Miril 81 Wyrda 82   Angelka 83

Miril 81

„Zatraceně, proč zrovna já mám psát ten deník? Copak já vím, co se tam píše? Grrr…“

Zuří si tak jednoho dne Miril.

Sedí příhodně nedaleko Pentagramu, na jakémsi nejmenovaném místě.

Shodou okolností tam ale trčí pod stromem a to nejen ledajakým.

Podle všeho jabloň.

„Jo, kdyby mi tak taky spadlo jabko na hlavu, třeba se mi rozsvítí?! Vlastně, proč pokoušet Osud? Třeba by se stal Zázrak a ještě by mě něco fakt napadlo… Tfuj, proč si mám zrovna já špinit ruce tím inkoustem? No jo,…já vím. Tradice.“ Mudruje si pro sebe.

Je to vlastně jen její výjimečný den nevrlosti, protože jindy by ji něco takového stěží rozhodilo. Vlastně je to všechno jen náhoda…

Celý den se snažila vyhýbat všem lidem a dokonce i svým přátelům, ale proč to zase dělá? Proč se na ně mračí a reptá na všechno možné?

Pohár,…Epicentrum,…to všechno je možná příčinou.

Kolikrát už jí napadlo, co tam vlastně dělá?

A kolikrát se pokusila odejít a prostě se nevrátit?

Jenže je tu malý problém, jmenuje se Martina Wyrda, jindy též nazývaná naší sedící slečnou jako Osud, nebo jednoduše Wydra,… ale na to teď nechce myslet, její myšlenky se vrací zpět k jistému svátku – Samhainu.

Byl to den boje o pohár. Jak se také říká, poslední bitva.

Miril si už asi po sté za den představuje, jak by to vypadalo, kdyby nebyla věčný snílek, anebo neustále zaměstnaná nějakými jejími aktivitami. Třeba by měla víc času na své přátele, ale měli by ho zase oni na ni? Tak jednoduše pracuje po nocích, když už ostatní v Epicentru spí.

Obchází tam tiše, tak jak to umí jen míšenci jako ona a sbírá nedodělané kvízy. Také sbírá ty dokončené, nad kterými ostatní její ohniváci usnuli. Luští je a nakonec odevzdává, jinak také píše.

Nedávno se její fantaskní a jindy bezbřehá mysl zatoulala do světa jakési atanské spisovatelky. Jak jen se jmenuje? Aha, Rowlingová,… ale k čertu s tím.

Prostě je to jen výmysl, který ji napadl a shodou okolností se hodil, když oheň bojoval o body. To bylo ale vše, čemu posloužil. Jako všechna díla v tomto bojovném čase, i její smyšlenina byla ohodnocena a vlastně nijak povšimnuta a okomentována spolubojovníky. Jak si všimla, asi je to už zvyk před pohárem. Jednou se přeci také přistihla, že to dělá. Ale nakonec toho nechala. To nebylo správné a tak se vrhla do čtení i ostatních děl.

Škoda jen, že ostatní nic moc z toho, co přidají jiní nečtou.

Avšak pryč s těmito úvahami, její myšlenky se tam venku na čerstvém vzduchu stočily. Zamířily opět k poháru.

Prohráli to. Snažili se moc, ale prostě jim to poněkud uklouzlo mezi prsty, takřka na dosah. Ale to už je pomalu jako jejich ohnivé prokletí. Zase jim to uteklo.

Tak Miril napadlo proč?

Jednoduchá otázka a protože i sama tato dívka je v některých věcech jednoduchá, odpověď si našla…..Třeba jsem se dost nesnažila…

Ale je to vážně tak? Někdo ze sebe vyplivl maximum a v posledních vteřinách doslova zoufale typoval a pořád obhajoval své kvízy, luštil soutěže a zoufale proklínal Trojkříží a jiná místa, že mu nepomohla. Ale proč se Miril cítí tak naštvaně a zahanbeně?

Všichni se snažili, tak proč to nemohlo vyjít?

Letošní kolejní pohár získává: Vzduch s průměrným počtem 2517.37 bodů na žáka.
2. místo: Oheň (2461.5 bodů na žáka)
3. místo: Země (1296.19 bodů na žáka)
4. místo: Voda (572.83 bodů na žáka)

„Zatraceně,“ kleje si pro sebe ještě dívka a pěstmi doslova buší do země ze vzteku. „To není fér!“

V duchu samozřejmě ví, že Vzduch vyhrál právem a ve skutečnosti jim to přeje, ale ten rarach, který nesnáší prohru jí doslova zevnitř trhá na kusy a našeptává dál své. Proto mluví a myslí dívka tak naštvaně.

Udusí v sobě nakonec vztek a ten mizí jen neochotně za jejíma zvláštníma očima.

Jo míšenci to mají těžké a to by se prý měla umět ovládat a myslet chladně a bez emocí. Jestli tohle zamýšleli, když jí vychovávali, tak to pěkně zpackali!

Tak sedí pod stromem na nejmenovaném místě a tráva a zem kolem ní je rozkopaná a zrytá, jak do ní buší a jak jí drásá nohama a rukama.

„Co tam mám asi tak napsat? To snad není možné! Mají si to udělat sami,… že já prý mám začít! Copak jsem nějakej spisovatel začátků či co?“ To je jen ten poťouchlý rarach.

Zlořečená malá stvůra ukrývající se v dívce, která se občas dostává na svobodu a podle všechno to pak stojí za to.

„A ještě ke všemu mě všichni štvou. Ale ta malá potvora ušatá, (tím myslí wydru..J), nejvíc! Co mi to dělá? Kruci, já tam přeci nepatřím!“ zuří, i když navenek se uklidnila.

Jen její oči doslova žhnou.

Jako plamen, ten který tolik myslí, že v sobě nemá.

Už před časem jí Wyrda přijala do spolku, ačkoliv si Miril tehdy myslela, že s tím ostatní nesouhlasí. A tak se jednoho večera zase odhlásila. Prostě se bála, když viděla ty tajemné a často tolik „ohnivé“ studenty, kteří tam byli.

Sem já mám patřit? Říkala si v duchu a skutečně vycouvala. Najednou se cítila tak malinká a nepodstatná oproti nim. Nikoho tam neznala a trochu bojácně přihlížela na jednom z večírků, který uspořádali. Nikdo si jí nevšímal a tak si řekla, že je to vlastně dobře.

Tam přeci nemůže patřit.

Jenže její „bráška“, Osud Wydra(rda) tomu nenechal dlouho a brzy na to přišel.

„Hej Miril,“ křikla na ni jednou na chodbě. „Ty jsi se zřekla spolku! Proč jako?“

„Víš já,…nepatřím tam.“ Tenkrát si to myslela ještě o to víc, oheň prohrál,…zase,… a ona u toho ani nebyla. Dávala si to za vinu. Zase neudělala dost.

„Nesmysl. Ty tam patříš.“ Řekla Wydra a dloubla do ní tak, jak to umí jen ona.

Za pár dní na to, kdy Miril sepsala alespoň nějakou „jakoby“ vstupní esej ji zase přijali. V té době se dívka ve své mysli uchlácholila tím, že alespoň sepsala esej. To prý nikdo jiný neudělal.

Ale k čemu to je!

Zase zuří, zase se před nimi schovává a zase se bojí. Říká si, že není správná ohnivačka a že jim to jen kazí. Zase chce vzít do bot, prostě pomáhat ohni, ale ne jako členka Epicentra. Mezi těmi skvělými a proslulými ohniváky. Vždyť tam nepatří!

Za tu dobu se s nimi nedokázala spřátelit a vlastně jí to vnitřně ubíjí, ale k čertu s tím…vždyť prohrála pohár..už zase!

„Jo možná mám sklon k patetismu a prostě sem divná. Vždyť to o mě říkaj pořád, k čertu jsem snad míšenec ne? Tak si to můžu dovolit! Ať mi daj pokoj, já žádnej deník sepisovat nebudu! A ne a ne a ne a ne!!!“ málem ho i odhodí pryč, ale pak se zarazí.

Vážně to chce udělat? Zahodit Ohnivácký deník?

Ne,…napíše ho a odevzdá, prý ho použijí zase až bude pohár. Obodují ho, ale nikdo si to pořádně nepřečte. Nikomu nezáleží na tom, co je obsah, hlavně že může přidat body.

Ale tak je to ve všech kolejích.

Miril vstane a pomalým, leč ladným krokem dojde kousek stranou. Zase to v ní vše, plameny šlehají.

„Zatraceně, tak proč mě nenechají odejít?! Já tam nepatřím!“ křičí a bije do vzduchu kolem sebe rukama. „Proč mě nenechají jít, vždyť jim to jen kazím! Zase jsem to prohrála!“

Vzpomene si, jak den po té osudné prohře, která její srdce opět zasáhla, přiběhl její skřet.

Byla náhodou v epicentru a vnímala reakce ostatních. Těch velkých a skvělých, které tolik obdivuje, ale nikdy nebude jejich součástí. Přestože je vlastně už v pátém ročníku.

„Pro tebe.“ Hodí jí to skřet a zmizí.

Miril to nabručeně a smutně otevře. To píše Dag…

Prohra všechny také velmi zasáhla. Jako vždy se jali nadávat a vzpírat se, padlo mnoho slov ohledně vítězství vzduchu a všichni své emoce ventilují, jen dívka ne. Vnitřně křičí a vnímá každé slovo. Ve své prosté mysli si to přebírá tak, že jsou to výčitky k ní.

Proč se jen nesnažila. A když se na ni někdo náhodou podívá, dál to nevydrží a utíká z místnosti.

„Mají pravdu, já tam nemám co dělat!“ křičí dál na svém místě, které nechce jmenovat.

Když rozbalí ten dopis, hltavě se začte do těch řádků. Jak už se jednou zmínila, je to od Daga. Dalšího velkého a známého ohniváka. O něm toho také už dost slyšela, ale k čemu jí to je?

O všech jen slyší, proč s nimi nemluví?

Jeho slova, byť psané na tom kousku opáleného pergamenu mluví jasně. V Epicentru jsou prý tací, kteří tam už být nemají. Miril se toho ihned chytá. Musí odejít teď. Možná se ztratí v davu a nikdo si jí nevšimne a pak Dag přeci psal, ať si každý rozmyslí, jestli je tam užitečný.

Ona si nemá co rozmýšlet, prostě ví, že tam nepatří a tady je poslední důkaz.

Ten velký ohnivák má pravdu, nepatří a tam a tak konečně odejde!

A je pryč, jak snadno to šlo!

Jenže ouha její „bráška“ se to zase dověděl.

„Co tu u všech všudy vyvádíš! Vypadají mi z tebe zuby! Koukej jít zpátky a neštvi mě! Jestli ještě odejdeš, zase si tě najdu a budu tě pořád přibírat zpátky, dokud to nevzdáš!“

„Ale Wydro..-.“ Zkusí to dívka umluvit, nemůže se zbavit toho pocitu, že to všem kazí. Že je jen míšenec, který nikdy nezapadne a to je už v pátém ročníku.

„Zase odejdu.“ Řekne tedy výhružně, když je rázně osudem umlčena.

„Neztrácej Naději.“ Řekne jí ještě tato pravá ohnivačka záhadně.

„Posmíváš se mi?“ ptá se Miril nešťastně. „Víš že Estel je v elfštině Naděje…a to je moje jméno…“

„Já vím ty hlupáčku. A teď pojď. Do Epicentra patříš.“

„Nepatřím..“

Jenže když už se Wydra zase čílí a nafukuje torby, jak to Miril vždy se smíchem nazývá, odmlčí se. Nebude pokračovat, nechce svého „brášku“ přeci urazit, naštvat, ani popudit.

Co když má pravdu? Každý má mít naději.

„A toho štíra za jméno ti taky přidám.“ Řekne ještě Wydra, když jsou na cestě do Epicentra. K těm velkým, slavným a pravým ohnivákům.

„Jo a budeš psát deník.“ Dodá ještě se smíchem a zase do ní dloube. „A žádné vytáčky Krakene.“

„Fajn, ale bude to praštěný a nebude to stát ani za zlámanou grešli…a taky budeš muset pokračovat, aby bylo jasno.“ Snaží se to zahrát ještě do autu.

„Klidně.“ Odpoví Wyrda a naposledy dloubne „brášku“ do žeber. „Až po tobě.“ Otevře jí dveře a prochází ohněm.

Ach, Epicentrum….

Wyrda 82

Společně vešly do místnosti, kde seděli ti nejaktivnější z Epicentra a o něčem žhavě debatovali. Jakmile však spatřili přicházet dívky, zmlkli. Miril si to opět špatně vysvětlila a podívala se na Wyrdu výmluvným pohledem. Já jsem si to myslela.
Z celého hloučku vstal Dag a zavolal na Martinu. „Můžeš na chvilinku?“
„Jistě.“ Překvapeně kývla.
Společně a Dark a Dagem vyšla z místnosti. Asi tušila, co budou probírat, ale i tak byla překvapena.
Ucítila za sebou pohled Miril. Věděla, co si myslí. Že do Epicentra nepatří, že je zbytečná, nepotřebná a dostatečně se nesnaží. Ale opak byl pravdu. Miril byla jednou z nejaktivnějších ohniváků.
Pravda, stranila se a moc se s lidmi nebavila. Ale nikdo si nedovedl představit Oheň bez ní. U kvízů seděla kolikrát dlouho do noci, když ostatní šla spát. Pak byla ještě schopna napsat další fantastický díl Joe. Joe, která se stala pro tolik lidí osudným.
Martina si jednou ráno před vyučováním četla jeden z dalších fantastických a dlouhých dílů. Začetla se natolik, že zapomněla docela na školu. Přiběhla až o několik minut později a vysloužila si speciální domácí úkol navíc od profesorky bylinkářství, Lusky Maliny. Jindy by se ohradila, ale tehdy mlčela. Věděla, že ho dostala právem.
Zabouchly se za nimi dveře a v místnosti nastalo rozpačité ticho. Miril těkala svým hadím pohledem plným zloby z jednoho na druhého. Vycítila, že se zlobí, proto raději mlčeli.
Ticho až naštěstí prolomila Lucka.
„Jsem ráda, že jsi zahájila náš deníkový maratón.“
„Děkuj osudu.“ Zněla její chladná odpověď.
Lucka se však nevzdávala. „Ale no tak, tohle bylo tvoje dílo, ne její. Děkuji tobě, protože jsi to napsala ty.“
„Hmm.“ Vypadala ledově jako vždy, ale uvnitř ji tato hřejivá slova potěšila.
„Když jsi tu nebyla, řešili jsme taktiku na prosinec.“ Snažila se zachraňovat situaci Angelka.
„Jasně.“ Kývla Averan a opět se ponořila do své práce – do pletení náramků.
„Tak to je přece jasné, ne? Bojovat do poslední kapky krve.“
„To je samozřejmost, ale měli jsme další plán.“
„Hmm.“
Co jí zase připravili?
„Chtěli jsme se domluvit, aby každý svoji tvorbu do žákopisu vložil až v prosinci. My ten absťák na Joe nějak vydržíme.“ Usmála se Angelka.
„Bude to těžké, ale zvládneme to. Když tak nám sem tam můžeš nějaký ten pergament ukázat.“ Mrkla na ni Shadow.
„Sem tam? Ale to je přeci samozřejmost dámy.“ Houkla od své práce Averan.
„Hlavně pište deník. To zas bude počteníčka.“ Liboval si Čiko.
„Pokusíme se.“ Vložil se konečně do debaty Nikolas, který celou tu dobu tiše seděl v křesle a přemýšlel o jiných záležitostech.
„Stejně nevěřím, že to všichni poctivě čtete.“
„Náhodou.“ Ohradila se Guťo. „Já Joe čtu, pravda asi jsem vždy o pět kapitol pozadu, ale to nevadí, hlavně, že čtu.“
„To stejně říkáš jen tak.“ Ohradila se Miril, ale v duchu byla opravdu potěšena. Tak přeci jen někdo čte její tvorbu, i když věděla, že ne všichni. Zcela určit dobrá polovina lidí, kteří obodovali její článek, ani očkem nezavadili o příběh.
„Kde je vlastně Enke, že se naší diskuze memontálně neúčastní?“rozhlížela se po místnosti Lucka.
„Prý něco chystá. Nějaké překvapení, nebo co to naznačovala.“ Začala vzpomínat Angelka. „Ale nechtěla andílkovi říct, co to bude. Prý překvapení.“
„Andílkovi.“ Vyprskla smíchy Shadow.
Ozvala se hlasitá rána. To někdo práskla dveřmi. Zvědavé pohledy se stočily ke vchodu do místnosti. Stála v nich Enke. Celá černá, vlasy mírně ohořelá a rozcuchané. Hábit potrhaný a v ruce držela hůlku, která naštěstí přežila. Ve tváři překvapený výraz, který se pomalu ale jistě proměňoval v nepochopení. Všichni, jak tam seděli, se k ní seběhli.
„Enke, probůh, co se ti stalo.“ Vyslovila jako první své obavy Averan.
„Měla by sis zajít na ošetřovnu.“ Přidala se Han.
Enke je však mávnutím ruky zarazila, chtě něco říci. Než však stačila vydat hlásku, omdlela. Nebýt všudypřítomného Čika, spadla by na zem. Čiko ji naštěstí zachytil.
„Ježiš, osud s námi.“ Vyjekla Angelka.
„Měli bychom, co nejdříve na ošetřovnu.“ Začala situaci usměrňovat Han.
„To tedy měli.“ Souhlasil Nikolas.
V tu chvíli se do místnosti s mírně zamyšleným výrazem vrátil Dag, Dark a Martina.
„Co to?“ překvapeně se dívali na Enke v Čkově náruči.
„Teď není čas na vysvětlování, musíme na ošetřovnu, cestou vysvětlíme.“ Odvětila Han.
Nikdo neprotestoval, všichni se zachmuřeným výrazem na tváři vyrazili směr ošetřovna. Jen Miril se chvíli v místnosti zdržela…

Angelka 83

„Ty nejdeš?“ zacouvala Angel, když si všimla dívky stojící u okna.

Miril k ní střelila pohledem. Pohlédla i na ostatní, za kterými se právě zavřely dveře, a pokrčila rameny. „Nemám tam co dělat.“

Angel protočila oči a přešla k Miril. „Proč si to myslíš?“

„Nepatřím sem,“ odpověděla stroze dívka a dál hleděla na dveře, které se pomalu díky průvanu zavíraly.

Angie zvedla obočí a přibouchla okno. „To je hloupost,“ ohlédla se na ni zpět. „Patříš sem víc, než spousta jiných.“

Miril jen znovu pokrčila rameny a nevyjadřovala se.

Angel si skousla ret. „Jsi pro Oheň velkým přínosem. Tak se seber,“ mrkla na ni a nechala ji o samotě. Nějak vycítila, že si to dívka přála.

„Co je s Enke?“ vydechla Angel, když prudce zastavila u dveří ošetřovny. Celé Epicentrum se shromáždilo na chodbě.

Wyrda pokrčila rameny. Ozvala se Lucka: „Myslím, že se pokoušela o lektvary.“

„O lektvary říkáš?“ mrkla na Lucku Shadow. Ta vyplázla jazyk a otočila se zpět ke Guťo, se kterou si celou dobu povídala. Moc dobře si pamatovala, jak se Shadow s Angel snažily podstrčit jedné zemačce lektvar lásky.

„Je to vážné?“ prolomila krátké ticho Ang a sedla si vedle Martiny.

Wyrda zavrtěla hlavou. „Jen čekáme, až nám ji Maxmilián předá,“ zašklebila se. „Doufám, že ji nepřevlékne do růž...“

Nedořekla, protože se dveře sanatoria otevřely. V nich stála Enke, která kupodivu v růžové nebyla, a Čistoslava, se zářivě žůžovým hábitem a rouškou přes obličej.

„Enke!“ vyšla jí naproti Lucka.¨

Dívka na ní vyplázla jazyk a pohlédla na ostatní. „Kolik vás tu proboha je?“

„Myslím, že až na pár jedinců skoro celé Epicentrum,“ zasmála se Wyrda. „Mimochodem, kde je Miril?“

„Zůstala tam,“ pohlédla na ni Angel.

„Jdu za ní,“ pokývala Wydra hlavou a odběhla. Všichni se loudavým krokem vydali za ní.

„Krakene, přestaň s tím,“ slyšeli z dálky hlas věrné ohnivačky – Wyrdy.

„Nepatřím sem,“ opakovala stále zarytě Miril. „Prostě tu nemám co dělat...“

„To není pravda...“

Obě dívky zmlkly, když se ve dveřích objevil Dag. „Děje se něco?“

Miril střelila pohledem k Martině a ta sevřela rty. „Nic, Dagu.“

Averan si sedla na pohovku a natáhla si nohy na stůl. „Lidi, já bych tak spa-ala,“ nepotlačila zívnutí.

Angel vyhlédla z okna. Překvapilo ji, že už je tam tma. „Možná bychom měli jít.“

Lucka pokývala hlavou a společně s několika ohniváky zamířila do pokojů. Místnost se pomalu vyprazdňovala, nakonec tam zůstala jen Angel, Dark, Dag, Martina a Miril.

„Taky půjdu,“ zvedla se Miril z křesla a s kamenným výrazem odkráčela z místnosti.

Martina za ní chvíli hleděla a pak pokrčila rameny. „Dobrou noc,“ rozloučila se s nimi.

Ve dveřích se však srazila s Nikem. „Dagu?“