Samožer

Byla tu hra vítězů, tu jsem přesunul a v menu jí jistě najdete 
tady je poslední díl ke stoletému deníku.
Pokud nechcete být ošizeni, nečtěte to, a berte to jako mojí zálohu, kdyby mi spadl komp.
Kapitola je skutečně jen načrtnutá a když budete vědět jak to dopadne, no nevím

poslední varování, vážně to chcete číst?

Pokud skutečně jdete číst, tak pozor, je to nedopsaný, jsou to jen hrubé poznámky bude tak i úlek studentů i to jak jim šrotuje v hlavě jak se tam objevil ten kdo se tam objevil , kde je básnička atd. atd.
Pak, že u dvojčat nepochytíme nic dobrýho, co? „ trumfoval Čiko nad Mellandrou,která jen protočila panenky.
„Tohle je fakt dobrý, jak ukazoval, jak psaly test s tím citrónovým inkoustem a pak při testu jen na tahák položily horkou dlaň a písmo vylezlo.“
„Ale to je podvod“
„Podvod nepodvod, důležitý je výsledek, ne? Sakra cestou jsme měli bylinkářce orvat pár citronů“
„Čiko půjč mi ten deník“
„Chceš tam taky napsat záznam? Máme snad svůj deník, tak co bysme lezly do tohohle skvostu“
„Má pravdu, jsme prostě další generace ohniváků, myslím, že se to od nás čeká“
„Ne , nebudeme do něj psát, ale …prostě půjč mi ho“
„No dobře, zítra ti ho donesu“
„Kde ho furt schováváš?!“
„ V bezpečí, buď bez obav“
Druhý den přesně podle plánu Čiko donesl deník a zase v tu nejnevhodnější dobu ve čtyři hodiny ráno.
Darrion, Hesmer, Nikolas, Dagonat , Dark, lucka a Wyrda se ráno sešli u ohnivé rokle a čekali až se objeví deník.
„Nevím, že ho furt musíš někam zahrabávat“ sebral Dagonat ohnivácký poklad a začal listovat.
„tady to je“ řekl spíš pro sebe a skutečně když se všichni naklonili našli.odstavec, který měl větší mezery mezi řádky a skládal se z jedné obyčejné básničky.
č
í
s
t
j
e
n
u
o
h
n
i
v
é
r
o
k
l
e
ytsrpis lapsena
„To je nějaký kouzlo“
„To není kouzlo“ usmál se Dagonat na deník a nesl ho co nejblíže k rokli
„Co děláš? Spadne ti tam“ strachoval se Čiko a natahoval se po deníku
„nech toho“ odstrkoval Čika a deník natahoval co nejvíc k teplu
„leze to?“ ze tmy vyšel Jean Voltain
„ Jo už něco prosvítá“ všichni se nakláněli, aby viděli odhalený text.
„tak to čti nahlas“ plácl Daga přes záda Čiko tak silně, až se Dagonat málem do rokle zřítil, včas ho chytl ředitel, ale deník mu vyletěl z ruky a teď padal do hlubin.
V tu chvíli oheň osvětloval zničené tváře těch, kterým tak záleželo na tom si přečíst ten vzkaz.
Bělejší a rozklepanější byl snad už jen ředitel ohnivé koleje.Ten se nezmohl na žádnou větu jen se díval do rokle .
„Heretik, jasně Heretik by ho mohl vyzvednout“ zareagoval tentokrát Čiko jako první a kupodivu jeho nápad až tak úplně od věci nebyl.
Duch mnicha bratra Ignáce heretika se vznesl z hlubin rokle a všichni na něj s nadějí v očích koukali.
To co kdo hodí do rokle si může vyndat jen on sám. A věřte, že nikomu z vás nepřeju, abyste ten váš deník, nebo tenisky, či jiný odpad, co sem házíte vytáhli.
„Vážně dobrák“ neodpustil si Čiko a skoro zamačkával slzu zoufalství.
„Opravdu ani plamínci by nemohli?“ ředitel roztřeseným hlasem visel na duchovi své koleje
„Je mi líto“
„Jak jste myslel, že nechcete , aby se nikomu z nás podařilo ten deník vytáhnout?“ nechápal Hesmer Ignáce
„Do rokle smí sestoupit a vytáhnout si svou ztracenou věc pouze ten, kdo zavržený a zrazený sejde násilnou ohnivou smrtí.“
Zatímco mnich Ignác heretik po svém hovoru sestoupil dolů do rokle ostatní si posedali na zem.
Jindy by určitě viníka zhulákali snad i zbili, ale teď nebyla síla k žádnému činu.Smutně seděli dokud jim zimou nezačaly drkotat zuby a pomalu jeden po druhém odcházeli do hradu.
„Měl bys jít taky“ Dagonat položil ruku Čikovi na rameno,ten se zvedl oběma jen řekl, že ho to mrzí a odešel.
„Dagonate nech mě tu, chci být teď sám“ ředitel poslal pryč i posledního studenta a pak složil hlavu do dlaní a pak si odehrával zas a znovu tu scénu, kdy deník odkrývá své tajemství a pak jak mizí ve žhavé hlubině.
Další díl
Seděl u rokle dlouho a do hradu se dnešní noc už nevrátil.
Zlomeně se\ dopotácel do svého domu a jen se\skleničkou v ruce koukal do tmy.
Tolik úsilí a času vynaložený na hledaní a pak ho najdou po tolika letech jeho studenti .
A oni ho i zničí.
Voltain prudce mrknul skleničkou o zeď a začal se procházet po místnosti.
Dozvěděl se\ teprve nedávno, že někdy před patnácti lety do toho deníku nějací ohniváci vepsali i šifru pro toho, který se podle proroctví má tady jednou zjevit a ovládnout Anaret.
Jean si znovu sedl a koukal směrem k hradu.
Uvažoval jestli za to skutečně mohl Čiko nebo jestli on sám.
Na okamžik ho nepodezíral z nešikovnosti, ale z toho, že věděl o velkém tajemství a že ho úmyslně zničil.
Pak si vybavil , že i on byl ze ztráty skutečně zničený a tak si začal vyčítat, že si k téhle partě ohniváků nevytvořil ten správný vztah jaký měl s ostatními svými studenty.
Z téhle partičky netykal kromě Dagonata nikomu a to ani když byl s některým z nich sám.
Svou odměřenost nedokázal u nich odložit ani na chvilku. Sám sebe se ptal jestli, kdyby na ně hrál komedii jakej je sympaťák, že by snad i oni byli přístupnější.
Přemýšlení o ničem a hra na kdyby ho nakonec unavila natolik, že se vzdal velkému Morfeovi.
Kdyby se za ním nepřišel podívat Goofer Graplling , zaspal by i oběd.
Teprve tam byl skutečně ohromený.
Epicentráci , hned jak vešel do jídelny na něj koukali tak nějak jinak. Nebyl to ten jejich pohled, který říkal“Sakra zase je tu ten vopruz Voltain“.
Pohledem vyhledal i toho, komu nemohl přijít na jméno a se kterým si skutečně do oka nikdy nepadli.
Ten seděl od ostatních a ani se po něm nepodíval i když musel slyšet jak ostatní svého ředitele zdraví.
Neušlo mu, že nesedí stranou jen tak.
Teprve teď se všiml, že on vlastně sedí na svém místě, to jen ostatní si od něj odsedli.
U ředitelského stolu se od Frederika dočkal otázky, co že ohnivákům udělal, že se od jednoho svého člena takhle dištancují.
Voltain si hned po obědě zavolal Dagonata a zeptal se na čem se to zase dohodli, ale dozvěděl se, že to že s Verstným nemluví ani klika od dveří není kvůli žádné dohodě, že se prostě ráno na něj nikdo nemohl ani podívat.
Voltain poslouchal Daga a očkem koukal po Čikovi. Kupodivu na něj neměl zlost ale ani s ním nijak nesoucítil.
Když se ale stav v koleji nelepšil bylo to už divné i jemu.
Každý průšvih, každá radost každý smutek nikdy netrval déle než tři dny.
Už se chystal, že zkusí promluvit s Dagonatem , ale na to se raději vyspí, bude to dost nepříjemný rozhovor. Snad by se o tom měl poradit s Frederikem nebo raději s kapitánem s tím si kluk rozumí.
Oba ho v tom ale nechali samotného.
Svorně tvrdili, že klukovi tohle neuškodí. Kluk trochu potřebuje srazit hřebínek a pro příště si dvakrát rozmyslí než jednou něco udělá.
Byl rozmrzelej z téhle situace, na klukovi mu nezáleželo, ale to napětí se odráželo na všech ohnivákách a ten divný klid a ostentativní přehlížení toho jednoho nikomu neprospívalo a ti dva, ne které spoléhal, mu taky nepomohli.
Už se stmívalo, když na dveře jeho domu kdosi zaklepal.
Ani přes sebe nepřehodil hábit, jen tak v tričku šel otevřít a beze slov pustil dál návštěvu, nezvanou a nečekanou.
Teprve když oba stáli v předsíni Voltain promluvil.
„Dejte si hábit uschnout ke krbu, chcete horké kakao?“
Další díl