Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 1

Bylo to někdy v půlce července když se ze všech koutů jedné malé země ozývalo hřmění a blesky osvěcovali oblohu, ale žádný déšť nepřicházel. Největší zvědavci vylejzali před domy a sledovali nevšední úkaz. Tahle podívaná trvala asi hodinku a tak nikoho nepřekvapila silnější rána a ostřejší světlo. Překvapená byla asi stovka snad i víc lidí různého věku a místa bydlení, kteří se z ničeho nic objevili v zahradách obrovského hradu.

„Co se to sakra děje, oh pardon , ale stojíte mi na noze, kde to jsme“ a podobné výkřiky se linuli zahradou a každý se snažil porozumět tomu, co se právě teď stalo.

Nikdo se s nikým moc nevybavoval, jen tak se na sebe usmáli, aby se neřeklo a spíše se rozhlíželi kolem sebe. Jenže v té tmě se jim až tak nedařilo se orientovat.Občas když se zablesklo, tak zahlédli hrad a nejbližší spoluunesence, ale jinak nic.

Nejodvážnější se začali pomalu přibližovat k hradu protože tam čekali odpovědi na všechny otázky a hlavně to, že to něco je zase pošle zpátky tam kam patří.

Jakmile i ostatní zahlédli pohyb, podle stádovitého zákona se i oni dali do pohybu .

Pochod přes rozlehlou zahradu jim zabral pěknou část noci. Každou chvilku se totiž zastavili, to když při dalším záblesku k nim přibila další snad stovka unesených lidí.

A bylo to jako na povel , ve chvíli kdy se první dostali až ke schodům bouřka ustala a jasné světlo osvítilo balkon nad nimi.

Všichni utichli a s pootevřenými ústy zírali nahoru. Po chvilce na balkon vstoupila krásná žena, no skoro by jeden hádal že snad i krásnější než víla a dva její průvodci přidržovali obrovský obraz, tak aby na něj viděl úplně každý.

„ Tady je vaše zpáteční jízdenka do vašich nudných životů“ promluvila, potom se otočila k obrazu s jakýsimi znaky a silně do něj uhodila dokud se nerozletěl na kousky, které teď dopadali dolů na užaslé a snad i vyděšené lidi.

Ti se snažili si zakrýt obličej, aby nepřišli k újmě a teprve pak se dali do horečného skládání „letenky“.

Bylo to však těžké protože zmizla nejen žena s průvodci, ale i to jasné světlo z balkónu.teď už snad tisícovka lidí opatrně poklekla a začala ve tmě tápat po zemi aby našli kousky do skládačky.

„Mám kousek“ zakřičel blonďatý kluk a zvedl na sebe kousek obrazu, ale nikdo v té tmě nic nezahlédl, ale každý věřil, že další dílky na sebe nedají až zas tolik čekat.

„Dětičky , co kdybychom zkusili jít do toho hradu a ty kousky začali hledat až ráno?“ ozvala se dáma a podle hlasu hádám v civilním životě snad i učitelka.

Jasně do hradu, je tu zima“

„Stůjte pošlapete díly, nikdo se ani nehne a vy co jste u dveří, zkuste vzít za kliku“ ozval se ze anonymní i když dost autorativní hlas.

Dav jakoby na okamžik úplně ztichl a jen poslouchal křupání kamínků pod nohami těch co jdou zkusit otevřít dveře hradu.

Díl 2

Tři odvážlivci vystoupali těch pár schodů a nejistě postávali u dveří.

„Jde to?“ ozval se ze tmy dotaz“

Jeden ze tří odvážných pokrčil rameny a s výrazem co má být se stane, vzal za kliku a ramenem zatlačil do těžkých kovaných dveří.

Proud jasného světla ho téměř na čas oslepil, proto se odvrátil a stejně jako jeho společníci a spoluunesenci si pomalu přivykával oslnivému světlu které zaplňovalo halu a rozpínalo se ven na nádvoří hradu..

Když se vzpamatoval, otočil se do davu aby jim řekl tu zbytečnou novinku, že dveře otevřít jdou.

Jakmile se však otočil nevěřil vlastním očím. Tušil, že jich tu je hodně, ale teprve z vyvýšeného místa viděl jak moc jich tady je to už nebylo pár lidí, ani pár desítek, tohle mohla být taková tisícovka pokud ne víc.

¨Dav se pohnul za světlem.

„STOP“ zarazil je kdosi s hlasem tak silným až zamrazilo a pak už normálně ale dost jasně dal příkaz k hledání těch dílků do obrazu.

„Hele nevím jak vás, ale mě v tuhle dobu žádné hledání neláká, jsem ospalej a je mi zima“

„Jestli sis nevšiml, tak bez toho obrazu se domů asi nevrátíme, tak hledej“ postavila se bojovně holka se zrzatýma vlasama

„Trhni si“

„No dobře tak tady všichni shnijeme, ale to kvůli tobě“ skoro už zakňučela a sehnula se do prachu aby nešlo vidět, že už skoro brečí.

„Dobře, kdo chce jít dovnitř, ať jde, ale opatrně ať nic nepošlape“ jakási dobrá duše ukončila spor a nato se část unesenců pomaličku přesunula do hradu.

Ostatní hledali v prahu i trávě kousky z tajemného obrazu a teprve když už dlouho se neozvalo „mám“ se i oni stáhli do hradu.

Ti co odešli do hradu dřív vůbec nešli spát a útroby hradu zběžně prolezli, dost na to, aby věděli kde co je a připravili pro hledače i sebe půlnoční hostinu.

„ Ty kousky patří sem“ ukázal na prázdný rám a hledači na zem pod prázdný rám vysypali kousky které našli před hradem.

„To je jak Puzzle to mám hned složený“ nabídla se dáma středních let a dodala , že to je obvyklá zábava jejich rodiny za dlouhých zimních večerů.

„Jestli se chcete vykoupat a to jakože to potřebujete, tak v každém pokoji je koupelna“

„Tak teda tomu říkám luxus“ zasmál se jakoby se nechumelilo tatík, který jakoby nevnímal tu skutečnost, že byli uneseni a bral to jako příjemné zpestření své dovolené

„To je tu tolik pokojů?“

Pokojů je tu dost ale podívej se na tohle“ Slečna „nadšená“ táhla každého do pokoje kde byli 4 postele. Pak řekla , „tady bych chtěla taky spát a najednou se místnost zhoupla, rozšířila a přibila tam ještě jedna postel.

„Ha ha, to bych bral i v kuchyni,, takový uzený kdyby se zvětšilo“

Mrkli se pik sobě a pak upalovali do kuchyně zjistit, jestli i zásoby jídla jsou očarované.

Když se dosyta vyblbli s množením jídla a zmenšováním a rozšiřováním pokojů usadili se kolem stolů a utichli a začali si tak přemítat o tom co se dnešní noc stalo.

„Já vím co se děje? Spím a mám fakt divnej sen“ snažil se někdo vysvětlit podivnosti kolem.

„ Podívejte na to rozestavení stolů a na ty přesýpací hodiny s kameny my jsme …“ nedořekla a všichni sledovali jak se síň mění a přesýpací hodiny začínají odkrývat barvu kamenů v nich ukrytých. Po zdech už nebyli zašlá malba, ale prapory na některých řval lev, na jiných se vlnil had, jezevec byl na třetím a čtvrtému praporu ……., komu docházelo dřív zvedl hlavu ke stropu a udiveně sledoval noční oblohu.

„My jsme v Bradavicích“.

„Blbost nemůžeme být, prostě nemůžeme“

„Tak to sleduj, to rozmístění stolů a ty hodiny a vlajky“

„A já jsem kde?“

„Ty jsi u stolu profesorů a tam kde sedíš obvykle sedává..“ Potterožrouti se zasmáli, když si vybavili, že mladej blonďatej kluk s pusou od ucha k uchu sedí na místě profesora, který úsměv znal jen z vyprávění a vlasy měl černé jako uhel.

„tak já jsem Zmijozel?! „ dotčeně se zeptal starý muž jehož šediny dávali tušit, že už ledasco pamatuje.

No mohl bys bejt spíš Brumbál“ smáli se ostatní as navzájem si představovali, kterou figuru by v tomhle divném Potter příběhu hráli“

Díl 3

„Počkej, to tu pro něčí pobavení máme hrát nějakýho Pottera?“

„To ani pořádně neznám , to je blbost pro děti“

„Tak nám ukažte Vordetlerma , píchnu do něj hůlku a jde se domů“


Příval podobných hlášek přerušil průvan, který se zvedl kdoví odkud a na zdi přibily ještě jedny přesýpací hodiny ve kterých nebyly drahé kameny ale skleněné kuličky.Ozvalo se zahřmění a z hodin se odsypalo pět kuliček pryč a co hůř zmizelo i několik lahví ze stolu.

„Co to má znamenat?“

„Hádám, že jsme se připojili do klání o školní pohár“

„Netvrdili jste , že my hrajeme jejich role?“

„Co se čílíš, nevím co se děje prostě jen tak hádám“

„Náhodou mě to vůbec nevadí, mám dovolenou a Harryho Pottera mám ráda, jsem četla všechny díly a klidně si nějakou tu roli zahraju, za mlada jsem ve škole hrála i divadlo“ přiznala už poněkud starší a oplácaná mamina

Najednou se začalo odevšad ozývat , že každej nějakou tu knížku už přečetl a z některých vypadlo i to, že čekali před kinem na půlnoční premiéru a během chvilky bylo jasné, že ač ne každý to přizná, tak všichni jsou míň či víc Harry Potterem trefení.

„Já se vyznám v bylinkách , můžu být profesorka bylinkářství“

„Stařec ty si přelez ze Zmijozelu k profesorům, budeš Brumbál“

„Jo a ty mazej z místa Severuse Snapea a jdi studovat“

Pak nastalo velké dohadování, protože na uvolněnou židli se hlásilo tolik zájemců až to bylo podezřelé.

„Já budu Tom z příčné ulice“ zahalekal Kralipav který se objevil s novými zásobami jídla a svou pozici hostinského stvrdil tím, že pokud někdo chce mlsku , tak jen za básničku.

„Z Příčné nebo z Bradavic,

Ať mám koblih trochu víc“ zabásnila Blackie a rázem se její talíř začal plnit. Pak se ozvala zvonkohra a do přesýpacích hodin přibylo zpátky těch 5 kuliček .

„Zapomínáte, že máme své vlastní životy, já pozítří musím do práce a i když to může být pro někoho sranda, stále je tu ten fakt, že jsme tu proti své vůli.“

„ Ráno složíme ten obraz a jedeme domů, tu jednu noc snad zvládnout můžeme, co říkáte?“

Všichni se začali pomalu vytrácet z jídelny a zůstalo jen pár zoufalců co se pokoušeli složit skládačku z nalezených kousků nebo těch kterým se ještě kolem třetí ranní hodiny nechtělo spát.

Ale už kolem sedmé hodiny se začali porůznu probouzet a prozkoumávat okolí hradu.

Lusia do jídelny vešla s podivným účesem z vlasů jí trčeli kytky ale svůj zjev napravila tím co nesla v náručí, měla obrovskou mísu jahod a tak komu by vadilo trochu toho chroští ve vlasech.

Výběr Starce na místo ředitele se ukázal jako velice dobrý krok. Usadil se na vyvýšeném místě a když viděl , že v jídelně je dost lidí, ze kterých někteří neváhali a ráno se oblékli do hábitů, které našli ve svých pokojích, krom povzbudivých slov vymyslel plán na dopoledne, rozdělil skupinky, nebo spíše každé koleji zadal úkol. Zmijozel bude hledat kousky skládačky, Nebelvír obhlédne pozemky a zjistí co a jak, Mrzimor, se bude snažit v kuchyni a Havraspár pečlivě slepí ten včerejší obraz.Nikdo mu neodporoval a po snídani se všichni vydali za svou misí, která nakonec nebyla tak jednoduchá jak se na první pohled mohlo zdát.Kousky do skládačky ani za světla nepřibývali tak rychle, a ono se řekne slepte obraz, ale to nejprve skupina co vládne kuchyni musí uvařit lepidlo, jenže jak se to dělá to zase zjišťovali Mrzimorští, kteří šmejdili v knihovně a po pozemcích sháněli suroviny.

Nicméně v době oběda už byl obraz skoro celý a těch několik málo prázdných míst se dalo vytušit.

„Podle mě je to jedno , že něco chybí, hlavně že víme +- co tam je“

„ Jenže jestli to má bejt letenka zpátky, tak bude muset být komplet“

„Stejně když jsme tu tak v HP světě, čekala jsem , že ten obraz se bude nějak vztahovat k ději tohle mi přijde divný“

„Mě to přijde divný celý“

„ Víte co mi to připomíná? Ty obrazy co v nich vidíš dvě různé věci podle toho jak se na ně díváš“

„Co tam vidíš? Já tam vidím jen nějakou lebku“

„Lebku? Já bránu,nějaký vchod“

„Asi záleží odkud se díváš, protože tady odtud ty hvězdy vytváří nějaký znak“

„Ukaž? A opravdu kdo šel dál od obrazu viděl znak nad obrázkem“

„Vím co je to, to jsou runové znaky“

Díl 4

„To bych až tak jistě netvrdil“ od dveří se odlepil stín, kterého do té doby nikdo neregistroval. Došel až k nedoslepenému obrazu a rukou jemně přejížděl po znacích.

„Jo tohle by snad runa být mohla, ale tohle je na tuty hyeroglif a tohle mi nějak tak připomíná to písmo co se objevilo po tom co jsme vylezli z jeskyně“

„Už jsem tady, myslel jsi tuhle?“ Ke klukovi docupila holka a podávala mu obrovskou knížku ze které cestou smetávala pavučiny

„Uvidíme“ vzal si od ní knihu o výkladu run, kterou jistě našla v knihovně a začal se tlustou bichlí probírat.

„Hele jestli nejsi Paolliny , tak i když tu dočteš ty runy , tak s těma hyeroglyfama aysi nehneš

„Paolliny?“ Hmm no ten by taky moc nepomohl. Hele nejsi ze Zmijozelu, jdi raději hledat další dílek do obrazu“

Uvozovkový Zmijozelák se otočil a odešel z velké síně

„Tos nemusel“ zastala se mamina kluka a vyčítavě se podívala na kluka co incident neřešil a měl nos zabořený v knize. Tak se sebrala a šla ven také „hledat“ kousky do skládačky.

Kluka našla venku jak se prochází po cestě a láme větvičku na mrňavé kousky, dohnala ho a snažila se navázat hovor.

„tak co našel jsi něco?“ znělo to tak tupě, že i když by mohla bejt jeho máma tak se cítila hlouzpě když se na ní podíval tak jakože tohle byl dost trapnej pokus.

Jean-Francois Champollion, to jen abys věděl“ dodala rychle a raději koukala do trávy u cesty jestli nenajde to proč tu jakože je.

Kluk zpomalil aby ho předešla a dál ho neprudila už takhle se cítil z nějakého divného důvodu divně, jakoby mezi tuhle grupu nepatřil každej tu byl starší a každej ho někam postrkoval a pořádně nedocenil a to včera ta holka u jejich stolu co si s kamarádkou šeptala tak , že to musel slyšet úplně každej,se vyjádřila v tom smyslu, že zrovna on o kterého se holky normálně perou je vošklivej blonďák.

Jeho černé myšlenky narušil šílený výkřik maminy, která by si s hlasovým fondem vůbec nezadala s Xenou princeznou bojovnicí.Všichni na ní pohlédli když zvedla z prachu kousek který jistojistě patří do skládačky a začali uznale zvedat palce, protože teď najít nějakej ten dílek bylo fakt čím dál tím těžší.

Vošklivej blonďák najednou jakoby ožil, už ví co udělá. Získá si uznání tím, že najde ty ostatní zbývající v zoufalství nakukoval i pod kameny a lezl po stromech jestli náhodou v hnízdě místo vajec nejsou dílečky.

A skutečně našel dva dílky a když si to tak vítězoslavně šlapal k hradu, na balkon vyšel ten kluk co ho vyhodil od obrazu. Jen se díval jak nějakej král a pak se sehnul a z podlahy balkonu sebral dílek a ukázal ho směrem do síně a až ven bylo slyšet jak ho všichni oslavují jak mistra světa.

Díl 5

„Kdes byl celej den?“ otočili se na Čika všichni hned co vešel do Velké síně

„ Hledal jsem tohle“ vytáhl z hábitu dílky do skládačky a položil je na stůl 

„ A oběd co? Co kdyby se ti něco stalo anis nedal vědět“

Čekal plácání po ramenou, možná nějaké to slovo uznání a najednou tohle

„Ale jasně teď už to trochu smysl dává“ spíš pro sebe než pro ostatní si říkal kluk co se pasoval na luštitele zvláštních znaků, hned potom co vložil Čikovo dílky do obrazu.

„Mám asi význam tohohle znaku to je o ŠTĚSTÍ.

Rozlouskl jsem i tyhle znaky což držte se je současný jazyk, ale nějak mi uniká význam toho.“ Ukazoval na druhou „hvězdu“ v obraze a podivně vyhlížející znaky i pojmenoval - baekjul boolgool

„A to je co?“

„ nevím , vůbec netuším, je u toho jen nějakej citát“ knihomol zabořil nos do zaprášených knih a přečetl co u významu toho slova našel

Zde leží tři sta těch, kteří splnili svou povinnost.

Všichni zírali na obraz a znaky ve snaze zjistit co básník chtěl naznačit, ale nic co by jim dodalo trochu naděje je nenapadlo. Pokoušeli se citát spojit s prvním rozluštěným znakem .

„štěstí a povinnost“

„ Já bych to odhadla na povinnost, kterou když nesplníme , nebude při nás stát štěstí a my…..umřeme“ Následovalo ticho , které narušovalo jen přerývavé nadýchnutí a snad vzlyk, pokud to nebyl projev nachlazení.

„Dohodneme se“ promluvil jako první po chvíli jeden z těch co v téhle podivné hře byl ze zástupců profesorů.

„Od teď nikdo, opakuju nikdo nechodí nikam sám a dokonce ani ve dvojicích , minimálně ve třech“ Nikdo se nebouřil nikdo nevydal hlásku jen souhlasně kývali.

„Na večeři to řekneme i ostatním“

Do večeře byli všichni zamlklí a ani knihomol se nehrnul do luštění dalších znaků a jen do knih koukal. Bál se dalších pěti znaků.

Díl 6

K večeři se doplazili i ostatní a jejich dobré náladě kontrastovali smutné a vyděšené obličeje těch, co byli celý den v hradu.

„Tak jak bylo tady? Semlel se tu nějaký průšvih?“

„Když o tom mluvíš nebudeme čekat na konec večeře, je to ostatně docela dost důležité.“ Profesor Kratiknot nebo jestli chcete Frederik se zvedl a řekl všem to nové nařízení a hned potom se rozpoutala debata o tom, jak všichni tady budou na společných jídlech a také o poselství obrazu.

„Děti z toho vyjímám ale co mi to tu povídáte o smrti?“ zvedla se asi tak čtyřicetiletá studentka, v civilu už od pohledu učitelka.

„Copak jste nikdy tohle neviděli, to je nápis na náhrobku, ale jako památka na oněch 300 kteří splnili svou povinnost.“

„Jakých 300?“

„Tss, takže nikdo si skutečně nevzpomněl na Leonidase a jeho 300 Sparťanů, kteří čelili obrovské Xerxesově přesile?!“

„No jo vlastně jo Sparta jo jasně už vím.“

„Já na tom byl v kině, to bylo hustý“

Učitelka Lenka si všechny tak přezíravě prohlédla, ale neřekla ani slovo a jen úpěla když slyšela jak opět převrací význam oné prosté věty.

„Teď už je to jasný, štěstí nás čeká ve Spartě“

„Jaký štěstí to neměli na štítě ale na náhrobku“

„Takže nás to zase někam přemístí? A co zbraně?“

„Myslím, že vytáhnou z našeho středu třista nejstatnějších mužů“

 

Unesenci se začali po sobě dívat a no třista Sparťanských bojovníků hned tak neviděli.

Nemyslím , že budeme někam cestovat. Po rozluštění ŠTĚSTÍ nás to taky nikam nehodilo.“ Nebelvírská Jarka nadhodila svůj názor a doufala, že bude mít pravdu.

„Když jsme u toho házení ráno musím na ranní, tak ať nás to hodí domů“

„ úáááááá“ ozvalo se zavřískání od zmijozelského stolu a jedna studentka ostře hbitě vyskočila na stůl.

„dole, dole“

„Co tam máš?“

„Hada, ku*** “

Rázem od stolu odlítlo spousta židlí jak všichni vyrazili pryč. A skutečně pod stole byl natažený dlouhý had.

„Tak hádám, že my na náhrobku ten nápis mít nebudeme“

„No jasně není to o smrti ani o Spartě ale o odvaze“

„Hadaku, tys nám rozluštila další znak“ smáli se ostatní a tak unesenci objevili ODVAHU a jméno dalšího z unesenců“

Také knihomol přestal předstírat usilovné čtení a znovu se dal do luštění dalších znaků. A na dovršení všeho do jejich přesýpacích hodin se přisypalo pět a po krátké chvilce dalších pět duhových kuliček.

Díl 7

„Jestli se nemýlím, máme tu třetí znak“

Teda ty jsi dobrej , jsi super, fakt bomba, co je na dalším znaku?

„Máme hledat šneka“

„Cože?“

„ šnek je tady určitě a tohle má význam jako ukrytý, schovaný“

„Venku je šneků dost. Za hradem v tý vysoký trávě jsem tam zaběhla a no ehm slyšela jsem jen křupání“ Jarka se skoro až zastyděla.

„Nemyslím, že budeme hledat jen tak obyčejného šneka“

„Možná co když má šneka tenhle hrad v erbu?“

„Je ještě spousta světla obejdeme hrad a uvidíme“

Unesenci se rozprchli hledat šneka, když si Evča z Mrzimoru vybavila, že v knihovně snad šneka zahlédla na jedné z polic a rozhodla se hned zaútočit na knihovnu. Procházela rozlehlou knihovnou a rozhlížela se všude jenže nezahlédla nic co by se podobalo šnekovi. Bloumala po knihovně a konečně jí to došlo. Jasně šnek nebyl knížka, byl vyrytý na jedné z polic.

Teď už věděla co kde hledat a žádanou polici našla a na ní díla která no já nevím jestli měli autoři co společného. Verne, Cezar, Enigma, Da Vinci, Morse.

Okolo police zavázala svou ponožku, a běžela za ostatními se pochlubit úlovkem.

Přivolaní unešenci prohlíželi šneka a čekali na knihomola.Ten šneka ohmatal a dokonce se snažil rozšroubovat hlavici na které byl šnek vyrytý.Les už nechtěla obdivovat rytinu a raději si četla tituly knih.

Jedna kniha však se lišila od ostatních, nebyl na ní takový nános prachu, proto jí vytáhla a jen co rozevřela stránky na zem vypadl lístek.

Zvedla ho, nechápavě prohlížela a jelikož změť písmen jí nic moc neřekla, otočila lístek a bylo to jasné, je to nějaký tajný vzkaz a protože to bylo v téhle šnečí polici musí jít o šifru ze všech šifer nejšifrovanější.

„Hej Les, co to máš?“

„Asi nějaký vzkaz, kódovaný vzkaz, ale snad kdybych měla papír a tužku , že bych na něco přišla“

„Žádný problém, hned se jí dostalo pergamenu i brků co si jen ráčí přát, ale ať Les škrtá a přepisuje jak chce moc jí šifra rozluštit nejde.

Knihomol se také chopil brku a během chvilky se rozzáří, protože asi už začíná tušit , co se za vzkaz za změtí písmenek ( Mrcgrw fr ub n cnx irwqv ) skrývá a tak jen podle nápovědy ( Třináct písmen odebrat, chá vždycky vynechat a na háčky se vykašlat ) přepisuje a vyškrtává a …a už to má.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

All internet will be CRASHED with XEvil!?

(Mashadom, 12. 12. 2017 21:52)

Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!

Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.