Kapitola osmnáctá
Kapitola devatenáctá
Kapitola dvacátá
Kapitola dvacátá první

Kapitola osmnáctá - Život Albuse Brumbála

Právě vycházelo slunce. Přímo nad ním se rozpínala čistá bezbarvá nedozírná obloha, které na něm a na jeho útrapách nezáleželo. Harry si sedl ke vchodu do stanu a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Už to, že žije a může sledovat, jak slunce vychází za jiskřícím sněhem pofkrytým kopcem, by mohlo být tím největším pokladem na světě, přesto to nedokázal ocenit. Jeho smysly okupovala ta tragická ztráta hůlky. Vyhlédl přes údolí pokryté sněhem a poslouchal, jak jiskrné ticho přerušily zvony ze vzdáleného kostelíku.
Aniž by si to uvědomil, ryl si prsty do ramen, jako kdyby se snažil odporovat fyzické bolesti. Svou krev prolil tolikrát, že to už nepočítal. Jednou ztratil všechny kosti v pravé ruce. Z této cesty si odnese jizvy na hrudi a předloktí, čímž doplní ty na čele a na ruce, ale nikdy, až doteď, se necítil tak neskutečně oslabený, bezbranný a nechráněný, jako kdyby mu někdo sebral tu nejlepší část kouzelnických sil. Věděl přesně, co by mu řekla Hermiona, kdyby to před ní vyslovil. Hůlka je jen tak dobrá, jak je kouzelník sám. Ale mýlila by se, tentokrát to bylo jiné. Necítila hůlku roztáčející se jako střelka na kompasu a střílející zlaté plameny na nepřítele. Ztratil ochranu dvou stejných jader a až teď, když byla pryč, si uvědomil, jak moc s ní počítal.
Vytáhl zlomenou hůlku z kapsy a, aniž by se na ni podíval, zastrčil ji do Hagridova váčku, který měl na krku. Váček teď byl tak plný zničených a bezcenných věcí, že už se do něj nevešlo nic dalšího. Harryho ruka ucítila skrz ukrýváček starou zlatonku a on se na chvilku musel ovládnout, aby ji nevytáhl a neodhodil stranou. Nesrozumitelná, neužitečná, beze smyslu, jako všechno ostatní, co mu Brumbál odkázal...
A v tu chvíli se přes něj jako láva přelil vztek na Brumbála, cítil, jak uvnitř hoří, ničí každičký další pocit. V naprostém zoufalství si namluvili, že Godrikův Důl bude mít odpovědi na jejich otázky, přesvědčovali se, že mají jít zpět, že to byl tajný směr, který jim Brumbál naznačil. Ale neexistoval žádný směr, žádný plán. Brumbál je nechal tápat v temnotě a bojovat s hrůzami, které neznali a o nichž se jim ani nesnilo, samotné a bez pomoci. Nic jim nevysvětlil, nic jim otevřeně neřekl, neměli meč a teď Harry neměl ani hůlku. A upustil tu fotografii zloděje, takže Voldemort teď bude mít mnohem jednodušší způsob, jak zjistit, kdo to je...
Voldemort už měl všechny informace, které potřeboval.
„Harry?“
Hermiona se bála, že by ji mohl zaklít její vlastní hůlkou. Na obličeji měla proužky od slz. Přikrčila se k němu, v rukou měla dva hrnky čaje a v ruce svírala něco tlustého.
„Díky,“ řekl a vzal si jeden šálek.
„Bude ti vadit, když na tebe budu mluvit?“
„Ne,“ řekl, protože nechtěl ranit její city.
„Harry, ty jsi chtěl vědět, kdo byl ten muž na fotografii. No... mám tu knihu.“
Plaše vyndala na klín původní výtisk knihy Lživot Albuse Brumbála.
„Kde...? Jak...?“
„Byla v Batyldině obývacím pokoji, jen tak tam ležela... Byla na ní přilepená tahle poznámka.“
Hermiona přečetla nahlas těch pár řádek ostrého zeleného textu.
„ ‚Drahá Bally. Děkuji za vaši pomoc. Posílám vám výtisk mé knihy a věřím, že se vám bude líbit. Řekla jste všechno, i to, co si nepamatujete. Rita.‘ Myslím, že ji Batylda musela dostat, dokud byla ještě naživu, ale možná nebyla ve stavu, aby si ji mohla přečíst?“
„Ne, to asi nebyla.“
Harry se díval vzhůru na Brumbálův obličej a pocítil vlnu krutého potěšení. Teď bude znát všechno, co Brumbál nikdy nepovažoval za tak podstatné, aby mu to řekl. A bude to vědět, ať už to tak Brumbál chtěl, nebo nechtěl.
„Jsi na mě ještě naštvaný, co?“ řekla Hermiona. Pohlédl na ni a spatřil, že jí opět tečou slzy z očí, a věděl, že se mu musel vztek objevit na obličeji.
„Ne,“ řekl tiše. „Ne, Hermiono, vím, že to byla nehoda. Snažila ses nás odtamtud dostat živé a zdravé a bylas báječná. Kdybys tam nebyla a nepomohla mi, už bych byl po smrti.“
Zkusil jí oplatit její uslzený úsměv a pak se obrátil zpět ke knize. Její vazba byla tuhá, bylo jasné, že ji nikdy předtím nikdo neotevřel. Prolistoval stránky a hledal fotografie. Došel až k té, kterou už jednou usilovně hledal, mladý Brumbál a jeho pěkný přítel, kteří se smáli nějakému dávno zapomenutému vtipu. Harryho oči sklouzly na popisek.
Albus Brumbál, krátce po smrti své matky,
se svým přítelem Gellertem Grindelwaldem
Harry hodnou chvíli zíral na poslední slovo. Grindelwald. Jeho přítel Grindelwald. Podíval se stranou na Hermionu, která stále přemýšlela o tom jméně, jako kdyby neveřila svým očím. Pomalu vzhlédla na Harryho.
„Grindelwald!“
Harry ignoroval zbytek fotografií a hledal na okolních stránkách další výskyt toho osudového jména. Brzy je našel a hltal text, ale ztratil se. Bylo nutné začíst se o pořádný kus zpět, aby to vůbec dávalo smysl, a nakonec zjistil, že začíná číst kapitolu nazvanou „Lepší dobro.“ Spolu s Hermionou začali číst.
S nadcházejícími devatenáctými narozeninami Brumbál opouštějící Bradavice zářil slávou. Primus, Prefekt, Vítěz ceny Barnabáše Mizeráše za Výjimečné kouzlení, zástupce Mladých Britů ve Starostolci, držitel Zlaté medaile za průkopnický příspěvek na Mezinárodní alchymistické konferenci v Káhiře. Poté Brumbál uvažoval nad tím, že by se vydal na cestu po kouzelnickém světě s Elphiasem „Psím dechem“ Dóžetem, zabedněným, ale oddaným přítelem, kterého poznal ve škole.
Oba zůstali v Londýně v Děravém kotli a připravovali se na odjezd do Řecka, který byl naplánován na následující den ráno, když v tu chvíli dorazila sova a přinesla převratnou zprávu o smrti Brumbálovy matky. „Psí dech“ Dóže, který odmítl poskytnout pro tuto knihu rozhovor, prezentoval veřejnosti svůj vlastní příběh toho, co se stalo dál. Prezentuje v něm Kendřinu smrt jako tragickou událost a Brumbálovo rozhodnutí nezúčastnit se cesty jako akt vznešeného sebeobětování.
Brumbál se samozřejmě vrátil do Godrikova Dolu, aby se „postaral“ o své mladší sourozence, bratra a sestru. Ale kolik péče jim vlastně skutečně věnoval?
„Aberforth byl pořádná bedna,“ řekla Enid Čpavá, jejíž rodina žila v té době na okraji Godrikova Dolu. „Zdivočel. Samozřejmě, když měl takovou matku a otce, člověku by ho bylo až skoro líto, jen kdyby mi na hlavu neházel kozí trus. Nemyslím, že by Albuse jeho chování znepokojovalo. Nikdy jsem je vlastně neviděl spolu.“
Takže co vlastně Albus dělal, když se nestaral o svého zdivočelého mladšího bratra? Odpověď, jak se zdá, je neustávající uvěznění jeho sestry. Ačkoli totiž její první věznitelka zemřela, nezáviděníhodná situace Ariany Brumbálové se nijak nezměnila. Že vůbec existovala, to vědělo jen pár nedůležitých lidí, kteří, podobně jako „Psí dech“ Dóže, uvěřili příběhu jejího „špatného zdravotního stavu.“
Další podobně snadno přesvědčenitelný rodinný přítel byla Batylda Bagshotová, uznávaná kouzelnická historička, která žila v Godrikově Dole mnoho let. Kendra samozřejmě odmítla Batyldu, když se poprvé pokusila rodinu ve vesnici přivítat. O pár let později však tato autorka zaslala Albusovi do Bradavic po sově zprávu, ve které líčila, jak byla příznivě ohromena jeho článkem o mezidruhových přeměnách, který uveřejnil časopis Přeměny Dneška. Díky tomuto náhodnému kontaktu se Batyldě povedlo seznámit se s Brumbálovou rodinou. V době, kdy Kendra zemřela, byla Batylda jedinou osobou v Godrikově Dole, která s Brumbálovou matkou komunikovala.
Naneštěstí, důvtip, kterým Batylda oplývala, když byla mladší, dnes ochabl. „Oheň hoří, ale v kotlíku je prázdno,“ popsal mi její stav Ivor Dillonsby, nebo slovy Enid Čpavé „Je hluchá jako poleno.“ Tak jako tak, kombinace vyzkoušených a ověřených reportérských technik mi umožnila získat dost skutečných faktů, abych dokázala převyprávět celý ten spletitý ostudný příběh.
Jako zbytek kouzelnického světa, i Batylda přisuzuje Kendřinu předčasnou smrt kouzlu, které selhalo, jak to v dalších letech vyprávěli i Albus a Aberforth. Batylda také papouškuje to, co o Arianě říká zbytek rodiny, nazývá ji „slabou“ a „křehkou.“ Na druhou stranu je ovšem Batylda stála za veritasérum, které jsem kvůli ní získala, jelikož ona a pouze ona zná celý ten nejtajnější příběh života Albuse Brumbála. To, co tato kniha odhaluje jako první, vyvolává otázky o všem, čemu Brumbálovi obdivovatelé věřili: jeho domnělé nenávisti temné magie, jeho odporu proti útisku mudlů a dokonce i tomu, že se věnoval své rodině.
Toho samého léta, kdy se Brumbál vrátil domů do Godrikova Dolu, tentokrát už jako sirotek a hlava rodiny, uvolila se Batylda Bagshotová přijmout do svého domova jejího prasynovce, Gellerta Grindelwalda.
Již jméno Grindelwald je jednoduše proslulé. V seznamu Nejnebezpečnějších černokněžníků všech dob mu první příčka unikla jen díky tomu, že se o generaci později objevil Vy-víte-kdo, aby převzal žezlo vítěze. Ovšem jelikož Grindelwald nikdy nerozšiřoval svoji působnost do Británie, nejsou u nás detaily toho, jak nabyl moc, prakticky vůbec známé.
Grindelwald, který studoval v Kruvalu, ve škole známé nejen pro tamní toleranci černé magie, byl stejně nadměrně talentovaný, jako Brumbál. Ale než aby soustřeďoval své síly do získávání ocenění a cen, nevěnoval se Gellert Grindelwald ničemu jinému, než černé magii. Když mu bylo šestnáct let, dokonce i v Kruvalu uznali, že nadále nemohou přivírat oko nad jeho bláznivými experimenty a tak byl vyloučen.
O Grindelwaldových dalších krocích bylo doposud známo jen to, že „několik měsíců cestoval.“ Až teď můžeme odhalit, že se Grindelwald rozhodl navštívit svou pratetu v Godrikově Dole a že tam, ač to bude pro mnohé čtenáře šokující, nenavázal blízké přátelství s nikým jiným než s Albusem Brumbálem.
„Přišel mi jako okouzlující chlapec,“ vyblábolila Batylda, „ať se z něj později stalo cokoli. Přirozeně jsem ho seznámila s ubohým Albusem, kterému společnost lidí v jeho věku chyběla. Chlapci si navzájem ihned porozuměli.“
To tedy ano. Batylda mi ukázala dopis, který si u sebe schovávala a který napsal Albus Brumbál Gellertovi Grindelwaldovi za jedné temné noci.
„Ano, dokonce i poté, co strávili celý den dopisováním – oba tak talentovaní mladí chlapci, dařilo se jim jako kotlíku na ohni – slýchala jsem občas, jak na okno Gellertova pokoje klepe sova a nese mu dopis od Albuse. Jakmile ho totiž napadla nějaká myšlenka, okamžitě ji psal Gellertovi!“
A že ty myšlenky stály zato! Pro fanoušky Albuse Brumbála to bude naprosto šokující, ale i tak přinášíme myšlenky jejich hrdiny v sedmnácti letech přesně tak, jak je prezentoval svému novému nejlepšímu příteli. (Kopii originálního dopisu naleznete na straně 463.)
Gellerte,
Ke tvé myšlence o tom, že by nadvláda kouzelnického světu byla PRO VLASTNÍ DOBRO mudlů – toto, řekl bych, je klíčová myšlenka. Ano, byli jsme obdařeni silou a ano, ta síla nám dává právo vládnout, ale k tomu přidává zodpovědnost nad těmi, kterým vládneme. To musíme zdůraznit, jelikož půjde o základní pilíř, na kterém budeme stavět. Bude-li nám oponováno, což je jen otázkou času, musí být toto základem všech našich protiargumentů. Snažíme se zmocnit vlády PRO LEPŠÍ DOBRO. A od tohoto bodu tam, kde se setkáme s odporem, musíme sílu použít pouze tehdy, pokud to bude potřeba a ne více. (To byla tvá chyba v Kruvalu! Ale nestěžuji si, kdyby tě totiž nevyloučili, nikdy bychom se nepotkali.)
Albus
Mnozí jeho obdivovatelé budou zděšeni a užaslí, tento dopis potvrzuje, že Albus Brumbál kdysi snil o svržení Zákona o utajování a ustanovení nadvlády kouzelníků nad mudly. Jaká to musí být rána pro ty, kteří si vždy Brumbála představovali jako největšího zastánce mudlorozených! Jak neupřímné se jeho proslovy podporující práva mudlů zdají ve světle tohoto zničujícího nového důkazu! Jak bídně vypadá Albus Brumbál, který rozpracovával plán převzetí moci, když přitom měl truchlit nad smrtí své matky a pečovat o svou sestru!
Ti, kteří chtějí ponechat Brumbála na jeho drobícím se podstavci slávy, bezpochyby budou mektat, že nakonec nezrealizoval své plány, že musel prozřít, že přišel ke smyslům. Pravda je ale, zdá se, mnohem šokující.
Ani ne po dvou měsících od počátku jejich báječného nového přátelství se Brumbál a Grindelwald rozdělili, aby se až do jejich legendárního duelu (více viz kapitola 22) nesetkali. Co způsobilo jejich náhlý rozkol? Přišel opravdu Brumbál ke smyslům? Řekl Grindelwaldovi, že už nechtěl mít s jeho plány nic společného? Ach běda, nikoliv!
„Myslím, že to bylo to kvůli tomu, že ubohá malá Ariana zemřela, to bylo příčinou,“ říká Batylda. „Přišlo to jako děsivý šok. Gellert byl u nich doma, když se to stalo, a pak se vrátil ke mně, celý se chvěl a řekl mi, že se další den vrací domů. Strašně sklíčený, chápete. A tak jsem mu zařídila Přenášedlo a to bylo naposled, co jsem jej viděla.
Albus byl po Arianině smrti úplně bez sebe. Pro oba bratry to bylo strašlivé. Ztratili všechny, kromě sebe samotných. Není divu, že je ovládl hněv. Aberforth obviňoval Albuse, jak to v těchto hrozných situacích lidé dělávají. Ale Aberforth vždy mluvil poněkud šíleně, chudák. Tak jako tak, zlomit Albusovi na pohřbu nos nebylo zrovna přiměřené. Kendru by zničilo, kdyby viděla, jak se její synové perou nad rakví její dcery. A hanebný Gellert ani nemohl zůstat na pohřeb... Mohl být Albusovi alespoň útěchou...“
Tato příšerná rakevní bitka, o které věděli pouze ti, kteří se zúčastnili pohřbu Ariany Brumbálové, víří další otázky. Proč přesně Aberforth Brumbál obviňoval za smrt své sestry? Byl to, jak Batty předstírá, jen náhlý nával smutku? Nebo za tím hněvem jsou nějaké konkrétní důvody? Grindelwald, vyloučený z Kruvalu za téměř osudné útoky na své spolužíky, opustil zemi pár hodin po smrti té d ávky a Albus (z hanby či strachu?) ho nikdy více neviděl až do doby, kdy k tomu byl přinucen prosbami kouzelnického světa.
Ani Brumbál ani Grindelwald o svém tehdejším krátkém přátelství později nemluvili. Nemůže být ovšem pochyb, že Brumbál zdržel, z důvodů nějakých pěti let nepokojů, vřav a záhadných zmizení, svůj útok na Gellerta Grindelwalda. Šlo o přetrvávající náklonnost, nebo strach z odkrytí, že šlo o jeho nejlepšího přítele, a proto Brumbál tolik váhal? Vyrazil Brumbál zajmout muže, setkání s nímž kdysi považoval za poctu, jen s neochotou?
A jak vlastně záhadná Ariana zemřela? Byla pouhou obětí nějakého černokněžnického rituálu? Motala se okolo něčeho, kde neměla být, když se ti dva připravovali na jejich slávu a nadvládu? Je možné, že by Ariana Brumbálová byla první osobou, která by měla zemřít „pro lepší dobro“?
Zde kapitola končila a Harry vzhlédl. Hermiona dočetla stránku dříve, než on. Zděsila se, když viděla jeho výraz na tváři, vytáhla knihu Harrymu z rukou a zavřela ji, aniž by se na ni podívala, jako kdyby skrývala něco obscénního.
„Harry...“
Ale on zavrtěl hlavou. Nějaká jeho vnitřní jistota se uvnitř jeho těla rozbila. Cítil se úplně stejně, jako po Ronově odchodu. Důvěřoval Brumbálovi, věřil že ztělesňoval dobro a moudrost. Vše se rozpadlo v prach. Co ještě mohl ztratit? Rona, Brumbála, hůlku s perem z fénixe...
„Harry.“ Zdálo se, že mu čte myšlenky. „Poslouchej mě. Nikoho by nepotěšilo, kdyby si přečetl –“
„Jo, to můžeš říct ty...“
„—ale nezapomeň, Harry, že tohle je styl Rity Holoubkové.“
„Četla sis ten dopis Grindelwaldovi, nebo ne?“
„Ano, č-četla,“ zaváhala a vypadala rozrušeně. Svůj hrnek pevně svírala v chladných rukou. „Myslím, že to je to nejhorší. Batylda určitě věřila, že to všechno byly jen řeči, ale Grindelwald pak ‚Pro lepší dobro‘ použil jako svůj slogan a omluvu za všechna ta zvěrstva, která později spáchal. A... z toho všeho... se zdá, že to byl Brumbál, kdo mu tu myšlenku vnuknul. Říká se, že ‚Pro lepší dobro‘ vyřezali dokonce i nad vchodem do Severohradu.“
„Co je to Severohrad?“
„Vězení, které Grindelwald vybudoval, aby v něm držel své odpůrce. Skončil v něm nakonec sám, když ho Brumbál zajal. Tak jako tak – je to – je to odporná myšlenka, že Brumbálovy nápady pomohly Grindelwaldovi dostat se k moci. Ale na druhou stranu, dokonce ani Rita nemůže překroutit, že se znali jen pár měsíců jednoho léta, když byli oba velmi mladí a –“
„Myslel jsem si, že to řekneš,“ zareagoval Harry. Nechtěl, aby se na ni vyvalil všechen jeho vztek, ale udržet pevný hlas mu dalo hodně práce. „Myslel jsem si, že řekneš, ‚Vždyť byli mladí.‘ Byli ve stejném věku, jako jsme teď my. A tady jsme, riskujeme svoje životy, abychom porazili černou magii, stejně jako on se semknul se svým novým nejlepším přítelem a plánoval, jak převratem převezmou moc nad mudly.“
Pomalu přestával svůj hněv krotit. Vstal, začal popocházet a doufal, že alespoň část z něj ze sebe dostane.
„Nesnažím se obhajovat to, co Brumbál napsal,“ řekla Hermiona. „Všechny ty nesmysly jako ‚právo vládnout‘, je to to samé, jako ‚V magii je síla,‘ zase a znovu. Ale Harry, jeho matka právě zemřela, nemohl se hnout z domu...“
„Sám? Nebyl tam sám! Společnost mu dělal bratr a sestra, jeho motácká sestra, kterou držel pod zámkem...“
„Tomu nevěřím,“ řekla Hermiona a také vstala. „Ať bylo s tou dívkou cokoli, nevěřím, že byla moták. Brumbál, kterého jsme znali, by nikdy v životě nedovolil –“
„Brumbál, kterého jsme znali, nechtěl porazit mudly násilím!“ vykřikl Harry, jeho hlas se ozýval na prázdném vrcholku kopce a pár kosů vyletělo do vzduchu, zaskřehotalo a ve spirále stoupalo k perleťové obloze.
„Změnil se, Harry, změnil se! Je to prosté! Možná, že když mu bylo sedmnáct, tak těm věcem věřil, ale celý zbytek svého života věnoval boji proti černé magii! Brumbál byl ten, kdo Grindelwalda zastavil, ten, kdo vždy bojoval za ochranu mudlů a jejich právo na život, ten, kdo bojoval s Ty-víš-kým od začátku a kdo zemřel, když se ho snažil svrhnout!“
Ritina kniha ležela na zemi mezi nimi a z obálky se na oba dva zarmouceně smál obličej Albuse Brumbála.
„Harry, je mi to líto, ale myslím, že skutečný důvod, proč ses tak rozčílil, je to, že ti Brumbál nikdy neřekl nic o této části jeho života.“
„Možná, že to tak je!“ křičel Harry a hodil rukama za hlavu, nevěda zda se chce zbavit strachu nebo ochránit pod tlakem jeho vlastního vystřízlivění. „Podívej, o co mě požádal, Hermiono! Riskuj svůj život, Harry! A znovu a znovu! A neočekávej ode mě, že ti všechno vysvětlím, prostě mi slepě věř, věř tomu, že vím, co dělám, věř mi dokonce i ve chvíli, kdy já nedůvěřuji tobě! Nikdy to nebyla celá pravda! Nikdy!“
Jeho hlas se zlomil, když se zbavil toho napětí, a pak už opět stáli spolu v čistotě a prázdnotě a Harry cítil, že byli pod celou tou širokou oblohou tak nevýznamní, jako hmyz poletující vzduchem.
„Miloval tě,“ zašeptala Hermiona. „Vím, že tě miloval.“
Harry nechal své ruce spadnout.
„Nevím, koho miloval, Hermiono, ale vím, že já jsem to nikdy nebyl. To není láska tahle práce, kterou mi tu nechal. S Gellertem Grindelwaldem sdílel mnohem více myšlenek, než kdy sdílel se mnou.“
Harry zvedl Hermioninu hůlku, ktero pohodil do sněhu, a sedl si zpět ke vchodu do stanu.
„Díky za čaj. Budu tu dál na stráži. Ty se vrať do tepla.“
Hermiona zaváhala, ale poznala, že s ním nebude řeč. Zvedla tedy knihu a vydala se do stanu. Ale jakmile procházela okolo něj, letmo se rukou dotkla jeho hlavy. Harry zavřel při jejím dotyku oči a nesnášel sám sebe, protože si přál, aby to, co Hermiona řekla, byla pravda. Že na něm Brumbálovi opravdu záleželo.

 

Kapitola devatenáctá - Stříbrná koza

Když Hermiona přebírala v půlnoci hlídku, sněžilo. Harryho sny byly zmatené a zneklidňující. Nagini se v nich vlnila sem tam, nejprve skrz věnec vánočních růží. Opakovaně se probouzel vylekaný a přesvědčený, že na něj někdo volal z dálky a představoval si, že vítr, který bičoval stěny stanu byly něčí kroky či hlasy.
Nakonec se probudil za hluboké noci a přidal se k Hermioně, která si skrčená u vchodu do stanu četla za svitu své hůlky Dějiny čar a kouzel. Hustě padal sníh a ona uvítala jeho nápad, aby si nad ránem sbalili věci a vydali se dál.
„Zůstaneme v něčem, co nás lépe ukryje,“ souhlasila a třásla se, když si natahovala přes pyžamo svetr. „Pořád jsem si myslela, že někoho venku slyším. Dokonce se mi párkrát i zdálo, že jsem někoho viděla.“
Harry se odmlčel ve chvíli, kdy si i on na sebe navlékal svetr, a zíral na tichý, nehybný lotroskop na stole.
„Jsem si ale jistá, že se mi to jen zdálo,“ řekla Hermiona nervózně. „Sníh si z tebe ve tmě dělá legraci... Ale možná bychom se měli přemístit skryti pod neviditelným pláštěm, kdyby náhodou...?“
O půl hodinky později, když měli sbalený stan, Harry nesl viteál a Hermiona svírala svou kabelku, se přemístili. Opět je obklopil obvklý stísněný pocit. Harryho chodidla ztratila kontakt se sněhobílou zemí a pak dopadla tvrdě na cosi, co vypadalo jako zmrzlá země pokrytá vrstvou listí.
„Kde to jsme?“ zeptal se a rozhlížel se okolo po spoustě nově zjevených stromů, zatímco Hermiona ze své kabelky vytahovala stanové tyče.
„V Deanově lese,“ řekla, „kdysi jsem tu tábořila s mamkou a taťkou.“
Na stromech okolo ležela tlustá sněhová peřina a bylo tam celkem chladno, ale alespoň je to chránilo před větrem. Většinu dne strávili ve stanu a schoulení se zahřívali u ohně se světle modrými plameny, který Hermiona uměla tak mistrně vyvolat a který se dal snadno nabrat a přenášet ve skleničce. Harry se cítil, jako kdyby se uzdravoval z nějaké krátké ale vážné nemoci a ten pocit ještě zesilovala Hermionina starostlivost. To odpoledne začal padal další čerstvý sníh, takže i na jejich vrchní straně stanu se vytvořil čerstvý poprašek sypkého sněhu.
Po dvou nocích, kdy Harry téměř nespal, byl ještě ostražitější, než obvykle. Jejich útěk z Godrikova Dolu byl tak těsný, až se mu zdálo, že je Voldemort blíž a hrozivější, než kdy dříve. Když přicházela noc nabídla mu Hermiona vystřídání na stráži, což odmítl a poslal ji do postele.
Harry si přisunul ke vstupu do stanu starý polštář a posadil se. Na sobě měl všechny svetry, které vlastnil, ale přesto se třásl zimou. Temnota s ubíhajícím časem houstla, až byla prakticky neproniknutelná. Už si chtěl vzít Pobertův plánek, aby na chvilku sledoval tečku s Ginnyiným jménem, ale pak si uvědomil, že jsou vánoční svátky a že bude v Doupěti.
Každý drobný pohyb v lese byl mnohem výraznější. Harry věděl, že bude plný živých tvorů, ale přál si, aby všeichni zůstali bez hnutí a tiše, aby dokázal odlišit jejich nevinné pelášení lesem od hluku, který by byl předzvěstí nepoctivých návštěvníků. Pamatoval si z doby před mnoha lety zvuk pláště plazícího se po suchých listech a mráz mu projel po zádech, když se mu zdálo, že ho zaslechl znovu. Jejich ochranná kouzla ale fungovala celé týdny, neviděl proto důvod, proč by se najednou měla narušit. A přesto nemohl zahnat pocit, že zrovna tu noc bylo něco jinak.
Párkrát sebou trhl a krk ho bolel, když usnul nemotorně skrčený vedle stanu. Noc už byla tak sametově temná, až se mu zdálo, že se mohl zaseknout v prázdnotě při přemisťování. Zvedl si ruku před hlavu, aby zjistil, jestli dokáže rozeznat své prsty, když se to stalo.
Přímo před ním se objevilo stříbrné světlo a přesouvalo se přímo k němu mezi stromy. Ať byl jeho zdroj jakýkoli, bylo to naprosto nehlučné. Zdálo se, že záře míří přímo k němu.
Vyskočil na nohy, ztratil hlas a zvedl Hermioninu hůlku. Světlo bylo tak oslňující, že musel napnout oči. Ze stromů, za kterými se zdroj světla pohyboval, zbyly jen černé obrysy. A stále se to přibližovalo...
A pak zdroj světla vystoupil zpoza dubu. Byla to střbrnobílá koza, oslňující a jasná jako měsíční svit. Probírala se čímsi na zemi stále bez jediného hlásku a beze stopy v čerstvém poprašku sněhu. Vykročila k němu, podívala se na něj svýma širokýma očima s dlouhými řasami na své krásné hlavě.
Harry na to stvoření zíral a tělem se mu rozléval pocit nejistoty, ne pro zvláštnost oné kozy, ale kvůli její nevysvětlitelnou povědomost. Cítil, že vlastně čekal, až dorazí, ale až do této chvíle si neuvědomil, že se vlastně měli setkat. Prvotní nápad zavolat Hermionu, který měl před malou chvílí, byl pryč. Věděl, téměř by na to vsadil život, že přišla pro něj a jen pro něj.
Dlouhou chvíli se na sebe navzájem dívali a pak se otočila a vydala se pryč.
„Ne,“ řekl chraplavě. „Vrať se!“
Ale ona pokračovala ve své chůzi mezi stromy a brzy její jas zmizel za jejich kmeny. Na jedinou sekundu zaváhal. Mysl ho varovala, že by to mohl být jen trik, návnada, nebo past. Ale jeho insinkt mu říkal, že to nebylo nic z černé magie. Vyrazil tedy za ní.
Pod nohama mu křupal čerstvý sníh, ale koza samotná žádný zvuk nevydávala, když procházela okolo stromů, jelikož nebyla nic, než světelná záře. Vedla ho hlouběji do lesa a Harry ji rychle následoval, byl si totiž jist, že až se koza zastaví, dovolí mu přiblížit se k ní. A pak promluví a její hlas mu řekne, co potřebuje.
Nakonec se zastavila. Otočila k němu ještě jednou svou překrásnou hlavu a pak se rozeběhla. Harryho sžírala otázka, kterou jí chtěl položit, ale jakmile otevřel pusu, ztratila se.
Ačkoli ji tma cele pohltila, měl její přejasnou podobu stále před očima. Zatemnila mu zrak, musel kvůli ní mhouřit oči a úplně ho dezorientovala. Teď se vrátil strach. Její přítomnost znamenala bezpečí.
„Lumos!“ zašeptal a konec hůlky se rozežehl.
Dojem kozy mizel s každým mrknutím očí, stál tam a naslouchal zvukům lesa, vzdáleným křupajícím větvičkám a jemně dopadajícímu sněhu. Chystal se na něj teď někdo zaútočit? Vlákala ho do pasti? Představoval si, že někdo stojí mimo dosah světla hůlky a pozoruje ho?
Zvedl hůlku o něco výše. Nikdo na něj nevyběhl, zpoza stromu se nezjevil ani žádný zábles zeleného světla. Proč ho sem tedy zavedla?
Něco ve svitu hůlky zazářilo a Harry se otočil, ale uviděl jen malé zmrzlé jezírko, jehož černý naprasklý povrch se rozzářil, když zvedl hůlku, aby jej prozkoumal.
Popošel tedy opatrně dál a díval se k zemi. Led odrážel jeho zdeformovaný stín a paprsek světla, ale hluboko pod tlustým mlhavě šedým ledem zářilo něco jiného. Velký stříbrný kříž...
V tu chvíli mu poskočilo srdce. Klekl si na kolena na břehu jezírka a zvedl hůlku tak, aby ozářila co největší možnou část. Zatřpytilo se tam cosi temně rudého... Byl to meč se zářícími rubíny na jílci... Na dně lesního jezírka ležel Nebelvírův meč.
Harry téměř nedýchal a zíral dolů. Jak bylo tohle možné? Jak mohl meč ležet v lesním jezírku, tak blízko u místa, kde tábořili? Zavedla snad Hermionu na toto místo nějaká neznámá magická síla, nebo byla koza, zřejmě něčí patron, strážcem jezírka? Nebo se meč v jezírku objevil až ve chvíli, kdy dorazili, právě proto že byli poblíž? Kde tedy byla osoba, která ho chtěla Harrymu předat? Znovu namířil hůlku na okolní stromy a křoví a hledal obrys něčí postavy, záblesk oka, ale nikoho tam neviděl. Přesto dobrou náladu potlačoval o něco silnější strach. Upřel tedy pozornost na meč, který ležel na dně zmrzlého jezírka.
Namířil hůlku na stříbrný předmět a zamumlal, „Accio meč!“
Ani se nepohnul, Harry ale nečekal, že by mohl. Kdyby to mělo být tak jednoduché, tak by meč mohl ležet na zemi, aby ho prostě zvednul. Nebyl by hluboko ve zmrzlém jezírku. Jal se tedy obcházet kruhový led a přemýšlel, jak se k němu naposledy meč sám dostal. Byl tenkrát ve smrtelném nebezpečí a žádal o pomoc.
„Pomoc,“ zamumlal, ale meč zůstal netečně a nehybně na dně jezírka.
Co mu přesně, ptal se Harry sám sebe a opět obcházel jezírko, říkal Brumbál tenkrát, když se mu povedlo získat meč? Tenhle meč mohl z klobouku vytáhnout jedině ten, kdo do Nebelvíru opravdu patří. A co byly vlastnosti, které měl někdo, kdo opravdu patřil do Nebelvíru? Drobný hlas v Harryho hlavě mu odpověděl: odvaha, klid a rytířskost jdou u nich ruku v ruce.
Harry se zastavil a hlasitě si povzdechl, načež jeho kouřový dech zmizel v ledovém vzduchu. Věděl, co má udělat. Kdyby byl sám k sobě upřímný, napadlo by ho, že to může takhle dopadnout, už ve chvíli, kdy spatřil skrz led ten meč.
Podíval se tedy znovu na okolní stromy, ale teď už byl přesvědčen, že tam není nikdo, kdo by ho chtěl napadnout. Na to už by měli šanci ve chvíli, kdy procházel lesem a když zkoumal jezírko. Jediný důvod, proč zůstávat na tomto místě, byl, že okamžitá šance byla tak hluboce nevábná.
Jeho prsty začaly zápolit s oblečením, které měl na sobě. Začal si je sundavat. Smutně přemýšlel, kde je ta „rytířskost,“ nepočítal-li za rytířské, že nevolá Hermionu, aby to udělala místo něj.
Když se svlékal, někde zahoukala sova a jeho píchla u srdce vzpomínka na Hedviku. Třásl se, klepaly mu zuby a přesto se svlékal dál, až tam stál jen ve spodním prádle, nohama ve sněhu. Váček, který ukrýval jeho hůlku, matčin dopis, střep Siriova zrcátka a starou zlatonku, položil na vršek svých šatů, načež namířil Hermioninu hůlku na led.
„Diffindo.“
Led se začal lámat a v tom tichu to znělo jako když vystřelí kulka. Povrch jezírka se zlomil a na rozčeřené vodě poplouvaly zbytky temného ledu. Pokud mohl Harry soudit, nebylo to hluboké jezírko, ale aby mohl meč vytáhnout, musel se úplně potopit.
Přemýšlení mu ale nemohlo nijak pomoci nebo vodu zahřát. Stoupl si tedy na kraj a bez přemýšlení, jak větší zima mu bude, nebo jak hodně se bude brzy třást, skočil.
Každý kousek jeho těla ho na protest začal bolet. Zdálo se, že mu zmrzl veškerý vzduch v plicích hned poté, co se ponořil do studené vody po ramena. Téměř nemohl dýchat. Třásl se tak moc, že se voda přelévala přes břehy, ale ucítil, jak se jeho zkřehlé chodidlo dotýká ostří meče. Nechtěl se potápět víckrát.
Několik sekund odkládal úplné ponoření, načež sám sebe přemluvil, že to udělat musí. Sebral zbytky své kuráže a potopil se.
Chlad mu způsoboval muka. Zaútočil na něj jako kdyby to byl oheň. Zdálo se mu, že mu mrzne mozek, když proplouval chladnou vodou ke dnu a natahoval se tápaje po meči. Prsty sevřely jílec a on jej vytáhl.
Pak se mu něco sevřelo okolo krku. Napadlo ho, že to je nějaká řasa, ale když se potápěl, tak o nic nezavadil. Zvedl proto ruku, aby se osvobodil. Ale nebyla to řasa. Řetěz viteálu se stáhl a začal ho pomalu škrtit.
Harry začal divoce kopat okolo sebe a snažil se dostat zpět na povrch, ale sotva se dostal ke stěně jezírka. Mával okolo sebe rukama, dusil se, až se mu nakonec povedlo chytit škrtící řetěz, ale zmrzlými prsty jej nemohl uvolnit. Hlavou mu poskakovaly světélka a on věděl, že se utopí, nic jiného mu nezbývalo a ruce, které svíraly jeho hruď, musely patřit Smrti...
Nakonec se mu chladnému a promočenému podařilo s kuckáním a dávením dostat se z jezírka. Zůstal obličejem ke sněhu. Někde poblíž stála nějaká jiná osoba, která ohromeně funěla, kašlala, podobně jako když na něj zaútočil had u Batyldy. Ale přesto to neznělo úplně stejně, hluboký dech a hlasitost šlépějí zněly úplně jinak...
Harry neměl sílo zvednout hlavu a vidět obličej svého zachránce. Dokázal jen zvednout třesoucí se ruku ke svému hrdlu a cítit místo, kde se mu zařízl medailonek do masa. Byl pryč. Někdo ho osvobodil. Pak k němu zeshora promluvil funící hlas.
„Jsi – snad – blázen?“
Šok, že slyší znovu ten hlas, přinutil Harryho vstát. Třásl se a překvapeně se postavil na nohy. Přímo před ním stál Ron, oblečený, ale promočený na kůži, vlasy mu zakrývaly obličej, Nebelvírův meč svíral v jedné ruce a viteál, kývající se na přetrhlém řetězu, ve druhé.
„Proč sis ksakru,“ zafuněl Ron a držel viteál, který se na svém řetězu kýval ze strany na stranu, jako kdyby se někoho snažil zhypnotizovat, „nesundal tu věc, než ses potopil?“
Harry mu nedokázal odpověděl. Stříbrná koza byla nic oproti Ronově znovuzjevení, nemohl tomu uvěřit. Třásl se zimou, uchopil věci na břehu jezírka a začal si je oblékat. Když si nasazoval svetr za svetrem, zíral na Rona, napůl očekával, že se ztratí pokaždé, když ho ztratí z pohledu, ale přesto nezmizel, byl skutečný. Právě se potopil do jezírka a zachránil Harrymu život.
„Tos byl t-ty?“ řekl Harry nakonec, zuby mu cvakaly zimou a hlas měl po téměř úplném zardoušení slabší, než obvykle.
„Jo, byl,“ řekl Ron a vypadal mírně zmateně.
„T-tys vyslal tu kozu?“
„Cože? Ne, samozřejmě, že ne, myslel jsem si, žes to byl ty!“
„Můj patron je jelen.“
„No jo. Myslel jsem si, že vypadá divně. Neměla parohy.“
Harry si nasadil Hagridův váček opět okolo krku, nasadil si poslední svetr, sklonil se, zvedl Hermioninu hůlku a podíval se znovu na Rona.
„Co to, že jsi zase tady?“
Ron podle všeho čekal, že tato otázka přijde později, pokud vůbec.
„No já – jestli chceš – jsem se vrátil. Jestli –“ odkašlal si. „Jestli mě ještě pořád chceš do party.“
Chvilku bylo ticho, ve kterém se zdálo, že mezi nimi Ronův odchod vystavěl zeď. Přesto byl stále zde. Vrátil se. Právě zachránil Harrymu život.
Ron se díval dolů na ruce. Vypadal překvapeně, když viděl, co vlastně drží v ruce.
„Jo, už to chápu,“ řekl možná zbytečně a zvedl meč, aby si ho Harry mohl prohlédnout. „Proto jsi tam skočil, co?“
„Jo,“ řekl Harry. „Ale já tomu nerozumím. Jak ses sem dostal? Jak jsi nás našel?“
„To je dlouhý příběh,“ řekl Ron. „Hledal jsem vás celé hodiny, je to velký les, co myslíš? Už jsem si říkal, že přespím pod stromem a počkám na ráno, když jsem viděl toho tvora, jak se přibližuje a ty s ním.“
„Neviděls ještě někoho dalšího?“
„Ne,“ řekl Ron. „Já –“
Ale zaváhal a zíral na dva stromy poblíž.
„Myslel jsem si, že jsem tam někoho viděl, ale v tu chvíl ijsem už utíkal k jezírku, protože jsi byl pod vodou a nevynořoval ses, takže jsem věděl, že se musím potopit do – hej!“
Harry už pospíchal k místu, na které Ron ukázal. Dva duby rostly blízko u sebe. Mezi jejich kmeny byla ve výšce očí jen malá mezírka, bylo to ideální místo ke sledování, ale přitom nebýt viděn. Na zemi okolo kořenů ale nebyl sníh a tak Harry neviděl žádné stopy. Vrátil se zpět k místu, kde na něj čekal Ron a stále držel viteál a meč.
„Je tam něco?“ zeptal se Ron.
„Ne,“ řekl Harry.
„Takže jak se ten meč dostal do toho jezírka?“
„Ať toho patrona poslal kdokoli, musel to být on, kdo ho tam dal.“
Oba se dívali na ozdobně stříbrný meč a jeho jílec s rubíny, který ve světle Hermioniny hůlky slabě zářil.
„Myslíš, že je to ten pravý?“ zeptal se Ron.
„Je jen jediný způsob, jak to zjistit, ne?“ zeptal se Harry.
Viteál se stále houpal v Ronově ruce. Medailonek sebou lehce škubal. Harry věděl, že ta věc uvnitř byla opět vzbouřená. Vycítila přítomnost meče a spíš, než aby Harryho posedla, se ho pokusila zabít. Nebyl čas na dlouhé debaty, právě teď byl okamžik zničit ho jednou provždy. Harry se rozhlédl a držel Hermioninu hůlku vysoko nad hlavou. Pak to místo uviděl. Byla to plochá skála, která se skrývala ve stínu javoru.
„Pojďme sem,“ řekl a vedl Rona, otřel ze skály sníh a natáhl ruku pro viteál. Když mu Ron podal meč, zavrtěl však Harry hlavou.
„Ne, měl bys to udělat ty.“
„Já?“ řekl Ron a vypadal šokovaně. „Proč?“
„Protože ty jsi dostal ten meč z jezírka. Myslím, že to máš udělat ty.“
Nebyla to laskavost nebo velkorysost. Věděl jistě, že meč musí použít Ron, stejně jistě, jako vytušil, že ta koza byla pravá. Brumbál nakonec přece jen naučil Harryho něco o tajemstvích jistých druhů magie, nevyčíslitelné síly jistých zákonů.
„Já to otevřu,“ řekl Harry, „a ty to propíchneš. Okamžitě, chápeš? Protože ať je uvnitř cokoli, bude to bojovat. Ten kus Raddla, co se schovával v deníku, se mě pokusil zabít.“
„Jak to chceš otevřít?“ zeptal se Ron. Vypadal vystrašeně.
„Poprosím to, aby se to otevřelo. Hadím jazykem,“ řekl Harry. Odpověď mu z úst vyklouzla tak jistě, jako kdyby to věděl odedávna. Možná za to mohlo jeho nedávné setkání s Nagini, po kterém si to uvědomil. Díval se na zakroucené S, vykládané zářícími zelenými kameny. Bylo snadné představit si v duchu, že je to drobný had, zkroucený na chladném kameni.
„Ne!“ řekl Ron. „Neotevírej to! Myslím to vážně!“
„Proč ne?“ zeptal se Harry. „Pojďme se té zatracené věci zbavit, už to jsou měsíce –“
„Nemůžu, Harry, myslím to vážně – musíš to udělat ty –“
„Ale proč?“
„Protože pro mě je ta věc zlá!“ řekl Ron a ustoupil od medailonku na skále. „Nezvládnu to. Nevymlouvám se za to, co jsem dělal, ale ovlivňuje mě více, než tebe nebo Hermionu, nutí mě myslet na věci – na věci, na které jsem myslel tak jako tak, ale ještě to zhoršuje. Nedokážu to vysvětlit, ale když jsem si to sundal z krku, hned jsem měl čistou hlavu a když jsem si tu zatracenou věc znovu nasadil – nedokážu to, Harry!“
Odstoupil, meč držel po svém boku a kroutil hlavou.
„Ty to zvládneš,“ řekl Harry, „zvládneš! Právě jsi získal meč, vím, že to máš být ty, kdo ho použije. Prosím, zbavme se toho, Rone.“
Když zmínil jeho jméno, zdálo se, že to Rona povzbudilo. Polkl, stále zhluboka dýchal nosem a pak popošel zpět ke skále.
„Řekni kdy,“ zakrákal.
„Až řeknu tři,“ řekl Harry, díval se zpět na medailonek a jeho zorničky se zúčily, soustředily se na písmeno S, ve kterém si představoval hada, zatímco obsah medailonku rachotil jako šváb v pasti. Snadno by s ním člověk cítil soucit, kdyby rána na Harryho krku pořád nepálila.
„Raz... dva... tři... otevři sse.“
Poslední slovo z jeho úst zasyčelo a zlatý pant medailonku se s drobným cvaknutím zeširoka otevřel.
Pod dvěma skly uvnitř mrkaly živé oči, temné a pohledné, jako byly oči Toma Raddla předtím, než se proměnily v šarlatově rudé a s rozřízlými panenkami.
„Propíchni to!“ řekl Harry a držel medailonek pevně na skále.
Ron zvedl meč ve svých třesoucích se rukou. Ostří se kývalo nad zběsile otáčejícíma se očima a Harry držel medailonek pevně, držel se a už si představoval, jak z prázdných skel poteče rudá krev.
Pak z medailonku zasyčel hlas.
„Nahlédl jsem do tvého srdce a teď je mé.“
„Neposlouchej to!“ řekl Harry krutě. „Propíchni to!“
„Nahlédl jsem do tvých snů, Ronalde Weasley, a viděl jsem to, čeho se bojíš. Všechno, co si přeješ, je možné, ale i to, čeho se obáváš, se může stát...“
„Propíchni to!“ křičel Harry a jeho hlas se rozléhal mezi okolními stromy. Ostří meče se třáslo a Ron zíral dolů do Raddleových očí.
„Nejméně milovaný vlastní matkou, která si tak přála dceru... Nejméně milovaný dívkou, která dává přednost tvému příteli... Vždy jsi druhý, ostatními zastíněný...“
„Rone, propíchni to teď hned!“ křičel Harry. Cítil, jak se medailonek chvěje v sevření a bál se toho, co mělo přijít. Ron zvedl ostří ještě výš a jakmile to udělal, Raddleovy oči se šarlatově rozzářily.
Ze skel a z očí uvnitř medailonku jako dvě komické bubliny vyrostly podivně zderofmované hlavy Harryho a Hermiony.
Ron v šoku zaječel a ustoupil, když viděl vyrůstat z medailonku ty dvě postavy, nejprve ramena, pak jejich boky, nohy, než tam stály bok po boku jako stromy se stejným kořenem, houpající se nad Ronem a skutečným Harrym, který od hořícího medailonku, který se rozpálil do běla, odtáhl své prsty.
„Rone!“ zakřičel, ale Raddle-Harry teď promluvil Voldemortovým hlasem a Ron zhypnotizovaně zíral do jeho obličeje.
„Proč se vracíš? Bylo nám bez tebe lépe, byli jsme šťastnější, rádi, že tu s námi nejsi... Smáli jsme se tvé hlouposti, zbabělosti, domýšlivosti –“
„Domýšlivosti!“ zopakovala Raddle-Hermiona, která byla krásnější a hroznější, než skutečná Hermiona. Kývala a chichotala se přímo před Ronem, který vypadal zděšeně, ale pořád stál, jakoby do něj nůž vrazil, a meč stále držel po boku. „Kdo by na tebe chtěl koukat, kdo se kdy na tebe vůbec podíval, ve srovnání s Harry Potterem? Co jsi udělal, ve srovnání s Vyvoleným? Co jsi zač ve srovnání s Chlapcem, který přežil?“
„Rone, propíchni to, PROPÍCHNI TO!“ křčel Harry, ale Ron se nehýbal. Zorničky měl rozšířené a Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se v nich odráželi, jejich ruce se rychle pohybovaly jako plameny, jejich oči rudě zářily, jejich hlasy mluvily v ďábelském duetu.
„Tvá matka přiznala,“ ušklíbl se Raddle-Harry, zatímco se Raddle-Hermiona šklebila, „že by raději chtěla za syna mě, že by mě za tebe ráda vyměnila...“
„Kdo by chtěl raději jeho, která dívka by si tě vzala, nejsi nic, nic v porovnání s ním,“ prozpěvovala si Raddle-Hermiona, natáhla se jako had, propletla se po Riddle-Harrym a úzce ho objala. Jejich rty se setkaly.
Na zemi před nimi se Ronův obličej naplnil bolestí. Zvedl meč vysoko a ruce se mu třásly.
„Udělej to, Rone!“ křičel Harry.
Ron se na něj podíval a Hary si uvědomil, že v jeho očích uviděl záblesk rudé barvy.
„Rone...?“
Ve vzduchu se zablýsklo ostří meče a ozval se zvuk dopadu. Harry uhnul z cesty a mezitím se ozval zvuk kovu a dlouhý vleklý jekot. Harry se otočil, až na sněhu uklouzl, a hůlku měl připravenou k obraně, ale už nebylo s čím bojovat.
Gigantické verze jeho samotného a Hermiony byly pryč. Zůstal jen Ron, stál tam s mečem, meč držel volně v ruce a díval se na kámen na zbytky z toho, co bývalo medailonkem.
Harry se vydal pomalu k němu a nevěděl, co má říct nebo udělat. Ron stěží dýchal. Jeho oči už nebyly rudé, měly svou obvykle modrou barvu a odrážely se v nich slzy.
Harry se sehnul, předstíral, že nic nezahlédl, a zvedl zničený viteál. Ron probodl obě skla. Raddlovy oči byly pryč a z hedvábného lemování medailonku se drobně kouřilo. Věc, která v medailonku žila, se ztratila. Mučení Rona bylo to poslední, co udělala. Ron upustil meč a ten zacinkal. Padl na kolena a držel si hlavu rukama. Třásl se, ale ne chladem, jak Harry spatřil. Harry nacpal zničený medailonek do kapsy, klekl si vedle Rona a opatrně ho chytil za rameno. Už to, že ho Ron neodstrčil, bylo dobré znamení.
„Potom, cos odešel,“ řekl tiše a byl vděčný, že Ronův obličej zůstal skrytý, „celý týden brečela. Možná déle, jen nechtěla, abych to viděl. Celé dny a noci jsme spolu nepromluvili. Když jsi byl pryč...“
Nedokázal to doříct. Teď byl Ron zpět a Harry si uvědomil, o co přicházeli, když byl pryč.
„Je jako má sestry,“ pokračoval. „Mám ji rád jako sestru a myslím, že si ona o mně myslí to samé. Vždycky to tak bylo. Myslel jsem si, že to víš.“
Ron neodpověděl, ale odvrátil obličej od Harryho a hlasitě se vysmrkal do rukávu. Harry opět vstal a odešel k místu, kde ležel Ronův obrovský batoh, stále tam, kam jej odhodil, když běžel k jezírku, aby Harryho zachránil před utopením. Vzal jej na záda a vrátil se k Ronovi, který se opět zvedl na nohy, když ho viděl přicházet. Oči měl ubrečené, ale jinak byl klidný.
„Omlouvám se,“ řekl hutným hlasem, „omlouvám se, že jsem odešel. Vím, že jsem byl z— z—“
Rozhlédl se po temnotě okolo nich, jako kdyby doufal, že z něj vypadne dost ošklivé slovo.
„Dneska jsi to všechno vynahradil,“ řekl Harry. „Tím, žes získal ten meč, žes zničil viteál a zachránil mi život.“
„To zní, jako kdybych byl mnohem klidnější, než jsem ve skutečnosti byl,“ zamumlal Ron.
„Zní to vždycky úplně jinak, než jak se to ve skutečnosti odehrávalo,“ řekl Harry. „To jsem se ti snažil říct celé roky.“
Najednou se objali a Harry držel zadní stranu Ronova kapajícího kabátu.
„A teď,“ řekl Harry, když se pustili, „musíme znovu najít stan.“
Ale to nebylo obtížné. Ačkoli se cesta temným lesem za kozou zdála dlouhá, s Ronem po boku dorazili zpět v podivuhodně krátké době. Harry se nemohl dočkat, až vzbudí Hermionu a už to, že vešel do stanu s Ronem v patách, bylo vzrušující.
Oproti chladu v jezírku tam bylo krásně teplo a jediné světlo zajišťovaly modré plameny, které se stále míhaly v míse na podlaze. Hermiona pevně spala schoulená pod dekami a nepohla se, dokud Harry nezopakoval několikrát její jméno.
„Hermiono!“
Pohnula se, pak si rychle sedla a odhrnula si vlasy z obličeje.
„Co se děje? Harry? Jsi v pořádku?“
„Dobrý, všechno je v pořádku. Ještě lepší, než jen v pořádku, mám se báječně. Ještě tu někdo je.“
„Co tím myslíš? Kdo –?“
Uviděla Rona, který tam stál, držel meč a odkapával na ošuntělý koberec. Harry ustoupil do stínového rohu, sundal si Ronův batoh a pokusil se splynout s plachtou stanu.
Hermiona vylezla ze své postele a napůl náměsíčná s očima upnutýma k jeho bledému obličeji vyrazila k Ronovi. Zastavila se přímo před ním, rozevřela ústa, její oči se rozšířily. Ron se slabě nadějně usmál a zvedl ruce.
Hermiona se vymrštila a objímala ho jak jen mohla.
„Au – au – nech mě! Co to –? Hermiono – AU!“
„Ty – jsi – absolutní – osel – Ronalde – Weasley!“
Každé slovo přerušil úder. Ron poodstoupil a chránil si hlavu, zatímco Hermiona pokračovala.
„Ty – se – sem – vplížíš – po – celých – týdnech – sakra, kde mám hůlku?“
Vypadala jako kdyby ji z Harryho rukou chtěla vyrvat a on instinktivně zareagoval.
„Protego!“
Mezi Ronem a Hermionou se objevil neviditelný štít. Jeho síla ji odhodila na zem. Poté, co vyplivla z pusy vlasy, znovu vstala.
„Hermiono!“ řekl Harry. „Uklidni –“
„Já se neuklidním!“ křičela. Nikdy předtím ji Harry neviděl takhle běsnit a šílet. „Vrať mi mou hůlku! Koukej mi jí vrátit!“
„Hermiono, mohla by ses prosím –“
„Neříkej mi, co mám dělat, Harry Pottere!“ zaječela. „Ani se neopovažuj. Okamžitě mi ji vrať! A TY!“
Ukazovala na Rona, jakoby ho chtěla hrozivě obvinit. Vypadalo to, jako kdyby ho chtěla proklít a tak mu Harry neměl za zlé, že couvnul.
„Vydala jsem se za tebou! Volala jsem tě! Prosila jsem, aby ses vrátil!“
„Já vím,“ řekl Ron, „Hermiono, je mi to líto, opravdu –“
„Ale, tobě je to líto!“
Vydala ze sebe pištivý nekontrolovaný smích. Ron se díval na Harryho a v jeho pohledu bylo znát, že by potřeboval pomoc, ale Harry se zatvářil úplně bezmocně.
„Vrátíš se sem po týdnech – týdnech – a myslíš si, že všechno bude v pořádku, když prostě řekneš, že je ti to líto?“
„No, co jiného můžu říct?“ vykřikl Ron a Harry byl rád, že začíná bojovat.
„No já nevím!“ křičela Hermiona s hrůzostrašným úšklebkem. „Potrap mozek, Rone, to nezabere víc, než jen pár sekund –“
„Hermiono,“ vložil se do toho Harry, který tohle považoval za Ránu pod pás, „právě mi zachránil –“
„To mě nezajímá!“ vykřikla. „Nezajímá mě, co udělal! Celé týdny, mohli jsme dávno být po smrti, přestože věděl –“
„Věděl jsem, že nejste po smrti!“ křičel Ron, přiblížil se k Hermioně, jak jen mohl a poprvé se Hermionin hlas ztratil v jeho. „Harry je vude ve věštci, v rádiu, hledají tě všude, všechny ty řeči a hloupé příběhy, okamžitě bych věděl, kdybyste byli po smrti, ani si nedovedeš představit, jaké to bylo –“
„Jaké to bylo pro tebe?“
Její hlas nebyl jen tak vysoký, že by ho brzy mohli zaslechnout jen netopýři, ale už dosáhla i takové úrovně rozhořčení, že ji dočasně zbavil hlasu a Ron té příležitosti využil.
„Chtěl jsem se vrátit v okamžiku, kdy jsem se přemístil pryč, ale objevil jsem se uprostřed bandy lapačů a nemohl jsem se nikam pohnout!“
„Bandy čeho?“ zeptal se Harry, zatímco Hermiona se zhroutila do křesla s nohama překříženýma tak těsně, až to skoro vypadalo, že je od sebe nedá po několik dalších let.
„Lapačů,“ řekl Ron. „Jsou všude – bandy, které se snaží vydělat zlato lapáním mudlorozených a krvezrádců, za každého dopadeného ministerstvo vyhlásilo odměnu. Byl jsem sám a vypadal jsem, že jsem ve školním věku, vypadali nadšeně a mysleli si, že jsem mudlorozený, co se skrývá. Musel jsem se z toho rychle vykecat, aby mě neodtáhli na ministerstvo.“
„Cos jim řekl?“
„Řekl jsem jim, že jsem Stan Silnička. První osoba, na kterou jsem si vzpomněl.“
„A oni tomu věřili?“
„Nebyli nejchytřejší. Jeden z nich byl jasně napůl trol, podle toho, jak smrděl...“
Ron zíral na Hermionu a doufal, že jeho drobný pokus o vtip ji obměkčí, ale její výraz zůstal i poté kamenný a její končetiny pevně sevřené.
„Tak jako tak, hádali se, jestli jsem nebo nejsem Stan. Abych byl upřímný, bylo to trochu dojemné, ale bylo jich na mě pět a já byl sám. Vzali mi hůlku. Pak se dva začali prát a zatímco ostatní nedávali pozor, povedlo se mi dát tomu, co mě držel, ránu do žaludku, sebrat jeho hůlku, odzbrojit toho, co držel mou a přemístit se pryč. Nepovedlo se mi to zrovna nejlíp. Zase jsem se rozštěpil,“ Ron zvedl svou pravou ruku, aby ukázal dva své chybějící nehty. Hermiona chladně nadzvedla obočí.
„A pak jsem se objevil kilometry daleko od vás. Když se mi povedlo dostat se zpátky na břeh řehy, odkud jsem utekl, už jste byli pryč.“
„Boha, jak dojemný příběh,“ řekla Hermiona arogantním hlasem, který jí zůstal od chvíle, co chtěla získat svou hůlku. „Tos musel být úplně šokován. My jsme zatím byli v Godrikově Dole, připomeňme si, Harry, co se tam stalo! No jistě, objevil se tam had Ty-víš-koho a málem nás oba zabil, pak se objevil sám Ty-víš-kdo a my mu o fous utekli.“
„Cože?“ zeptal se Ron a vyjeveně se otočil z Hermiony na Harryho, ale Hermiona ho ignorovala.
„Představ si, Harry, že bys přišel o nehty! To naše utrpení vrhá do lepšího světla, co?“
„Hermiono,“ řekl Harry tiše, „Ron mi právě zachránil živož.“
Vypadala, že ho neslyší.
„Jednu věc bych ale chtěla slyšet,“ řekla a očima se upnula kousek nad Ronovu hlavu. „Jak přesně jsi nás dneska našel? To je důležité. Jakmile to budeme vědět, můžeme napříště zajistit, aby nás nenašla nějaká další nevítaná návštěva.“
Ron na ni zíral a pak vytáhl ze své kapsičky drobný stříbrný objekt.
„Pomocí tohohle.“
Musela se na něj podívat, aby viděla, co jí ukazuje.
„Zhasínadlo?“ zeptala se tak překvapeně, že přestala zírat chladně a útočně.
„Ono to jen neznasíná a nerozsvěcí světlo,“ řekl Ron. „Nevím, jak to přesně funguje, nebo proč se to stalo jednou a ne vždycky, protože jsem se chtěl od začátku vrátit zpátky. Ale brzo ráno na Vánoce jsem poslouchal rádio a pak jsem... pak jsem slyšel tebe.“
Díval se na Hermionu.
„Tys mě slyšel v rádiu?“ zeptala se nevěřícně.
„Ne, slyšel jsem tvůj hlas vycházet z mé kapsy,“ a zvedl znovu Zhasínadlo, „z tohohle.“
„A co přesně jsem říkala?“ zeptala se Hermiona a její tón zněl napůl nevěřícně a napůl pobaveně.
„Svoje jméno. ‚Ron.‘ A říkalas... něco o hůlce...“
Hermionin obličej zrudl. Harry si na ten okamžik vzpomněl. Bylo to poprvé, co od Ronova odchodu mezi nimi padlo poprvé nahlas jeho jméno, Hermiona o něm mluvila ve chvíli, kdy opravovala Harryho hůlku.
„Takže jsem to vyndal,“ pokračoval Ron a díval se na Zhasínadlo, „nevypadalo to nijak jinak, ale byl jsem si jist, že tě slyším. Tak jsem tím cvakl. A z mého pokoje se ztratilo světlo, ale přímo za oknem se objevilo světlo jiné.“
Ron zvedl svou prázdnou ruku a namířil před sebe a jeho oči se zaměřily na něco, co ani Harry, ani Hermiona nemohli vidět.
„Byla to koule světla, tak nějak pulzující a namodralé, jako takové, které je v okolí přenášedla, chápete?“
„Jo,“ řekli automaticky Harry a Hermiona.
„Věděl jsem, že to bylo ono,“ řekl Ron. „Sebral jsem si svoje věci, sbalil je, hodil batoh na záda a vyběhl jsem do zahrady.
Vznášela se tam koule světla, čekala na mě a když jsem vyběhl, poskakovala tam, tak jsem ji následoval za kurník a ono to... no, ono to do mě vlétlo.“
„Co prosím?“ řekl Harry a myslel si, že musel špatně slyšet.
„Tak nějak to ke mně vlétlo,“ řekl Ron a naznačil volným ukazováčkem pohyb, „k mé hrudi a pak – prolétlo to skrz mě. Bylo to tady,“ dotkl se bodu u svého srdce, „cítil jsem to, bylo to horké. A jakmile to bylo ve mně, věděl jsem, co mám dělat. Věděl jsem, že mě to vezme kamkoli budu potřebovat. A tak jsem se přemístil a zhmotnil jsem se na svahu kopce. Všude tam byl sníh...“
„Tam jsme byli,“ řekl Harry. „Zůstali jsme tam na dvě noci a během té druhé jsem měl pocit, že někoho venku slyším pobíhat a volat!“
„Jo, to jsem mohl být já,“ řekl Ron. „Vaše ochranná kouzla ale každopádně fungují, protože jsem vás neviděl a ani neslyšel. Byl jsem si ale jist, že tam jste, takže nakonec jsem si zalezl do svého spacáku a čekal jsem, než se někdo z vás objeví. Myslel jsem si, že se objevíte, až si budete balit stan.“
„Ne, to jsme se objevit nemohli,“ řekla Hermiona. „Přemisťovali jsme se schovani pod neviditelným pláštěm, byla to další prevence. A zmizeli jsme opravdu brzy, protože, jak říkal Harry, jsme slyšeli někoho poblíž.“
„Tedy, zůstal jsem na tom kopci celý den,“ řekl Ron. „Doufal jsem, že se objevíte. Ale když se začalo stmívat, věděl jsem, že jsme se museli minout, takže jsem znovu cvakl Zhasínadlem, zase se objevilo modré světlo, vlétlo dod mě a já jsem se přemístil a objevil v těchhle lesích. Pořád jsem vás neviděl, takže jsem prostě doufal, že se někdo z vás nakonec ukáže. A povedlo se – ukázal se Harry. Tedy, jako první jsem samozřejmě viděl tu kozu,“
„Cože jsi viděl?“ řekla Hermiona ostře.
Na konec vysvětlili Hermioně celý příběh o stříbrné koze a meči v jezírku . Hermiona se mračila, dívala se z jednoho na druhého a soustředila se tak pevně, že zapomněla držet končetiny u sebe.
„Ale to musel být patron!“ řekla. „Neviděli jste někoho, kdo ho mohl vyvolat? Opravdu jste nikoho neviděli? A on vás zavedl k meči! Tomu nemůžu uvěřit! Co se stalo pak?“
Ron jí vysvětlil, jak viděl Harryho skákat do jezírka a čekal, než se vynoří, načež si uvědomil, že se něco děje, ponořil se a zachránil Harryho a pak se vrátil pro meč. Dostal se až k části, kdy otevřeli medailonek, pak zaváhal a Harry mu skočil do řeči.
„– a Ron ho probodl mečem.“
„A... a ono se to ztratilo? Prostě ztratilo?“ zašeptala.
„No, ono – ono to ječelo,“ řekl Harry a napůl se díval na Rona. „Tady.“
Hodil jí zbytek medailonku do klína. Ona jej bázlivě zvedla a dívala se na probodlá skla.
Harry uvažoval, že už může zrušit štítové kouzlo, a tak mávl Hermioninou hůlkou a obrátil se na Rona.
„Neříkals, že ses dostal od lapačů s hůlkou navíc?“
„Cože?“ zeptal se Ron, který pozoroval, jak Hermiona zkoumá zbytky medailonku. „Jo – jo – přesně tak.“
Otevřel přezku na svém batohu a vytáhl krátkou temnou hůlku. „Tady, říkám si, že nikdy nezaškodí mít jednu záložní.“
„Máš pravdu,“ řekl Harry a natáhl ruku. „Ta moje je zlomená.“
„To si děláš srandu?“ zeptal se Ron, ale v tu chvíli vstala Hermiona a znovu vypadala bojácně.
Hermiona schovala zničený viteál do kabelky, pak padla znovu na postel a bez jediného slůvka zůstala sedět.
Ron podal Harrymu novou hůlku.
„Doufám, že je to nejlepší, co od ní můžeme čekat,“ zamumlal Harry.
„Jo,“ řekl Ron. „Mohlo to být horší. Pamatuješ si, jak na mě tenkrát poslala ptáky?“
„To jsem ti ještě pořád nezapomněla,“ zamumlala Hermiona zpod přikrývek, ale Harry viděl Rona, jak se lehce směje, když si vyndaval z batohu své kaštanově hnědé pyžamo.

Kapitola dvacátá - Xenofílius Láskorád

Harry nečekal, že by Hermionin vztek vyprchal přes noc a nebyl tedy překvapen, že s nimi komunikovala jen pomocí uštěpačných pohledů a sáhodlouhého mlčení. Ron na to reagoval tak, že v její přítomnosti nasazoval nepřirozeně ponurou náladu, aby dal najevo, že má výčitky svědomí. Když byli všichni pohromadě, cítil se Harry jako jediný netruchlící na poloprázdném pohřbu. Když byl ale Ron s Harrym osamotě (třeba při hledání vody a hub v mlází), tvářil se nesmírně šťastně.
„Někdo nám pomáhl,“ opakoval, „někdo tu laň poslal, někdo je na naší straně, už je po jednom viteálu, kamaráde!“
První zničený viteál posílil jejich rozhovory na téma možných míst, kde by mohly být ostatní viteály, i když to téma už dříve mnohokrát probírali. Harry se cítil optimisticky a byl si jist, že první úspěch budou následovat další. Hermionina mrzutost nemohla zkazit jeho bujaré veselí. To náhle se zlepšující štěstí, zjevení tajuplné laně, znovuobjevení Nebelvírova meče a nade vše i Ronův návrat zvedl Harrymu náladu tak, že bylo složité udržovat neutrální výraz v obličeji.
Později toho odpoledne s Ronem utekli z dosahu dosahu Hermioniny zlověstné nálady a předstíraje hledání neexistujících ostružin v křoví si i nadále vyprávěli novinky. Harry konečně dopověděl Ronovi celý příběh cest, které s Hermionou za Ronovy nepřítomnosti prožili, až po barvité vylíčení toho, co se stalo v Godrikově Dole. Ron teď pro změnu vyprávěl Harrymu vše, co během týdnů, kdy byl pryč, zjistil o zbytku kouzelnického světa.
„...a jak jste se dozvěděli o tom Zákazu?“ zeptal se Harryho poté, co mu dopověděl o mnohých pokusech zoufalých mudlorozených vyhýbat se ministerstvu.
„O čem?“
„Ty a Hermiona jste přestali říkat jméno Ty-víš-koho!“
„Jo, tohle, no, to je jen zlozvyk, na který jsme si zvykli,“ řekl Harry. „Ale já nemám problém říkat mu V—“
„NE!“ zakřičel Ron, načež Harry skočil do křoví a Hermiona (sedíc ve vstupu do stanu s nosem zanořeným do knihy) se na ně zamračila. „Promiň,“ řekl Ron a vytahoval Harryho z ostružinového keře, „ale to jméno je prokleté, Harry, tak dokážou stopovat lidi! Tím, že řekneš jeho jméno nahlas, prolomíš ochranná kouzla, je to nějaká forma zrušení kouzel – tak nás našli v ulici Tottenham Court Road!“
„Protože jsme řekli jeho jméno?“
„Přesně tak! To jim musím uznat, dává to smysl. Jen lidé, kteří se mu opravdu dokázali postavit, jako Brumbál, to jméno používají. Teď na něj uvalili kletbu Zákazu a kdokoli, kdo ho řekne, je vystopovatelný – je to rychlý a jednoduchý způsob, jak najít členy Řádu! Skoro dostali Kingsleyho –“
„To si děláš legraci?“
„Jo, prý ho obklopil hlouček smrtijedů, ale on si skrz ně stejně probil cestu, říkal Bill. Teď je na útěku stejně, jako my,“ dodal Ron a poškrábal se na bradě zamyšleně koncem své hůlky. „Nemohl tu laň vyslat třeba Kingsley?“
„Jeho patron je rys, viděli jsme ho přece na svatbě, vzpomínáš si?“
„Ajo...“
Vydali se mnohem hlouběji do křoví, dál od stanu a od Hermiony.
„Harry... nemyslíš si, že by to mohl být Brumbál?“
„Jak Brumbál?“
Ron byl malinko v rozpacích, ale dořekl tiše, „Brumbál... ta laň? Tedy,“ řekl a pozoroval Harryho koutkem očí, „on byl poslední, kdo měl ten skutečný meč, ne?“
Harry se Ronovi nesmál, protože moc dobře rozuměl touze, která byla v té otázce skrytá. Nápad, že by Brumbál zvládl vrátit se k nim, že na ně dohlížel, by byla nepopsatelně uklidňující. Zavrtěl ale hlavou.
„Brumbál je po smrti,“ řekl. „Viděl jsem, jak se to stalo, viděl jsem to tělo. Je opravdu pryč. A jeho patron byl stejně fénix, ne laň.“
„Myslel jsem si ale, že se patroni mohou změnit,“ řekl Ron, „ten Tonksové se změnil, ne?“
„Ano, ale kdyby Brumbál pořád žil, proč by se neukázal on sám? Proč by nám ten meč prostě nedal?“
„Vím já?“ řekl Ron. „Možná z těch samých důvodů, proč ti ho nedal, dokud žil? Z těch samých důvodů, proč ti nechal starou zlatonku a Hermioně knížku dětských příběhů?“
„A ty důvody jsou jaké?“ zeptal se Harry a otočil se k Ronovi, podíval se mu do obličeje a zoufale čekal na odpověď.
„Nevím,“ řekl Ron. „Někdy, když jsem byl od všech odříznutý, jsem si myslel, že si z nás jen dělá legraci, nebo – nebo že nám to chce jen ztížit. Ale už si to nemyslím. Věděl, co dělal, když mi odkázal zhasínadlo, ne? On – no,“ Ronovy uši zrudly a jeho noha se ponořila do chumáče trávy, do které strkal nohou, „musel vědět, že od vás uteču.“
„Ne,“ opravil ho Harry. „Musel vědět, že se vždycky budeš chtít vrátit.“
Ronův výraz byl pln vděku, ale pořád vypadal mrzutě. Harry, částečně aby změnil téma rozhovoru, řekl, „A když už mluvíme o Brumbálovi, slyšels, co o něm napsala Holoubková?“
„No jasně,“ řekl Ron, „mezi lidmi se o tom dost mluví. Mohl by z to být pořádný sólokapr, kdyby byla jiná doba, ale dneska se tomu jen pár lidí, co Brumbála neměli, zasměje a ty, co si mysleli, jaký to byl dobrák, to probudí jako facka do obličeje. Ani nevím, jestli to vůbec něco znamená, vždyť byli v našem věku, když –“
„V našem věku,“ řekl Harry, který si právě vzpomněl na Hermionina slova a něco v jeho obličeji způsobilo, že Ron v tématu už nepokračoval.
Uprostřed ostružiní seděl na zamrzlé pavučině velký pavouk. Harry na něj zamířil hůlkou, kterou předchozí noci dostal od Rona, kterou už se od té chvíle Hermiona uráčila zkontrolovat a zjistila, že je z trnkového keře.
„Engorgio!“
Pavouk se mírně zatřásl a na pavučině mírně povyskočil. Harry to zkusil znovu a tentokrát se pavouk znatelně zvětšil.
„Nech toho,“ řekl Ron ostře, „omlouvám se, že jsem zmiňoval, že byl Brumbál mladý, stačí?“
Harry ale jen zapomněl na Ronův strach z pavouků.
„Promiň – Reducio!“
Pavouk se ale nezmenšil. Harry se podíval na trnkovou hůlku. Každé drobné kouzlo, které toho dne nová hůlka vyslala, se zdálo mnohem slabší, než to, které vysílala hůlka s perem z fénixe. Ta nová mu připadala rušivě neznámá, asi jako kdyby mu někdo přišil cizí ruku.
„Musíš jen víc trénovat,“ řekla Hermiona, která se k nim tiše zezadu přikradla a stála a úzkostlivě je pozorovala, zatímco se Harry snažil zvětšit a zmenšit pavouka. „Je to jen otázka sebedůvěry, Harry.“
Věděl, proč chtěla, aby to bylo v pořádku. Stále se cítila vinna za zničení jeho hůlky. Polkl myšlenku, která se mu drala do úst, tedy aby si Hermiona vzala trnkovou hůlku a on by si nechal její, když v tom neměl být rozdíl. Ale protože chtěl, aby byli znovu všichni kamarádi, souhlasil. Ale když se Ron na Hermionu nevinně usmál, ona důstojně odešla a zavrtala se zpět do své knihy.
Všichni tři se vrátili do stanu až za tmy a Harry držel první hlídku. Seděl ve vchodu a zkoušel přinutit trnkovou hůlkou kamínky u nohou, aby se vznášely, ale jeho kouzla se stále zdála nemotorná a mnohem slabší, než kdy dříve. Hermiona ležela na pohovce a četla si, zatímco Ron po mnoha nervózních pohledech na Hermionu vytáhl z batohu drobné dřevěné rádio a snažil se ho naladit.
„Našel jsem jeden program,“ řekl Harrymu tiše, „na kterém uvádějí zprávy tak, jak se ve skutečnosti staly. Všechny ostatní jsou na straně Ty-víš-koho a hlásí zprávy podle ministerstva, ale tohle... počkej, až ho uslyšíš, je super. Jen nevysílají každou noc, musí se stěhovat, kdyby na ně někdo chtěl zaútočit, a ještě potřebuješ znát heslo, abys je mohl naladit... Problém je, že já jsem to poslední zmeškal...“
Lehce tloukl svou hůlkou na vršek rádia a mumlal si náhodná slova pod vousy. Mnohokrát se tajně díval na Hermionu, hlavně proto, že se bál výbuchu jejích citů, ale ona si jej nevšímala, jako kdyby tam nebyl. Asi deset minut Ron ťukal a mumlal k rádiu, Hermiona obracela stránky v knize a Harry trénoval s trnkovou hůlkou.
Nakonec Hermiona slezla z postele. Ron v tu chvíli přestal s ťukáním.
„Jestli tě to ruší, přestanu s tím!“ řekl Hermioně nervózně.
Hermiona se ani neráčila odpovědět a vydala se k Harrymu.
„Musíme si promluvit,“ řekla.
Díval se na knihu, kterou stále držela v rukou, Lživot Albuse Brumbála.
„Cože?“ řekl s obavami. Myslí mu prolétlo, že tam byla kapitola o něm. Nijak ho nelákalo slyšet Ritinu verzi jeho vztahu s Brumbálem. Hermionina odpověď ale byla úplně nečekaná.
„Chci vyrazit k Xenofíliovi Láskorádovi.“
Zíral na ni.
„Co prosím?“
„Xenofílius Láskorád, Lenčin otec. Chci se vydat k němu a promluvit si s ním!“
„Ehm, proč?“
Zhluboka se nadechla, jako kdyby chtěla nabrat sílu, a řekla, „jde o ten symbol, ten symbol v Básníkovi Beedlem. Podívej se na tohle!“
Strčila nedobrovolně Harrymu před oči Lživot Albuse Brumbála a on uviděl fotografii originálního dopisu, který Brumbál napsal Grindelwaldovi. Písmo mu bylo povědomé – byl to klasický úhledný Brumbálův šikmý rukopis. Nenáviděl ten pohled na absolutní důkaz, že Brumbál ta slova opravdu napsal, že to nebyl Ritin výmysl.
„Ten symbol,“ řekla Hermiona. „Podívej se na tym symbol, Harry!“
Podřídil se a na chvilku neměl ponětí, o čem to mluví, ale když se podíval pozorněji s pomocí své rozsvícené hůlky, uviděl, že Brumbál nahradil A ve slově Albus drobnou verzí té samé trojúhelníkové značky, která byla vepsána v Příbězích básníka Beedleho.
„Eh – co to tam –?“ zeptal se Ron nevinně, ale Hermiona po něm střelila vražedným pohledem a obrátila se k Harrymu.
„Začíná se to drát na povrch, že?“ řekla. „Vím, že Viktor o tom mluvil jako o Grindelwaldově symbolu, ale jsem si jistá, že to bylo i na starém hrobě v Godrikově Dole a že data na náhrobku byla mnohem starší, než se Grindelwald vůbec narodil! A teď tohle! No, nemůžeme se zeptat Brumbála nebo Grindelwalda, co to znamená – ani nevím, jestli ej Grindelwald vůbec naživu – ale můžeme se zeptat pana Láskoráda. On ten symbol na svatbě měl na krku. Jsem si jistá, že je to důležité, Harry!“
Harry jí ale neodpověděl hned. Díval se do jejího napjatého nedočkavého obličeje a pak do temnoty okolo stanu a přemýšlel. Po dlouhém tichu řekl, „Hermiono, nepotřebujeme, aby se opakovalo to samé, co v Godrikově Dole. Přemluvili jsme se, že se tam vydáme, a –“
„Ale vždyť se blížíme k cíli, Harry! Brumbál mi odkázal Příběhy básníka beedleho, jak víš, že pro nás ten symbol není důležitý?“
„A jsme u toho zas!“ řekl Harry a cítil se rozzlobeně. „Zase se snažíme přesvědčit o tom, že nám Brumbál zanechal tajná znamení a vodítka –“
„Ale zhasínadlo bylo nakonec hodně užitečné,“ pípl Ron. „Myslím, že Hermiona má pravdu, že bychom měli vyrazit navštívit Láskoráda.“
Harry se na něj zle podíval. Byl si jist, že Ronova podpora nápadu, se kterým Hermiona přišla, nemá moc společného s tím, aby zjistili, co ta trojúhelníkovitá runa znamená.
„Nebude to jako v Godrikově Dole,“ dodal Ron, „Láskorád je na tvé straně, Harry, Jinotaj s tebou byl celou dobu, všem přece říká, aby ti pomohli!“
„Jsem si jistá, že jde o něco důležitého!“ řekla Hermiona vážně.
„Ale nemyslíš si, že kdyby to bylo důležité, řekl by mi o tom Brumbál předtím, než zemřel?“
„Možná... možná je to něco, na co máš přijít sám,“ řekla nejistá Hermiona, jakoby se snažila chytat posledního stébla.
„Jo,“ řekl Ron podlézavě, „to dává smysl.“
„Ne, to teda nedává,“ odsekla Hermiona, „ale přesto si myslím, že bychom si s panem Láskorádem měli promluvit. Symbol, který nám naznačuje spojitost Godrikova Dolu, Brumbála a Grindelwalda? Harry, jsem si jistá, že bychom o tomhle měli vědět!“
„Myslím, že bychom o tom měli hlasovat,“ řekl Ron. „TI z nás, kteří chtějí jít k Láskorádovi –“
Jeho ruka vylétla do vzduchu dřív, než Hermionina. Když zvedla svou, její rty se podezřele rozechvěly.
„Přehlasovali jsme tě, Harry, promiň,“ řekl Ron a poklepal mu na ramena.
„Dobře,“ řekl Harry napůl pobaveně a napůl podrážděne. „Ale až se vrátíme od Láskoráda, pokusíme se najít další viteály, dobrá? Kde vlastně Láskorádovi žijí? Ví to někdo z vás?“
„Jo, bydlí nedaleko od nás,“ řekl Ron. „Nevím tedy přesně kde, ale mamka s taťkou vždycky ukazují na kopce, když se o nich zmíní. Nemělo by být těžké je najít.“
Když se Hermiona vrátila na postel, řekl Harry tiše.
„Souhlasils jen proto, aby se vrátila ke svým knihým.“
„V lásce a válce se smí všechno,“ řekl Ron bystře, „a tohle má od obého něco. Vzmuž se, vždyť jsou vánoční prázdniny, Lenka bude doma!“
Z mrazivých kopců, na které se následující ráno přemístili, měli krásný výhled na Vydrníka svatého Drába. Z jejich místa vypadala vesnička jako domečky na hraní zalité slunečními paprsky, které na zem dopadaly mezerami mezi mraky. Minutku nebo dvě zůstali stát a dívali se po Doupěti. Oči si před sluncem kryli rukama, ale viděli jen vysoký živý plot a stromy v ovocném sadu, které dodávaly pokřivenému malému domku ochranu před očima mudlů.
„Je to zvláštní být tak blízko a nesmět je navštívit,“ řekl Ron.
„To vypadá, jako kdybys je dlouho neviděl. Vždyť jsi tam byl na Vánoce,“ řekla Hermiona chladně.
„Nebyl jsem v Doupěti!“ řekl Ron nedůvěřivým smíchem. „Myslíš si, že bych se tam vrátil a všem pověděl, že jsem od vás utekl? Jo, Fred a George by se tomu sakra zasmáli. A Ginny by to skutečně ocenila.“
„Ale kde jsi tedy byl,“ zeptala se Hermiona překvapeně.
„Tam, kde teď bydlí Bill a Fleur. V Perleťové vile. Bill ke mně byl vždycky slušný. Nebyl – nebyl nadšený, když jsem mu řekl, co jsem udělal, ale netrval na tom, abych se k vám vrátil. Věděl, že mě to opravdu mrzí. Nikdo ze zbytku rodiny nevěděl, že jsem tam byl. Bill řekl mamce, že s Fleur nedorazí na Vánoce do Doupěte, protože chtějí zůstat sami. Víš jak, první Vánoce po svatbě. Fleur to asi vůbec nevadilo. Vždyť víš sám, jak má ráda Celestinu Warbeckovou.“
Ron se obrátil k Doupěti zády.
„Tak začneme tady,“ řekl a vyrazil první přes vrchol kopce.
Putovali několik hodin a Harry byl na Hermioninu výslovnou žádost skrytý pod neviditelným pláštěm. Hromada nízkých kopců vypadala neobydlena, snad až na malou chatku, která byla opuštěná.
„Myslíš si, že je jejich a že jsou na Vánoce pryč?“ řekla Hermiona, která se ívala okny do úhledné malé kuchyně s muškáty na parapetech. Ron si odfrkl.
„No, mám pocit, že kdyby tu žili Láskorádovi, už bys vědědla, že to je jejich dům. Jdeme na další kopce.“
A tak se přemístili o pár kilometrů severněji.
„Aha!“ vykřikl Ron, když jim vítr začal ošlehávat vlasy a šaty. Ukazoval vzhůru na vršek kopce, na který se přemístili, kde se k obloze tyčil ten nejzvláštnější dům, jaký kdy viděli. Na odpolední obloze se za domem rýsoval obrovský černý válec se strašidelným měsícem. „To bude Lenčin domov, kdo jiný by na takovém místě chtěl bydlet? Vypadá to jako obrovská věž.“
„Vůbec to nevypadá jako nějaká věž,“ řekla Hermiona a zírala na podivnou stavbu.
„Myslel jsem šachovou věž,“ řekl Ron. „S cimbuřím, abys to lépe pochopila.“
Ronovy nohy byly nejdelší a tak dorazil na vršek kopce první. Když ho Harry s Hermionou s funěním a bodáním v boku dohnali, uviděli ho, jak se zeširoka usmívá.
„Je to jejich dům,“ řekl Ron. „Podívejte.“
Na zničené brance byly připevněny tři nápisy. Na prvním stálo
ŠÉFREDAKTOR JINOTAJE, X. LÁSKORÁD
Na druhém
NATRHEJTE SI PRO SEBE JMELÍ
A na třetím
DRŽTE SE DÁLE OD ŠVESTEK, KTERÉ VÁS OVLÁDNOU
Brána zaskřípala, když ji otevřeli. Klikatící cesta k vchodovým dveřím byla zarostlá různými podivnými rostlinami, včetně křoví obklopeného oranžovým ředkvičkovitým ovocem, které Lenka občas nosila jako náušnice. Harry si pomyslel, že poznal škrtidub a odstrčil seschlou větev stranou od nich. Dvě přestárlé divoké jabloně bez listí ale zato se spoustou těžkých drobných červených plodů a korunami obroubeného jmelí se ve větru ohýbaly. Po každé straně vchodových dveří stála jedna. Z jedné větve na ně pohlédla sovička se zploštělým orlím obličejem.
„Raději by sis měl sundat neviditelný plášť, Harry,“ řekla Hermiona. „Tobě chce pan Láskorád pomoct, ne nám.“
Udělal to přesně tak, jak mu doporučila, podal jí plášť a ona jej schovala do kabelky. Pak zaklepala třikrát na masivní černé dveře, které byly hustě pokryté výstupky železných hřebíků. Klepadlo mělo tvar orla.
Neuběhlo ani deset sekund, pak se rozlétly vchodové dveře a přímo před nimi stál Xenofílius Láskorád, bosý a cosi, co vypadalo jako špinavá noční košile. Jeho dlouhé bílé vlasy podobné cukrové vatě byly špinavé a neopečovávané. Přitom ještě na svatbě Billa a Fleur byl Xenofílius pohledně upraven.
„Co? Co se děje? Kdo jste? Co tu chcete?“ vykřikl vysokým ufňukaným hlasem, načež se nejprve podíval na Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho. Ústy přitom vytvaroval cosi, co bylo perfektní, ale komické O.
„Dobrý den, pane Láskoráde,“ řekl Harry a podal mu ruku, „já jsem Harry, Harry Potter.“
Xenofílius Harrymu ruku nepodal, ale oko mu sjelo přímo na Harryho jizvu na čele.
„Mohli bychom jít dovnitř?“ zeptal se Harry. „Rádi bychom se vás na něco zeptali.“
„Ne—nemyslím si, že by to bylo vhodné,“ zašeptal Xenofílius. Polkl a rychle se podíval po zarhradě. „To je celkem šok... propána... Já... Já se obávám, že bych opravdu nerad –“
„Nebude to na dlouho,“ řekl Harry, kterého nepotěšilo to chladné uvítání.
„Já – tak tedy dobrá. Pojďte dovnitř, rychle. Rychle!“
Sotva přešli přes práh, zabouchl za nimi Xenifílius dveře. Stáli v nejzvláštnější kuchyni, jakou Harry kdy viděl. Místnost byla dokonale kruhová a tak se cítil jako uvnitř obrovské pepřenky. Všechno bylo zakroucené, aby to sedlo ke stěnám. Kamna, umyvadlo, skříně – a to vše bylo pomalováno květinami, hmyzem, ptáky, to vše v základních barvách, červené, modré a zelené. Harry si pomyslel, že poznává Lenčin styl. Výsledný efekt v tak malém prostoru byl ohromující.
Uprostřed podlahy se tyčilo železné spirálohé schodiště do dalších pater. Zeshora se ozývalo hlasité řinčení a bouchání. Harry přemýšlel, co asi Lenka dělá.
„Raději byste měli jít nahoru,“ řekl Xenofílius a vedl je vzhůru.
Místnost v prvním patře vypadala jako kombinace obývacího pokoje a pracovny a jako taková byla ještě přecpanější, než kuchyň. Ačkoli byla mnohem menší a úplně kruhová, připomínala místnost nejvyšší potřeby za nezapomenutelné situace, když se přetransformovala v obrovské bludiště se stovkami let skrytými předměty. Byly tam na každém místě navršeny knihy a papíry ve sloupcích. Ze stropu visely delikátně vyrobené modely příšer, které Harry nepoznával, mávaly křídly nebo klapaly čelistmi.
Lenka tam nebyla. Věc, která způsobovala všechen ten randál, byl dřevěný objekt obklopený ozubenými koly a kolečky. Vypadalo to jako nějaký bláznivý potomek pracovního stolu se soupravou šuplíků, ale když Harry uviděl, že to chrlí výtisky Jinotajů, pochopil, že jde o starodávný tiskařský stroj.
„Omluvte mne,“ řekl Xenofílius a dokráčel ke stroji, z pod hromady knih a papírů (které se sesypaly na zem) stáhl špinavý ubrus a přehodil ho přes stroj, což jeho zvuky mírně utlumilo. Pak se otočil k Harrymu.
„Proč jste ke mně přišli?“
Než ale mohl Harry promluvit, vykřikla Hermiona šokem.
„Pane Láskoráde – co to je?“
Ukazovala na obrovský šedý zatočený roh ne nepodobný jednorožčímu, který byl zavěšen na zdi a vyčníval do místnosti.
„To je roh muchlorohého chropotala,“ řekl Xenofílius.
„Ne, to tedy není!“ řekla Hermiona.
„Hermiono,“ zamumlal Harry v rozpacích, „teď ne –“
„Ale Harry, to je roh Třaskavce! Je to obchodovatelné zboží skupiny B –podléhá přísné kontrole a mít ho doma je mimořádně nebezpečné!“
„Jak víš, že je to roh Třaskavce?“ zeptal se Ron a vzdaloval se od rohu tak daleko, jak jen v té malé místnosti mohl.
„Je popsán v knize Fantastická zvířata a kde je najít! Pane Láskoráde, musíte se ho ihned zbavit, to nevíte, že může při sebemenším dotyku vybouchnout?“
„Muchlorohý chropotal,“ řekl Xenofílius zřeteně s paličatým výrazem ve tváři, „je plaché a velmi kouzelné stvoření a jeho roh –“
„Pane Láskoráde, poznávám rýhovité značky u kořene, je to roh Třaskavce a je neuvěřitelně nebezpečný – nevím, kde jste ho sehnal –“
„Koupil jsem jej,“ řekl Xenofílius poučně. „Před dvěma týdny od nádherného mladého čaroděje, který věděl o mé zálibě v chropotalech. Bylo to vánoční překvapení pro mou Lenku. A teď,“ řekl a otočil se k Harrymu, „proč přesně jste sem přišel, pane Pottere?“
„Potřebujeme od vás drobnou pomoc,“ řekl Harry dříve, než mohla Hermiona vystartovat.
„Ach,“ řekl Xenofílius, „tedy, pomoc, hmm.“
Jeho doré oko se přesunulo na Harryho jizvu. Vypadal současně vystrašen a zhypnotizován.
„Ano. Věc se má tak... Pomáhat Harry Potterovi... to je celkem nebezpečné...“
„Nejste snad ten, kdo všem říká, že jejich hlavní povinností je pomáhat Harrymu?“ řekl Ron. „V tom vašem časopise?“
Xenofílius se díval za ně na skrytý tiskostroj, který pod ubrusem stále cvakal a bouchal.
„Ehm, ano, ten pohled jsem vyjádřil, ale –“
„Takže to je to, co mají dělat všichni ostatní, ale vy sám ne?“ zeptal se Ron.
Xenofílius mu neodpověděl. Hlasitě polykal a oči putovaly po jeho návštěvnících. Harry měl pocit, že v něm probíhá jakýsi vnitřní boj.
„Kde je Lenka?“ zeptala se Hermiona. „Zjistíme, co si myslí ona.“
Xenofílius polkl. Vypadal, že se snaží nabrat kuráž. Nakonec řekl nejistým hlasem, který přes tiskostroj téměř nebylo slyšet, „Lenka je dole u řeky, chytá čerstvé hltožrouty. Určitě... určitě vás ráda uvidí. Zajdu pro ni a pak – ano, přesně tak. Měl bych vám pomoct.“
Seběhl dolů po točitém schodišti a oni slyšeli, jak se dveře otevírají a zavírají. Harry, Ron a Hermiona se na sebe podívali.
„Starej zbabělec,“ řekl Ron. „Lenka je tisíckrát odvážnější.“
„Asi se bojí, co by se jeho rodině stalo, kdyby smrtijedi zjistili, že tu jsem,“ řekl Harry.
„No já souhlasím s Ronem,“ řekla Hermiona, „hrozný starý pokrytec, říká všem, aby ti pomáhali, a sám se z toho snaží vykroutit. Zatraceně, držte se od toho rohu dál.“
Harry přešel k oknu na vzdálenější straně místnosti. Viděl říčku, tenký blýskající pruh vody, který ležel hluboko pod nimi u paty kopce. Byli nesmírně vysoko. Za okny zatřepetal křídly pták a Harry se díval směrem k Doupěti, které teď bylo daleko za mnoha kopci. Někde tam byla i Ginny. Byli si dnes blíž, než kdykoli jindy od doby Billovy a Fleuřiny svatby, ale ona neměla ani ponětí, že právě zírá směrem k ní a myslí na ni. Možná by za to měl být rád. Kdokoli, kdo s ním přišel do kontaktu, byl v ohrožení. Xenofíliův postoj to dokazoval.
Obrátil se od oken a jeho pohled padl na další podivný objekt, který stál na přecpané posuvné bedně. Stála tam kamenná soška překrásné, ale stroze vypadající čarodějky, která na sobě měla nejdivnější pokrývku hlavy, jakou kdy viděl. Ze stran vyčuhovaly dva objekty, které připomínaly zlaté naslouchací trubky. Ke koženému pásku, který měla čarodějka obtočen kolem hlavy, byla připevněna dvě drobná modře se třpytící křídla. Ke druhému pásu na čele byla připevněna oranžová ředkvička.
„Podívej se na tohle,“ řekl Harry.
„Okouzlující,“ řekl Ron. „Jsem překvapen, že si tohle nevzal na svatbu.“
O chvilku později zaslechli zvuk zavíraných vchodových dveří a za okamžik po schodišti vystoupal Xenofílius, který měl teď na nohách gumáky a v rukou tác nestejně vypadajících čajových šálků a kouřící konvice.
„Ach, už jste se seznámili s mnou vynalezeným mazlíčkem,“ řekl, podal tác Hermioně do rukou a stoupl si vedle Harryho k soše.
„Vymodelováno dostatečně vhodně na hlavě překrásné Roweny z Havraspáru. Nezměrný důvtip je největším pokladem člověka.!“
Ukázal na předměty, které vypadaly jako naslouchadla.
„To jsou násosky strachopudu – mají zbavit zdrojů rozrušení z blízkého okolí toho, kdo je nosí. A tady,“ ukázal na drobná křidélka, „poháněč rotulice, který má navodit povznesený stav mysli. A nakonec,“ ukázal na oranžovou ředkvičku, „ovládající švestka, která má zvýšit vaše schopnosti chápat neobyčejnosti.“
Xenofílius se vrátil k tácu s čajem, který Hermiona pečlivě vyrovnala na jeden z přecpaných stolů.
„Mohu vám nabídnout výtažek z lichokořenu?“ řekl Xenofílius. „Vyrábíme si ho sami.“ Když začal nalévat temně fialový nápoj, dodal, „Lenka je dole u spodního mostu, je nadšená, že jste tu. Nezůstane tam dlouho, už má dost třasnatek, aby z nich pro nás všechny udělala polévku. Posaďte se a nabídněte si cukr.“
„A teď,“ pokračoval poté, co z křesla dal pryč kývající se stoh listů, sedl si a dal si nohu přes nohu i s gumáky, „jak vám mám pomoci, pane Pottere?“
„Tedy,“ řekl Harry a díval se na Hermionu, která mu povzbudivě přikývla, „pane Láskoráde, jde o ten znak, který jste měl na krku na svatbě Billa a Fleur. Rádi bychom věděli, co znamená.“
Xenofílius pozvedl obočí.
„Mluvíte o symbolu Relikvií Smrti?“

Kapitola dvacátá první - Příběh tří bratrů

Harry se otočil na Rona a Hermionu. Ani jeden z nich nechápal, o čem to Xenofílius mluvil.
„Relikvií Smrti?“
„Správně,“ řekl Xenofílius. „Neslyšeli jste o nich? Nevidím se. Velmi, velmi málo kouzelníků v ně věří. Svědkem tomu budiž ten tupohlavý mladý muž na svatbě vašeho bratra,“ dodal k Ronovi, „který mne napadl za to, že prý nosím symbol veleznámého černokněžníka! Taková neznalost. Na Relikviích není nic z temné magie – tedy ne nic zlého. Ten, kdo v ně věří, používá jejich symbol tak, aby ho ostatní věřící poznali, protože doufá, že mu pomohou s pátráním.“
Hodil do svého výtažku z lichokořenu pár lžiček cukru a napil se.
„Omlouvám se,“ řekl Harry, „ale ještě tomu pořádně nerozumím.“
Zdvořile se napil ze svého hrnku a téměř se pozvracel. Bylo to neskutečně nechutné, jako kdyby někdo proměnil v tekutinu Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak.
„Inu, chápejte, věřící hledají Relikvie Smrti,“ řekl Xenofílius a pochutnával si na zjevně dobrém výtažku z lichokořenu.
„Ale co to jsou Relikvie Smrti?“ zeptala se Hermiona.
Xenofílius odložil svůj prázdný hrnek.
„Předpokládám, že znáte Příběh tří bratrů?“
Harry řekl, „Ne,“ ale Ron s Hermionou oba řekli, „Ano.“
Xenofílius vážně přikývl.
„Dobrá, dobrá, pane Pottere, celé to začíná Příběhem tří bratrů. Někde mám svůj výtisk...“
Rozhlédl se nejasně po místnosti, díval se na sloupy pergamenů a knih, ale Hermiona řekla, „já tu jeden výtisk mám, pane Láskoráde, přímo tady.“
A vytáhla ze své malé kabelky Příběhy básníka Beedleho.
„Původní výtisk?“ zeptal se Xenofílius ostře a když přikývla, řekl, „Dobrá tedy, proč nám ten příběh nepřečtete nahlas? Bude mnohem jistější, že mu všichni porozumíme.“
„Ehm... Dobrá,“ řekla Hermiona nervózně. Otevřela knihu a když si odkašlala a začala číst, všiml si Harry, že symbol, který hledají, svítil na vrchu stránky.
„ ‚Kdysi dávno žili byli tři bratři, kteří za soumraku cestovali podél osamělé klikaté cesty –‘“
„Mamka vždycky říká ‚o půlnoci‘,“ řekl Ron, který si založil ruce za hlavu a poslouchal. Hermiona po něm střelila zlomyslným pohledem.
„Promiň, jen jsem si říkal, že je to strašidelnější, když je tam půlnoc,“ omluvil se Ron.
„Jo, v našem životě nám chybí jen ta troška strachu,“ vypadlo z Harryho dříve, než se dokázal ovládnout. Xenofílius zjevně nedával příliš pozor, ale zíral z okna na oblohu. „Pokračujte, Hermiono.“
„ ‚Časem dorazili k řece tak hluboké, že ji nemohli přebrodit, a nebezpečné, aby ji přeplavali. Byli ale obdarováni kouzelnými silami a tak prostě mávli hůlkami a přes zrádnou řeku se zjevil most. Byli téměř v půlce mostu, když jim do cesty vstoupila zahalená postava.
A pak k nim Smrt promluvila –‘“
„Promiň,“ skočil jí do řeči Harry, „k nim promluvila Smrt?“
„Je to jen pohádka, Harry!“
„Dobrá, promiň. Pokračuj.“
„ ‚A pak k nim promluvila Smrt. Byla rozezlená, že přišla o tři nové oběti, jelikož v řece se obvykle všichni poutníci utopili. Ale Smrt byla mazaná. Předstírala, že třem bratrům gratuluje za jejich kouzelné umění a řekla, že si každý zaslouží cenu za to, že se jí tak chytře vyhli.
A tak si nejstarší z bratrů, bojovný muž, řekl o hůlku mocnější, než kdy jakákoli jiná byla. Hůlku, která vždy vlastníkovi zajistí výhru v souboji, hůlku hodnou kouzelníka, který přemohl Smrt! A tak Smrt došla k bezovým stromům na okraji řeky, z volně visící větve mu vyrobila hůlku a předala ji nejstaršímu z bratrů.
Pak se druhý z bratrů, který byl povýšený nade vše, rozhodl, že chce ponížit Smrt ještě více, a požádal ji o moc, která bude umět přivést mrtvé ze záhrobí.
A tak Smrt zvedla kámen ze břehu řeky, dala jej druhému z bratrů a řekla mu, že ten kámen bude mít moc oživovat mrtvé.
A pak se Smrt zeptala třetího, nejmladšího bratra, co by si přál. Nejmladší bratr byl nejpokornější a taktéž nejmoudřejší z trojice a Smrti nevěřil. Požádal tedy o něco, co mu umožní z toho místa odejít, aniž by ho Smrt pronásledovala. A Smrt, ač nerada, mu dala svůj vlastní plášť neviditelnosti.‘“
„Smrt má neviditelný plášť?“ přerušil Harry znovu vyprávění.
„Aby se mohla tajně plížit k lidem,“ řekl Ron. „Někdy ji unaví za nimi běhat, mávat rukama a křičet... promiň, Hermiono.“
„ ‚Pak Smrt poodstoupila a dovolila třem bratrům pokračovat v cestě a tak se vydali dál a povídali si udiveně o příhodě, kterou prožili, a o obdivuhodných darech Smrti.
Časem se bratři rozdělili a každý šel svou cestou dál.
První bratr cestoval další týden a dorazil do vzálené vesnice, kde hledal kouzelníka, se kterým měl při. S Bezovou hůlkou, kterou použil jako zbraň, přirozeně nemohl prohrát následný souboj. Svého nepřítele zanechal ležet na zemi a vydal se do hostince, kde se honosil mocnou hůlkou, kterou mu dala sama Smrt, a o tom, jak z něj učinila nepřemožitelného.
Té noci se za nejstarším z bratrů vydal jiný kouzelník a když viděl bratra, jak zmožený vínem spí ve své posteli, hůlku mu ukradl a z obav o svůj život mu sťal hrdlo.
A tak si k sobě Smrt vzala prvního z bratrů.
Mezitím druhý bratr dorazil domů, kde žil sám. Tam vytáhl mocný kámen, který dokázal vracet mrtvé v život, a mnohokrát jej obracel v hrsti. K jeho překvapení a potěšení se před ním zjevila postava dívky, kterou kdysi miloval a doufal v jejich svatbu, než předčasně zemřela.
Přesto byla smutná a chladná a oddělená závojem. Ačkoli se vrátila k pozemskému životu, ve skutečnosti tam nepatřila a trpěla. Nakonec se druhý bratr, rozzuřený a sužovaný beznadějnou touhou, zabil, aby se ke své milované věrně připojil.
A tak si k sobě Smrt vzala i druhého z bratrů.
Ale ať hledala Smrt třetího z bratrů mnoho let, nikdy ho nedokázala nalézt. Až když se dožil vysokého věku, sundal si nejmladší z bratrů plášť neviditelnosti a předal ho svému synovi. A pak přivítal Smrt jako starého přítele a šel s ní radostně a spolu opustili tento svět.‘“
Hermiona zavřela knihu. Uplynula chvilka, než si Xenofílius uvědomil, že přestala číst, načež odvrátil pohled od okna a řekl, „A tak to je.“
„Co prosím?“ řekla Hermiona zmateně.
„To jsou Relikvie Smrti,“ řekl Xenofílius.
Zvedl brk z přeplněného stolu vedle svého loktu a mezi knihami našel list pergamenu.
„Bezová hůlka,“ řekl a nakreslil rovnou svislou čáru po pergamenu. „Kámen vzkříšení,“ dodal a dokreslil přes čáru kruh. „Plášť neviditelnosti,“ dokončil a čáru i kruh uzavřel ve trojúhelníku, čímž vytvořil symbol, který tak zaujal Hermionu. „Pospolu tvoří Relikvie Smrti,“ dodal.
„Ale v tom příběhu není o ‚Relikviích Smrti‘ jediná zmínka,“ řekla Hermiona.
„Jistěže není,“ řekl Xenofílius šíleně arogantně. „Je to dětský příběh, který má pobavit, nikoli instruovat. Ale ti z nás, kteří té věci rozumí, poznávají, že tento dávný příběh zmiňuje tři předměty, nebo Relikvie, chcete-li, které, jsou-li pospolu, z jejich držitele učiní pána Smrti.“
V nastalém tichu se Xenofílius podíval z okna. Slunce již téměř zacházelo za oblohu.
„Lenka by měla brzy mít dost třasnatek,“ řekl tiše.
„Když říkáte ‚pán Smrti‘ –“ řekl Ron.
„Pán,“ řekl Xenofílius a mával svižně rukou, „Dobyvatel. Přemožitel. Je na vás, jaký výraz upřednostňujete.“
„Ale pak... chcete tím říct...“ řekla Hermiona pomalu a Harry tušil, že se pokouší z hlasu dostat všechny známky nedůvěry, „že věříte, že tyto objekty – tyto Relikvie – opravdu existují?“
Xenofílius opět pozvedl obočí.
„Ale jistěže.“
„Ale,“ řekla Hermiona a Harry slyšel, jak její zábrany přestávají fungovat, „pane Láskoráde, jak jen můžete věřit –?“
„Lenka mi o vás říkala, mladá dámo,“ řekl Xenofílius. „Jste, jak zjišťuji, nikoli neinteligentní, ale bolestně omezená. Úzkoprsá. Úzkomyslná.“
„Možná bys měla zkusit nasadit si ten klobouk, Hermiono,“ řekl Ron a kýval hlavou směrem k směšné pokrývce hlavy na hlavě čarodějky. Jeho hlas se mu třásl námahou, kterou vynakládal, aby se nesmál.
„Pane Láskoráde,“ začala znovu Hermiona, „všichni víme, že existují předměty jako neviditelný plášť. Jsou těžko k sehnání, ale existují. Ale –“
„Ach, ale třetí Relikvie je skutečný plášť neviditelnosti, slečno Grangerová! Tím chci říct, není to cestovní plášť očarovaný zastíracím kouzlem nebo oslňující kletbou, nebo protkaný srstí polovida, který vás skryje, ale časem jeho krytí ochabne a zmatní. Bavíme se o plášti, který opravdu a skutečně člověka učiní neviditelným, vydrží navěky a nositeli poskytne trvalé zamaskování, ať jsou proti němu vyslána jakákoli kouzla. Kolik takových plášťů jste v životě viděla, slečno Grangerová?“
Hermiona otevřela ústa na odpověď, ale pak je zase zavřela a vypadala zmateněji, než kdy jindy. Ona, Harry a Ron zírali navzájem na sebe a Harry věděl, že všichni myslí na tu samou věc. Bylo to tak, že přesně takový plášť, jaký jim popsal Xenofílius, byl právě v tu chvíli s nimi v místnosti.
„Přesně tak,“ řekl Xenofílius, jako kdyby je všechny porazil promyšleným argumentem. „Nikdo z vás takovou věc nikdy neviděl. Jeho vlastník by byl nezměrně bohatým člověkem, což?“
Znovu se díval z okna. Obloha teď měla slabý nádech růžové.
„Dobrá,“ řekla Hermiona znepokojeně. „Řekněme, že by plášť existoval... a co ten kámen, pane Láskoráde? Ten, který nazýváte ‚Kámen vzkříšení‘.“
„A co s ním?“
„Inu, jak může být skutečný?“
„Dokažte, že není,“ řekl Xenofílius.
Hermiona vypadala pobouřeně.
„Ale to je – omlouvám se, ale to je úplně směšné. Jak asi můžu dokázat, že něco neexistuje? Čekáte snad, že se dotknu každého oblázku na světě a vyzkoušela je? Takhle můžete o čemkoli říct, že to existuje, pokud budete celou teorii zakládat na tom, že nikdo nedokázal, že to neexistuje!“
„Ano, to bych mohl,“ řekl Xenofílius. „Jsem rád, že alespoň mírně otevíráte svou mysl.“
„Takže ta bezová hůlka,“ řekl Harry rychle, než mohla Hermiona odvětit, „myslíte, že i ona existuje?“
„Ale ano, v tomto případě existuje nepopiratelný důkaz,“ řekl Xenofílius. „Bezová hůlka je Relikvie, kterou lze nejsnadněji vystopovat, díky způsobu, jak se předává mezi kouzelníky.“
„Což je jak?“
„Což je tak, že vlastník hůlky ji musí od předchozího vlastníka ukořistit, pokud má být jejím skutečným pánem,“ řekl Xenofílius. „Jsem si jist, že jste zaslechl, jak se hůlka dostala k Ornáši Ohavnému poté, co zabil Zlodara Zlého. Nebo to, jak Godelot zemřel ve vlastním sklepě poté, co jeho syn, Hereward, mu hůlku sebral? Nebo příběh o děsivém Loxiáši, který sebral hůlku Barnabáši Deverillovi, kterého zabil? Krvavá stopa Bezové hůlky znečistila celé kapitoly kouzelnické historie.“
Harry zíral na Hermionu,která se mračila na Xenofília, ale nerozporovala jeho slova.
„A kde by podle vás mohla být Bezová hůlka teď?“ zeptal se Ron.
„Bohužel, to asi nikdo neví,“ řekl Xenofílius s pohledem upřeným z okna. „Kdo ví, kde je dnes Bezová hůlka skrytá? Krvavá stopa končí u Arka a Livia. Kdo ví, který z nich ve skutečnosti porazil Loxia a sebral hůlku? A kdo ví, kdo mohl porazit je? To nám historie bohužel neříká.“
Chvilku bylo ticho a pak se Hermiona strnule zeptala, „pane Láskoráde, má rodina Peverellova něco společného s Relikviemi Smrti?“
Xenofílius vypadal překvapeně a Harrymu hlavou prolétla jakási myšlenka, ale přesto si nemohl uvědomit, odkud to jméno zná. Peverellovi… to jméno už někde slyšel.
„Ale vy mne překvapujete, mladá slečno!“ řekl Xenofílius, který teď seděl ve svém křesle mnohem vzpřímeněji a třeštil očima na Hermionu. „Domníval jsem se, že jste v pátrání po Relikviích nováčkem! Mnozí z nás, kteří věří, se domnívají, že Peverellovi mají s Relikviemi společné všechno!“
„Kdo jsou to Peverellovi?“ zeptal se Ron.
„To bylo jméno na hrobě v Godrikově Dole, na kterém byl i ten symbol,“ řekla Hermiona, která stále pozorovala Xenofília. „Ignác Peverell.“
„Přesně tak!“ řekl Xenofílius a zvedl puntičkářsky ukazováček. „Symbol Relikvií Smrti na Ignácově hrobě je ten nezvratný důkaz!“
„Důkaz čeho?“ zeptal se Ron.
„Toho, že tři bratři z příběhu byli ve skutečnosti bratři Peverellové, Antioch, Cadmus a Ignác! Že to oni byli původní vlastníci Relikvií!“
S dalším pohledem z okna vstal, zvedl tác a vydal se k točitému schodišti.
„Zůstanete na večeři?“ zavolal ze spodního patra. „Každý od nás chce recept na polévku z hltožroutů.“
„Možná aby ho mohli ukázat na oddělení jedů u svatého Munga,“ zamumlal si Ron pod vousy.
Harry vyčkával, než začne dole Xenofílius rachotit v kuchyni, a pak promluvil.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Hermiony.
„Ach, Harry,“ řekla unaveně, „je to hromada naprostých nesmyslů. Tohle nemůže být skutečný význam toho symbolu. On to jen musel takhle divně pochopit. Taková ztráta času.“
„Řekl bych, že tohle je ten muž, který vymyslel muchlorohé chropotaly,“ řekl Ron.
„Tomu jsi snad taky nevěřil?“ zeptal se Harry.
„To je přece jen jeden z příběhů, které říkají dětem, aby je naučili, co je správné, ne? ‚Nevyhledávej problémy, nezapojuj se do rvaček, nepleť se do věcí, které by raději měly zůstat osamocené! Sklop hlavu, starej se o své věci a budeš v pořádku.‘ Když tak o tom přemýšlím,“ dodal Ron, „tak možná kvůli tomuhle příběhu lidé věří, že bezové hůlky nosí smůlu.“
„O čem to mluvíš?“
„O jedné z těch pověr. ‚Čarodějky narozené v květnu se provdají za mudlu.‘ ‚Kletba za soumraku odezní o půlnoci.‘ ‚Hůlka bezová smůlu nosívá.‘ Určitě jste o nich slyšeli. Mamka jich zná tucty.“
„Harry a já jsme vyrůstali mezi mudly,“ připomněla mu Hermiona. „Učili nás jiné pověry,“ a hluboce si povzdechla, když se z kuchyně vylinul příšerný zápach. Vztek, který měla na Xenofília, měl jeden dobrý efekt – konečně, zdálo se, přestala mrzutě mluvit s Ronem. „Asi máte pravdu,“ řekla jim. „Je to jen příběh o morálce, je jasné, který dar je nejlepší, který byste si měli vybrat –“
Všichni promluvili naráz: Hermiona řekla „plášť,“ Ron „hůlku,“ Harry „kámen.“
Podívali se na sebe, napůl překvapeně, napůl pobaveně.
„Měla bys říct plášť,“ řekl Ron Hermioně, „ale kdybys měla hůlku, nepotřebovala bys být neviditelná. Neporazitelná hůlka, Hermiono, páni!“
„Už přece máme neviditelný plášť,“ řekl Harry, „a hodně nám pomohl, jestli jste si nevšimli!“ dodala Hermiona. „Zatímco ta hůlka přitahuje problémy –“
„Jen když to o ní budeš všude rozkřikovat,“ hádal se Ron. „Když budeš poskakovat s hůlkou, mávat jí nad hlavou a hloupě zpívat, ‚Mám neporazitelnou hůlku, pojďte a zkuste ji získat, máte-li dost odvahy.‘ Dokud budete držet jazyk za zuby –“
„ – Ano, ale dokážeš držet jazyk za zuby?“ zeptala se Hermiona skepticky. „Víš, že jedinou skutečnou věcí, kterou nám řekl, byly ty příběhy o neobvykle mocných hůlkách, které se vyprávějí po celá staletí.“
„Takže ty hůlky existovaly?“ zeptal se Harry.
Hermiona vypadala rozzlobeně. Její výraz byl tak roztomile povědomý, že se na sebe Harry a Ron museli smát.
„Smrtihůlka, Hůlka osudu, během staletí se objevují pod různými názvy, obvykle jsou v držení nějakého černokněžníka, který se jimi honosí. Profesor Binns některé z nich zmiňoval, ale – vždyť jsou to všechno nesmysly. Hůlky jsou jen tak mocné, jako kouzelníci, kteří je ovládají. Někteří kouzelníci se jen vychloubají, že ty jejich jsou větší a lepší, než hůlky ostatních.“
„Ale jak víš,“ řekl Harry, „že tyhle hůlky – Smrtihůlka a Hůlka osudu – nejsou jedna a ta samá hůlka, která během let dostala různá jména?“
„Co když to je opravdu Bezová hůlka, kterou vyrobila Smrt?“ řekl Ron.
Harry se musel zasmát. Napadla ho zvláštní myšlenka, která byla, když už nic jiného, zvláštní. Jeho hůlka, připomněl si, byla z cesmínu, nikoli z bezu, a vyrobil ji Ollivander, ať už té noci, kdy ho pronásledoval Voldemort oblohou, udělala cokoli, kdyby byla neporazitelná, jak by se mohla zlomit?
„Takže proč by sis vzal ten kámen?“ zeptal se ho Ron.
„No, kdybych mohl přivést lidi zpět, měli bychom tu Siria… Pošuka… Brumbála… mé rodiče…“
Ani Ron ani Hermiona se nezasmáli.
„Ale podle básníka Beedleho by se nevrátili zpět, ne?“ řekl Harry a přemýšlel o příběhu, který právě vyslechl. „Nemyslím, že by byly tucty dalších příběhů o kameni, který dokáže vzkřísit mrtvé...?“ zeptal se Hermiony.
„Ne,“ odpověděla mu smutně. „Nevzpomínám si na nikoho, kromě pana Láskoráda, kdo by tvrdil, že je to možné. Beedle zřejmě vzal myšlenku Kamene mudrců s tím rozdílem, že z tebe ten kámen neudělá nesmrtelného, ale bude umět zvrátit smrt.“
Zápach z kuchyně byl čím dál horší. Smrdělo to, jako kdyby se někomu pálilo spodní prádlo. Harry přemýšlel, jestli by se zbavil svých pocitů, když by snědl dost toho, co Xenofílius vařil, ať to bylo cokoli.
„A co ten plášť?“ zeptal se Ron pomalu. „Neuvědomujete si, že je pravý? Zvyknul jsem si na Harryho plášť a nikdy jsem se nepozastavil popřemýšlet nad tím, jak je vlastně dobrý. Nikdy jsem neslyšel o plášti podobném tomu, jaký má Harry. Je spolehlivý. Nikdy nás nikdo neviděl, když jsme se pod ním skrývali –“
„Samozřejmě, že ne – vždyť jsme pod ním neviditelní, Rone!“
„Ale všechno to, co říkal o ostatních pláštích, že nestojí ani za svrček, to je pravda! Nikdy mě to nenapadlo, ale když jsem slyšel, jak z nich vyprchávají kouzla, když stárnou, nebo jak v nich kouzla dělají díry... Harry má svůj plášť od svého taťky, takže není úplně nový, ale je pořád... v perfektním stavu!“
„Ano, to je pravda, ale Rone, ten kámen...“
Zatímco se šeptem dohadovali, Harry procházel po místnosti a poslouchal jen jedním uchem. Když došel k točitému schodišti, zvedl oči, aby se podíval na další patro, a v tu chvíli ho smyslů zbavil jeho obličej, který na něj zíral ze shora. Po chvilce rozčarování si uvědomil, že to není zrcadlo, ale malba. Zvědavost ho přinutila začít stoupat po schodech.
„Harry, co to děláš? Nemyslím si, že bys tam měl chodit, když tu není!“
Ale Harry už vystoupil do dalšího patra. Lenka si ozdobila strop pokoje pěti překrásně namalovanými obličeji: Harry, Ron, Hermiona, Ginny a Neville, ti všichni měli na stropě svůj portrét. Nehýbali se, jako obrazy v Bradavicích, ale přesto v nich bylo něco kouzelného. Harry měl pocit, že dýchají. To, co nejprve vypadalo jako zlaté řetězy spojující jednotlivé obličeje, Harry po bližším prozkoumání dokázal přečíst jako tisíckrát zlatým inkoustem zapsané slovo „přátelé“.
Harry pocítil k Lence jakousi náklonnost. Rozhlédl se po místnosti. Vedle postele byla veliká fotografie mladé Lenky a ženy, která jí byla velmi podobná. Objímali se. Lenka na té fotce vypadala mnohem upravenější, než ji Harry kdy dříve viděl. Obraz byl zaprášený, což Harrymu přišlo zvláštní. Rozhlédl se okolo a pomyslel si, že tam něco nesedí. I bleděmodrý koberec byl plný prachu. Ve skříni nebyly žádné šaty a skříně dveře byly dokořán. Postel vypadala nepřátelsky, chladně, jako kdyby v ní nikdo nespal celé týdny. Přes nejbližší okno se na rudé obloze napínala jedna velká pavučina.
„Co se děje?“ zeptala se Hermiona, když Harry sestoupil po schodišti, ale než mohl odpovědět, vrátil se k nim Xenofílius z kuchyně a tentokrát nesl tác plný kalichů.
„Pane Láskoráde,“ řekl Harry. „Kde je Lenka?“
„Co prosím?“
„Kde je Lenka?“
Xenofílius se zastavil na posledním schodě.
„Už – už jsem vám to říkal. Je u spodního mostu a chytá třasnatky.“
„A proč jste tedy na tác připravil kalichy jen pro čtyři lidi?“
Xenofílius se pokusil promluvit, ale nedostal ze sebe ani hlásku. Jediný hluk v místnosti se řinul bez přestání z tiskostroje a z tácu se ozývalo nepatrné řinčení, jak se Xenofíliovi třásly ruce.
„Řekl bych, že tu Lenka nebyla celé týdny,“ řekl Harry. „Její šaty jsou pryč, v posteli nikdo nespal. Kde tedy je? A proč se pořád díváte z okna?“
Xenofílius upustil tác. Kalichy upadly a zvuk jejich dopadu automaticky přinutil Rona, Hermionu i Harryho vytáhnout hůlky. Xenofílius ztuhl ve chvíli, kdy strkal ruku do kapes. V tu chvíli se tiskostroj hrozivě naklonil a na podlahu se z pod ubrusu vyvalilo ohromné množství Jinotajů. Nakonec tiskostroj utichl. Hermiona se sklonila a zvedla jeden z výtisků. Hůlkou pořád mířila na pana Láskoráda.
„Harry, podívej se na tohle!“ povídala. Harry k ní doklopýtal tak rychle, jak jen dokázal skrz ten nepořádek. Na první stránce Jinotaje byla jeho vlastní fotografie s nápisem „Nežádoucí číslo jedna“ a nadpisem s odměnou za dopadení.
„Jinotaj tedy zastává jiný postoj?“ zeptal se Harry chladně a mysl mu pracovala na plné obrátky. „To jste tedy dělal, když jste byl na zahradě, pane Láskoráde? Posílal jste sovu na ministerstvo?“
Xenofílius sevřel rty.
„Vzali mi mou Lenku,“ zašeptal, „kvůli tomu, co jsem vydával. Vzali mi mou lenku a já nevím, kde je, co jí dělají. Ale mohli by mi ji vrátit, kdybych – kdybych –“
„Jim vydal Harryho?“ dokončila to za něj Hermiona.
„V žádném případě,“ řekl Ron rezolutně. „Zmizte nám z cesty, odcházíme.“
Xenofílius vypadal příšerně, jako kdyby mu bylo sto let a rty se mu ztratily v děsivém pohledu.
„Budou tady každým okamžikem. Musím zachránit Lenku. Nemůžu o Lenku přijít. Nesmíte odejít.“
Rozpřáhl před schodištěm ruce a Harry měl náhlou vizi své matky, jak úplně stejně chrání svého syna před postýlkou.
„Nenuťte nás, abychom vám ublížili,“ řekl Harry. „Zmizte nám z cesty, pane Láskoráde.“
„Harry!“ zakřičela Hermiona.
Za okny se objevovaly postavy na košťatech. Když od něj odvrátili hlavy, vytáhl Xenofílius svou hůlku. Harry si uvědomil jejich chybu včas. Sehnul se stranou a strhl s sebou Hermionu a Rona z cesty Xenofíliova omračovacího kouzla, které trefilo roh Třaskavce.
Ozval se ohromný výbuch a podle hluku to vypadalo, že místnost roztrhal. Vzduchem všemi směry létaly zbytky dřeva a papíru a míchaly se s neproniknutelným mrakem tlustého bílého prachu. Harry prolétl vzduchem a pak spadl na zem, ruce si držel nad hlavou a na něj spadl všechen ten nepořádek, načež nebyl schopen cokoli vidět.
Ronův výkřik a zvuky ohavných kovových ran napovídaly, že Xenofília to odstřelilo z nohou a on pak spadl po schodech zpět do přízemí po točitých schodech.
Harry se pokusil vstát z pod smetí, které ho téměř pohřbilo. Kvůli prachu téměř nemohl dýchat a neviděl. Polovina stropu se propadla a konec Lenčiny postele visel dolů. Soška Roweny z Havraspáru vedle něj ležela a chyběla jí půlka obličeje, útržky pergamenu poletovaly vzduchem a většina tiskostroje ležela na boku a blokovala schody do kuchyně. Pak se kolem něj pohnula jiná bílá osoba a Hermiona pokrytá prachem, jako kdyby to měla být nějaká socha, naznačila prstem na rtech, že má být zticha.
Dveře v přízemí někdo rozrazil.
„Neříkal jsem ti, že sem nemusíme spěchat, Traversi?“ řekl drsný hlas. „Neříkal jsem ti, že ženhle cvok zase blouzní, jako obvykle? Ozvala se rána a Xenofíliův výkřik bolesti.
„Ne... ne... v patře... Potter!“
„Říkal jsem ti před týdnem, Láskoráde, že se sem nebudeme vracet jen tak, jedině pro balík pořádných informací?! Pamatuješ si minulý týden? Když jsi chtěl vyměnit dceru za tu pitomou pokrývku hlavy? A o týden dřív,“ – další rána, další výkřik – „když sis myslel, že ti ji vrátíme, když nám dáš důkaz, že existují muchlo“ – prásk – „rozí“ – prásk – „chropotalové?“
„Ne – ne – prosím vás!“ vzlykal Xenofílius. „Je to opravdu Potter, opravdu!“
„A teď se ukáže, žes nás sem zavolal jen proto, aby ses nás pokusil vyhodit do vzduchu!“ burácel smrtijed a zespoda se ozvala salva úderů přerušovaných Xenofíliovými výkřiky bolesti.
„Tohle místo vypadá, že se každou chvíli rozpadne, Selwyne,“ řekl chladný druhý hlas, který se rozléhal po rozbitém schodišti. „Schody jsou úplně zablokované. Zkusila bys je uvolnit? Možná to sejme celý dům.“
„Ty prolhaná špíno,“ zařval čaroděj jménem Selwyn.
„Nikdy v životě jsi Pottera neviděl, co? Myslel sis, že nás sem zavoláš a zničíš nás, co? A myslíš si, že takhle tu svojí holku dostaneš zpátky?“
„Přísahám... Přísahám... Potter je nahoře!“
„Homenum revelio,“ řekl hlas u paty schodů. Harry zaslechl, jak Hermiona zalapala po dechu a měl podivný pocit, že se nad ním něco zvedá a jeho tělo se noří do stínu.
„Někdo tam nahoře opravdu je, Selwyne,“ řekl druhý muž ostře.
„Je to Potter, říkám vám, že je to Potter!“ vzlykal Xenofílius. „Prosím... prosím... dejte mi Lenku... jen mi dejte Lenku...“
„Dostaneš svou holčičku, Láskoráde,“ řekl Selwyn, „jestli vylezeš po těch schodech a přitáhneš mi sem dolů Harry Pottera. Ale jestli je to spiknutí, jestli je to podvod, jestli tam máš komplice, který na nás čeká a chce nás napadnout, uvidíme, jestli ti dovolíme pohřbít alespoň část tvé dcery.“
Xenofílius strachy a zoufalstvím zakvílel. Bylo slyšet, jak někdo běží a škrábe se. Xenofílius se snažil dostat skrz ten všechen nepořádech na schodech.
„Pojďte,“ zašeptal harry, „musíme se odsud dostat.“
Začal se vyhrabávat z pod sutin a Xenofíliův hluk na schodech ho kryl. Ron byl zahrabán nejhlouběji. Harry a Hermiona přelezli tak tiše, jak jen uměli, přes všechny ty trosky až k němu a pokusili se vypáčit těžkou skříňku se šuplíky, kterou měl Ron na nohách. Zatímco Xenofíliovo bouchání a škrábání bylo čím dál blíž, Hermiona uvolnila Rona s použitím vznášecího kouzla.
„Dobrá,“ vydechla, když se začal tiskostroj u schodů hýbat. Xenofílius v tu chvíli byl velmi blízko. Ještě pořád byla celá bílá od prachu.
„Věříš mi, Harry?“
Harry přikývl.
„Tak dobrá,“ zašeptala, „podej mi neviditelný plášť. Rone, ty si ho vezmeš přes sebe.“
„Já? Ale Harry –“
„Prosím, Rone! Harry, drž se pevně mé ruky, Rone, ty mě chyť za rameno.“
Harry natáhl svou levou ruku. Ron se ztratil pod pláštěm. Tiskostroj, který blokoval schodiště, vibroval. Xenofílius se jej pokoušel zvednout pomocí vznášecího kouzla. Harry nevěděl, na co vlastně Hermiona čeká.
„Držte se pevně,“ zašeptala. „Držte se pevně... každou chvíli...“
Xenofíliův papírově bílý obličej se objevil nad vrškem kredence.
„Obliviate!“ zakřičela Hermiona a namířila Hůlku nejprve na jeho obličej a pak na podlahu pod nimi. „Deprimo!“
Podlaha obývacího pokoje se propadla. Padali jako kameny. Harry se jako o život stále držel její ruky, zespod se ozval výkřik a on zahlédl dva muže, kteří se snažili utéct ve chvíli, kdy na ně ze všech stran začaly padat trosky a poničený nábytek z prvního patra. Hermiona se ve vzduchu roztočila a když Harryho znovu zatáhla do temnoty, v uších mu ještě pořád zůstával zvuk sesouvajícího se domu.