,“ řekl Ron a podával jí své složené šaty.
„Díky,“ řekla Hermiona a když ukládala šaty do kabelky, usmála se. „Prosím, Harry, nasaď si ten plášť!“
Harry se zahalil do svého pláště, přehodil si ho přes hlavu a ztratil se z dohledu. Teprve začínal hodnotit, co se stalo.
„Ostatní… Ti všichni na svatbě…“
„O to se teď nemůžeme starat,“ zašeptala Hermiona. „Ty jsi ten, koho tady pronásledují, Harry, a když se tam vrátíme, jen všechny vystavíme zbytečnému nebezpečí.“
„Má pravdu,“ řekl Ron, který tušil, že se Harry začne hádat, i když mu neviděl do obličeje. „Byla tam většina Řádu, postarají se o ostatní.“
Harry přikývl, pak si uvědomil, že ho vlastně nevidí, a řekl, „Jo.“ Ale myslel na Ginny a cítil, že brzy vypění.
„Tak pojďme, měli bychom sebou pohnout,“ řekla Hermiona.
Přesunuli se zpět vzhůru boční uličkou a pak na hlavní třídu, kde na druhé straně zpívala skupina mužů a mávala jim přes vozovku.
„Jen mě tak napadá, proč sis vybrala zrovna třídu u Tottenhamského soudu?“ zeptal se Ron Hermiony.
„Nemám ponětí, prostě mě napadla, ale myslím, že tady v mudlovském světě je bezpečněji, nebudou čekat, že bychom byli tady.“
„Pravda,“ řekl Ron a rozhlédl se, „ale nepřipadáš si – nechráněná?“
„Kam jinam bys chtěl jít?“ zeptala se Hermiona a sledovala, jak na ni opilci na druhé straně ulice začali hvízdat. „Těžko si můžeme zamluvit pokoje u Děravého kotle a s domem na Grimmauldovu náměstí nemůžeme počítat, když se tam může objevit Snape… Asi bychom měli zkusit dům mých rodičů, i když i tady je šance, že si to tam přijdou prověřit… Kéž by sklapli!“
„Děje se něco, drahoušku?“ zakřičel ten nejopilejší muž přes ulici. „Napiješ se s náma? Zahoď zábrany a pojď k nám!“
„Někam si půjdeme sednout,“ řekla Hermiona spěšně, když viděla, jak Ron otevírá ústa, aby zakřičel na opilce přes ulici. „Podívejte, tady nám to bude vyhovovat!“
Byla to malá noční kavárnička. Umakartové stoly byly mírně umaštěné, ale bylo tam téměř prázdno. Harry zalezl do boxu první a Ron si sedl bokem k němu a Hermiona, která seděla zády ke vstupu a protestovala proti tomu, naproti nim. Dívala se přes rameno tak často, že to vypadalo, jako když má tiky. Harrymu se nelíbilo, že se tam zastavili. Pohyb ho udržoval v iluzi, že jdou za nějakým cílem. Pod kabátem cítil, jak účinky mnoholičného lektvaru vyprchávají a jeho ruce nabírají obvyklou délku a tvar. Vytáhl z kapsy brýle a nasadil si je.
Po minutě nebo dvou řekl Ron, „Víš, že nejsme daleko od Děravého kotle? Je to nedaleko, v Uhelné ulici –“
„Rone, to nemůžeme!“ řekla Hermiona naráz.
„Nemůžeme tam zůstat, jen než zjistíme, co se děje!“
„Víme, že Voldemort převzal kontrolu nad ministerstvem, co dalšího potřebujeme vědět?“
„Dobrá, dobrá, byl to jen nápad!“
Najednou ztichli. Přišourala se k nim žvýkající číšnice a Hermiona objednala dvě cappuccina. Vypadalo by divně, kdyby objednala jedno i Harrymu, který byl stále ještě neviditelný. Do kavárny vstoupili dva urostlí dělníci a zapluli do sousedního boxu. Hermiona začala šeptat.
„Říkám, že musíme najít nenápadné místo, kde se přemístíme, a vydáme se na venkov. Jakmile se tam dostaneme, můžeme poslat Řádu zprávu.“
„Takže ty umíš vyčarovat toho mluvícího patrona?“ zeptal se Ron.
„Trénovala jsem to, takže myslím, že ano,“ odpověděla Hermiona.
„No, když jim to nezpůsobí problémy, i když už je vlastně možná zajali. Bože, to je odporný,“ dodal Ron poté, co se napil napěněné šedé kávy. Číšnice to zaslechla a střelila po Ronovi protivným pohledem, načež se přesunula k novým hostům, aby si i oni mohli objednat. Větší z dvou dělníků, který byl blonďatý a poněkud silnější, jí při odchodu zamával. Ona se na něj ale jen uraženě podívala.
„Radši půjdeme, tenhle humus nebudu pít,“ řekl Ron. „Hermiono, ty máš nějaké mudlovské peníze, abychom to mohli zaplatit?“
„Ano, než jsem vyrazila do Doupěte, vybrala jsem ze svého účtu všechny úspory. Vsadím se, že budou úplně dole,“ povzdechla si Hermiona a hledala svou kabelku.
Dva dělníci udělali úplně stejné pohyby a Harry je nevědomky napodobil. Všichni tři vytáhli hůlky. Ron, který si o pár sekund později uvědomil, co se děje, vyskočil přes stůl a srazil Hermionu na lavičku. Síla kouzel Smrtijedů zničila dlaždice na zdi, kde ještě před chvilkou byla Ronova hlava, načež Harry, který ještě pořád nebyl vidět, zakřičel „Mdloby na tebe!“
Velkého blonďatého smrtijeda trefila kletba proudem rudého světla do obličeje: Svalil se v bezvědomí na bok. Jeho společník, který nevěděl, kdo zaútočil, seslal kouzlo na Rona: z jeho hůlky vyletěla černá lana, která svázala Rona od hlavy až k patě – číšnice zakřičela a vyběhla ke dveřím – Harry vyslal další omračovací kouzlo na smrtijeda se zvrásněným obličejem, který trefil Rona, ale minul, trefil okno, od kterého se kouzlo odrazilo k číšnici a tu srazilo k zemi.
„Expulso!“ zakřičel smrtijed a stůl, za kterým Harry stál, vybouchl. Síla výbuchu ho odhodila ke zdi a z ruky mu vyklouzla hůlka, jak se snažil chytit padající plášť.
„Petrificus Totalus!“ zaječela Hermiona a Smrtijed padl jako socha k zemi s hlukem rozbíjeného porcelánu, stolu a kávy. Hermiona vylezla z pod sedačky, setřásla ze sebe zbytky rozbitého popelníku a roztřeseně zírala kolem sebe.
„D-diffindo,“ řekla a namířila hůlkou na Rona, který zakřičel bolestí, když mu i skrz džíny rozřízla koleno a zanechala v něm hlubokou ránu. „Promiň, Rone, třese se mi ruka! Diffindo!“
Zpřetrhané provazy odlétly pryč. Ron vstal na nohy a zatřásl rukama, aby se mu do nich vrátil cit. Harry zvedl svou hůlku a přelezl přes všechen ten nepořádek na místo, kde ležel napříč sedačkou velký blonďatý smrtijed.
„Měl jsem ho poznat, byl tenkrát, když zemřel Brumbál, na věži,“ řekl. Obrátil se k tmavějšímu smrtijedovi. Oči toho muže se rychle pohybovaly mezi Harrym, Ronem a Hermionou.
„To je Dolohov,“ řekl Ron. „Poznávám ho z toho starého plakátu, který vyvěsilo ministerstvo po útěku z Azkabanu. Myslím, že ten vyšší je Thorfin Rowle.“
„Vždyť je jedno, jak se jmenují!“ řekla Hermiona trošku hystericky. „Jak nás našli? Co budeme dělat?“
Harrymu se při té panice rozsvítilo.
„Zamkni,“ řekl jí, „a Rone, ty zhasni.“
Podíval se dolů na paralyzovaného Dolohova a rychle přemýšlel, zatímco cvakl zámek a Ron svým Zhasínadlem ponořil kavárnu do tmy. Harry slyšel zvenku muže, kteří předtím volali na Hermionu, jak opět volají na nějakou dívku.
„Co s nimi uděláme?“ zašeptal Ron Harrymu tmou. Pak ještě více ztišil hlas a řekl, „Zabijeme je? Oni by nás zabili. Už teď se jim to málem povedlo.“
Hermiona se zatřásla a o krok poodstoupila. Harry zavrtěl hlavou.
„Musíme jim vymazat paměť,“ řekl. „Bude to tak lepší, ztratí naši stopu. Kdybychom je zabili, bude jasné, že jsme tu byli.“
„Ty jsi šéf,“ řekl Ron naprosto uvolněně. „Ale já jsem nikdy paměťové kouzlo nedělal.“
„Ani já ne,“ řekla Hermiona, „ale znám teorii.“
Zhluboka se nadechla, pak namířila hůlku na Dolohovo čelo a zvolala, „Obliviate.“
V tu chvíli se Dolohovovy oči zasněně zahleděly.
„Úžasné!“ řekl Harry a poklepal ji po ramenou. „Postarej se o toho druhého a o číšnici a já s Ronem tu zatím uklidíme.“
„Uklidíme?“ řekl Ron a podíval se okolo sebe po částečně zničené kavárně. „Proč?“
„Nemyslíš si, že by se mohli divit, co se tu stalo, až se probudí, a zjistili by, že jsou uprostřed místa, ve kterém jako kdyby vybouchla bomba?“
„Máš pravdu, no…“
Ron chvilku bojoval a pak se mu konečně povedlo vytáhnout hůlku z kapsy.
„Nedivím se, že ji nemůžu vytáhnout, Hermiono, zabalilas mi mé staré džíny, jsou mi těsné.“
„Promiň,“ zasyčela Hermiona a zatímco odtahovala číšnici dál od oken, slyšel Harry, jak si mumlá cosi o tom, kam si Ron svou hůlku může strčit.
Jakmile vypadala kavárna zase jako dříve, posadili smrtijedy zpět do boxu a opřeli je tak, že zírali jeden na druhého. „Ale jak nás mohli najít?“ zeptala se Hermiona a dívala se z jednoho nehybného muže na druhého. „Jak věděli, kde jsme?“
Obrátila se na Harryho.
„Nemyslíš – nemyslíš, že na sobě máš ještě pořád tu Stopu, že ne, Harry?“
„Nemůže mít,“ řekl Ron. „Stopa mizí, když je ti sedmnáct, je to kouzelnický zákon, nemůžeš ji uvalit na dospělého.“
„To tvrdíš ty,“ řekla Hermiona. „Co když smrtijedi našli způsob, jak ji uvalit na sedmnáctiletého?“
„Ale Harry přece za posledních dvacet čtyři hodin nebyl s žádným smrtijedem. Kdo by na něj tu Stopu měl znovu uvalit?“
Hermiona neodpověděla. Harry se cítil zamořený a nakažený. Opravdu je takhle smrtijedi našli?
„Pokud nemůžu kouzlit a vy nemůžete kouzlit poblíž mě, aniž bychom vyzradili, kde jsme…“ začal.
„Přece se nerozdělíme!“ řekla Hermiona rozhodně.
„Potřebujeme bezpečné místo, kam se můžeme schovat,“ řekl Ron. „Dej nám čas, abychom si to promysleli.“
„Grimmauldovo náměstí,“ řekl Harry.
Ti dva druzí na něj zírali s otevřenými ústy.
„Nebuď hlupák, Harry, vždyť se tam může dostat Snape!“
„Ronův táta říkal, že to tam proti němu očarovali – a i kdyby ta kouzla nefungovala,“ pokračoval, když se Hermiona chtěla začít hádat, „tak co? Přísahám, že budu moc rád, když Snapa potkám!“
„Ale –“
„Hermiono, kam jinam jít? Je to nejlepší šance, kterou máme. Snape je jen jeden Smrtijed. Jestli na sobě mám pořád Stopu, budeme jich mít za zády tucty, ať půjdeme kamkoli.“
Nemohla mu oponovat, ale vypadala, jako kdyby to chtěla zkusit. Když otevřela dveře kavárny, Ron cvakl Zhasínadlem a v kavárně se znovu rozhostilo světlo. Pak napočítali do tří, naráz všichni zrušili kletby na svých obětech a než se číšnice nebo smrtijedi mohli byť jen ospale pohnout, Harry, Ron a Hermiona se znovu zatočili na místě a nechali se ještě jednou vcucnout do té temnoty.
O pár sekund později se Harryho plíce vdečně roztáhly a on otevřel oči. Teď stáli uprostřed povědomého malého špinavého náměstí. Ze všech stran okolo nich stály vysoké zanedbané domy. Viděli i číslo dvanáct, jelikož jim o něm řekl Brumbál, původní strážce tajemství, a tak vyrazili rovnou k němu. Každých pár kroků kontrolovali, že je nikdo nesleduje ani nepozoruje. Vystoupali po schodech a Harry poklepal hůlkou na vchodové dveře. Zaslechli, jak zámek zacvakal, řetěz zařinčel, pak se dveře se skřípotem otevřely a oni spěšně vběhli přes práh dovnitř.
Když za nimi Harry zavřel dveře, obstarožní lampy na stěnách se probudily k životu a vydávaly blikavé světlo po celé délce vstupní haly. Vypadalo to tam přesně tak, jak si to Harry pamatoval, děsivě, samá pavučina, torza domácích skřítků na zdech, která na schodiště vrhala bizarní stíny. Dlouhé černé záclony skrývaly portrét Siriovy matky. Jediná věc, která se mu nezdála, byl deštníkový stojan z trolí nohy, který ležel na zemi, jako kdyby ho Tonksová opět srazila.
„Myslím, že tu někdo byl,“ zašeptala Hermiona a ukázala na stojan.
„To tu taky může být od chvíle, kdy to tu Řád opouštěl,“ zamumlal Ron.
„Takže kde jsou všechna ta kouzla proti Snapovi?“ zeptal se Harry.
„Možná se projeví jen tehdy, když se tu ukáže?“ navrhl Ron.
Přesto zůstali spolu na rohožce, zády ke dveřím, a báli se vydat dále do domu.
„No, nemůžeme tu zůstat napořád,“ řekl Harry a vykročil vpřed.
„Severusi Snape?“
Hlas Pošuka Moodyho zašeptal z temnoty a všichni tři poposkočili strachy zpět. „Nejsme Snape!“ zaskřehotal Harry, načež mu cosi chladného přejelo po těle a svázalo mu to jazyk, takže nemohl promluvit. Než měl ale možnost nahmatat svůj jazyk, kouzlo mu jej opět rozvázalo.
Všichni tři zřejmě zažili to samé, protože Ron se tvářil, jako kdyby měl začít zvracet, a Hermiona zakoktala, „T-to musela b-být ta Jazykovazná kletba, kterou tu Pošuk na Snapa nastražil!“
Harry opatrně postoupil o další krok vpřed. Na konci haly se něco zvedlo a než kdokoli z nich mohl cokoli říct, povstala z koberce vysoká postava obarvená jako prach a příšerně vypadající. Hermiona se rozkřičela a paní Blacková, jejíž závěs se rozlétl, ji následovala. Šedá postava klouzala směrem k nim, rychleji a rychleji a její vlasy dlouhé po pás a bradka vlály za ní, obličej měla propadlý, nelidský a oční důlky byly prázdné. Příšerně povědomé, příšerně povědomé, pozvedlo to vyzáblou ruku a ukázalo na Harryho.
„Ne!“ zakřičel Harry a ačkoli zvedl svou hůlku, nenapadlo ho žádné kouzlo. „Ne, to jsme nebyli my! My jsme vás nezabili –“
Při slově nezabili postava explodovala v obrovské mračno prachu: Harry kašlal a oči mu slzely, rozhlédl se okolo sebe a viděl, že se Hermiona přikrčila ke dveřím s rukama nad hlavou a Ron, který se třásl od hlav k patě, ji neohrabaně utěšoval po ramenou a říkal, „Je to d-dobrý, je to p-pryč…“
Prach se okolo Harryho rozvířil jako mlha a zachytával modré světlo plynových lamp. Paní Blacková ještě stále křičela.
„Mudlovští šmejdi, špíny, taková potupa, taková potupa v domě mých otců – “
„ZKLAPNI!“ zakřičel Harry, namířil na ni svou hůlku a s velkou ránou a výbuchem červených jisker se závěsy opět zatáhly a utišily ji.
„To byl… to byl…“ fňukala Hermiona, když jí Ron pomáhal postavit se na nohy.
„Jo,“ řekl Harry, „ale nebyl to ve skutečnosti on, že ne? Jen něco, co by mělo Snapa vystrašit.“
Fungovalo to, přemýšlel Harry, nebo už Snape vyhodil tu děsnou postavu do vzduchu tak klidně, jako zabil skutečného Brumbála? Zatímco byl ještě stále nervózní, vedl ty dva vstupní halou a i když napůl očekával, že se ještě ukáže nějaká nástraha, nepohnulo se nic, snad jen myš, která proběhla okolo ochranné lišty u země.
„Než se vydáme dál, měli bychom to tu zkontrolovat,“ zašeptala Hermiona, pozvedla hůlku a řekla „Homerum revelio.“
Nestalo se nic.
„No, možná je to tím, žes před chvílí tak lekla,“ řekl Ron přátelsky. „Co to mělo udělat?“
„Ale ono to udělalo přesně to, co mělo!“ řekla Heriona podrážděně. „Tohle kouzlo nám mělo odhalit, jestli tu je ještě nějaká jiná lidská bytost. A kromě nás tu nikdo není.“
„A starý Prašák,“ řekl Ron a zíral na pás koberce, ze kterého povstalo ono mrtvé tělo.
„Pojďme nahoru,“ řekla Hermiona a s vystrašeným pohledem zírala na to samé místo. Pak všechny vyvedla vzhůru po skřípajících schodech do přijímací místnosti v prvním patře.
Tam párkrát mávla hůlkou, aby zažehla staré plynové lampy a pak, ač se v té staré špinavé místnosti třásla, posadila se na pohovku a začala se zahřívat rukama, kterýma se objala. Ron přešel k oknu a o centimetr poodhrnul těžké sametové závěsy.
„Venku nikoho nevidím,“ hlásil. „A ty sis myslela, že kdyby Harry na sobě měl pořád tu Stopu, pronásledovali by nás sem. Vím, že se do domu nedostanou, ale – co se děje, Harry?“
Harry vykřikl bolestí. Jizva ho pálila a něco mu problesklo hlavou, jako se zářivé světlo odrazí na vodě. Viděl velký stín a cítil cizí vztek, jak mu projíždí tělem, prudký a krátký jako elektrický šok.
„Co jsi viděl?“ zeptal se Ron a přistoupil k Harrymu. „Viděls ho někde?“
„Ne, cítil jsem jen vztek – je hrozně naštvaný –“
„Ale to by mohlo být v Doupěti,“ řekl Ron hlasitě. „Co dál? Viděls něco? Proklínal někoho?“
„Ne, jen jsem cítil strach – Nedokážu říct –“
Harry byl utrápený, zmatený a Hermiona mu moc nepomohla, když řekla vysokým hlasem, „Už zase ta tvá jizva? Ale co se děje? Myslela jsem si, že se spojení mezi vámi přerušilo!“
„Přerušilo, na chvilku,“ zamumlal Harry. Jizva ho stále pálila a on se proto nemohl soustředit. „Já – já myslím, že se otevírá ve chvíli, kdy se přestane ovládat, tak to býva—“
„Ale pak ses měl naučit uzavírat mysl!“ řekla Hermiona ostře. „Harry, Brumbál nechtěl, abys to spojení využíval, chtěl, abys ho utnul, proto jsi měl používat Nitrobranu! Jinak ti může Voldemort zanést do hlavy falešné představy, pamatuješ –?“
„Jo, to si pamatuju, díky,“ procedil Harry mezi zuby. Nepotřeboval k tomu Hermionu, aby si pamatoval, jak ho jednou Voldemort díky tomuto spojení chytil do pasti a jak to způsobilo Siriovu smrt. Přál si, kéž by jim tenkrát neříkal, co viděl a cítil. Takhle mu Voldemort hrozil víc, ačkoli se vydal k oknu místnosti a bolest v jizvě rostla a on s ní bojoval: Bylo to jako snažit se přemoct dávící reflex.
Otočil se k Ronovi a Hermioně zády a tvářil se, že zkoumá starý gobelín na zdi, který zobrazoval rodokmen rodiny Blacků. Pak Hermiona vykřikla: Harry opět vytáhl hůlku a otočil se, aby viděl, jak oknem místnosti přilétá stříbrný patron a přistává na podlaze přímo před nimi, kde se proměnil v lasičku a promluvil hlasem Ronova otce.
„Rodina v bezpečí, neodpovídejte, sledují nás.“
Patron se vypařil do prázdna. Ron vydal jakýsi zvuk mezi zakňučením a povzdechem a padl na pohovku. Hermiona se k němu přidala a chytila ho za ruku.
„Jsou v pořádku, jsou v pořádku,“ šeptala a Ron se napůl usmál a objal ji.
„Harry,“ řekl přes Hermionino rameno, „Já –“
„To nic,“ řekl Harry, kterému bylo zle z bolesti hlavy. „Je to tvá rodina, samozřejmě, že máš strach. Cítil bych se stejně.“ Pomyslel na Ginny. „Cítím se stejně.“
Bolest jeho jizvy dosahovala vrcholu, jizva pálila stejně, jako v zahradě Doupěte. Slyšel, jak Hermiona slabě říká „Nechci být sama. Co takhle tu vybalit spacáky a přes noc tu přespat spolu?“
Slyšel, jak Ron souhlasí. Sám už nemohl dále snášet bolest. Musel se vzdát.
„Musím na záchod,“ zamumlal a odešel z místnosti tak rychle, jak jen mohl, aniž by se rozeběhl.
Jen tak tak to zvládl: roztřesenýma rukama za sebou zavřel dveře, rukama se chytil za třeštící hlavu a padl na podlahu. Pak ve výbuchu hněvu pocítil, jak mu vztek, který nebyl určen pro něj, ovládá duši. Uviděl dlouhou místnost osvícenou pouze světlem z krbu a toho obrovského blonďatého smrtijeda na zemi, jak křičí a svíjí se v bolestech, a nepatrnou postavu stojící nad ním s napřaženou hůlkou, zatímco Harry promluvil vysokým, chladným a nemilosrdným hlasem.
„Chceš ještě trpět, Rowle, nebo to ukončíme a Nagini bude mít hostinu? Lord Voldemort si není jist, jestli dokáže i tentokrát odpustit… Zavolals mě zpět, abys mi řekl, že Harry Potter opět utekl? Draco, nech Rowla, ať ochutná ještě trochu naší nespokojenosti… Udělej to, nebo můj hněv pocítíš sám!“
Do ohně někdo hodil poleno. Plamen se vztyčil a osvětloval vyděšený bílý obličej – s pocitem vynoření z hluboké vody Harry zhluboka dýchal a pak otevřel oči.
Ležel na chladné černé mramorové podlaze, nos měl pár centimetrů od hadích ocasů, které podpíraly obrovskou vanu. Posadil se. Malfoyův vychrtlý ztuhlý obličej mu uvnitř očí hořel. Harrymu bylo z toho všeho, co právě zahlédl, nevolno, z toho, k čemu teď Voldemort Draca využívá.
Náhle někdo krátce zaklepal na dveře a když Harry uslyšel zvenku Hermionin hlas, vstal.
„Harry, chceš tvůj zubní kartáček? Mám ho tu.“
„Jo, super, díky,“ řekl a snažil se, aby jeho hlas nezněl neobvykle, a pak ji vpustil dovnitř.

Kapitola desátá - Kráturův příběh



Následujícího rána se Harry probudil zamotaný ve spacáku na zemi v přijímací místnosti. Mezi masivními závěsy byl vidět proužek chladné, jasně modré oblohy, bylo těsně před úsvitem a všude, až na Ronovo a Hermionino pomalé hluboké oddechování, bylo ticho. Harry se díval na ty temné siluety, které vedle něj ležely na zemi. Ron gentlemansky trval na tom, že Hermiona bude spát na polštářích z pohovky, takže její silueta byla o něco výš, než jeho. Ruka jí padala k zemi, prsty měla nedaleko od těch Ronových. Harry přemýšlel nad tím, jestli usnuli ruku v ruce. Zatímco se mu ta myšlenka proháněla v hlavě, připadal si podivně osamělý.
Vzhlédl na strop plný stínů a na lustr, který byl ověšen pavučinami. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami stál ve sluncem zaplněném vstupu do stanu a čekal, než dorazí svatební hosté. Zdálo se mu, jako by to bylo před rokem. Co se bude dít dál? Polehával na zemi a přemýšlel o viteálech, o tom neskutečně složitém úkolu, který dostal od Brumbála… Brumbál…
Žal, který se mu proháněl hlavou od Brumbálovy smrti, se najednou změnil. Nařčení, která si vyslechl na svatbě od Muriel, mu zarostly do hlavy a nakazily každou myšlenku o kouzelníkovi, kterého zbožňoval. Dovolil by Brumbál, aby se něco tak strašného stalo? Byl by jako Dudley a přehlížel by křivdy a nespravedlnost, když se ho netýkaly? Mohl by se obrátit zády ke své sestře, kterou její vlastní matka věznila a skrývala?
Harry přemýšlel o Godrikově dolu, o hrobech, o kterých Brumbál nikdy nemluvil. Přemýšlel o zvláštních předmětech, které jim Brumbál ve své závěti odkázal, aniž by cokoli vysvětlil, a jeho zlost rostla. Proč mu Brumbál nic neřekl? Proč to nevysvětlil? Opravdu Brumbálovi na Harrym záleželo? Nebo byl Harry pouze někým, o kterého se dobře starali a hýčkali ho, ale kterému nikdo nevěřil a nedůvěřoval?
Harry nedokázal jen tak ležet s hlavou plnou myšlenek na přítele. Zoufale toužil něco udělat a nějak se rozptýlit, a tak vylezl ze spacáku, zvedl hůlku a odšoural se z pokoje. Na odpočívadle zašeptal jen „Lumos,“ a za svitu hůlky stoupal po schodech.
U druhého odpočívadla byla ložnice, ve které, když tu byli naposledy, spali s Ronem. Dveře skříně byly otevřené a ložní prádlo roztrhané. Harry si vzpomněl na převrácený stojan z trolí nohy v přízemí. Někdo ten dům musel prohledat poté, co jej Řád opustil. Snape? Nebo možná Mundungus, který rozkrádal dům už dříve, než Sirius zemřel, a pak v tom pokračoval? Harry zíral upřeně na obraz, ve kterém se občas objevoval Phineas Nigellus Black, Siriův prapradědeček, ale rám tentokrát neukazoval nic, než zablácené pozadí. Phineas Nigellus zřejmě trávil noc v ředitelově pracovně v Bradavicích.
Harry pokračoval vzhůru po schodech, než dorazil k nejvýše položenému odpočívadlu, kde byly jen dvoje dveře. Na dveřích přímo před ním visela jmenovka s nápisem Sirius. Harry doposud ve kmotrově pokoji nebyl. Otevřel dveře a hůlku držel tak vysoko, jak jen dokázal, aby pořádně viděl. Místnost byla prostorná a kdysi zřejmě bývala přepychově vybavená. Byla tam veliká postel s vlnitým dřevěným záhlavím, vysoké okno obklopené dlouhými sametovými závěsy, v lustru pokrytém tlustou vrstvou prachu stále byly zbytky svíček a držáky byly obklopeny voskovými krápníky. Obrazy na zdi a záhlaví postele pokrýval prach. Mezi lustrem a velkou dřevěnou skříní visela ve vzduchu pavučina a jak Harry procházel místností, zaslechl, jak kamsi utíká myš.
Náctiletý Sirius vylepil v pokoji tolik plakátů a obrazů, že z původní šedé zdi nebylo téměř nic vidět. Harry mohl jen tušit, že Siriovi rodiče nedokázali zrušit kouzlo trvalého přilnutí, které drželo všechny plakáty na zdi, protože si byl jist, že zálibu svého nejstaršího syna v obrazy nesdíleli. Sirius zřejmě zašel tak moc daleko, že už to ani jeho rodiče netrápilo. Bylo tam i pár obrovských vlajek v barvách Nebelvíru, zabarvených jasně červeně a zlatě, jejichž účelem nebylo zajisté nic jiného, než upozornit návštěvníky, že Sirius, jako jediný z rodiny, nechodil do Zmijozelu. Bylo tam i hodně plakátů mudlovských motorek a také (Harry obdivoval strýcovu odvahu) několik plakátů mudlovských dívek v bikinách. Že to byli mudlové, poznal Harry podle toho, že se jejich portréty ani nepohly, na jejich tvářích byl zvadlý úsměv a strnulé oči. To vše nápadně kontrastovalo s jedinou kouzelnickou fotografií na zdech, na které stáli čtyři bradavičtí studenti a usmívali se do objektivu.
Harrymu poskočilo srdce, když na obrázku poznal otce, měl stejně rozčepýřerné vlasy, jako Harry, a také nosil brýle. Vedle něj byl Sirius, neupravený, ale přesto krásný a jeho mírně arogantní obličej byl tak mladý a šťastný, jak ho Harry ještě nikdy v životě neviděl. Po Siriově pravici stál Pettigrew, o hlavu a ještě kousek menší, buclatý a s očima barvy vody, kterého naplňovalo potěšení, že je součástí té nejbáječnější party, s těmi nejobdivovanějšími rebely, jakými James a Sirius mohli být. Po Jamesově levici byl Lupin, který už tehdy vypadal mírně ošuntěle, ale i jeho překvapeně těšilo, že byl v partě. Nebo to Harry to všechno v obraze viděl jen proto, že to tak mělo být? Snažil se ho sundat ze zdi. Koneckonců, teď byl jeho, Sirius mu odkázal všechno. Ale nepovedlo se, obraz se ani nepohnul. Sirius svým rodičům nedal žádnou šanci, aby jeho pokoj odzdobili.
Harry se rozhlédl okolo sebe. Obloha za oknem byla čím dál světlejší. Pruh světla odhalil pár papírů, knih a jiných malých objektů rozházených po koberci. Návštěvník tedy byl i v Siriově pokoji, i když se mu zřejmě to, co tam našel, zdálo nezajímavé. Pár knih někdo tak hrubě pohodil, že vypadly z vazby a pár stránek leželo volně na podlaze.
Harry se naklonil, zvedl pár stránek a jal se je prozkoumávat. Na jedné z nich poznal úryvek ze starého vydání Dějin čar a kouzel od Batyldy Bagshotové a další stránka byla z manuálu péče o motorku. Třetí byla popsaná rukopisem a zmuchlaná. Zkusil ji uhladit.
Drahý Tichošlápku,
Děkuji ti, děkuji moc, za dárek, který jsi poslal Harrymu k narozeninám! Líbil se mu ze všeho nejvíc. Je mu rok a už si hraje s koštětem, vypadá nadšeně. Přikládám fotku, takže se můžeš podívat sám. Létá sice jen půl metru nad zemí, ale už s ním stačil rozbít tu hroznou vázu, co mi Petunie poslala k Vánocům (ne že bych si stěžovala). James si samozřejmě myslí, jaká to nebyla legrace, a říká, že z něj vyroste báječný hráč famfrpálu. Ale museli jsme kvůli němu schovat všechny ozdoby a když Harry létá, nesmíme z něj spustit oči.
Narozeniny jsme oslavili se starou Batyldou u čaje, je k nám stále tak milá a úplně zblázněná do Harryho. Mrzelo nás, žes nemohl dorazit, ale Řád má přednost a Harry stejně není tak starý, aby si uvědomoval vlastní narozeniny! Jamesovi už trošku leze na nervy, že jsme tu zavřeni, snaží se to skrývat, ale já to poznám – Brumbál má stále jeho neviditelný plášť, takže se ven nedostane. Kdybys nás navštívil, určitě by mu to hodně zvedlo náladu. Minulý víkend tu byl Červíček. Vypadalo to, že má špatnou náladu, asi byl další, koho zasáhla ta událost u McKinnonových. Když jsem to slyšela, brečela jsem celou noc.
Batylda se u nás ukazuje často. Je to fascinující postarší dáma, která zná ty nejkouzelnější příběhy o Brumbálovi. Nejsem si jistá, že by byl rád, kdyby to věděl. Nevím, co si o tom mám myslet, je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál…
Harrymu se ztratil úsměv z tváře. Tiše stál a držel ten podivuhodný kousek papíru ve svých rukou, zatímco v jeho žilách mu pěnila krev. Dokymácel se k posteli a posadil se.
Přečetl si dopis ještě jednou, ale nedokázal se znovu soustředit na obsah, jen zíral na rukopis. Psala „g“ stejně, jako on. Ať v dopise našel jakékoli, každé bylo jako vlnovka zpoza závoje. Dopis byl hotovým pokladem, důkazem, že Lily Potterová žila, opravdu žila, že její teplá ruka kdysi kmitala nad tímto pergamenem a v písmenech a slovech, slovech o něm, o Harrym, jejím synovi, zanechávala svůj inkoust.
Netrpělivě si otřel oči, znovu si přečetl její dopis a tentokrát se soustředil na obsah. Bylo to jako rozpomentou se na zapomenutý hlas.
Měli kočku… možná zahynula spolu s jeho rodiči v Godrikově dole… nebo někam utekla, když nezůstal nikdo, kdo by ji mohl nakrmit. Sirius mu pořídil jeho první koště… Jeho rodiče znali Batyldu Bagshotovou… seznámil je snad sám Brumbál? Brumbál má stále jeho neviditelný plášť… něco mu na tom přišlo vtipné…
Harry se zadumal nad slovy své matky. Proč měl Brumbál Jamesův neviditelný plášť? Harry si zřetelně pamatoval, jak mu kdysi ředitel říkal, „Nepotřebuji plášť, abych se mohl stát neviditelným.“ Možná jej potřeboval některý nepříliš talentovaný člen řádu a Brumbál mu ho jen doručil? Harry pokračoval…
Byl tu Červíček. Pettigrew, ten zrádce, měl špatnou náladu? Věděl snad, že vidí Jamese a Lily naposledy naživu?
A nakonec opět Batylda, která vyprávěla neuvěřitelné příběhy o Brumbálovi. Je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál…
Že by Brumbál co? Ale na Brumbálovi bylo tolik neuvěřitelných věcí. Třeba to, že kdysi překvapil při testu z přeměňování, nebo že jednou zkusil očarovávat kozy podobně, jako jeho bratr Aberforth…
Harry vstal a obhlížel podlahu. Možná tam někde byl zbytek dopisu. Samou horlivostí sbíral ze země papíry stejně beze smyslu, jako ten předcházející pátrající člověk, otevíral zásuvky, zkoušel zbytek dopisu vytřepat z knih, stoupl si na židli, aby prozkoumal vršek skříně a plazil se pod postel a křeslo.
Nakonec, když ležel čelem k zemi, uviděl pod posledními šuplíky cosi, co vypadalo jako zbytek dopisu. Když jej vytáhl, ukázalo se, že jde o fotografii, o které Lily ve svém dopise psala. Černovlasé nemluvně poletovalo ze záběru a zpět na malém koštěti, smíchy křičelo a za ním pobíhal pár nohou, které musely patřit Jamesovi. Harry si schoval fotografii i s dopisem od Lily do kapsy a hledal dál jeho druhý list.
Po další čtvrthodince ale skončil s tím, že zbytek dopisu od jeho matky se natrvalo ztratil. Zajímalo ho, jestli se během těch šestnácti let od odeslání ztratil, nebo jestli ho vzal ten, kdo prohledával pokoj, ať to byl kdokoli? Harry si znovu přečetl první stránku dopisu a tentokrát hledal důvody, proč by pro někoho měla být druhá část dopisu zajímavá. Jeho malé koště stěží mohlo být pro smrtijedy zajímavé… jediná potenciálně zajímavá věc byla ta krátká zmínka o Brumbálovi. Je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál… dělal co?´
„Harry? Harry? Harry!“
„Jsem tu,“ zavolal, „Co se stalo?“
Na schodech za dveřmi se ozvalo dupání a pak do pokoje vpadla Hermiona.
„Probrali jsme se a nevěděli jsme, kde jsi!“ řekla zadýchaně. Obrátila se a zakřičela přes rameno, „Rone! Našla jsem ho!“
Ronův mrzutý hlas se nesl jako ozvěna z místa o pár pater níže.
„Fajn! Vyřiď mu, že nás vyděsil!“
„Harry, prosím tě, až příště půjdeš pryč, nech nám alespoň vzkaz! Báli jsme se o tebe! Proč jsi sem vlastně šel?“ rozhlížela se po pokoji. „Cos tu dělal?“
„Podívej, co jsem před chvílí našel.“
Podal jí matčin dopis. Hermiona si jej vzala a četla a Harry ji sledoval. Když dočetla, podívala se na něj.
„Harry…“
„A ještě je tu tohle.“
Podal jí roztrhlou fotografii a Hermiona se zasmála dítěti vyletujícímu na malém koštěti z fotografie a zpět.
„Hledal jsem zbytek dopisu,“ řekl Harry,“ ale není tu.“
Hermiona se rozhlédla.
„Ten nepořádek jsi tu udělal ty, nebo už tu byl, když jsi sem přišel?“
„Někdo to tu prohledal už přede mnou,“ řekl Harry.
„To jsem si myslela. Každá místnost, do které jsem nakoukla cestou sem, vypadá podobně. Po čem podle tebe šli?“
„Jestli to byl Snape, tak šel po informacích o Řádu.“
„Ale člověk by řekl, že už měl všechny informace, které potřeboval. Vždyť přece v řádu sám byl, ne?“
„No dobrá,“ řekl Harry, a rozebíral svou teorii dál, „co takhle informace o Brumbálovi? Třeba tu druhou stránku dopisu. Jak zmiňuje mamka tu Batyldu, víš, kdo to je?“
„Kdo?“
„Batylda Bagshotová, autorka –“
„Dějin čar a kouzel,“ řekla Hermiona a vypadala překvapeně. „Takže tvoji rodiče ji znali? Byla neuvěřitelná kouzelnická historička.“
„A ještě pořád je,“ řekl Harry, „a žije v Godrikově dole. Ronova tetička Muriel o ní na svatbě povídala. Znala i Brumbálovu rodinu. Možná by stálo za to si s ní promluvit, co myslíš?“ Ale v Hermionině úsměvu bylo na Harryho vkus příliš málo porozumění. Vzal si zpět dopis a fotografii a vrazil je do váčku na krku, aby si je nikdo jiný nemohl prohlédnout, a odvrátil se od ní. „Chápu, že by sis s ní chtěl popovídat o mamce a taťkovi a i o Brumbálovi,“ řekla Hermiona. „Ale pomohlo by nám to při hledání viteálů?“ Harry neodpověděl a ona spěšně pokračovala, „Harry, já vím, že se opravdu chceš vydat do Godrikova dolu, ale bojím se. Bojím se toho, jak nás včera ti smrtijedi tak rychle našli. Prostě mě to varuje, že bychom se měli vyhnout místu, kde jsou pohřbeni tví rodiče, věřím, že čekají, že navštívíš jejich hrob.“
„Není to tak jednoduché,“ řekl Harry a stále na ni nekoukal. „Muriel říkala na té svatbě o Brumbálovi různé věci. Chtěl bych znát pravdu…“
Vypověděl Hermioně všechno, co mu řekla Muriel. Když skončil, Hermiona řekla, „já samozřejmě chápu, proč tě to naštvalo, Harry –“
„Nejsem naštvaný,“ zalhal. „Jen bych chtěl vědět, jestli to je pravda, nebo –“
„Harry, opravdu si myslíš, že ti poťouchlá stará dáma jako Muriel, nebo Rita Holoubková, poví pravdu? Snad jim nevěříš? Přece jsi Brumbála znal!“
„To jsem si myslel,“ zamumlal.
„Ale vždyť sám víš, kolik pravdy bylo v článcích, co o tobě psala Rita! Dóže má pravdu, jak můžeš tyhle lidi nechat ničit tvé vzpomínky na Brumbála?“
Zíral stranou a snažil se, aby nebylo poznat, jaký má vztek. Bylo to tu znovu. Měl si vybrat, čemu věřit. Chtěl znát pravdu. Proč se ho všichni snažili přesvědčit, aby se ji nesnažil zjistit?
„Nepůjdeme dolů do kuchyně?“ navrhla po chvilce Hermiona. „Podíváme se po nějaké snídani.“
Zdráhal se, ale pak souhlasil a šel za ní na odpočívadlo a okolo druhých dveří, které z něj vedly. Pod malým znamením, které ve tmě nezaregistroval, byla hluboko vryta slova. Přešel ke kraji schodů, aby si je přečetl. Byl to okázalý úhledný pokyn, elegantně ručně vepsaný. Bylo to něco, co by dokázal na dveře svého pokoje umístit snad jen Percy Weasley.
Nevstupovat
bez výslovného svolení
Regula Arktura Blacka
Harrymu projel vzrušením mráz po zádech, ale nebyl si hned jist, proč. Přečetl si ten pokyn ještě jednou. Hermiona už byla o patro níž.
„Hermiono,“ řekl a samotného ho překvapilo, jak klidný má hlas. „Pojď zpátky.“
„Co se děje?“
„R.A.B. Myslím, že jsem přišel na to, kdo to je.“
Zaslechl, jak Hermiona zalapala po dechu a Hermiona vyběhla po schodech vzhůru.
„V tom dopise od tvé mamky? Ale já ho –“
Harry zakroutil hlavou a ukázal na Regulův pokyn. Přečetla si jej a pak stiskla Harryho paži tak silně, až mu bolestí vyhrkly slzy.
„Siriův bratr?“ zašeptala.
„Byl to smrtijed,“ řekl Harry. „Sirius mi o něm říkal, přidal se k nim když byl ještě mladý a pak prozřel a chtěl přejít na dobrou stranu – a tak ho zabili.“
„To sedí!“ zašeptala Hermiona. „Jestli byl smrtijed, tak měl přístup k Voldemortovi, a jestli prozřel, pak by mohl chtít Voldemorta zničit!“
Uvolnila Harryho ruku, opřela se o zábradlí a zakřičela, „Rone! RONE! Pojď sem nahoru, rychle!“
Ron o chvilku později dorazil, téměř bez dechu, s hůlkou připravenou.
„Co se děje? Jestli jsou to zase ti obrovští pavouci, tak chci nejdřív snídani, než –“
Zamračil se a sledoval pokyn na Regulově dveřích, na který Hermiona tiše ukazovala.
„Co? To byl Siriův bratr, ne? Regulus Arkturus… Regulus… R.A.B.! Ten medailonek – Vy myslíte, že –“
„To zjistíme,“ řekl Harry. Zatlačil na kliku, ale dveře se neotevřely. Hermiona namířila hůlku na kliku a řekla, „Alohomora!“ Ozvalo se cvaknutí a dveře se rozevřely.
Vešli přes práh dovnitř a rozhlíželi se okolo. Regulův pokoj byl o něco menší, než Siriův, ale i v něm bylo poznat, že byl pokoj dříve velkolepý. Zatímco Sirius v pokoji zvýrazňoval svou odlišnost od zbytku rodiny, Regulus se snažil zdůraznit opak. Barvy zmijozelu, smaragdová a stříbrná, byly všude, na posteli, zdech i na oknech. Erb rodiny Blacků byl pečlivě vymalován na posteli, spolu s mottem „Toujours pur.“ Vedle toho všeho byla sbírka starých novinových výstřižků, která slepená dohromady vytvářela střapatou koláž. Hermiona přešla místnost, aby si je přečetla.
„Jsou všechny o Voldemortovi,“ řekla. „Regulus musel být jeho fanouškem roky před tím, než se stal smrtijedem…“
Když usedla na postel, aby si přečetla novinové výstřižky, vyvalil se na ni oblak prachu. Harry zatím zahlédl další fotografii – bradavický famfrpálový tým se na něj smál a mával z rámečku. Popošel blíže a zahlédl jejich hrudi vyzdobené symboly hadů. Zmijozelští. Regula okamžitě poznal – seděl uprostřed přední řady. I on měl stejně temné vlasy a mírně povýšený úsměv, podobně jako jeho bratr, i když byl menší, hubenější a ne tolik zručný, jako Sirius.
„Byl chytač,“ řekl Harry.
„Co?“ řekla Hermiona zmateně. Stále byla ponořená ve výstřižcích o Voldemortovi.
„Sedí uprostřed přední řady, to je tam, kde sedává chytač… No, to je jedno,“ řekl Harry, když si uvědomil, že nikdo neposlouchá. Ron byl na všech čtyřech a díval se pod skříň. Harry se rozhlédl po místnosti a hledal možné úkryty. Pak se vydal ke stolu. I ten někdo prohledal před nimi. Obsah šuplíků nedávno někdo prohrabával. Vyvalil se na něj prach, ale v šuplících jinak nebylo nic skutečně hodnotného – stará pera, neaktuální knihy, na kterých bylo poznat nešetrné zacházení, inkoustová lahev, která se nedávno rozbila a mazlavý inkoust rozlitý všude po šuplíku.
„Existuje snazší způsob,“ řekla Hermiona, když viděla, jak si Harry otírá prsty od inkoustu do kalhot. Pozvedla hůlku a zvolala, „Accio medailonek!“
Nestalo se nic. Ron, který prohledal i záhyby vybledlých polštářů na posteli, vypadal zmateně.
„Takže je to tak? Není tu?“
„Ještě tu může být, chráněn protikletbami,“ řekla Hermiona. „Kouzly, které ho chrání před přivoláním kouzlem, chápete?“
„Podobně jako to udělal Voldemort s kamenou miskou v jeskyni,“ řekl Harry a vzpomněl si, jak nemohl přivolat falešný medailonek.
„Jak ho tedy najdeme?“ zeptal se Ron.
„Budeme hledat ručně,“ řekla Hermiona.
„Dobrý nápad,“ řekl Ron, zakroutil očima a pokračoval prohledáváním záclon.
Za hodinu prozkoumali každý centimetr místnosti, ale nakonec museli uznat, že tam medailonek nebyl.
Mezitím vyšlo slunce a jeho světlo na ně zářilo i přes špinavá okna.
„Taky může být kdekoli jinde v domě,“ řekla Hermiona spěšně, když běželi po schodech dolů.
Zatímco Harryho a Rona už nebavilo hledat, ona vypadala čím dál odhodlaněji. „Ať už se mu jej povedlo zničit nebo ne, určitě ho chtěl před Voldemortem skrýt, ne? Pamatujete si na všechny ty věci, kterých jsme se zbavovali, když jsme tu byli naposledy? Ty hodiny, které po všech metaly blesky a ty staré šaty, které Rona málem uškrtily? Regulus je tam mohl dát, aby ochránil úkryt medailonku, byť jsme si to třeba v tu chvíli… chvíli…“
Harry a Ron se na ni podívali. Stála s nohou ve vzduchu a tupým pohledem někoho, komu byla právě vymazána paměť. Dokonce i oči se jí rozostřily.
„…neuvědomili,“ dokončila šeptem.
„Děje se něco?“ zeptal se Ron.
„Byl tam medailonek.“
„Co?“ řekli Harry a Ron naráz.
„Ve skříni v přijímací místnosti. Nikdo ho nemohl otevřít. A my… my…“
Harrymu vyschlo v krku. Vzpomněl si. Dokonce tu věc držel, když si ji předávali a každý ji zkoušel nějak otevřít. Byla v pytli s nepotřebnými věcmi, spolu s tabatěrkou, práškem proti bradavicím a hudební skříňkou, která každého uspávala…
„Krátura sbíral spoustu věcí, co jsme vyhodili,“ řekl Harry. Byla to jediná šance, jediná nepatrná naděje, která jim zbyla, a té se museli chytit a nepustit, dokud by k tomu nebyli přinuceni. „Měl v kuchyni ve svém přístěnku skrýš, kam to všechno schovával. Pojďte.“
Seběhl dolů po schodech, bral je po dvou, a druzí dva se řítili za ním jako mrak. Byli tak hluční, že když procházeli halou, vzbudili portrét Siriovy matky.
„Špíno! Mudlovští šmejdi! Spodino!“ křičela na ně, zatímco oni se úprkem hnali do kuchyně v přízemí a práskli za sebou dveřmi. Harry přes celou místnost přeběhl a u dveří do Kráturova přístěnku málem uklouzl. Pak je otevřel. Byl tam zbytek starých přikrývek, ve kterých jejich domácí skřítek kdysi spával, ale už se v nich neleskly zbytky tretek, které kdysi domácí skřítek zachraňoval. Zůstal tam jen starý výtisk knihy Urozená šlechta: Rodokmen kouzelnických rodů. Harry zatřásl přikrývkami, jelikož nevěřil svým očím. Vypadla z nich jen mrtvá myš a odkutálela se po zemi. Ron zabručel a posadil se na kuchyňskou židli. Hermiona zavřela oči.
„Ještě není všemu konec,“ řekl Harry, pozvedl hůlku a zvolal, „Kráturo!“
Ozvalo se hlasité prásk a domácí skřítek, kterého Harry neochotně zdědil po Siriovi, se najednou přemístil přímo před vyhaslý krb. Drobný, velikostí poloviční oproti člověku, s bledou zvrásněnou kůží, bílými vlasy, které mu rostly z upířích uší. Stále měl na sobě ten zamazaný hadr, ve kterém ho viděli poprvé, a jeho pohrdavý pohled, který vrhl na Harryho, naznačoval, že změna jeho pána neměla vliv na nic, kromě vzhledu.
„Pán volal,“ zaskřehotal Krátura žabím hlasem a hluboce se uklonil, zatímco si mumlal, „zpátky v domě mé staré paní s krvezrádcem Weasleym a mudlovskou šmejdkou –“
„Zakazuju ti, abys o komkoli mluvil jako o ‚krvezrádci‘ či ‚mudlovské šmejdce‘,“ zabručel Harry. Krátura by byl, s jeho rypákem a krvavýma očima, stejně nenáviděným tvorem, i kdyby býval nezradil Siria a nepředal o něm informace Voldemortovi.
„Mám na tebe otázku,“ řekl Harry a srdce mu bušilo čím dál rychleji, když shlížel na skřítka, „a přikazuji ti, abys na ni odpověděl pravdivě. Rozumíš?“
„Ano, pane,“ řekl Krátura a opět se hluboce uklonil. Harry viděl, jak se jeho rty nehlasně pohybují a tušil, že nepochybně naznačují všechny ty nadávky, které teď nemohl říkat.
„Před dvěma roky,“ řekl Harry a srdce ho teď tlouklo do žeber, „byl v přijímací místnosti nahoře medailonek. Vyhodili jsme ho. Pokusil ses ho zachránit?“
Na chvíli, kdy se Krátura napřímil a vzhlédl Harrymu přímo ddo očí, se rozhostilo ticho. Pak řekl, „Ano.“
„Kde je teď?“ zeptal se Harry vítězoslavně, když se na něj Ron a Hermiona podívali s nadějí v očích.
Krátura zavřel oči, jako kdyby nechtěl vidět reakce na jeho další slovo.
„Pryč.“
„Pryč?“ zopakoval Harry a jeho nadšená nálada byla tatam, „co tím myslíš, pryč?“
Skřítek se roztřásl a hlasitě polkl.
„Kráturo,“ řekl Harry zuřivě, „přikazuji ti –“
„Mundungus Fletcher,“ zakrákal skřítek s očima stále zavřenýma. „Mundungus Fletcher to všechno ukradl. Obrazy paní Belly i paní Cissy, rukavice mé paní, Merlinův řád první třídy, poháry s rodinnými erby, a – a –“
Krátura polykal vzduch. Jeho vydutá hruď se rychle vzdouvala. Pak otevřel oči a zařval.
„—a medailonek, medailonek pána Regula. Krátura nezvládl, Krátura nesplnil rozkaz!“
Harry zareagoval instiktivně. Jakmile se Krátura napřáhl po pohrabáč, který byl opřený u krbu, napřáhl se a chytil jej. Hermionin křik se smísil s křikem Krátury, ale Harry zaječel hlasitěji, než oba dva. „Kráturo, nařizuji ti zůstat zticha!“
Cítil, jak skřítek ztuhl, a uvolnil své sevření. Krátura se rozplácl na studenou kamennou podlahu a z ochablých očí mu tekly slzy.
„Harry, ať se zvedne!“ zašeptala Hermiona.
„Takže se má potrestat pohrabáčem?“ odfrkl si Harry a naklonil se ke skřítkovi. „Ne, to ne. Dobře. Kráturo, chci znát pravdu. Jak víš, že Mundungus Fletcher ten medailonek ukradl?“
„Krátura ho viděl!“ zavzlykal skřítek a slzy mu tekly přes rypák do úst, plných starých šedivějících zubů. „Krátura ho viděl, jak vychází z Kráturova přístěnku a má plné ruce Kráturových pokladů. Krátura chtěl toho plížícího se zloděje zastavit, ale Mundungus Fletcher se rozeběhl a u-utekl…“
„Nazvals ten medailonek ‚pána Regula‘,“ řekl Harry. „Proč? Odkud pocházel? Co s ním chtěl Regulus udělat? Kráturo, posaď se a řekni mi všechno, co o tom medailonkuvíš, a všechno, co s ním Regulus chtěl dělat!“
Skřítek se posadil, zkroutil se do kuličky, s mokrým obličejem mezi koleny a začal se pohupovat vpřed a vzad. Když promluvil, hlas měl tlumený, ale přesto byl v kuchyni stále dobře slyšet.
„Pán Sirius utekl, dobře jsme se ho zbavili, byl to špatný kluk a zlomil svými mravy srdce mé paní. Ale pán Regulus se uměl chovat. Věděl, co vyplývá ze jména Black a z důstojnosti jeho čisté krve. Roky mluvil s Pánem zla, který chtěl, aby se kouzelníci přestali skrývat a začali vládnout mudlům a kouzelníkům z mudlovských rodin… a když mu bylo šestnáct, přidal se pán Regulus k Pánu zla. Tak hrdý, tak hrdý, tak šťastný, že mu může sloužit…
A jednoho dne, rok poté, co se k němu přidal, přišel pán Regulus dolů do kuchyně za Kráturou. Pán Regulus měl vždycky Kráturu rád. A pán Regulus řekl… řekl…“
Starý skřítek se rozhoupal rychleji, než kdy dříve.
„…řekl, že Pán zla potřebuje skřítka.“
„Voldemort potřeboval skřítka?“ opakoval Harry a díval se na Rona a Hermionu, kteří byli úplně stejně zmateni, jako on.
„Ale ano,“ zasténal Krátura. „A pán Regulus nabídl Kráturu. Je to pocta, říkal pán Regulus, pocta od něj pro kráturu, který musel udělat cokoli, co mu Pán zla nařídil… a pak se v-vrátit domů.“
Krátura se houpal stále rychleji a vzlykal a dýchal.
„A tak Krátura sloužil Pánu zla. Pán zla neřekl Kráturovi, co budou dělat, ale vzal kráturu s sebou do jeskyně u moře. A za jeskyní byla dutina a v té dutině bylo obrovské černé jezero…“
Harrymu vstaly vlasy na hlavě. Připadalo mu, že Kráturův krákající hlas přichází zpoza temné vody. Věděl jasně, jako kdyby tam byl, co se tam stalo.
„…Byla tam loď…“
Samozřejmě, že tam byla loď. Harry tu loď znal, strašidelně zelenou a drobnou, očarovanou tak, aby dokázala převézt jen jednoho kouzelníka, jednu oběť, k ostrovu uprostřed jezera. Takhle tedy Voldemort vyzkoušel ochranu viteálu, prostě si na vyzkoušení půjčil domácího skřítka…
„Na tom ostrově byla m-mísa plná lektvaru. P-pán zla přinutil Kráturu ten jed vypít…“
Skřítek se roztřásl od hlavy k patě.
„Krátura pil, a jak pil, viděl hrozné věci… Kráturovi to spalovalo tělo… Krátura křičel, aby ho pán Regulus zachránil, volal svou paní Blackovou, ale Pán zla se jen smál… Donutil Kráturu, aby vypil všechen jed… Hodil do prázdné mísy medailonek… A mísa se znovu naplnila lektvarem.“
„A pak Pán zla odplul a nechal Kráturu na ostrově…“
Harry si dokázal představit, jak to vypadalo. Viděl Voldemortův bílý hadí obličej, jak mizí v temnotě a nelítostně zírá na umírajícího domácího skřítka, jehož smrt přijde za pár minut, až podlehne zoufalé žízni, kterou oběti způsobil ohnivý lektvar. Ale Harryho představivost nemohla pochopit, jak Krátura utekl.
„Krátura potřeboval voddu, sklonil se k břehu a napil se z temného jezera… a ruce, mrtvé ruce vystoupaly z vody a stáhly Kráturu pod hladinu…“
„Jak ses odtamtud dostal?“ zeptal se Harry a nebyl překvapený, že sám šeptá.
Krátura zvedl jeho ošklivou hlavu a podíval se na Harryho svýma velkýma krvavýma očima.
„Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se vrátil,“ pronesl.
„Já vím – ale jak jsi utekl neživým?“
Krátura ho nechápal.
„Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se vrátil,“ zopakoval.
„Já vím, ale –“
„Nechápeš, Harry?“ řekl Ron. „Přemístil se!“
„Ale… mimo jeskyni ses nemohl přemístit,“ řekl Harry, „jinak by Brumbál…“
„Skřítčí kouzla nejsou jako naše kouzla, ne?“ řekl Ron, „Víš přece, že se mohou přemisťovat do a z Bradavic, zatímco my nemůžeme“
Zatímco nad tím Harry přemýšlel, rozhostilo se po místnosti ticho. Jak mohl Voldemort udělat takovouhle chybu? Zatímco o tom přemýšlel, promluvila Hermiona chladným hlasem.
„Samozřejmě, Voldemort považoval schopnosti domácích skřítků za podřadné, takže na ně ani nepomyslel… Nikdy by ho nenapadlo, že by snad mohli mít schopnosti, které on neměl.“
„Pro domácího skřítka je příkaz jeho pána zákonem,“ pronesl Krátura. „Kráturovi bylo přikázáno vrátit se domů, a tak se Krátura vrátil domů.“
„Inu, takže jsi udělal přesně to, co ti bylo přikázáno, ne?“ řekla Hermiona mile. „Neporušils vůbec žádné rozkazy!“
Krátura zavrtěl hlavou a kýval se ještě rychleji, než dříve.
„Takže co se stalo, když ses dostal zpět?“ zeptal se Harry. „Co řekl Regulus, když jsi mu vylíčil, co se stalo?“
„Pán Regulus se hodně bál, hodně bál,“ zakrákal Krátura. „Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se schovával a neopouštěl dům. A pak… bylo to o něco později… Pán Regulus přišel jedné noci za Kráturou do jeho přístěnku a byl divný, jiný, než obvykle, pomatený, řekl by Krátura… a požádal Kráturu, aby ho vzal do jeskyně, do jeskyně, kam Krátura šel s Pánem zla…“
A tak se tam vydali. Harry si je dokázal představit, vystrašený starý skřítek a hubený černý chytač, který tak připomínal Siria… Krátura věděl, jak otevřít vstup do dutiny, věděl, jak najít a použít loďku, tentokrát to byl jeho milovaný Regulus, který s ním plul na ostrov, vstříc míse plné jedu…
„A pak tě přinutil ten jed vypít?“ řekl Harry znechuceně.
Ale Krátura zavrtěl hlavou a plakal. Hermionina si rukama zakryla ústa. Vypadalo to, že jí něco došlo.
„P-pán Regulus vyndal z kapsy medailonek podobný tomu, který měl Pán zla,“ řekl Krátura a po obou stranách jeho skobovitého nosu mu stékaly slzy. „A řekl Kráturovi, aby si ho vzal a až bude mísa prázdná, aby medailony vyměnil…“
Kráturovo vzlykání teď střídalo skřehotání. Harry se musel hodně soustředit, aby mu rozuměl.
„A přikázal – Krátoruvi, aby se přemístil – bez něj. A řekl Kráturovi – aby šel domů – a nikdy neřekl své paní – co udělal – ale aby zničil – ten původní medailonek. A pil – vypil všechen jed – a Krátura medailonky vyměnil – a sledoval… jak pána Regula… stáhly mrtvoly pod vodu… a…“
„Ach Kráturo!“ naříkala Hermiona a brečela. Padla na kolena vedle skřítka a snažila se ho obejmout. Najednou byl na nohou, stáhl se od ní a vypadal znechuceně.
„Mudlovská šmejdka se dotkla Krátury, Krátura to nedovolí, co by řekla jeho paní?“
„Přikázal jsem ti, abys jí neříkal ‚Mudlovská šmejdka‘!“ zavrčel Harry, ale skřítek už se mezitím potrestal. Padl k zemi a mlátil čelem o zem.
„Ať toho nechá – ať toho nechá!“ křičela Hermiona. „Už vidíš, jak ohavné je, že musí poslouchat?“
„Kráturo – přestaň – přestaň!“ zakřičel harry.
Skřítek si lehl na podlahu a zrychleně oddychoval, u nosu mu visela ošklivá zelená nudle a na jeho bledém čele, na místě, kterým mlátil o zem, se objevila modřina, oči měl opuchlé a krví podlité a pod sebou louži slz. Harry nikdy neviděl nic tak politováníhodného.
„Takže jsi přinesl medailonek domů,“ řekl neúprosně a snažil se pochopit celý příběh. „A zkusil jsi ho zničit?“
„Nic, co Krátura udělal, na něm nezanechalo stopu,“ sténal skřítek. „Krátura zkusil všechno, všechno, co znal, ale nic, nic nefungovalo… Tak mocná kouzla jej chránila, Krátura si byl jist, že tím, že se dostane dovnitř, ho zničí, ale nechtěl se otevřít… Krátura se potrestal, zkusil to znovu, potrestal se, zkusil to znovu. Krátura nesplnil rozkazy, Krátura nedokázal zničit medailonek! A jeho paní šílela, protože pán Regulus zmizel a Krátura nemohl říct, co se stalo, ne, protože mu pán Regulus z-z-zakázal říct cokoli, co se stalo v j-jeskyni, komukoliv z r-r-rodiny…“Krátura začal vzlykat tak hlasitě, že už nedokázal říct souvislé slovo. Po Hermioniných tvářích stékaly slzy, sledovala Kráturu, ale neodvážila se ho znovu dotknout. Dokonce i Ron, který nebyl Kráturův obdivovatel, vypadal neklidně. Harry se posadil do dřepu, potřásl hlavou a snažil se soustředit.
„Nerozumím ti, Kráturo,“ řekl nakonec. „Voldemort se tě pokusil zabít, Regulus zemřel, aby Voldemorta svrhl, ale tobě dělalo potěšení vydat Voldemortovi informace o Siriovi? Dělalo ti potěšení jít k Narcisse a Bellatrix a poslat po nich informace Voldemortovi…“
„Harry, Krátura takhle nepřemýšlí,“ řekla Hermiona a sušila si oči rukávem. „Je to sluha. Domácí skřítci bývají podrobeni špatnému a dokonce i brutálnímu zacházení. To, co Voldemort udělal Kráturovi, nebylo daleko od toho, co kouzelníci normálně domácím skřítkům dělají. Co je pro skřítka, jako je Krátura, válka kouzelníků? Je loajální k lidem, kteří jsou na ně hodní, a to paní Blacková musela být a Regulus byl určitě, takže ochotně a opakovaně plnil jejich příkazy. Vím, co chceš říct,“ pokračovala, když Harry chtěl začít protestovat, „že Regulus si to rozmyslel… ale zřejmě to nevysvětlil Kráturovi. A myslím, že vím, proč. Krátura a Regulova rodina byli v největším bezpečí, když si uchovávali prastarou čistou krev. Regulus se je snažil ochránit všechny.“
„Sirius –“
„Sirius byl na Kráturu ošklivý, Harry, a nedívej se takhle, víš, že to byla pravda. Než se sem Sirius vrátil, žil tu Krátura dlouho sám a zřejmě chtěl cítit alespoň nějaký pocit. Jsem si jistá, že k němu ‚paní Cissa‘ a ‚paní Bella‘ byly laskavé, když se objevil, a tak jim udělal laskavost a řekl jim všechno, co chtěly vědět. Říkám celou dobu, že kouzelníci jednou zalitují toho, jak se ke svým skřítkům chovají. Voldemort už zaplatil… a Sirius taky.“
Harry nedokázal reagovat. Sledoval Kráturu, který stále brečel na podlaze a vzpomněl si, co mu říkal Brumbál pár hodin po Siriově smrti. Nemyslím si, že by Sirius někdy pohlížel na Kráturu jako na bytost s city rovnými lidským…
„Kráturo,“ řekl Harry po chvilce, „jestli se necítíš ve své kůži, ehm… prosím, sedni si.“
Trvalo několik minut, než Krátura doškytal. Pak si opět sedl a očima se opřel do kolen, jako malé dítě.
„Kráturo, o něco tě poprosím,“ řekl Harry. Díval se na Hermionu a čekal, že mu pomůže. Chtěl Kráturu o něco poprosit, ale zároveň to nedokázal zformulovat tak, aby to nebyl příkaz. Ale změna jeho hlasu zřejmě na Hermionu zapůsobila. Povzbudivě se usmívala.
„Kráturo, prosím, najdi Mundunguse Fletchera. Musíme zjistit, kde ten medailonek – medailonek pána Regula je. Je to opravdu důležité. Chceme dokončit to, co pán Regulus začal, chceme – ehm – zajistit, že nezemřel zbytečně.“
Krátura padl na ruce a podíval se na Harryho.
„Najít Mundunguse Fletchera?“ zakrákal.
„A dostaň ho sem, na Grimmauldovo náměstí,“ řekl Harry. „Myslíš, že bys to pro nás mohl udělat?“
Jak Krátura přikývl a zvedl se na nohy, ucítil Harry náhlý nápad. Vytáhl Hagridův Ukrýváček a vyndal z něj falešný viteál, náhradní medailonek, ve kterém Regulus zanechal vzkaz Voldemortovi.
„Kráturo, chci, aby sis, ehm, nechal tohle,“ řekl a podával medailonek skřítkovi. „Tohle patřilo Regulovi a já jsem si jist, že by chtěl, abys to měl jako symbol vděku za to, cos –“
„Škoda, kamaráde,“ řekl Ron, když viděl, že se skřítek na medailonek podíval, zavyl šokem a utrpením a padl zpět na podlahu.
Kráturu zachvátil podivný pocit, když pochopil, že ho obdarovali dědictvím rodiny Blacků a že je teď jeho. Trvalo jim téměř půl hodiny jej uklidnit a když poté byl schopen doklopýtat k přístěnku, všichni ho tam doprovodili, sledovali, jak pečlivě balí medailonek do svých přikrývek a ujistili ho, že až bude pryč, postarají se o medailonek a jeho ochrana pro ně bude prioritou. Krátura se pak dvakrát hluboce uklonil k Harrymu a Ronovi a dokonce se zkusil křečovitě předklonit, což mohla ale být zároveň i uctivá poklona, směrem k Hermioně, načež se s obvyklým hlasitým prásk přemístil pryč.


Kapitola jedenáctá - Úplatek



Harry tušil, že mohl-li Krátura uniknout z jezera plného neživých, bude zajetí Mundunguse otázkou nejvýše několika hodin, a tak plný očekávání slídil po domě celé dopoledne. Krátura se ale nevrátil ráno, ba ani odpoledne. Když přicházela noc, byl Harry téměř znepokojený a odrazený a na náladě mu nepřidal ani plesnivý chleba, který měli k večeři a na který Hermiona marně zkoušela spoustu přeměňovacích kouzel.
Krátura se nevrátil ani následujícího dne, ba ani dne přespříštího. Na náměstí před domem číslo dvanáct se ovšem objevili dva zahalení muži, zůstali tam až do noci a zírali směrem k domu, který nemohli vidět.
„To budou určitě smrtijedi,“ řekl Ron, když je on, Harry a Hermiona pozorovali z oken přijímacího pokoje. „Myslíte, že ví, že jsme tady?“
„Nemyslím si to,“ řekla Hermiona, ačkoli vypadala vystrašeně, „to by za námi poslali Snapa, ne?“
„Myslíš, že tu byl a Moodyho kletba mu zavázala jazyk?“ zeptal se Ron.
„Ano,“ řekla Hermiona, „jinak by mohl říct té chásce, jak se dostat dovnitř. Ale oni spíš čekají, jestli se tam ukážeme. Koneckonců musí vědět, že teď tenhle dům patří Harrymu.“
„Jak se mohli –“
„Poslední vůle kouzelníků přece zkoumá ministerstvo, vzpomínáš si? A tam vědí, že ti Sirius odkázal dům.“
Přítomnost Smrtijedů za okny jen zhoršila již tak nepříjemnou náladu všech v čísle dvanáct. Od té doby, co jim pan Weasley poslal po svém patronovi vzkaz, neměli o nikom žádné zprávy a na všech se to začalo projevovat. Roztěkaný a vznětlivý Ron trávil volný čas tím, že si v kapse pohrával se svým Zhasínadlem, což zvlášť Hermionu vždycky rozzlobilo, jelikož trávila volný čas do Kráturova návratu čtením Příběhů básníka Beedleho a opravdu neoceňovala, že jí někdo neustále zhasíná a rozsvěcí světlo.
„Mohl bys s tím už konečně přestat?“ zakřičela během třetího večera od Kráturova odchodu, když se opět z přijímacího pokoje vytratilo všechno světlo.
„Promiň, promiň ,“ řekl Ron, cvakl Zhasínadlem a světla v pokoji se znovu rozsvítila. „Neuvědomuju si, že to dělám!“
„To si nemůžeš najít něco, čím se zabavíš?“
„Co? Třeba číst si pohádky pro děti?“
„Tuhle knihu mi odkázal Brumbál, Rone –“
„A mně odkázal Zhasínadlo, takže bych ho asi měl používat!“
Harry, který nevydržel jejich hašteření, vyklouzl z pokoje a ani jeden z nich si toho nevšiml. Vyrazil po schodech dolů do kuchyně, kam chodil nejčastěji, protože si byl jistý, že to je to místo, kde se Krátura s největší pravděpodobností objeví. Napůl cesty do kuchyně ale zaslechl zaklepání na dveře a pak zarachotily klíče v zámku a řetěz uvolnil vchod do domu.
Ucítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Vytáhl hůlku, přesunul se do stínu sťatých skřítčích hlav a čekal. Tu se otevřely dveře. Skulinou zahlédl kousek náměstí před domem a pak viděl, jak se zahalená postava protáhla do domu a zavřela za sebou. Vetřelec vykročil vpřed a Moodyho hlas se zeptal „Severusi Snape?“ Pak se na konci vstupní haly zvedla z koberce postava z prachu a zamířila se zdviženou rukou ke dveřím.
„Já Vás nezabil, Albusi,“ řekl tichý hlas.
V tom se kouzklo přerušilo. Prachová postava se opět rozlétla do vzduchu, načež bylo skrz prach nemožné poznat, co je nově příchozí zač.
Harry mu na hruď namířil hůlku.
„Nehýbejte se!“
Zapomněl na portrét paní Blackové. Jakmile zakřičel, závěsy okolo jejího obrazu se rozlétly a ona začala ječet, „mudlovští šmejdi a špína zneucťuje můj dům –“
„Ron a Hermiona seběhli dolů po schodech k Harrymu a svými hůlkami mířili stejně jako Harry na neznámého muže, který teď stál v hale s rukama nad hlavou.
„Nestřílejte, to jsem já, Remus!“
„Díky Bohu,“ řekla Hermiona slabě a namířila hůlku na obraz paní Blackové. S hlasitým prásknutím ji opět zakryly závěsy a místností se rozhostilo ticho. I Ron sklonil hůlku, ale Harry se nepohnul.
„Ukažte se!“ zavolal.
Lupin popošel vpřed pod světlo lampy a s rukama stále nad hlavou se snažil dát najevo, že se vzdává.
„Jsem Rémus John Lupin, vlkodlak, občas známý pod přezdívkou Náměsíčník, jeden z autorů Pobertova plánku, sezdaný s Nymfadorou, obvykle známou jako Tonksová, a naučil jsem tě, jak vyčarovat Patrona, Harry, který na sebe bere podobu jelena.“
„No dobrá,“ řekl Harry a přestal na Lupina mířit hůlkou, „ale musel jsem si to ověřit, ne?“
„Jako tvůj bývalý učitel Obrany proti černé magii s tebou souhlasím, žes musel. Rone, Hermiono, neměli byste se tak brzy přestat chránit.“
Seběhli schody a běželi rovnou k němu. Měl na sobě svůj silný černý cestovní plášť, vypadal vyčerpaně, ale byl rád, že je vidí.
„Ještě se tu tedy neukázal Severus?“ zeptal se.
„Ne,“ řekl Harry. „Co se děje? Jsou všichni v pořádku?“
„Ano,“ řekl Lupin, „ale víme, že nás sledují. Na náměstí u domu máte párek smrtijedů –“
„My víme –“
„Aby mě neviděli, musel jsem se přemístit přesně na nejvyšší schod za dveře ven. Myslím, že neví, že tu jste, jinak by tu už měli mnohem více svých lidí. Číhají na všech místech, která s tebou mají co k dočinění, Harry. Pojďme dolů, musím vám toho hodně povědět a já chci vědět, co se dělo poté, co jste odešli z Doupěte.“
Sestoupili za ním do kuchyně, Hermiona namířila hůlku na krb. Okamžitě se v něm vztyčil oheň. Dodával tomu temnému kamenitému místu útulnou atmosféru a odrážel se na dřevěném stole. Lupin ze svého cestovního pláště vytáhl pár lahví máslového ležáku a všichni se posadili.
„Už jsem tu byl před třemi dny, ale potřeboval jsem setřást smrtijeda, který mě sledoval,“ řekl Lupin. „Takže po svatbě jste se vydali přímo sem?“
„Ne,“ řekl Harry, „až poté, co jsme narazili na pár smrtijedů v kavárně na ulici Tottenham Court Road.“
Lupin vylil na stůl většinu svého máslového ležáku.
„Cože?“
Vysvětlili mu, jak se to stalo. Když dovyprávěli, vypadal Lupin zděšeně.
„Ale jak vás tak rychle mohli najít? Vysledovat někoho, kdo se přemístí, je nemožné, pokud se ho před přenosem nechytíš.“
„Ale nevypadá to, že by se v tu chvíli jen tak procházeli po Tottenham Court Road, co?“ řekl Harry.
„Mysleli jsme si,“ navrhla Hermiona, „jestli na sobě Harry ještě nemá Stopu.“
„To není možné,“ řekl Lupin. Ron vypadal naštvaně a z Harryho spadla nervozita. „Pomineme-li ostatní problémy, kdyby na sobě Harry pořád měl Stopu, už by dávno jistojistě věděli, že je tady, co říkáte? Ale nechápu, jak vás mohli najít v Tottenham Court Road, to je znepokojující, silně znepokojující.“
Zdálo se, že ho to zmátlo, ale dokud nešlo o Harryho život, mohlo to počkat.
„Povězte nám, co se stalo poté, co jsme utekli, od vzkazu, že jsou všichni v bezpečí, který nám po Patronovi poslal pan Weasley, jsme s nikým neměli kontakt.“
„No, Kingsley nás zachránil,“ řekl Lupin. „Díky jeho varování se většina hostů stihla přemístit dřív, než dorazili.“
„Byli to smrtijedi nebo lidé z ministerstva?“ přerušila ho Hermiona.
„Od obou skupin někdo, ale teď jsou všichni jedna a ta samá banda,“ řekl Lupin. „Bylo jich tam snad tucet, ale nevěděli, kde jsi, Harry. Arthur zaslehl fámu, že se pokusili mučením z Brouska vytáhnout, kde jsi. Jestli je to pravda, tak věz, že to nebyl on, kdo to prozradil.“
Harry zíral na Rona a Hermionu. Jejich výraz odrážel tu samou směs šoku a vděku, které cítil on. Nikdy neměl Brouska nějak moc rád, ale pokud to, co Lupin říkal, byla pravda, pak si ten muž ke konci života zvolil, že bude Harryho chránit.
„Smrtijedi prohledali Doupě od půdu po sklep,“ pokračoval Lupin. „Našli ghúla, ale nechtěli se k němu moc přibližovat – a pak celé hodiny vyslýchali všechny z nás, kteří jsme tam zůstali. Snažili se získat informace o tobě, Harry, ale nikdo, kromě lidí z řádu samozřejmě nevěděl, že jsi tam byl.
V tu samou dobu, kdy rozprášili svatbu, se další smrtijedi vydávali do ostatních domů po celé zemi, které měly co k dočinění se řádem. Nikdo nezemřel,“ dodal rychle a předešel tím otázce. „ale moc nechybělo. Spálili dům Dedala Kopála, ale jak asi víš, nebyl tam, a pak použili kletbu Cruciatus proti rodině Tonksové. Opět s cílem zjistit, kam ses vydal poté, cos je navštívil. Jsou v pořádku – pochopitelně otřeseni, ale jinak v pořádku.“
„Smrtijedi se dostali skrz všechna ta ochranná kouzla?“ zeptal se Harry a vzpomněl si, jak mu pomohla, když u Tonksových tehdy v noci havaroval u Tonksových na zahradě.
„Harry, musíš si uvědomit, že teď mají na své straně všechnu moc ministerstva,“ řekl Lupin. „Mají moc používat násilná kouzla bez bázně a strachu z toho, že je za to zatknou. Povedlo se jim proniknout každým obranným kouzlem, které jsme proti nim použili, a jakmile byli uvnitř, neskrývali, proč přišli.“
„A obtěžují se alespoň omluvit za to, že se snaží mučením z lidí získat informace o Harryho pohybu?“ zeptala se Hermiona přiškrceným hlasem.
„No,“ řekl Lupin. Zaváhal a pak vytáhl složenou kopii Denního věštce.
„Tady,“ řekl a posunul ho přes stůl k Harrymu, „dříve nebo později by ses to stejně dozvěděl. To je jejich omluva za to, že po tobě jdou.“
Harry noviny uhladil. Z úvodní stránky na něj zíral jeho portrét v obří velikosti. Přečetl si nadpis:
HLEDÁ SE ZA ÚČELEM VÝSLECHU PRO
VYŠETŘOVÁNÍ SMRTI ALBUSE BRUMBÁLA
Rona a Hermionu to zaskočilo, až z toho vykřikli, ale Harry neřekl nic. Odložil noviny stranou. Nechtěl nic dalšího číst. Věděl, co se tam píše. Nikdo, kromě těch, co byli v okamžiku Brumbálovy smrti na vrcholu astronomické věže, nevěděl, kdo ho doopravdy zabil, a jak už celému kouzelnickému světu vyslepičila Rita Holoubková, Harryho viděli, jak běží z věže jen chvilku poté, co Brumbál dopadl.
„Mrzí mě to, Harry,“ řekl Lupin.
„Takže smrtijedi už ovládli i Denního věštce?“ zeptala se Hermiona zuřivě.
Lupin přikývl.
„Ale určitě si někdo uvědomuje, že se něco děje?“
„Ten puč se navenek nijak neprojevil a proběhl bez komplikací,“ řekl Lupin.
„Oficiální verze Brouskovy smrti je, že rezignoval. Byl nahrazen Piem Thicknessem, který je ovládán kletbou Imperius.“
„Proč se sám Voldemort neprohlásil ministrem kouzel?“ zeptal se Ron.
Lupin se rozesmál.
„To přece nemusí, Rone. V podstatě takhle je ministrem kouzel, ale proč by měl sedět v kanceláři na ministerstvu? Jeho panák Thicknesse se o každodenní problémy postará a Voldemort se zatím může klidně rozpínat mimo ministerstvo.
Samozřejmě, mnozí si uvědomili, co se stalo. Za posledních pár dní se postoj ministerstva neskutečně změnil a lidé si tiše šeptají, že za tím musí být Voldemort. Ale, a to je ten problém, jen šeptají. Nedůvěřují si navzájem, protože neví, komu věřit. Jsou příliš vystrašeni, než aby se odvážili promluvit nahlas. Bojí se, že pokud by jejich předtuchy byly správné, zamířili by se smrtijedi na jejich rodiny. Ano, Voldemort rozehrál strategickou hru. Tím, že by se sám uvedl do funkce ministra, by mohl vyprovokovat otevřené povstání. Tím, že je jen v pozadí toho všeho, vyvolal zmatek, nejistotu a strach.“
„A ta neskutečná změna postoje ministerstva,“ řekl Harry, „má za úkol varovat kouzelnický svět přede mnou, ne před Voldemortem?“
„To je zajisté část plánu,“ řekl Lupin, „a je to mistrovský tah. Teď, když je Brumbál po smrti, bys měl být ty – chlapec, který přežil – symbolem a snahou o odpor k Voldemortovi. Ale tím, že máš prsty ve smrti toho staříka, na tebe Voldemort nejen vypsal odměnu, ale i zasel zrnko pochyb a strachu mezi těmi, kteří by tě mohli chtít bránit.
Mezitím ministerstvo vyrazilo proti kouzelníkům z mudlovských rodin.“
Lupin ukázal na Denního věštce.
„Podívejte se na druhou stránku.“
Hermiona obrátila stránku se stejným výrazem, který měla, když držela Tajemství magie nejtemnější.
„Seznam kouzelníků pocházejících z mudlovských rodin!“ přečetla nahlas. „‚Ministerstvo kouzel mapuje kouzelníky narozené mezi mudly, aby dokázalo lépe porozumět tomu, jak dokázali ovládnout tajemství magie.
Nedávné výzkumy, které prováděl Odbor záhad, odhalují, že schopnost kouzlit může být předávána pouze z osoby na osobu, tedy když se kouzelníci rozmnožují. Ačkoli tedy neexistují žádní ověření kouzelničtí předci, mohli tito takzvaní ‚mudlorození kouzelníci‘, získat své kouzelnické vlastnosti krádeží nebo násilím.
Ministerstvo je rozhodnuto vystopovat kořeny těchto uchvatitelů kouzelnických schopností a k tomu tedy požádalo každého kouzelníka, narozeného mezi mudly, aby se dostavil na pohovor k nově zřízené Registrační komisi pro mudlorozené kouzelníky.‘“
„Tohle lidé přece nedovolí,“ řekl Ron.
„Už se to děje, Rone,“ řekl Lupin. „Zatímco se tu bavíme, proti mudlorozeným už provádějí zátahy.“
„Ale jak by mohli ‚ukrást‘ schopnost kouzlit?“ řekl Ron. „Je to na hlavu, kdyby šlo ‚ukrást‘ schopnosti, nebyli by přece žádní motáci, ne?“
„Já vím,“ řekl Lupin. „Nicméně, pokud nemůžeš dokázat, že máš v rodině alespoň jednoho kouzelnického příbuzného, považují tvé kouzelnické schopnosti za získané nepoctivou cestou a musíš si vytrpět trest.“
Ron se podíval na Hermionu a pak řekl, „A co když všichni čistokrevní, nebo ti, kteří mají alespoň částečně kouzelnickou krev, odpřísáhnou, že je člověk, který se narodil mezi mudly, součástí jejich rodiny? Řeknu všem, že Hermiona je má sestřenice –“
Hermiona chytla Ronovu ruku do své a stiskla ji.
„Díky, Rone, ale nemůžu ti dovolit –“
„Nebudeš mít na výběr,“ řekl Ron zuřivě a sevřel její ruku. „Naučím tě rodokmen mé rodiny, takže o nich budeš znát všechno a když se tě zeptají, budeš znát odpovědi.“
Hermiona se nejistě zasmála.
„Rone, ve chvíli, kdy jsme na útěku s Harry Potterem, nejhledanější osobou v zemi, nemyslím si, že by na tom záleželo. Kdybych bývala šla zpátky do školy, bylo by to jiné. Co vlastně Voldemort plánuje s Bradavicemi?“ zeptala se Lupina.
„Docházka je teď pro každého mladého kouzelníka a čarodějku povinná,“ zodpověděl. „To ohlásili včera. Nikdy dřív tomu tak nebylo, to je taky velká změna. Ale samozřejmě, téměř každý kouzelník v zemi chodil do Bradavic, i když jejich rodiče měli právo učit je doma, nebo je poslat do zahraničí, pokud to upřednostnili. Takhle bude mít Voldemort celou kouzelnickou populaci pod kontrolou už od útlého věku. A je to další způsob, jak se zbavit mudlorozených, protože než jim dovolí nastoupit do školy, musí každý kouzelník obdržet Pozitivní lustraci kouzelnického původu – tedy že byli ministerstvem uznáni jako potomci čarodějů.“
Harry byl naštvaný a rozčílený zároveň. V tu chvíli určitě mnozí nadšení jedenáctiletí zkoumali své nové kouzelnické knihy, aniž by věděli, že Bradavice, a možná ani svoje rodiny, už nikdy neuvidí.
„Je to… je to…“ mumlal a nedokázal najít slova, která by dokázala popsat hrůzu, která mu prostupovala hlavou, ale Lupin tiše promluvil.
„Já vím.“
Lupin zaváhal.
„Pochopím, jestli mi to nepotvrdíš, Harry, ale Řád má pocit, že ti Brumbál zanechal nějakou misi.“
„To ano,“ odpověděl Harry, „a Ron i Hermiona v ní jsou taky a jdou se mnou.“
„Můžeš mě zasvětit, o čem ta mise je?“
Harry se podíval do Lupinovy vrásčité tváře, obklopené silnými, ale zešedlými vlasy, a přál si, aby mohl odpovědět jinak.
„Nemohu, Remusi, promiňte. Jestli vám to Brumbál neřekl sám, ani já nemyslím, že bych mohl.“
„Předpokládal jsem, že to řekneš,“ odpověděl Lupin zklamaně. „Ale přesto bych ti mohl k něčemu být. Víš, co jsem zač a co dokážu dělat. Mohl bych jít s tebou a ochránit tě. Ani bys mi nemusel říkat přesně, kam máš namířeno.“
Harry zaváhal. Byla to lákavá nabídka, ale nedovedl si představit, jak by před Lupinem dokázali uchovat tajemství mise, kdyby byl celou dobu s nimi.
Hermiona ale vypadala zmateně.
„A co Tonksová?“ zeptala se.
„Co je s ní?“ řekl Lupin.
„No,“ řekla Hermiona zamračeně, „přece jste si ji vzal! Jak by to zvládala, kdybyste šel s námi?“
„Tonksová bude v naprostém bezpečí,“ řekl Lupin, „zůstane v domě svých rodičů.“
V Lupinově tónu bylo něco zvláštního, říkal to neskutečně chladně.
Na myšlence, že Tonksová zůstane schovaná v domě svých rodičů, bylo něco zvláštního. Koneckonců byla členkou Řádu a co si Harry pamatoval, vždycky chtěla bojovat.
„Remusi,“ nadhodila Hermiona, „je všechno v pořádku? Víte… mezi Vámi a –“
„Všechno je v pořádku, díky za optání,“ řekl Lupin jízlivě.
Hermiona zrudla. Po chvilce trapné a rozpačité pauzy se Lupin přinutil přiznat cosi nepříjemného. „Tonsková čeká dítě.“
„To je báječné!“ vykřikla Hermiona.
„Přesně tak!“ přidal se Ron nadšeně.
„Gratulujeme,“ řekl Harry.
Lupin vykouzlil cosi mezi umělým úsměvem a grimasou a řekl, „Takže… přijímáte moji nabídku? Budeme z vás tří my čtyři? Nevěřím tomu, že by s tím Brumbál nesouhlasil, koneckonců ze mě udělal vašeho učitele obrany proti černé magii. A musím vám říct, že věřím, že budeme stát tváří v tvář magii, kterou jsme nikdy dříve nezažili a o které se nám ani nesnilo.“
Ron a Hermiona se oba podívali na Harryho.
„Jen – jen aby bylo jasno,“ řekl. „Vy chcete nechat Tonksou v domě jejích rodičů a jít s námi?“
„Bude tam absolutně v bezpečí, postarají se o ni,“ řekl Lupin. V jeho hlase zněla účelovost hraničící s lhostejností. „Harry, věřím, že James by chtěl, abych zůstal s tebou.“
„No,“ řekl Harry pomalu, „já to nechci. Jsem si jist, že můj otec spíš chtěl vědět, proč nezůstanete se svým dítětem.“
Lupinovi se z obličeje vytratila všechna barva. Teplota v kuchyni jako kdyby klesla o deset stupňů. Ron se rozhlížel po místnosti, jako kdyby si jí musel zapamatovat, zatímco Hermioniny oči se střídavě dívaly na Harryho a Lupina.
„Nerozumíš mi,“ řekl Lupin nakonec.
„Tak mi to vysvětlete,“ řekl Harry.
Lupin si odkašlal.
„Já – vzít si Tonksovou byla osudová chyba. Udělal jsem to proti své vůli a od té doby si to velmi vyčítám.“
„Chápu,“ řekl Harry, „takže se na ni prostě vykašlete a utečete s námi?“
Lupin vyskočil na nohy. Jeho židle spadla dozadu. Zíral na ně tak divoce, že Harry poprvé v životě viděl v jeho obličeji výraz vlka.
„Nechápeš, co jsem udělal své ženě a jejímu nenarozenému dítěti? Nikdy jsem si ji neměl brát, teď je z ní vyvrhel!“
Lupin nakopl židli, kterou převrátil.
„Viděls mě vždycky jen v Řádu nebo pod Brumbálovou ochranou v Bradavicích! Vůbec nevíš, jak zbytek kouzelnického světa pohlíží na stvůry, jako jsem já! Jakmile se dozví o mé nemoci, prohodí se mnou sotva jedno slovo! Nechápeš, co jsem udělal?
Dokonce i její vlastní rodina je z naší svatby znechucená, chtěli snad její rodiče, aby si vzala vlkodlaka? A to dítě… to dítě…“
Lupin se chytil za hlavu. Vypadal nepříčetně.
„Můj druh se obvykle nemnoží! Bude jako já, o tom jsem přesvědčen. Jak si mohu odpustit, když jsem vědomě riskoval, že svou nemoc přenesu i na nevinné dítě? A kdyby nějakou zázračnou náhodou nebylo jako já, bude lepší, tisíckrát lepší, když bude bez otce, za kterého by se mělo stydět!“
„Remusi!“ zašeptala Hermiona se slzami v očích. „Tohle neříkejte – jak by se za vás mohlo jakékoli dítě stydět?“
„Já nevím, Hermiono,“ řekl Harry. „Já bych se za něj celkem styděl.“
Harry nevěděl, odkud přicházel jeho vztek, ale donutil ho vstát. Lupinův výraz se změnil, jako kdyby ho Harry ranil.
„Jestli budou teď mudlorození špatní,“ řekl Harry, „co asi udělají s polovičním vlkodlakem, jehož otec je v Řádu? Můj otec zemřel, když se snažil chránit mou matku a mě, a vy mi tu tvrdíte, že Vám řekl, abyste zavrhl vlastní dítě a šel s námi do rizika?“
„Jak – jak se opovažuješ?“ řekl Lupin. „Tohle není o touze po – po nebezpečí nebo osobní slávě – jak se opovažuješ říkat tak –“
„Myslím, že jste bezohledný,“ řekl Harry, „zalíbilo se vám jít v Siriových stopách –“
„Harry, ne!“ prosila ho Hermiona, ale on stále zíral do Lupinova vzteklého obličeje.
„Tomu bych nikdy nevěřil,“ řekl Harry. „Že muž, co mě naučil bojovat s mozkomory – bude zbabělec.“
Lupin vytáhl hůlku tak rychle, že Harry sotva pro svou stihl sáhnout. Ozvala se hlasitá rána a pak si uvědomil, že leží na zádech, jako kdyby dostal ránu. Jak se uhodil o kuchyňskou zeď a klouzal k zemi, zahlédl jen zbytek Lupinova hábitu, mizícího za dveřmi.
„Remusi, Remusi, vraťte se!“ křičela Hermiona, ale Lupin nereagoval. O pár sekund později zaslechli prásknutí domovními dveřmi.
„Harry!“ naříkala Hermiona. „Jak jsi jen mohl?“
„Šlo to snadno,“ řekl Harry. Postavil se a cítil, jak se mu dělá boule na místě, kde se uhodil o zeď. Ještě pořád byl vzteklý a třásl se.
„Nedívej se na mě takhle!“ vyštěkl na Hermionu.
„Tohle si na ni nedovoluj!“ odfrkl si Ron.
„Ne – ne – nesmíme se prát!“ řekla Hermiona a roztrhla je od sebe.
„Tohle jsi Lupinovi neměl říkat,“ pronesl Ron k Harrymu.
„Zasloužil si to,“ řekl Harry. Hlavou mu prolétaly útržkovité vzpomínky. Sirius, jak padá skrz oblouk, Brumbál, vyčerpaný a zavěšený ve vzduchu, záblesk zeleného světla a hlas jeho matky, který prosil o smilování…
„Rodiče,“ řekl Harry, „by neměli své děti opouštět, pokud – pokud opravdu nemusí.“
„Harry –“ řekla Hermiona a podávala mu ruku, aby ho utěšila, ale on ji odstrčil a odešel; očima pozoroval oheň, který Hermiona zažehla. Jednou z něj mluvil s Lupinem, když se potřeboval zeptat na něco o Jamesovi, a Lupin ho utěšoval. Teď před očima viděl Lupinův umučený bílý obličej. Cítil nepříjemnou vlnu výčitek svědomí. Ani Ron ani Hermiona nepromluvili, ale Harry jistě cítil, že se na sebe dívají a komunikují beze slov.
Otočil se a přistil je, jak se od sebe spěšně otáčejí.
„Vím, že jsem ho neměl nazvat zbabělcem.“
„Ne, tos neměl,“ řekl Ron najednou.
„Ale chová se tak.“
„Všichni jste stejní…“ řekla Hermiona.
„Já vím,“ řekl Harry. „Ale jestli ho to donutí jít zpátky k Tonksové, bude to za to stát, nebo ne?“
Nemohl ze svého hlasu dostat ten prosebný tón. Hermiona měla v obličeji soucitný výraz, Ron nejistý. Harry pohlédl k zemi a myslel na otce. Podporoval by James Harryho v tom, co právě řekl Lupinovi, nebo by se naštval, jak se jeho vlastní syn chová k jeho starému příteli?
Jindy obvykle tichá kuchyně jako kdyby se teď zaplnila hukotem po šoku z posledních událostí a Ronovými a Hermioninými nevyřčenými výtkami. Denní věštec, kterého Lupin přinesl, ještě stále ležel na stole, Harryho obličejem otočený vzhůru. Přešel k němu, posadil se, náhodně vybral stránku a předstíral, že si čte. Nedokázal se soustředit na slova. Jeho mysl byla ještě pořád plná setkání s Lupinem. Byl si jist, že Ron a Hermiona na druhé straně stolu, schovaní za Věštcem, zase komunikují beze slov. Hlasitě otočil stránku a najednou na něj vykouklo Brumbálovo jméno. Chvilku mu trvalo, než pochopil obsah fotografie, která zobrazovala jeho rodinu. Pod ní byla slova „Brumbálova rodina, zleva doprava: Albus; Percivál, jak drží novorozenou Arianu; Kendra a Aberforth.
Upoutalo to jeho pozornost a tak Harry zkoumal obraz podrobněji. Brumbálův otec, Percivál, vypadal pohledně a oči se mu blýskaly dokonce i na tak staré fotografii. Nemluvně, Ariana, byla o něco delší, než bochník chleba, a nevypadala nijak neobvykle. Matka, kendra, měla své černé vlasy svázané do drdolu. Její obličej měl vystouplé rysy. Když Harry zkoumal její temné oči, vysoké lícní kosti a rovný nos, který se nesl nad hedvýbnými šaty, vzpomněl si na fotografie původních amerických obyvatel, které viděl. Albus a Aberforth měli krajkované hábity a totožně střižené vlasy po ramena. Albus vypadal o pár let starší, ale jinak si byli oba chlapci velmi podobní, jelikož fotografie vznikla dříve, než si Albus zlomil nos a než začal nosit brýle.
Rodina vypadala šťastně a neobvykle a klidně se usmívala z novinové stránky na čtenáře. Ručka nemluvněte Ariany nejasně mávala z šátku, ve kterém byla zabalená. Harry pohlédl nad fotografii a uviděl nadpis článku.
EXKLUZIVNÍ UKÁZKA Z PŘICHÁZEJÍCÍ
BIOGRAFIE ALBUSE BRUMBÁLA
Napsala Rita Holoubková
Harry si pomyslel, že hůř už mu být nemůže, a začal číst.
Hrdá a nadutá, nemohla nadále Kendra Brumbálová žít v Ornici nad Planinou poté, co byl její manžel Percivál zatčen a uvězněn v Azkabanu, což bylo široce publikováno. Proto se rozhodla sbalit rodinu a přestěhovat ji do Godrikova Dolu, vesnice, kterou později proslavil útěk Harry Pottera před Vy-víte-kým.
Podobně jako Ornice nad Planinou, i Godrikův důl byl domovem pro řadu kouzelnických rodin, ale jelikož Kendra žádnou z nich neznala, nikdo si na ni, na rozdíl od lidí v Ornici, neukazoval kvůli zločinu, který provedl její manžel. Tím, jak odmítala přátelské pokusy o sblížení, o které se pokoušeli její noví kouzelničtí sousedé, brzy dosáhla toho, že její rodina zůstala zcela samotná.
„Práskla mi dveřmi před očima, když jsem ji šla přivítat s náručí plnou domácích kotlíkových sušenek,“ říká Batylda Bagshotová. „První rok, který tam strávili, jsem zřídkakdy vídala dva chlapce. Kdybych nesbírala hlučivky při měsíčním svitu v zimě poté, co se přistěhovali, a neviděla Kendru, jak vede Arianu do zahrádky, nikdy bych nevěděla, že tam s nimi žije i dcera. Obešla s ní jednou trávník, pevně ji držela a pak ji opět odvedla do domu. Nevěděla jsem, co si o tom myslet.“
Zdá se, že Kendřin nápad přestěhovat se do Godrikova Dolu skrýval perfektní příležitost skrýt Arianu jednou provždy, tedy udělat něco, co pravděpodobně plánovala celé roky. Načasování bylo důležité. Když Ariana zmizela z dohledu, bylo jí již téměř sedm let, a to je právě věk, ve kterém se podle odborníků začínají projevovat první magické schopnosti, pokud je člověk má. Nikdo z pamětníků si nevzpomíná, že by kdy viděl Arianu projevit byť jen náznak jakékoli kouzelné schopnosti. Zdá se tedy, že Kendra se rozhodla raději skrýt existenci své dcery, než trpět hanbou po přiznání, že porodila motáka. Odstěhovat se od přátel a sousedů, kteří Arianu znali, bylo po uvěznění jejího manžela mnohem jednodušší. Těch pár lidí, kteří o Arianině existenci věděli, mělo plnou důvěru, že to tajemství neprozradí, včetně dvou bratrů, kteří odpovídali nemístné otázky jedinou odopovědí, kterou je matka naučila. „Má sestra nemůže chodit do školy, je moc nemocná.“
Další týden přineseme: Albus Brumbál v Bradavicích – Ocenění a Záminky
Harry se mýlil. To, co si přečetl, mu náladu přece jen zhoršilo. Podíval se zpět na fotografii zdánlivě veselé rodiny. Bylo to skutečné? Jak to jen mohl zjistit? Chtěl do Godrikova Dolu i přesto, že Batylda nebyla ve stavu, ve kterém by si s ním o tom mohla promluvit. Chtěl navštívit místo, kde jak on, tak Brumbál přišli o své milované. Právě odkládal noviny a chtěl se Rona a Hermiony zeptat na jejich názor, když se po kuchyni rozlehlo ohlušující prásk.
Poprvé za tři dny zapomněl Harry na Krátura. Okamžitě ho napadlo, že to mohl být Lupin, který se vrátil do místnosti, a na sekundu nezaregistroval hromadu zápasících končetin, které se znenadání objevily po jeho pravici. Spěšně vstal a Krátura se zatím vymotal a hluboce se Harrymu klaněl a krákal, „Krátura se vrátil s tím zlodějem Mundungusem Fletcherem, pane!“
Mundungus se sebral a vytáhl hůlku. Hermiona ale byla mnohem rychlejší.
„Expelliarmus!“
Mundungova hůlka se vznesla do vzduchu a Hermiona ji chytila. Zpustlý Mundungus se pokusil utéct na schody, ale Ron po něm skočil a svalil ho na podlahu, kam Mundungus tlumeně dopadl.
„Co?“ zavřeštěl a snažil se vykroutit z Ronova sevření. „Co sem udělal? Pošleš na mě odpornýho domácího skřítka, na co si to hraješ, co sem udělal, nech mě jít, nech mě jít, …“
„Nejsi v postavení, aby sis mohl poroučet,“ řekl Harry. Odhodil noviny stranou, pár kroky přešel přes kuchyni a klekl si na kolena vedle Mundunga, který přestal bojovat a zíral vystrašeně. Ron vstal, funěl a sledoval, jak Harry na Mundungův namířil svou hůlku. Mundungus smrděl zaschlým potem a tabákovým kouřem. Měl slepené vlasy a špinavé šaty.
„Krátura se omlouvá za zdržení při dovedení zloděje, pane!“ krákal skřítek. „Fletcher ví, jak se bránit zajmutí, má plno schovávaček a kompliců. I tak Krátura nakonec zloděje zahnal do kouta.“
„Vedl sis opravdu dobře, Kráturo,“ řekl Harry a skřítek se hluboce uklonil.
„Dobrá. Máme na tebe pár otázek,“ řekl Harry Mundungovi, který naráz zakřičel.
„Zpanikařil jsem, chápeš? Nikdy jsem to nechtěl dělat, bez urážky, kámo, ale nikdy jsem se nepřihlásil, že kvůli tobě chci dobrovolně umřít a pak okolo začal lítat zatracenej Ty-víš-kdo, každej by se vodtamtud chtěl ztratit. Říkám ti na rovinu, že jsem to dělat nechtěl –“
„Pro tvou informaci, nikdo z nás ostatních se nepřemístil pryč,“ řekla Hermiona.
„No, tak je z vás parta zatracenejch hrdinů, ne? Ale já nikdy nepředstíral, že se chci nechat zamordovat —“
„Nezajímá nás, proč jsi utekl Pošukovi,“ řekl Harry a hůlku posunul o něco blíže k Mundungovým bahnitě hnědým, krví podlitým očím. „Už jsme věděli, že jsi nespolehlivý odpad.“
„No tak, proč ksakru necháváš domácí skřítky, aby mě pronásledovali? Nebo ti de eště o ty poháry? Už žádnej nemám, jinak bych ti je klidně dal –“
„Nejde ani o ty poháry, i když přihořívá,“ řekl Harry. „Zklapni a poslouchej.“
Bylo báječné, že mohl zase něco dělat, že měl někoho, z koho mohl vymámit alespoň kousek pravdy. Harryho hůlka byla teď tak blízko k přepážce Mundungova nosu, že Mundungus začal šilhat, když se na ni snažil zaostřit.
„Když jsi z tohohle domu odnášel všechno, co mohlo mít nějakou cenu,“ začal harry, ale Mundungus ho znovu přerušil.
„Siriovi nikdy nezáleželo na tom bordelu –“
V tu chvíli se ozval zvuk dusajících nohou, zablesklo se cosi měděného a ozvalo se zařinčení a vřískot bolesti. Krátura se rozeběhl k Mundungovi a praštil ho pánví.
„Vodvolej ho, vodvolej ho, měl bys ho zavřít!“ křičel Mundungus a krčel se v koutě, zatímco Krátura znovu zvedl pánev s těžkým dnem.
„Kráturo, ne!“ zakřičel Harry.
Kráturovy tenké paže se třásly pod vahou těžké pánve, jak ji stále držel nahoře.
„Možná ještě jednu ránu, pane Harry, pro štěstí?“
Ron se zasmál.
„Potřebujeme ho při smyslech, Kráturo, ale když ho bude potřeba přesvědčit, budeš mít tu poctu,“ řekl Harry.
„Mnohokrát děkuji, pane,“ řekl Krátura, uklonil se a vzápětí poodešel o kousek dál. Velkýma bledýma očima se stále sledoval Mundunga s odporem.
„Když jsi z tohohle domu odnesl cokoli cenného, cos tu mohl najít,“ začal Harry znovu, „vzal sis i pár věcí z kuchyňského přístěnku. Byl tam medailonek.“ Harryho ústa byla najednou suchá. Téměř cítil i Ronovo a Hermionino napětí a vzrušení. „Co jsi s ním udělal?“
„Proč?“ zeptal se Mundungus. „Má snad nějakou cenu?“
„Ty ho ještě pořád máš!“ zakřičela Hermiona.
„Ne, nemá,“ řekl Ron mazaně. „Chce vědět, jestli si za něj může říct o další peníze.“
„O další?“ řekl Mundungus. „To by nebylo tak těžké… ksakru, zbavil sem se ho, neměl sem jinou možnost.“
„Co tím myslíš?“
„Prodával jsem v Příčné ulici a ona přišla a ptala se, jestli mám živnosťák na vobchodování s kouzelnickejma tretkama. Zatracená čmuchna. Chtěla mi dát pokutu, ale zalíbil se jí ten medailonek, tak mi řekla, že si ho vezme a protentokrát mě nechá bejt, tak sem byl šťastnej.“
„Co to bylo za ženu?“ zeptal se Harry.
„Nevim, nějaká ministerská baba.“
Mundungus chvíli přemýšlel, až se mu svraštělo obočí.
„Drobná ženská. Na hlavě měla mašli.“
Zamračil se a pak dodal, „vypadala jako ropucha.“
Harry upustil hůlku, která vrazila Mundungovi do nosu, vychrlila pár červených jisker a podpálila mu obočí.
„Aquamenti!“ zakřičela Hermiona, z hůlky jí vytryskl pramen vody a zaplavil Mundunga, který začal reptat a kuckat.
Harry se podíval vzhůru a uviděl svůj vlastní šok, jak se odráží v Ronově i Hermionině obličeji. Jizva na jeho čele ho začala opět pálit.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

HP není moje dílo

(Čiko, 26. 4. 2009 16:22)

Děkuji za pochvaly, ale nepatří mě, ale Velkému Sedmovi, který za tepla díly překládal a já je jen sem dal

???

(Helly, 25. 4. 2009 20:19)

Tos přepisovala sama nebo jsi to zkopčila (ne ve zlim, jen že já bych na to asi neměla trpělivost :D)

Dobrý

(ajla, 3. 1. 2009 9:53)

Líbí se mi, jak píšeš. Když budeš chtít, mrkni na mé stránky -> muj-harry.estranky.cz
Také zčínám psát povídky a knihy o Harrym
:-)