Jdi na obsah Jdi na menu
 




Kapitola dvacátá druhá
Kapitola dvacátá třetí

Kapitola dvacátá druhá - Relikvie Smrti



Harry dopadl s funěním na trávu a pak se vyšvihl na nohy. Zdálo se, že přistáli za úsvitu v rohu nějakého pole. Hermiona už pobíhala okolo nich a mávala hůlkou.
„Protego Totalum… Salvio Hexia…“
„Ta falešná stará pijavice,“ zasupěl Ron a objevil se z pod neviditelného pláště, který pak hodil po Harrym. „Hermiono, ty jsi génius, úplný génius. Nemůžu uvěřot tomu, že jsme se odtamtud dostali.“
„Cave Inimicum… Neříkala jsem mu snad, že to byl roh Třaskavce? A teď to jeho dům vyhodilo do vzduchu!“
„Dobře mu tak,“ řekl Ron a zkoumal své roztrhlé jeansy a řezné rány v nohou, „co myslíš, že s ním udělají?“
„No doufám, že ho nezabijí!“ naříkala Hermiona, „to je důvod, proč jsem chtěla, aby smrtijedi alespoň krátce zahlédli Harryho, než jsme zmizeli. Aby věděli, že jim Xenofílius nelhal!“
„A proč jsem se měl skrýt já?“ zeptal se Ron.
„Ležíš přece doma v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec podporoval Harryho! Co by se asi tak mohlo stát tvé rodině, kdyby zjistili, že jsi s ním?“
„Ale co tví rodiče?“
„Jsou v Austrálii,“ řekla Hermiona, „měli by být v pořádku. Neví nic.“
„Ty jsi génius,“ zopakoval Ron a pohlížel na ni s úctou.
„To tedy jsi, Hermiono,“ souhlasil Harry divoce, „nevím, co bychom bez tebe dělali.“
Hermioně se rozzářil na tváři úsměv, ale pak zase zvážněla.
„A co Lenka?“
„No, pokud říkali pravdu a je pořád naživu –“ začal Ron.
„To neříkej, neříkej!“ zakňučela Hermiona. „Musí být naživu, musí!“
„Pak bude, řekl bych, v Azkabanu,“ řekl Ron. „Ale jestli na tom místě přežije… Mnozí to nezvládnou…“
„Zvládne to,“ řekl Harry. Nemohl ani přemýšlet o opaku. „Lenka má tuhý kořínek, mnohem tužší, než byste řekli. Možná všem spoluvězňům vykládá o strachopudu a škrknách.“
„Doufám, že máš pravdu,“ řekla Hermiona. Dala si ruku na oči. „Bylo by mi Xenofília tak líto, kdyby –“
„ – kdyby se nás právě nepokusil prodat smrtijedům, jo,“ řekl Ron.
Rozbili stan a schovali se dovnitř. Ron jim uvařil čaj. Po jejich posledním těsném útěku jim to chladné zatuchlé místo přišlo jako jejich domov: bezpečný, dobře známý a přátelský.
„Proč jen jsme tam chodili?“ začala Hermiona po chvilce ticha naříkat. „Harry, měls pravdu, bylo to zase jako v Godrikově Dole, úplná ztráta času! Relikvie Smrti… takové nesmysly… i když vlastně,“ zdálo se, že ji něco napadlo, „možná si to celé jen vymyslel, co říkáte? Možná v žádné Relikvie Smrti nevěří, ale chtěl nás tam udržet, než dorazí smrtijedi!“
„To si nemyslím,“ řekl Ron. „Když jsi ve stresu, je mnohem složitější cokoli vymýšlet, než si myslíš. Sám jsem si to vyzkoušel, když mě lapači zajali, bylo mnohem jednodušší předstírat, že jsem Stan, protože jsem o něm alespoň něco věděl, než si vymýšlet úplně novou osobu. Láskorád byl pod pořádným tlakem, když se nás tam snažil udržet. Řekl bych, že nám odvyprávěl pravdu,nebo to, co on za pravdu považuje, jen abychom neodešli.“
„Dobrá, řekněme tedy, že to je pravda,“ povzdechla si Hermiona. „I jestli byl upřímný, nikdy za celý svůj život jsem o něčem tak nesmyslném neslyšela.“
„Zadrž,“ řekl Ron. „Tajemná komnata měla taky být jen mýtus, ne?“
„Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!“
„To říkáš ty, ale alespoň jedna přece existuje,“ řekl Ron. „Harryho neviditelný plášť –“
„Příběh tří bratří je pohádka,“ řekla Hermiona odhodlaně. „Pohádka o tom, jak se lidé bojí smrti. Kdyby ti k přežití stačilo jen schovat se pod neviditelný plášť, už bychom měli všechno, co potřebujeme!“
„No já nevím. Mohli bysme to zkusit s neporazitelnou hůlkou,“ řekl Harry a mezi prsty protočil trnkovou hůlku, kterou tak nesnášel.
„Žádná taková věc není, Harry!“
„Říkalas, že byly tucty hůlek – Smrtihůlka a ty ostatní, jak se jim jen říkalo –“
„No dobrá, klidně si tvrď, že je Bezová hůlka skutečná, co ten ‚Kámen zmrtvýchvstání‘?“ Prsty naznačila uvozovky okolo názvu a její hlas zněl sarkasticky. „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé a to je fakt!“
„Když se má hůlka spojila s hůlkou Ty-víš-koho, objevila se moje mamka s taťkou… a Cedric…“
„Ale nebyli opravdu zpět ze záhrobí, ne?“ řekla Hermiona. „Tyhle druhy… druhy imitací nejsou stejné, jako někoho doopravdy vzkřísit.“
„Ale ta dívka v příběhu se taky doopravdy nevrátila, ne? Příběh říká, že jakmile jsou lidé mrtví, patří Smrti. Ale druhý bratr ji přesto viděl a mohl s ní mluvit, ne? Dokonce s ní jeden čas žil…“
Viděl v Hermionině obličeji zájem a něco, co bylo mnohem hůře definovatelné. Pak, když se podívala na Rona, pochopil Harry, že to byl strach. Vystrašil ji svým rozhovorem s mrtvými lidmi.
„Takže ten chlápek Peverell, který má hrob v Godrikově Dole,“ řekl narychlo a snažil se, aby nezněl bláznivě, „nic o něm tedy nevíš?“
„Ne,“ odpověděla a díky změně tématu vypadala mnohem uvolněněji. „Hledala jsem o něm zmínky poté, co jsem na jeho hrobě uviděla ten symbol, kdyby to byl někdo významný nebo někdy něco důležitého udělal, věřím, že by o něm někde v našich knihách zmínka byla. Jediná kniha, která se o jménu ‚Peverell‘ zmiňuje, je Přirozená aristokracie: Genealogie kouzelnických rodů. Půjčila jsem si ji od Krátury,“ vysvětlila, když viděla Rona, jak nadzdvihuje obočí. „Jsou tam vyjmenovány všechny čistokrevné kouzelnické rodiny, které vymřely po meči. Peverellové byli zjevně úplně první, která se vytratila.“
„Vymřely po meči?“ zopakoval Ron.
„To znamená, že nezanechali žádné mužské potomky a tím jejich jméno zaniklo,“ řekla Hermiona, „v případě Peverellů to bylo před stovkami let. Mohou ale stále mít potomky, jen se budou jmenovat jinak.“
A pak to Harrymu došlo, ta vzpomínka, která mu probleskla hlavou při vyslovení jména ‚Peverell‘ – špinavý starý muž ohánějící se ohavným prstenem před obličejem ministerského úředníka. A tak vykřikl nahlas, „Rojvol Gaunt!“
„Cože?“ ozvali se Ron s Hermionou naráz.
„Rojvol Gaunt! Dědeček Vy-víte-koho! V Myslánce! S Brumbálem! Rojvol Gaunt říkal, že ho zdědil po Peverellových!“
Ron a Hermiona vypadali ohromeně.
„Ten prsten, ten prsten, ze kterého se stal viteál, Rojvol Gaunt říkal, že na něm byl erb rodu Peverellů! Viděl jsem, jak s ním mává před nosem chlápka z ministerstva, téměř mu ho do něj strčil!“
„Erb rodu Peverellů?“ řekla Hermiona ostře. „Viděls, jak vypadal?“
„No vlastně ne,“ řekl Harry a snažil se rozpomenout. „Nebylo na něm nic zajímavého, pokud jsem dobře viděl, možná pár škrábanců. Vlastně jsem ho pořádně viděl až ve chvíli, kdy ho Brumbál zničil.“
Harry si všiml, jak se Hermioně chápavě rozšířily zorničky. Ron se užasle díval z jednoho na druhého
„Teda... Myslíš, že to byl zase ten symbol? Symbol Relikvií?“
„Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rojvol Gaunt byl ignorantský starý odpadlík, který žil jako prase a záleželo mu jen na jeho původu. Jestli si ten prsten předávali v rodině po staletí, nemusel vědět, co byl ve skutečnosti zač. V jejich domě nebyly žádné knihy a věřte mi, nebyl ten typ člověka, který by předčítal dětem pohádky. Kdyby tušil, že škrábance na tom prstenu je nějaký erb, jásal by blahem, protože zastával názor, že mít čistokrevné předky z vás dělalo téměř královskou rodinu.“
„Ano... všechno je to velmi zajímavé,“ řekla Hermiona opatrně, „ale Harry, jestli si myslíš to, co já tuším, že si myslíš, --“
„No a proč ne? Proč ne?“ řekl Harry a zahodil všechnu obezřetnost. „Byl to kámen, ne?“ Díval se na Rona a čekal, že ho podpoří. „Co jestli to byl Kámen zmrtvýchvstání?“
Ron otevřel pusu.
„No teda – ale mohl by ještě fungovat, když Brumbál zlomil –?“
„Fungovat? Fungovat? Rone, vždyť nikdy nefungoval! Neexistuje žádný Kámen zmrtvýchvstání!“
Hermiona vstala a v obličeji měla hněv a vzteklý výraz. „Harry, ty na ten příběh o Relikviích zkoušíš namontovat všechno –“
„Namontovat?“ zopakoval. „Hermiono, vždyť to do toho samo zapadá! Vím, že na tom kameni byl symbol Relikvií Smrti! Gaunt říkal, že ho zdědil po Peverellových!“
„Před minutou jsi říkal, že jsi nikdy pořádně nezahlédl, co na tom prstenu přesně bylo!“
„Kde myslíš, že ten prsten je teď?“ zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté, co ho rozlomil?“
Ale Harryho představivost letěla dál, mnohem dál, než představivost Rona a Hermiony...
Tři objekty, nebo Relikvie, chcete-li, které by majitele učinily Pánem Smrti... Pánem... Dobyvatelem... Přemožitelem... Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt...
A uviděl sám sebe, jak vlastní Relikvie, čelí Voldemortovi, jehož viteály byly zničeny... Ani jeden nemůže žít, zatímco ten druhý přežívá... Byla tohle odpověď? Relikvie versus viteály? Byl tohle způsob, jak nakonec zajistit, aby on byl vítězem? Byl by opravdu v bezpečí, pokud by se z něj stal pán Relikvií Smrti?
„Harry!“
Ale on Hermionu téměř nevnímal. Vytáhl svůj neviditelný plášť a nechával ho prokluzovat mezi prsty, byl poddajný jako voda a lehký jako vzduch. Nikdy nic podobného neviděl za celých sedm let kouzelnického života. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenofílius popsal. Bavíme se o plášti, který opravdu a skutečně člověka učiní neviditelným, vydrží navěky a nositeli poskytne trvalé zamaskování, ať jsou proti němu vyslána jakákoli kouzla.
A pak zalapal po dechu a uvědomil si...
„Brumbál měl můj neviditelný plášť té noci, kdy zemřeli mí rodiče!“
Jeho hlas se třásl a sám cítil, jak v obličeji hraje všemi barvami, ale bylo mu to jedno.
„Mamka psala Siriovi, že si Brumbál půjčil ten plášť! Tohle je ten důvod! Chtěl ho prozkoumat, protože si myslel, že jde o třetí Relikvii! Ignác Peverell je pohřben v Godrikově Dole...“ Harry pochodoval beze smyslu po stanu a cítil, jak se najednou objevují nové pohledy na pravdu. „Je můj předek, jsem potomkem třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!“
Cítil se ve své víře v Relikvie natolik ozbrojen jistotou, jako kdyby mu už pouhý nápad jejich získání dodával ochranu a cítil se radostně, když se obrátil ke druhým dvěma.
„Harry,“ řekla Hermiona znovu, ale jeho zaměstnávalo rozevírání váčku okolo krku a prsty se mu třásly.
„Přečti si to,“ řekl jí a do rukou jí vrazil dopis své matky. „Přečti si to! Brumbál ten plášť měl, Hermono! Proč jinak by ho chtěl? Nepotřeboval ho, uměl tak mocná zastírací kouzla, že se dokázal učinit absolutně neviditelným!“
Něco spadlo na zem a s blýskáním se odkutálelo pod křeslo. Vystrčil zlatonku ven, když vytahoval dopis. Ohnul se, aby ji zvedl, a pak mu čerstvá sprška báječných zjištění vnukla další nápad a jeho mysl zaplavil šok a div, až z toho vykřikl.
„JE V NÍ! Odkázal mi ten prsten – ve zlatonce!“
„To – to si myslíš?“
Nedokázal pochopit, proč Ron vypadal nevěřícně. Harrymu to přišlo tak zřejmé, tak jasné. Všechno sedělo, naprosto všechno. Jeho plášť byl třetí Relikvie a až zjistí, jak otevřít zlatonku, bude mít druhou a pak už mu zbývá najít jen první Relikvii, Bezovou hůlku, a pak...
Ale pak všechna naděje zmizela. Všechno jeho vzrušení, všechna naděje, a štěstí byly naráz uhašeny a on stál sám v temnotě a nádherné zaříkadlo bylo pryč.
„Po tom jde.“
Změna jeho hlasu přinutila Rona a Hermionu zírat ještě vyděšeněji.
„Vy-víte-kdo jde po Bezové hůlce.“
Obrátil se zády k jejich napjatým a nedůvěřivým obličejům. Věděl, že to byla pravda. Že to dává smysl. Voldemort nehledal novou hůlku, hledal starou hůlku, velmi starou. Harry vešel do vchodu stanu, zapomněl na Rona a Hermionu, zíral do temnoty a přemýšlel...Voldemort vyrůstal v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu v dětství nepředčítal Příběhy básníka Beedleho, asi jako je nepředčítali Harrymu. Málokteří kouzelníci věřili v Relikvie Smrti. Bylo možné, že by o nich Voldemort věděl?
Harry zíral do temnoty... Kdyby Voldemort věděl o Relikviích Smrti, jistě by o ně usiloval, udělal by cokoli, aby je získal – tři předměty, které vlatníka udělali vládcem Smrti. Kdyby věděl o Relikviích Smrti, nepotřeboval by vlastně viteály. Co když fakt, že vzal relikvii a proměnil ji ve viteál, znamenal, že tohle poslední kouzelnické tajemství neznal?
Což by mohlo znamenat, že Voldemort hledal Bezovou hůlku, aniž by si uvědomil, jakou moc mají, aniž pochopil, že jde jen o jeden předmět ze tří... ta hůlka byla relikvií, kterou nešlo skrýt, jejíž existence byla široce známa... Krvavá stopa Bezové hůlky znečistila celé kapitoly kouzelnické historie.
Harry se díval na zamračenou oblohu, na které se skvěl bílý měsíc a přes něj se přelévaly šedavé a stříbrné oblaky. Cítil se omámený úžasem nad jeho zjištěními.
Obrátil se zpět ke stanu. Byl to šok vidět Rona a Hermionu stát přesně tam, kde byli, když odcházel, Hermiona stále držela Lilyin dopis, Ron jí stál po boku a vypadal mírně znepokojeně. To si neuvědomili, o kolik ve svém bádání za posledních pár minut postoupili?
„To je ono,“ řekl Harry a snažil se je vtáhnout do své jistoty, „to všechno vysvětluje. Relikvie Smrti jsou skutečné a já mám jednu z nich... Možná dvě...“
Zvedl zlatonku do vzduchu.
„... a Vy-víte-kdo hledá tu třetí, ale neuvědomuje si... myslí si, že jde jen o mocnou hůlku...“
„Harry,“ řekla Hermiona, přešla k němu a vrátila mu Lilyin dopis, „promiň, ale řekla bych, žes to pochopil špatně, úplně špatně.“
„Ty to nevidíš? Všechno to sedí –“
„Ne, nesedí,“ řekla. „Nesedí. Harry, Už se necháváš unášet moc daleko. Prosím,“ řekla, když viděla, že Harry chce promluvit, „prosím, odpověz mi na jednu věc. Kdyby Relikvie Smrti opravdu existovaly a Brumbál o nich věděl, že jejich vlastník bude pánem Smrti – Harry, proč jen by ti to neřekl, proč?“
Ale on odpověď znal okamžitě.
„Vždyť jsi to řekla, Hermiono! Musíš se o ně zajímat sama! Je to pátrání!“
„Ale řekla jsem to jen proto, abych tě zkusila přemluvit jít k Láskorádům!“ zakřičela Hermiona podrážděně. „Sama jsem tomu doopravdy nevěřila!“
Harry to ale ignoroval.
„Brumbál mě obvykle nechával, abych na všechno přišel sám. Nechával mě zkoušet mou sílu, brát na sebe rizika. Tohle vypadá přesně tak, jako kdyby to vymyslel on.“
„Harry, tohle není hra, to není cvičení! Tohle je skutečnost a Brumbál ti dal jasné instrukce: Najít a zničit viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit sejít z cesty –“
Harry ji ale téměř neposlouchal. Otáčel zlatonku v rukou znovu a znovu a v hloubi duše očekával, že se rozevře a vydá Kámen zmrtvýchvstání, aby tak dokázal Hermioně, že má pravdu, že Relikvie Smrti jsou skutečné.
Hermiona promluvila na Rona.
„Ty tomu věříš?“
Harry vzhlédl a Ron zaváhal.
„Nevím... Možná... něco z toho dává smysl,“ řekl Ron mrzutě, „ale když se na to podíváš jako na celek...“ Zhluboka se nadechl. „Asi bychom se měli vrhnout na viteály, Harry. To po nás přece Brumbál chtěl. Možná... možná bychom na ty Relikvie měli zapomenout.“
„Díky, Rone,“ řekla Hermiona. „Dneska hlídám první já.“
A odkráčela za Harryho a posadila se do vstupu ke stanu, čímž jejich rozhovor násilně ukončila.
Ale Harry té noci téměř nespal. Myšlenka Relikvií Smrti ho posedla a on nemohl odpočívat, když mu v hlavě vířily myšlenky. Hůlka, kámen, plášť, kdyby je tak mohl všechny získat...
Otevřu se na konci... Ale co byl ten konec? Proč by nemohl mít ten kámen teď? Kdyby tak měl ten kámen, mohl se Brumbála na všechny otázky zeptat osobně... a tak Harry mumlal v temnotě ke zlatonce různá zaříkadla a vyzkoušel všechno, dokonce i Hadí jazyk, ale zlatý míček se neotevřel...
A ta hůlka, Bezová hůlka, kde mohla být skryta? Kde ji hledal Voldemort teď? Harry si přál, aby ho jeho jizva začala pálit a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože poprvé v životě kráčeli on i Voldemort jednotně stejným směrem, za stejným cílem... Hermioně by se ta myšlenka nelíbila, samozřejmě... Ale vždyť tomu stejně nevěřila... Xenofílius měl v jistém smyslu pravdu... Omezená. Úzkoprsá. Úzkomyslná. Ale popravdě, ona se myšlenek Relikvií Smrti bála, hlavně Kamene zmrtvýchvstání... Harry znovu přitiskl ústa ke zlatonce, pusinkoval ji, téměř ji polkl, ale ten zlatý objekt se nepodvolil...
Venku se téměř rozednívalo, když si vzpomněl na Lenku, samotnou v cele v Azkabanu, obklopenou mozkomory a zastyděl se za sebe. Úplně na ni při svém horečném přemítání o Relikviích zapomněl. Kdyby ji jen mohli zachránit... Ale mozkomorové v tomhle počtu byli naprosto nepřemožitelní. Když teď o tom přemýšlel, uvědomil si, že se svou trnkovou hůlkou ještě nezkoušel vyslat patrona... Ráno to musí vyzkoušet...
Kdyby jen existoval způsob, jak získat lepší hůlku...
A touha po Bezové hůlce, neporazitelné anepřemožitelné Smrtihůlce, ho opět pohltila...
Dalšího rána si sbalili stan a pokračovali dál hustým lijákem. Přívaly vody je pronásledovaly až na pobřeží, kde té noci zvedli stan a zůstali tam celý týden, ačkoli Harryho sužoval z promočené krajiny pocit ponurosti a deprese. Dokázal přemýšlet jen nad Relikviemi Smrti. Bylo to, jako kdyby se v něm rozežehl plamen, který ani Hermionina naprostá nedůvěra ani Ronovy stáletrvající pochyby nemohly uhasit. A přesto, čím zuřivěji v něm hořela touha po Relikviích, tím méně radostně se cítil. Vinil za to Rona a Hermionu – jejich odhodlaná lhostejnost tlumila jeho náladu stejně, jako neústupný déšť, ale ani jedno nedokázalo nahlodat jeho naprostou jistotu. Harryho víra a touha po Relikviích mu zabírala tak moc času, že se od druhých dvou a jejich posedlostí viteály cítil naprosto izolovaný.
„Posedlostí?“ řekla Hermiona tichým zuřivým hlasem, když Harry jednoho večera to slovo s nezájmem pronesl poté, co mu Hermiona vynadala za jeho nezájem o hledání dalších viteálů. „My nejsme ti posedlí, Harry! My se snažíme dělat to, co po nás Brumbál chtěl!“
Ale on tu skrytou kritiku lhostejně přešel. Brumbál přece symbol Relikvií zanechal Hermioně, aby ho dekódovala, a stejně tak jim odkázal Kámen zmrtvýchvstání uvnitř zlatonky, o tom si byl Harry jist. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává naživu... pán Smrti... proč tomu Ron ani Hermiona nerozuměli?
„ ‚Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt,‘“ odcitoval Harry chladně.
„Myslela jsem, že přemáhat máme Ty-víš-koho?“ opáčila Hermiona a Harry svou snahu vzdal.
Dokonce i tajemství stříbrné laně, o kterém druzí dva odmítali přestat diskutovat, teď Harrymu přišlo mnohem méně důležité, jako nějaký nezajímavý vedlejší program. Jedna jediná věc, na které mu záleželo, byla jeho jizva, která opět začala pobolívat, i když se snažil dělat všechno pro to, aby na to druzí dva nepřišli. Kdykoli se to stalo, vyhledával soukromí, ale to, co viděl, ho vždy zklamalo. Vidění, která sdílel s Voldemortem, změnila svou podobu. Byla teď zamlžená a rozostřovala se. Harry sotva rozlišil nejasné rysy čehosi, co vypadalo jako lebka, a čehosi podobného hoře, co bylo temnější, než hmota. Harry, který byl zvyklý na jasné a ostré vidění, byl tou změnou zmaten. Bál se, že se spojení s ním a Voldemortem poškodilo, to spojení, kterého se bál, ale kterého si, ať už řekl Hermioně cokoli, zároveň i vážil. Harry si nějak tyto neuspokojující nejasné obrazy spojil s poškozením své hůlky, jako kdyby za nejasné obrazy z Voldemortovy mysli mohla trnková hůlka.
Týdny šly dál a Harry si i přes své uzavření nemohl pomoci a měl pocit, že Ron přebírá žezlo. Možná to bylo proto, že jim chtěl vynahradit svůj odchod, možná v něm Harryho pád do apatie probudil skryté vůdcovské sklony. Byl to teď Ron, kdo vyzýval a vybízel druhé dva do akce.
„ještě zbývají tři viteály,“ říkal stále. „Potřebujeme plán akce, no tak! Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít znovu. Sirotčinec...“
Ron s Hermionou tedy prošli znovu Příčnou ulici, Bradavice, Raddleův statek, prodejnu Borgina a Burkese, Albánii, každé místo, o kterém věděli, že tam kdy Tom Raddle žil, pracoval, které navštívil, nebo na kterém někoho zavraždil. Harry se k nim připojoval jen tehdy, když chtěl zastavit Hermionu, aby ho neotravovala. Byl by šťastnější, kdyby jen seděl tiše v koutě a četl Voldemortovy myšlenky, aby zjistil další informace o Bezové hůlce, ale Ron trval na cestování na další a další nepravděpodobnější místa jen proto, jak se Harry domníval, aby se přesouvali dál.
„Nikdy nevíš,“ stále opakoval Ron. „Horní Praporníkov je kouzelnická vesnice, mohl tam žít. Pojďme a porozhlédněme se.“
Tyto časté výjezdy na kouzelnická území je čas od času přivedly do kontaktu s lapači.
„Někteří jsou snad tak špatní, jako smrtijedi,“ řekl Ron. „Ta cháska, která mě zajala, byla tedy malinko ubohá, ale Bill tvrdí, že někteří jsou opravdu nebezpeční. Na Potterhledu –“
„Na čem?“ zeptal se Harry.
„Potterhled, neříkal jsem ti, že se to jmenuje takhle? Ta stanice, kterou jsem se snažil naladit, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice vysílají to, co ladí do noty Ty-víš-komu, jediná výjimka je právě Potterhled, opravdu bys je měl slyšet, ale dá to práci je naladit...“
Ron celý večer zkoušel svou hůlkou vyluzovat z rádia různé melodie. Občas zachytil zmínky jak se zbavit dračích neštovic a jednou zaslechli „Kotlík plné horké silné lásky.“ Ron se stále pokoušel přijít na správné heslo a tak ťukal na přijímač a mumlal si pod vousy různá náhodná slova.
„Obvykle mívají nějakou spojitost s Řádem,“ řekl jim. „Bill už měl v jejich hledání cvik. Nakonec na něj ale přijdu...“
Ale štěstí Ronovi nepřálo až do března. Když jednou vykřikl vzrušeně ze stanu, seděl zrovna Harry na hlídce u vchodu do stanu a zíral na shluk modřenců, které vyrůstaly z promrzlé země.
„Mám to, mám to! Heslo bylo ‚Albus‘! Pojď sem, Harry.“
Poprvé za celé dny se probudil ze svého rozjímání o Relkviích Smrti a pospíšil si do stanu, aby našel Rona a Hermionu sedět na zemi před drobným přijímačem. Hermiona, která z nudy leštila Nebelvírův meč, seděla s otevřenými ústy a zírala na drobný reproduktor, ze kterého se linul velmi povědomý hlas.
„... se omlouváme za dočasnou nepřítomnost v éteru, která byla zapříčiněna nespočetnými návštěvami okouzlujících smrtijedů v našem okolí.“
„Vždyť to je Lee Jordan!“ řekla Hermiona.
„Já vím!“ usmíval se Ron. „To je věc, co?“
„... našli jsme si teď další bezpečné místo,“ říkal Ron, „a teď mě těší, že vám mohu oznámit, že se ke mně dnes večer přidají dva naši stálí zpravodajové. Zdravíčko, chlapi!“
„Ahoj.“
„Zdravíčko, Rivere.“
„‚River‘, to je Lee,“ vysvětlil Ron. „Všichni používají přezdívky, ale obvykle poznáš –“
„Tiše!“ řekla Hermiona.
„Ale než předám slovo Royalovi a Romulovi,“ pokračoval Lee, „pojďme se podívat na úmrtí, které Kouzelnickému vzdušnému zpravodajství ani Dennímu Věštci nestojí za zmínku. Se zármutkem oznamujeme našim posluchačům, že byli zavražděni Ted Tonks a Dirk Cresswell.“
Harrymu se udělalo zle od žaludku. Podívali se na sebe s Ronem a Hermionou navzájem a všichni byli v šoku.
„Také byl zavražděn skřet jménem Gornuk. Je pravděpodobné, že se mudlorozeným Deanovi Thomasovi a druhému skřetu, kteří pravděpodobně cestovali s Tonksem, Cresswellem a Gornukem, podařilo uniknout. Pokud Dean poslouchá, nebo kdokoli z vás má jakékoli zprávy o jeho pobytu, zašlete zprávu jeho rodině, kteří zoufale čekají na jakoukoli informaci.
Mezitím byla ve vesnici Gaddley nalezena mrtvá celá mudlovská rodina. Všech pět členů bylo zavražděno přímo v jejich domě. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova Řádu mne informovali, že šlo jednoznačně o smrtící kletbu. Jde tedy o další důkaz, ne že by ho bylo potřeba, že se prolévání mudlovské krve stává v dnešní době něčím horším, než jen rekreačním sportem.
A nakonec vás s lítostí informujeme, že v Godrikově Dole byly nalezeny ostatky Batyldy Bagshotové. Z důkazů bylo zjištěno, že zemřela před několika měsíci. Fénixův Řád informoval, že na jejím těle byly neklamné známky úrazů způsobených černou magií.
A teď bych vás, vážení posluchači, chtěl požádat o minutu ticha na vzpomínku Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Batyldy Bagshotové, Gornuka a bezejmenných, ale taktéž smrtijedy zbytečně zavražděných mudlů.“
Najednou bylo ticho a Harry, Ron a Hermiona nemluvili. Jedna Harryho část chtěla vědět více, ale druhá se bála toho, co by mohlo přijít dále. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy se opět cítil plně spojen s okolním světem.
„Děkuji vám všem,“ řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k pravidelnému zpravodaji Royalovi, který nás bude informovat o novinkách, jak nové poměry v kouzelnickém světě ovlivňují mudlovský svět.“
„Děkuji, Rivere,“ řekl nezaměnitelně hluboký, odměřený a uklidňující hlas.
„Kingsley!“ vyhrkl Ron.
„My to víme!“ řekla Hermiona, aby ho utišila.
„Ačkoli mudlovský svět stále trpí ztráty na životech, stále nezná zdroj utrpení,“ řekl Kingsley. „Ovšem stále dostáváme opravdu podnětné zprávy o tom, jak kouzelníci a čarodějky riskují jejich vlastní bezpečí, aby ochránili mudlovské přátele a sousedy, často bez jejich vědomí. Obracím se na všechny posluchače, aby následovali jejich příklad, například sesláním ochranného kouzla na všechna mudlovská obydlí v ulici. Pokud budou podniknuty tyto jednoduché kroky, může být zachráněn bezpočet životů.“
„A co říkáte vy, Royale, posluchačům, kteří v těchto nebezpečných dobách říkají, že bychom měli chránit nejprve kouzelníky?“ zeptal se Lee.
„Řekl bych, že od ‚nejprve kouzelníky‘ není daleko k ‚nejprve čistokrevným‘ a poté pouze ke ‚smrtijedům,‘“ odpověděl Kingsley. „Přece jsme všichni lidé, ne? Lidské životy jsou stjené a vždy stojí za záchranu.“
„Výborně řečeno, Royale, máte můj hlas, až se po všem tomhle nepořádku bude volit nový ministr kouzel,“ řekl Lee. „A teď předávám slovo Romulovi, který se vrhne na oblíbený bod programu, který se jmenuje ‚Potterovi přátelé‘.“
„Děkuji, Rivere,“ řekl další velmi povědomý hlas. Ron už už chtěl promluvit, ale Hermiona ho šepotem předběhla.
„Víme, že je to Lupin!“
„Romule, ještě pořád, jako při všech předchozích návštěvách, zastáváte názor, že Harry Potter stále žije?“
„Ano,“ řekl Lupin pevně. „Jeho smrt by byla nepochybně smrtijedy vyhlašovaná všude, pokud by k ní došlo, o tom jsem hluboce přesvědčen, jelikož taková zpráva by způsobila hluboké rány morálce těch, kteří stále odporují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil‘ zůstává symbolem všeho, za co bojujeme – vítězství dobra, síla nevinnosti a potřeba odporu.“
V Harrym se v tu chvíli probudila směs vděku a hanby. Odpustil mu tedy Lupin ta hrozná slova, která říkal, když se naposledy setkali?
„A co byste řekl Harrymu, kdybyste věděl, že poslouchá, Romule?“
„Řekl bych mu, že jsme všichni s ním,“ řekl Lupin a pak mírně zaváhal, „a řekl bych mu, aby poslouchal svůj instinkt, který je dobrý a téměř vždy přesný.“
Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.
„Téměř vždy přesný,“ zopakovala.
„Ehm, to jsem vám asi ještě neřekl,“ řekl Ron překvapeně. „Bill mi řekl, že Lupin žije zase s Tonksovou! A té se zjevně taky daří dobře...“
„... a naše obvyklé novinky o přátelích Harry Pottera, kteří trpí za svou oddanost?“ řekl Lee.
„Tedy, jak zřejmě budou vědět obvyklí posluchači, mnozí jeho nejotevřenější příznivci byli uvězněni, včetně Xenofília Láskoráda, bývalého šéfredaktora časopisu Jinotaj,“ řekl Lupin.
„Alespoň žije!“ zamumlal Ron.
„Také jsme během posledních hodin zaslechli, že Rubeus Hagrid,“ – všem třem se zatajil dech, až skoro zmeškali zbytek věty – „známý hajný v Bradavicích, o fous unikl zatčení na bradavických pozemcích, kde podle našich informací ve svém domě hostil večírek na téma ‚Podporujte Harry Pottera.‘ Hagrid ovšem nebyl zajat a, jak doufáme, je momentálně na útěku.“
„Předpokládám, že vám při útěku před smrtijedy pomůže, pokud máte pětimetrového nevlastního bratra?“ zeptal se Lee.
„Může vás to ochránit,“ souhlasil Lupin hrubě. „Ještě bych rád dodal, že zatímco zde na Potterhledu chválíme Hagridův nápad, varujeme i ty nejoddanější Harryho přívržence, aby nešli v Hagridových stopách. Pořádat věčírky na téma ‚Podporujte Harry Pottera‘ je v dnešní době velmi nerozumné.“
„To tedy je, Romule,“ řekl Lee, „a tak vám doporučujeme, abyste svou oddanost k muži s jizvou na čele dávali najevo poslechem Potterhledu! A teď se přesuňme k novinkám, které se týkají muže stejně nepolapitelného, jako je Harry Potter. Říkejme mu třeba Vrchní smrtijed a teď si probereme pohledy na všechny ty šílené povídačky, které se o něm říkají. Rád bych představil nového zpravodaje, Hlodavce.“
„‚Hlodavce?‘“ řekl ještě povědomější hlas a Harry, Ron a Hermiona společně vykřikli.
„Fred!“
„Ne – není to George?“
„Je to Fred, myslím,“ řekl Ron a naklonil se blíže k přijímači, aby zjistil, který z dvojčat to je.
„Nejsem ‚Hlodavec,‘ v žádném případě. Řekl jsem ti, abys mi říkal ‚Bodavec‘!“
„Tak tedy dobrá, ‚Bodavče,‘ mohl bys nám představit svůj pohled na různé příběhy, které jsme o Vrchním smrtijedovi slyšeli?“
„Ano, Rivere, mohl bych,“ řekl Fred. „Jak naši posluchači zajisté ví, pokud se tedy neskrývají na dně zahradního jezírka, nebo na jiném podobném místě, strategií Vy-víte-koho je skrývat se a tím chce vyvolat paniku. Rád bych vám připomněl, že kdyby všechna ta jeho údajná pozorování byla skutečná, pobíhalo by tu okolo nás dobrých devatenáct Vy-víte-kterých.“
„A přesně to na něj sedí,“ řekl Kingsley. „Atmosféra tajemna vytváří větší strach, než když sám vystoupí z temnot.“
„Souhlasím,“ řekl Fred. „A tak se, vážení, zkusme uklidnit. Už takhle je naše situace napjatá, není potřeba přilévat olej do ohně. Například myšlenka, že Vy-víte-kdo dokáže zabíjet pouhým pohledem z očí do očí. To dělá bazilišek, vážení posluchači. Rozlišit ho lze jedním praktickým a jednoduchým způsobem. Pokud ta věc, co na vás zírá, má nohy, můžete se mu bezpečně podívat do očí. I když, pokud to opravdu bude Vy-víte-kdo, může i toto být poslední věc, kterou uděláte.“
Poprvé za celé týdny se Harry zasmál. Napětí, které do té doby cítil, povolovalo.
„A dohady o tom, že byl viděn v zahraničí?“ zeptal se Lee.
„No kdo by nechtěl pořádnou dovolenou po té práci, kterou odvádí?“ zeptal se Fred. „Přátelé, nenechte se ale uklidňovat falešným pocitem bezpečí, pokud budete myslet na to, že je mimo naši zemi. Možná je, možná není, ale skutečnost je taková, že umí utíkat rychleji, než Severus Snape před šampónem. Pokud chcete riskovat, nepočítejte proto s tím, že bude dlouho pryč. Nikdy jsem nevěřil, že tohle řeknu, ale pamatujte – bezpečnost především!“
„Díky ti za všechna ta moudrá slova, Bodavče,“ řekl Lee. „Vážení posluchači, další vysílání Potterhledu končí. Nevíme, kdy nás budete moci znovu naladit, ale buďte si jisti, že se vrátíme. Laďte nás dál! Další heslo bude ‚Pošuk.‘ Držte se v bezpečí. Neztrácejte víru. Dobrou noc.“
Přijímač se rozladil a kontrolky pohasly. Harry, Ron a Hermiona se stále usmívali. Slyšet povědomé přátelské hlasy bylo mimořádně posilující. Harry si na jejich odloučení už tak zvykl, že téměř zapomněl, že i ostatní odporovali Voldemortovi. Bylo to, jako kdyby se probudil z dlouhého spánku.
„Dobrý, ne?“ řekl Ron šťastně.
„Úžasný,“ řekl Harry.
„Jsou tak odvážní,“ povzdechla si Hermiona s obdivem. „Kdyby je našli...“
„No právě proto jsou pořád v pohybu, ne?“ řekl Ron. „Jako my.“
„Ale slyšels, co říkal Fred?“ zeptal se Harry rozrušeně. Teď, když vysílání skončilo, vrátily se jeho myšlenky zpět k jeho úplné posedlosti. „Je v zahraničí! Pořád hledá tu Hůlku, vím to!“
„Harry –“
„No tak, Hermiono, proč to tak odhodlaně odmítáš? Vol—“
„HARRY, NE!“
„ —demort jde po Bezové hůlce!“
„Vždyť je to jméno prokleté!“ zakřičel Ron, a když se venku před stanem ozvalo hlasité prásknutí, vyskočil na nohy. „Říkal jsem ti to, Harry, říkal jsem ti, že už ho nesmíme vyslovovat – musíme okolo nás obnovit ochranu – rychle – takhle nás najdou –“
Ale Ron najednou přestal mluvit a Harry pochopil proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a roztočil. Zvenčí slyšeli hlasy, které se blížily k nim. Hrubé a vzrušené halsy. Ron vytáhl z kapsy Zhasínadlo a stiskl ho. Jejich světla zhasla.
„Vyjděte ven s rukama nad hlavami!“ ozval se temnotou skřehotající hlas. „Víme, že tam jste! Míří na vás půl tuctu hůlek a nás nezajímá, koho proklejeme!“

Kapitola dvacátá třetí - Malfoyův zámeček



Harry se rozhlédl po ostatních, z nichž teď byly vidět sotva obrysy. Viděl, jak Hermiona míří hůlkou ne směrem ke vchodu, ale na něj. Ozvala se rána, objevil se výbuch bílého světla a on se zkroutil bolestí. Oči mu nesloužily. Zatímco se okolo něj ozývaly těžké kroky, držel si obličej a cítil, jak mu napuchá.
„Vstávej, hnuse.“
Než je mohl zastavit, odtáhly Harryho neznámé ruce surově po zemi, někdo mu prohrabal kapsy a zabavil mu trnkovou hůlku. Harry si držel svůj nesnesitelně bolavý obličej, který pod jeho prsty nabíral nerozpoznatelnou podobu, těsný, oteklý a opuchlý, jako kdyby trpěl nějakou silnou alergickou reakcí. Z jeho očí se staly jen škvírky, skrz které prakticky neviděl, brýle mu spadly, když ho svázaného vytáhli ze stanu. Rozpoznával jen rozmazané postavy čtyř nebo pěti lidí, kteří vytahovali ze stanu i Rona a Hermionu.
„Sundejte – z – ní – ty – pracky!“ křičel Ron. Pak se ozval nezaměnitelný zvuk křupajících kloubů. Ron zanadával bolestí a Hermiona křičela, „Ne! Nechte ho být, nechte ho být!“
„Tvůj kluk se dočká mnohem horšího utrpení, jestli se o něj postarám já,“ ozval se hrozivě povědomý drásající hlas. „Rozkošná dívka... jak báječné potěšení... Jemňoučkou kůžičku si opravdu vychutnávám...“
Harrymu se udělalo zle od žaludku. Věděl, kdo to byl, Fenrir Šedohřbet, vlkodlak, kterému bylo za jeho najaté divošství na oplátku dovoleno, aby nosil smrtijedské oblečení.
„Prohledejte stan!“ řekl jiný hlas.
Harryho pohodili obličejem na zem. Tupý dopad mu napověděl, že Rona pohodili před něj. Slyšeli kroky a rány, muži prohledávající stan uvnitř převraceli křesla.
„Tak se podívejme, co tu máme,“ řekl nad nimi Šedohřbetův škodolibý hlas a Harryho někdo převalil na záda. Na obličej mu zasvítilo světlo hůlky a Šedohřbet se začal smát.
„Tak abych tohle dostal dolů, budu potřebovat máslový ležák. Co se ti stalo, oškliváku?“
Harry mu hned neodpověděl.
„Ptám se,“ zopakoval Šedohřbet a Harryho někdo udeřil do bránice, čímž mu bolest zdvojnásobil, „co se ti stalo?“
„Žihadlo,“ zamumlal Harry. „Dostal jsem žihadlo.“
„Jo, vypadá to tak,“ řekl druhý hlas.
„Jak se jmenuješ?“ zavrčel Šedohřbet.
„Dudley,“ řekl Harry.
„A křestním jménem?“
„Já – Vernon. Vernon Dudley.“
„Zkontroluj, jestli není na seznamu, Scabiore,“ řekl Šedohřbet a Harry uviděl, že se pohybuje směrem k Ronovi. „A co ty, zrzku?“
„Stan Silnička,“ řekl Ron.
„To teda nejseš,“ řekl muž, kterého nazývali Scabior. „Stana Silničku známe, dělal pro nás nějakou práci.“
Ozval se další úder.
„Jseb Bardy,“ řekl Ron a Harry tušil, že má ústa plná krve. „Bardy Weasley.“
„Weasley?“ zaskřehotal Šedohřbet. „Takže jsi příbuzný s krvezrádci, i když nejsi sám mudlovskej šmejd. A nakonec vaše překrásná kamarádka...“ Když slyšel Harry v jeho hlase chuť zakousnout se, rozklepal se.
„No tak, Šedohřbete,“ řekl Scabior přes smích ostatních.
„Ale ne, ještě nikoho nepokoušu. Uvidíme, jestli si vybaví svoje jméno rychleji, než Barny. Kdo jsi, holčičko?“
„Penelopa Clearwaterová,“ řekla Hermiona vyděšeně, ale přesvědčivě.
„Jaká je tvoje lustrace původu?“
„Dvojí krve,“ řekla Hermiona.
„To jde snadno zjistit,“ řekl Scabior. „Ale všicky vypadaj, jak dyby byli eště školáci –“
„Odešli jsbe,“ řekl Ron.
„Odešli, říkáš, zrzku?“ řekl Scabior. „A vydali jste se pod stan? A jen pro srandu si tady říkáte jméno Pána Zla?“
„De pro sraddu,“ řekl Ron. „Dáhodou.“
„Náhodou?“ všichni se rozesmáli ještě hlasitěji.
„Víš, kdo říkával jméno Pána Zla nahlas, Weasley?“ zavrčel Šedohřbet, „Fénixův Řád, říká ti to něco?“
„De.“
„Neprokazují Pánu Zla patřičnou úctu a tak bylo jeho jméno prokleto. Už jsme takhle pár lidí z řádu vystopovali. Uvidíme. Přivažte je k dalším dvěma vězňům!“
Někdo chytil Harryho za pačesy, kousek odtáhl, posadil a začal vázat zády k dalším lidem. Harry měl stále ještě napuchlé oči a témeř neviděl. Když muž, který je svazoval, odešel, zašeptal Harry k ostatním.
„Má ještě někdo z vás hůlku?“
„Ne,“ řekli Ron a Hermiona z obou stran.
„To je všechno moje chyba, že jsem řekl jeho jméno nahlas, omlouvám se –“
„Harry?“
Ozval se nový, ale povědomý hlas. Zazněl přímo za ním, od osoby, která byla přivázaná k Hermionině levici.
„Deane?“
„Takže to jsi ty! Jestli zjistí, koho dostali –! Jsou to lapači, hledají flinky a prodávají je –“
„Takže dnešní noc byla plodná,“ říkal Šedohřbet, když kolem Harryho prošel někdo s okovanými botami, načež zaslechli další rány ze stanu. „Mudlovskej šmejd, skřet na útěku a tihle flinkové. Už jsi zkontroloval, jestli jsou na seznamu, Scabiore?“ zařval.
„Jo. Neni tam žádnej Vernon Dudley, Šedohřbete.“
„Zajímavé,“ řekl Šedohřbet. „To je zajímavé.“
Přikrčil se vedle Harryho, který drobnou mezerou pod nateklými víčky uviděl obličej se slepenými šedými vlasy a vousy, špičatými hnědými zuby a boláky v koutcích jeho huby. Šedohřbet smrděl stejně, jako tenkrát na vrcholku věže, kde zemřel Brumbál. Špínou, potem a krví.
„Takže tebe ministerstvo neloví, Vernone? Nebo jsi na tom seznamu pod jiným jménem? V jaké koleji jsi byl v Bradavicích?“
„Zmijozel,“ řekl Harry automaticky.
„Sranda, jak všecky věděj, co chcem slyšet,“ pošilhával po něm Scabior ze stínu. „Ale nikdo z nich nám nedokáže říct, kde je společenská místnost.“
„Je v podzemí,“ řekl Harry jasně. „Jde se tam zdí. Je tam plno lebek a podobných věcí a je pod jezerem, takže tam jsou všude zelená světla.“
Na chvilku všichni zmlkli.
„Vida, vida, vypadá to, že sme doopravdy chytli malýho zmijozelíčka,“ řekl Scabior. „To je pro tebe dobrá zpráva, Vernone, protože moc mudlovskejch šmejdů, co chodí do zmijozelu, není. Kdo je tvůj otec?“
„Pracuje na ministerstvu,“ zalhal Harry. Věděl, že se mu celý plán může sesypat, pokud si kdokoli z nich začne ověřovat fakta, ale na druhou stranu měl stejně jen tolik času, než se mu obličej vrátí do původní podoby, pak celá habaďůra stejně skončí. „Odbor magických nehod a katastrof.“
„Víš ty co, Šedohřbete,“ řekl Scabior. „Mám pocit, že tam opravdu je Dudley.“
Harry téměř nemohl dýchat. Mohlo při nich štěstí, ryzí štěstí tolik stát?
„Dobrá, dobrá,“ řekl Šedohřbet a Harry v jeho drsném hlase téměř slyšel nenápoadný tón znepokojení a věděl, že Šedohřbet přemýšlí nad tím, jestli doopravdy právě zajal a svázal syna ministerského úředníka. Harrymu bušilo srdce do žeber a nebyl by překvapen, kdyby to Šedohřbet poznal. „Jestli nám nekecáš, oškliváku, nemusíš se bát cesty na ministerstvo. Tvůj táta se nám ještě odmění, že jsme tě tu vyzvedli.“
„Ale,“ řekl Harry, kterému vyschlo v ústech, „kdybyste nás prostě nechal –“
„Hej!“ ozval se výkřik ze stanu. „Podívej se na tohle, Šedohřbete!“
Směrem k nim přicházela temná postava a Harry zahlédl ve světle hůlek odlesk stříbra. Našli Nebelvírův meč.
„Mooooc pěkné,“ řekl Šedohřbet vděčně a převzal si meč od svého společníka. „Opravdu moc pěkné. Vypadá to jako skřetí práce. Kde jsi tohle sehnal?“
„Je mého otce,“ zalhal Harry a doufal, že Šedohřbet neuvidí jméno, které bylo vyleptáno přímo pod jílcem. „Půjčili jsme si ho, abychom nasekali dříví na oheň –“
„Zadrž na minutku, Šedohřbete! Podívej se na tuhle zprávu ve Věštci!“
Když to Scabior řekl, začala Harryho jizva, kterou teď měl roztaženou přes napuchlé čelo, divoce bolet. Mnohem jasněji, než cokoli okolo sebe, uviděl vysokou budovu, ponulou tvrz, černou jako uhel a odstrašující. Voldemortovy myšlenky byly naráz opět jasně ostré. Klouzal k obrovské budově s pocitem chladněho nadšeného úmyslu...
Tak blízko... Tak blízko...
Harrymu dalo velkou námahu uzavřít svou mysl před Voldemortovými myšlenkami, vrátit se zpět tam, kde seděl v temnotě svázaný s Ronem, Hermionou, Deanem a Griphookem, a poslouchat Šedohřbeta a Scabiora.
„Hermiona Grangerová,“ řekl Scabior, „mudlovská šmejdka, o které se ví, že cestuje s Harry Potterem.“
Harryho pálila jizva na čele, ale on vynaložil nezměrnou energii k tomu, aby zůstal myšlenkami na místě a nevklouzával do Voldemortovy mysli. Zaslechl skřípot Šedohřbetových bot, když si klekal před Hermionu.
„Víš ty co, holčičko? Tahle fotka je ti zatraceně podobná.“
„To ne! To nejsem já!“
Hermionin hrozivý výkřik působil stejně, jako kdyby se přiznala.
„... o které se ví, že cestuje s Harry Potterem,“ zopakoval Šedohřbet tiše.
Mezi všemi se rozhostilo ticho. Harryho jizva byla neskutečně bolestivá, ale on sám bojoval vší silou proti tlaku Voldemortových myšlenek. Dosud nikdy pro něj nebylo tak důležité, aby zůstal sám sebou.
„No, tohle všechno mění, ne?“ zašeptal Šedohřbet. Nikdo nepromluvil. Harry viděl partu lapačů, jak stojí nehnutě, a Hermioninu ruku, která se třásla. Šedohřbet vstal a popošel pár kroků k místu, kde seděl Harry, znovu si přidřepl a zíral přímo na jeho znetvořený obličej.
„Co to máš na čele, Vernone?“ zeptal se jemně a svůj špinavý prst namířil Harrymu na čelo. Jeho dech dolehl Harrymu k nosu.
„Nedotýkejte se toho!“ vykřikl Harry. Nedokázal se ovládnout, tušil, že by se z té bolesti mohl snad i pozvracet.
„Myslel jsem si, žes nosil brýle, Pottere?“ vydechl Šedohřbet.
„Našel jsem brýle!“ vykřikl jeden z lapačů, který číhal vzadu. „Ve stanu byly brýle, Šedohřbete, vydrž –“
A o pár sekund později nasadili Harrymu jeho brýle zpět na obličej. Lapači se nad ním teď semkli a prohlíželi si ho.
„Je to on!“ zaskřehotal Šedohřbet. „Chytili jsme Pottera!“
Všichni, úplně ohromeni tím, co se jim právě povedlo, udělali pár kroků zpět. Harry, který stále bojoval s Voldemortovými myšlenkami, nedokázal myslet na nic, co by mohl říct. Do jeho mysli se vlévaly roztříštěné vize –
– skrýval se u vysokých zdí černé tvrzi –
Ne, byl to Harry, svázaný, bez hůlky, ve smrtelném nebezpečí –
– je čas letět...
„...Na ministerstvo?“
„K čertu s ministerstvem,“ zachrčel Šedohřbet. „Shrábnou za to odměnu a na nás se nedostane. Vezmeme ho přímo k Vy-víte-komu.“
„Přivoláš ho sem?“ řekl Scabior a v jeho hlase byl strach a hrůza.
„Ne,“ zavrčel Šedohřbet, „Nemám – Říká se, že teď jako základnu používá Malfoyovo panství. Vezmeme ho tam.“
Harry přemýšlel, že věděl, proč Šedohřbet nezavolá Voldemorta. Vlkodlak mohl mít na sobě oblek jako smrtijedi, ale jen úzký spolek lidí okolo Voldemorta měl na rameni Znamení zla. Této pocty Šedohřbet nedosáhl.
Harryho začala jizva znovu pálit.
– a vznesl se do noci, letěl přímo vzhůru k oknům na vrcholku věze –
„... si úplně jistej, že je to von? Páč jestli neni, Šedohřbete, ssou z nás mrtvoly.“
„Kdo tomu tady velí?“ zařval Šedohřbet a skryl tím svou nejistotu. „Já říkám, že je to Potter, a on a hůlka, to je rovných dvě stě tisíc galeonů! Ale jestli je kdokoli z vás tak zbabělý a nepůjde se mnou, shrábnu to všechno já, a když budu mít štěstí, bude ta holka moje!“
– okno bylo čiré a rozříznutév černé skále, ne tak velké, aby jím mohl projít muž… skrz byla vidět jen vychrtlá postava, zkroucená pod prostěradlem… Byla mrtvá, nebo spala?
„No dobrá!“ řekl Scabior. „Dobrá, jdeme do toho s tebou! A co ten zbytek, Šedohřbete, co s nima uděláme?“
„Můžeme tam vzít tu sebranku celou. Máme dva mudlovské šmejdy, to je deset dalších galeonů. Dej mi ten meč. Jestli jsou to rubíny, tak je to hotový poklad.“
Donutili vstát vězně na nohy a Harry slyšel, jak Hermiona rychle a vystrašeně oddechuje.
„Chyťte a držte je pevně. Já se postarám o Pottera!“ řekl Šedohřbet a chytil Harryho za pačesy. Harry cítil, jak mu dlouhé žluté nehty škrábou hlavu. „Na tři! Raz – dva – tři!“
Přemístili se pryč a vězně vzali s sebou. Harry se snažil bojovat a setřást Šedohřbetovu ruku, ale neměl šanci. Ron a Hermiona k němu byli na obou stranách těsně přimáčklí. Nemohl se od nich oddělit. Při přemisťování opět nemohl dýchat a jeho jizva pálila ještě bolestivěji, než –
– načež proplul rozbitým oknem jako had a přistál ladně jako pára uvnitř místnosti, která vypadala jako kobka –
Když přistáli na polní cestě, vězni do sebe navzájem vrazili. Harryho stále napuchlým očím trvalo chvilku, než se přizpůsobily, a pak uviděl pár kovaných železných vrat u čehosi, co vypadalo jako dlouhá cesta. Mírně z něj spadl strach. To nejhorší ještě nepřišlo. Voldemort tu nebyl. Byl, jak Harry věděl, když bojoval se svými viděními, v nějakém zvláštním místě, podobném lesu, na vrcholku věže.
Jak dlouho ale Voldemortovi potrvá dostat se na toto místo, až se dozví, že tam je Harry, to byla jiná pohádka...
Jeden z lapačů došel ke vratům a zatřásl jimi.
„Jak se dostaneme dovnitř? Je zamčeno, Šedohřbete, nemůžu – no teda!“
Odtáhl ruce zděšením. Železo se zkroutilo do neurčitých záhybů a spirál, které dohromady vytvořily hrozivý obličej. Ten promluvil řinčícím hlasem s ozvěnou. „Uveďte účel své návštěvy!“
„Máme Pottera!“ zařval Šedohřbet triumfálně. „Zajali jsme Harryho Pottera!“
Brána se rozevřela.
„Pojďte!“ řekl Šedohřbet svým mužům. Prošli vraty a vězně táhli za sebou. Jejich kroky se ztrácely ve vysokých živých plotech. Harry nad sebou uviděl strašidelně bílý tvar a uvědomil si, že to je albínský páv. Klopýtl a Šedohřbet ho znovu přinutil vstát. Teď se potácel stranou svázaný ke čtyřem dalším zajatcům. Na moment zavřel oči a dovolil bolesti, aby ho přemohla, protože chtěl vědět, co právě teď dělá Voldemort a jestli ví, že Harryho zajali...
Vychrtlá postava se pod svou přikrývkou mírně pohnula a s kostnatýma vytřeštěnýma očima se převalila k němu... Ochablý muž se posadil a velké propadlé oči měl namířené na něj, na Voldemorta, a pak se zasmál. Většina jeho zubů byla pryč...
„Takže jsi dorazil. Říkal jsem si, že k tomu jednou dojde... Ale tvá cesta byla zbytečná. Nikdy jsem ji neměl.“
„Lháři!“
Jak uvnitř sebe cítil Voldemortův hněv, ucítil Harry náhlý příval bolesti ve své jizvě a přinutil svou mysl, aby se vrátila do svého těla, a snažil se, aby zůstal při smyslech a s ostatními zajatci, které všechny táhli po štěrku.
Najednou se po nich rozlilo světlo.
„Co to má být?“ řekl chladný ženský hlas.
„Jsme tu za Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!“ zaskřehotal Šedohřbet.
„Kdo jsi?“
„Vždyť mě znáš!“ řekl vlkodlak vztekle. „Fenrir Šedohřbet! Zajali jsme Harry Pottera!“
Šedohřbet chytil Harryho a odtáhl ho i s ostatními zajatci obličejem ke světlu.
„Vim, že má napuchlej obličej, paninko, ale je to von!“ vyhrkl Scabior. „Když se podíváte blíž, uvidíte jeho jizvu. A tahle holka tady, vidíte? Mudlovská šmejdka, která s nim cestuje, paninko. Neni pochyb, že je to von, máme i jeho hůlku! Tady, paninko –“
Přes svá napuchlá oční víčka uviděl Harry, jak Narcissa Malfoyová pátravě zkoumá jeho nateklý obličej. Scabior po ní hodil jeho trnkovou hůlku. Nadzvedla obočí a pravila:
„Dovnitř s nimi.“
Harry a ostatní byli dostrkáni a dokopáni po širokých kamenných schodech až do chodby lemované obrazy.
„Za mnou,“ řekla Narcissa a vedla je chodbou. „Můj syn, Draco, se na velikonoční prázdniny vrátil domů. Jestli je to opravdu Harry Potter, pozná ho.“
Přijímací místnost ho po té temnotě venku oslnila a Harry ani se zavřenýma očima nedokázal rozlišit velikost místnosti. Ze stropu visel křišťálový lustr a na temně purpurových zdech visely další portréty. Na křeslech před zdobeným mramorovým krbem byly dvě postavy, které vstaly, když lapači dotáhli do místnosti zajatce.
„Co to má být?“
Hrozivě povědomý líný hlas Lucia Malfoye dolehl Harrymu k uším. Teď už začínal panikařit. Nenapadal ho žádný způsob, jak se z toho dostat ven, a se zvyšujícími obavami se snažil zablokovat Voldemortovy myšlenky. Jizva ho ale stále pálila.
„Říkají, že cytili Pottera,“ řekl Narcissin chladný hlas. „Draco, pojď sem.“
Harry se neodvážil podívat se přímo na Draka, ale zboku ho zahlédl. Postava o něco vyšší než on se zvedla z křesla. Jeho obličej byl bledý a zastřený za blonďatými vlasy.
Šedohřbet znovu přinutil zajatce, aby se otočili tak, že Harry měl obličej přímo pod lustrem.
„No tak co, kluku?“ zasípal vlkodlak.
Harry se díval přímo na zrcadlo, které bylo nad krbem, obrovská zářící věc ve složitě zohýbaném rámu. Svýma napuchlýma očima uviděl poprvé od pobytu na Grimmauldově náměstí svůj odraz.
Jeho obličej byl obrovský, zářivý a růžový, každý rys byl zdeformovaný Hermioniným kouzlem. Jeho černé vlasy mu sahaly až po ramena a u čelisti měl temný stín. Kdyby nevěděl, že tam stojí právě on, divil by se, kdo to má na sobě jeho brýle. Rozhodl se, že nepromluví, protože hlas by ho definitivně zradil, přesto se ale vyhýbal pohledu Dracovi, který se přibližoval, do očí.
„No tak, Draco?“ řekl Lucius Malfoy. Zněl horlivě. „Je to on? Je to Harry Potter?“
„Já si ne — nejsem jistý,“ řekl Draco. Držel se dál od Šedohřbeta a bylo vidět, že ho děsí pohled na Harryho, podobně jako Harryho děsil pohled na něj.
„Ale podívej se na něj pečlivěji! Pojď blíž!“
Harry nikdy neslyšel tak vzrušený hlas Lucia Malfoye.
„Draco, pokud předáme Pánovi Zla Pottera my, všechno nám odpus—“
„Nezapomínáte na to, kdo ho zajal, že ne, pane Malfoyi?“ řekl Šedohřbet hrozivě.
„Jistě, že ne, jistě, že ne!“ řekl Lucius netrpělivě. Sám se přiblížil k Harrymu, došel tak blízko, že Harry viděl každý detail v jindy tak mdlém bledém obličeji, dokonce i přes své napuchlé oči. Jeho napuchlý tvář v něm podněcoval pocit, že se dívá skrz mříže.
„Co jste mu to udělali?“ zeptal se Lucius Šedohřbeta. „Jak se mu to stalo?“
„To jsme nebyli my.“
„Vypadá to jako žahavá kletba,“ řekl Lucius.
Jeho šedé oči přeběhly na Harryho čelo.
„Něco tu je,“ zašeptal. „Mohla by to být roztažená jizva... Draco, pojď sem, podívej se pozorně! Co si o tom myslíš?“
Harry uviděl Drakův obličej velmi blízko a přímo vedle obličeje jeho otce. Byli si neskutečně podobní, snad jen s výjimkou výrazu, který měl Draco plný odporu či dokonce strachu, zatímco jeho otec se díval vzrušeně.
„Nevím,“ řekl a odešel zpět ke krbu, odkud se na něj dívala jeho matka.
„Měli bychom si být jisti, Luciusi,“ zavolala Narcissa na svého muže chladným jasným hlasem. „Úplně jisti, že je to Potter, než zavoláme Pána Zla... Říkají, že tohle je jeho,“ dívala se na trnkovou hůlku, „ale chybí tam Ollivanderův popis... Jestli se zmýlíme a zavoláme sem Pána Zla zbytečně... Pamatuješ si, co udělal Rowlovi a Dolohovovi?“
„A co ta mudlovská šmejdka?“ zahrčel Šedohřbet. Harry téměř spadl na zem, jak je lapači otočili, aby byla vidět Hermiona.
„Moment,“ řekla Narcissa ostře. „Ano – ano, byla u Madam Malkinové s Potterem! Viděla jsem její fotografii ve Věštci! Podívej, Draco, není to ta Grangerovic holka?“
„Já... možná... jo.“
„Ale pak tohle musí být ten Weasleyovic kluk!“ vykřikl Lucius a obešel zajatce, aby viděl Ronovi do tváře. „Jsou to oni, Potterovi přátelé – Draco, podívej se na něj, neo není to syn Arthura Weasleyho, jak jen se jen jmenuje –?“
„Jo,“ řekl znovu Draco a stál zády k zajatcům. „Mohl by být.“
Dveře přijímací místnosti se za Harrym rozevřely. Promluvila za ním žena a zvuk jejího hlasu zesíli Harryho strach ještě více.
„Co to má znamenat? Co se stalo, Cisso?“
Bellatrix Lestrangeová obcházela pomalu okolo zajatců a zastavila se po Harryho pravici. Zírala svýma přimhouřenýma očima na Hermionu.
„No tedy,“ řekla tiše, „tohle je ta mudlovská šmejdka? Je to Grangerová?“
„Ano, ano, je to Grangerová!“ vykřikl Lucius, „a vedle ní je zřejmě Potter! Potter a jeho přátelé, všichni zajati!“
„Potter?“ vřískla Bellatrix a poodstoupila, aby na Harryho lépe viděla.
„Jste si tím jisti? Pak tedy musí být okamžitě informován Pán Zla!“
Vyhrnula si levý rukáv a Harry uviděl Znamení Zla vypálené do kůže na jejím rameni a věděl, že se ho dotkne, aby přivolala svého milovaného pána...
„Já jsem ho chtěl zavolat!“ řekl Lucius a jeho ruka stiskla Bellatrixino zápěstí, aby se nemohla znamení dotknout. „Já ho přivolám, Bello. Pottera přivedli do mého domu a tudíž na to mám právo –“
„Máš právo!“ ušklíbla se a pokusila se uvolnit své zápěstí z jeho sevření. „Ztratils všechna svá práva se ztrátou hůlky, Luciusi! Jak se jen opovažuješ! Dej ze mě svoje pracky pryč!“
„Tohle s tebou nemá nic společného, tys toho kluka nezajal –“
„Prosím o prominutí, pane Malfoyi,“ vložil se do jejich rozhovoru Šedohřbet, „ale byli jsme to my, kteří zajali Pottera, a budeme to my, kterým patří zlato –“
„Zlato!“ zasmála se Bellatrix a pořád se pokoušela uvolnit švagrovo sevření, zatímco její pravá ruka šmátrala v hábitu a snažila se vytáhnout hůlku. „Vezmi si své zlato ty špinavý mrchožroute, co bych dělala se zlatem? Zajímá mě jen čest, jakou u něj –“
Najednou přestala bojovat a její černé oči se upnuly na něco, co Harry neviděl. Lucius poté, co se vzdala, odstrčil její ruku a slavnostně vyhrnul svůj rukáv.
„ZASTAV!“ vykřikla Bellatrix, „Nedotýkej se toho, nebo jsme všichni mrtví, jestli teď dorazí Pán Zla!“
Lucius se zastavil s ukazováčkem nad vlastním Znamením. Bellatrix zmizela z Harryho omezeného pohledu.
„Co to je?“ zaslechl, jak říká.
„Meč,“ zavrčel lapač mimo pohled.
„Dej mi ho.“
„Není tvůj, slečinko, je můj, já jsem ho našel.“
Ozvala se rána a červeně se zablesklo. Harry věděl, že lapače někdo omráčil. Z okruhu jeho společníků se ozvalo zavrčení. Scabior vytáhl hůlku.
„Na co si tady hraješ, ženská?“
„Mdloby na vás!“ zakřičela, „Mdloby na vás!“
Ač čtyři na jednu, nebyl jí rovnými soupeři. Byla to čarodějka s úžasnými schopnostmi a žádným svědomím. Padli všichni tak, jak tam stáli, s výjimkou Šedohřbeta, který padl na kolena s vykloubenýma rukama. Koutky očí uviděl Harry Bellatrix, jak se sklání nad vlkodlakem s Nebelvírovým mečem v rukou a obličejem jako vosk.
„Kde jste ten meč našli?“ zašeptala k Šedohřbevoti, když vytáhla svou hůlku z jeho sevření.
„Jak se opovažuješ?“ zavrčel, jelikož jeho ústa byla tím jediným, co se mohlo pohybovat. Zíral na ni a vycenil na ni zuby. „Koukej mě uvolnit, ženská!“
„Kde jste ten meč našli?“ zopakovala a oháněla se mu mečem před obličejem, „Snape ho zaslal do mého trezoru u Gringottových!“
„Byl v jejich stanu,“ zavrčel Šedohřbet. „Povídám ti, uvolni mě!“
Zamávala hůlkou a vlkodlak se postavil, ale obával se k ní přiblížit. Schoval se za křeslem a špinavými zakroucenými nehty se drápal na zádech.
„Draco, odtáhni tu špínu ven,“ řekla Bellatrix a ukázala na muže v bezvědomí. „Jestli nemáš sílu je dorazit, tak je nech na dvorku a já se o ně postarám.“
„Jak se opovažuješ takhle mluvit s Drakem –“ řekla Narcissa zuřivě, ale Bellatrix zařvala.
„Buď zticha! Situace je vážnější, než si dovedeš představit, Cisso! Máme neskutečný problém!“
Postavila se, mírně funěla, dívala se na meč a zkoumala jeho jílec. Pak se otočila ke všem zajatcům.
„Jestli je to opravdu Potter, nesmí mu nikdo ublížit,“ zamumlala spíš k sobě, než k ostatním. „Pán Zla ho chce vyřídit sám... Ale jestli zjistí tohle... Musím... Musím zjistit...“
Obrátila se zpět ke své sestře.
„Zajatce musíme schovat do sklepa, než vymyslím, co budeme dělat dál!“
„Tohle je můj dům, Bello, ty tady nerozkazuješ –“
„Udělej to! Nemáš ani ponětí, v jakém nebezpečí jsme!“ zakřičela Bellatrix. Vypadala vystrašeně a šíleně. Z hůlky jí vyšlehl plamínek a vypálil v koberci díru.
Barcissa na chvilku zaváhala a pak promluvila na vlkodlaka.
„Vezmi ty zajatce dolů do sklepa, Šedohřbete.“
„Moment,“ řekla Bellatrix ostře. „Všechny... kromě té mudlovské šmejdky.“
Šedohřbet zavrčel blahem.
„Ne!“ vykčřikl Ron. „Vezměte si mě, me!“
Bellatrix ho udeila do obličeje. Místností se rozlehl výbuch.
„Jestli při výslechu zemře, budeš další na řadě,“ řekla. „Krvezrádci jsou u mě hned za mudlovskými šmejdy. Vezmi je dolů, Šedohřbete, a ujisti se, že jsou v bezpečí, ale nic dalšího s nimi nedělej – zatím!“
Hodila Šedohřbetovi zpět jeho hůlku a pak vytáhla z pod svých šatů drobný stříbrný nožík. Odvázala Hermionu od ostatních zajatců a odtáhla ji za vlasy doprostřed místnosti, zatímco Šedohřbet zbytek přinutil došourat k dalším dveřím do temného průchodu. Hůlku držel před sebou a tlačil je neviditelnou a nepřekonatelnou silou.
„Myslíš, že mi dovolí si do té holčičky kousnout, až s ní skončí?“ pobrukoval Greyback, kdež je protlačil chodnou. „Asi si jednou nebo dvakrát kousnu, co říkáš, zrzku?“
Harry cítil, jak se Ron třese. Přinutil je, stále zády k sobě svázané, dojít dolů po prudkých schodech, kde jim každou chvíli hrozilo, že uklouznou a zlomí si vaz. Dole byly masivní dveře. Šedohřbet je odemkl klepnutím hůlkou a pak je přinutil vejít do zatuchlé, temné a zplesnivělé místnosti, kde je nechal samotné. Ozvěna zavírajících se dveří ani nedozněla, když se přímo nad nimi ozval hrozivý výkřik.
„HERMIONO!“ zakřičel Ron a začal tak silně bojovat s provazy, které ho svazovaly, až to Harryho překvapilo. „HERMIONO!“
„Tiše!“ řekl Harry. „Buď zticha. Rone, musíme najít způsob –“
„HERMIONO! HERMIONO!“
„Potřebujeme plán, přestaň křičet – musíme se těchhle provazů zbavit –“
„Harry?“ ozvalo se zašeptání v temnotě. „Rone? To jste vy?“
Ron přestal křičet. Poblíž byl slyšet pohyb a pak Harry spatřil, jak se k nim blíží stín.
„Harry? Rone?“
„Lenko?“
„Ano, jsem to já! Ach ne, nechtěla jsem, aby vás chytili!“
„Lenko, můžeš nám pomoct rozvázat ty provazy?“ řekl Harry.
„Ale ano, asi bych mohla... Je tu starý hřebík, který používáme, když něco potřebujeme udělat... Vydržte chvilku...“
Hermiona zeshora znovu zakřičela a zároveň s ní byla slyšet křičící Bellatrix, ale její slova nešlo rozpoznat. Ron znovu zakřičel, „HERMIONO! HERMIONO!“
„Pane Ollivandere?“ zaslechl Harry Lenku. „Pane Ollivandere, máte ještě ten hřebík? Kdybyste se mohl pošoupnout… Mylsím, že byl vedle džbánku s vodou.“
Byla zpět za pár sekund.
„Nehýbej se,“ řekla.
Harry cítil, jak se snaží pevná lana přepižlat. Zeshora slyšeli Bellatrixin hlas.
„Zeptám se tě znovu! Kde jste vzali ten meč? Kde?“
„Našli jsme ho – našli jsme ho – PROSÍM!“ zakřičela Hermiona znovu. Ron bojoval silněji, než obvykle, a zrezivělý hřebík sjel Harrymu na zápěstí.
„Rone, prosím, nehýbej se!“ zašeptala Lenka. „Nevidím, co dělám –“
„Má kapsa!“ řekl Ron, „V kapse mám Zhasínadlo, které je plné světla!“
O pár sekund později se ozvalo cvaknutí a světelné koule, které Zhasínadlo vycuclo z lamp ve stanu, se objevilo ve sklepě. Jelikož ale nemohly najít své původní místo, jen tak poletovaly vzduchem jako drobná sulnce a zaplňovaly podzemní místnost světlem. Harry uviděl Lenčiny oči v jejím bílém obličeji a vedle ní nehybnou postavu Ollivandera, výrobce hůlek, zkroucenou v rohu na podlaze. Rozhlédl se a spatřil své spoluvězně. Deana a skřeta Griphooka, který byl sotva při vědomí a na nohou se držel jen díky provazům, které ho poutaly k lidem.
„Takhle to jde mnohem lépe, díky, Rone,“ řekla Lenka a začala znovu přeřezávat jejich provazy. „Ahoj, Deane!“
Zeshora se ozval Bellatrixin hlas.
„Lžeš ty mudlovská špíno a já to vím! Byli jste uvnitř mého trezoru u Gringottových! Řekni mi pravdu! Řekni mi pravdu!“
Ozval se další hrozivý výkřik.
„HERMIONO!“
„Co jste ještě vzali? Co ještě máte? Řekni mi pravdu nebo tě probodnu tímhle nožem, to ti přísahám!“
„Tam!“
Harry ucítil, jak provazy padají, promnul si zápěstí, otočil se a uviděl Rona pobíhat po sklepě. Díval se na nízký strop a hledal vchod. Dean, který měl obličej od krve a pohmožděný, řekl Lence jen „Díky,“ tam stál a třásl se. Griphook, který padl na podlahu, měl na snědém obličeji plno škrábanců a vypadal omámený a dezorientovaný.
Ron se zkoušel přemístit bez hůlky.
„Není odsud cesta ven, Rone,“ řekla Lenka a sledovala jeho zbytečné snažení. „Z tohohle sklepa se nedá utéct. Taky jsem to nejdřív zkoušela. Pan Ollivander tu je už hodně dlouho a vyzkoušel všechno.“
Hermiona opět křičela. Ten zvuk Harrymu pronikal až do morku kostí, bylo to jako skutečná bolest. I on začal procházet po sklepení, ignoroval jizvu, která ho stále pálila, zkoumal beze smyslu zdi a v srdci věděl, že to k ničemu nepovede.
„Co ještě jste mi vzali, co? ODPOVĚZ! CRUCIO!“
Hermioniny výkřiky se ozývaly ze zdí nad nimi a Ron už témeř vzlykal, když mlátil pěstmi do zdí. Harry v naprostém zoufalství sundal z krku Hagridův váček a nakoukl dovnitř. Vytáhl Brumbálovu zlatonku a zatřásl jí. Doufaje v něco, ale nevěděl v co, mávl svou zlomenou hůlkou, ale nic se nestalo. Ze všeho jako kdyby vyprchal život – zrcátko se zablýsknutím padlo na zem a on uviděl záblesk jasně modrého –
Brumbálovo oko na něj znovu zíraly ze zrcátka.
„Pomozte nám!“ zakřičel na ně v šíleném zoufalství. „Jsme ve sklepě v Malfoyově zámečku, pomozte nám!“
Oko mrklo a bylo pryč.
Harry si ani nebyl jist, jestli tam doopravdy bylo. Nakláněl střep zrcátka na všechny strany, ale nebylo v něm vidět nic, než jen zdi a strop jejich vězení. V patře nimi Hermiona křičela ještě hlasitěji, než dříve a Ron vedle něj křičel jen, „HERMIONO! HERMIONO!“
„Jak jste se dostali do mého trezoru?“ zaslechl Bellatrixin řev. „Pomáhal vám ten špinavý skřet, co je ve sklepě?“
„Dneska jsme ho potkali poprvé!“ zavzlykala Hermiona. „Nikdy jsme nebyli ve vašem trezoru... Není to skutečný meč, je to jen kopie!“
„Kopie?“ zavřískla Bellatrix. „Jak úžasný příběh!“
„Ale to zjistíme snadno!“ ozval se Luciův hlas. „Draco, dojdi dolů pro toho skřeta, řekne nám, jestli je ten meč pravý, nebo ne!“
Harry vyběhl přes sklep k místu, kde ležel Griphook.
„Griphooku,“ zašeptal do skřetova špičatého ucha, „musíš jim říct, že ten meč je falešný, nesmí vědět, že je skutečný. Griphooku, prosím –“
Zaslechl někoho sestupovat po schodech do sklepa. Poté se ozval zpoza dveří Drakův třesoucí se hlas.
„Odstupte. Seřaďte se u zdi. Nic nezkoušejte, nebo vás zabiju!“
Udělali přesně to, co jim řekl. Když se ozvalo odemykání zámku, cvakl Ron Zhasínadlem a světla mu zalétla zpět do kapsy. Ve sklepě byla znovu původní tma. Dveře se rozletěly a Malfoy, bledý a odhodlaný, vešel dovnitř. Hůlku držel přímo před sebou. Odtáhl za paži skřeta a odešel. Dveře se s rámusem zavřely a v tu samou chvíli se sklepem rozlehlo hlasité prásk.
Ron cvakl Zhasínadlem. Do vzduchu z jeho kapsy vylétly tři světelné koule. Světlo odhalilo domácího skřítka Dobbyho, který se právě přemístil mezi ně.
„DOB—!“
Harry praštil Rona do ramene, aby přestal křičet. Ron si uvědomil svou chybu a vypadal vystrašeně. Nad sklepem se ozývaly kroky. Draco táhl Griphooka k Bellatrix.
Dobbyho obrovské oči byly rozšířené. Třásl se od uší až k patě. Byl zpět v domě svých bývalých pánů a bylo jasné, že strachy ztuhl.
„Harry Pottere,“ zakvičel chvějícím se hlasem, „Dobby vás přišel zachránit.“
„Ale jak ses –?“
Harryho slova se utopila v hrozivém výkřiku. Hermiona byla opět mučena. Vrhl se tedy rovnou na to důležité.
„Ty se z tohohle sklepa můžeš přemístit?“ zeptal se Dobbyho, který přikývl a uši mu zapleskaly.
„A můžeš s sebou vzít lidi?“
Dobby znovu přikývl.
„Dobrá. Dobby, chci, abys vzal Lunu, Deana a pana Ollivandera a vzal je do – vzal je do –“
„K Billovi a Fleur,“ řekl Ron. „Do Perleťové chaty na okraji TInworthu!“
Skřítek potřetí přikývl.
„A pak se vrať,“ řekl Harry. „Můžeš to udělat, Dobby?“
„Samozřejmě, Harry Pottere,“ zašeptal drobný skřítek. Přispěchal k panu Ollivanderovi, který byl sotva při vědomí. Chytil pěstí ruku výrobce hůlek a druhou podal Lence a Deanovi. Nikdo z nich se ale ani nepohnul.
„Harry, ym ti chceme pomoct!“ zašeptala Lenka.
„Nemůžeme tě tu nechat,“ řekl Dean.
„Jděte, oba! Uvidíme se u Billa a Fleur.“
Jak Harry promluvil, jeho jizva začala pálit mnohem hůř, než kdy dříve, a na pár sekund se díval ne na tvůrce hůlek, ale na jiného muže, který byl stejně starý a hubený, ale opovržlivě se smál.
„Tak mě zabij, Voldemorte, rád se setkám se Smrtí! Ale má smrt ti nepřinese to, co hledáš... Ještě tolika věcem nerozumíš...“
Cítil Voldemortův vztek, ale když znovu zaslech Hermionin výkřik, vypudil ho z hlavy a vrátil se myšlenkami zpět do sklepa, ke svému vlastnímu utrpení.
„Běžte!“ prosil Harry Lenku a Deana. „Běžte! Dorazíme za vámi, prostě běžte!“
Chytili se skřítkových natažených prstů. Ozvalo se další hlasité prásk a Dobby, Lenka, Dean a Ollivander se ztratili.
„Co to bylo?“ zakřičel jim Lucius Malfoy nad hlavami. „Slyšeli jste to? Co byl ten hluk ve sklepě?“
Harry a Ron se na sebe podívali.
„Draco – ne, zavolej Červíčka! Ať jde a prověří to!“
Místností nad nimi někdo prošel a pak bylo ticho. Harry věděl, že lidé v přijímacím pokoji poslouchali, jestli ze sklepa neuslyší ještě nějaké zvuky.
„Musíme ho zkusit chytit,“ zašeptal Ronovi. Neměli žádnou volbu. Ve chvíli, kdy by někdo vešel do místnosti a zjistil, že tam chybí tři zajatci, bylo by po všem. „Nech tu to světlo,“ pokračoval Harry, když zaslechl, jak někdo sestupuje po schodech za dveřmi. Odstoupili každý na jednu jejich stranu.
„Odstupte,“ ozval se Červíčkův hlas. „Odstupte od dveří. Jdu dovnitř.“
Dveře se rozlétly. Na zlomek sekundy zíral Červíček do prázdného sklepa, zaplněného světlem ze tří drobných světel, která poletovala vzduchem. Pak se na něj Harry s Ronem vrhli. Ron chytil Červíčkovu ruku, ve které držel hůlku, a mrštil jí do vzduchu. Harry mu dal ruku přes ústa a utlumil jeho hlas. Bojovali tiše. Z Červíčkovy hůlky vyletovaly jiskry a jeho stříbrná ruka sevřela Harrymu hrdlo.
„Co se děje, Červíčku?“ zavolal Lucius Malfoy zeshora.
„Nic!“ zavolal zpět Ron slušně napodobeným Červíčkovým sípavým hlasem. „Všechno je v pořádku!“
Harry téměř nemohl dýchat.
„To mě chceš zabít?“ kuckal Harry a pokoušel se vypáčit železné prsty. „Po tom, co jsem ti zachránil život? Dlužíš mi to, Červíčku!“
Stříbrné prsty povolily. Harry to ale neočekával. Vykroutil se překvapeně ze sevření a Červíčkovi stále držel ruku před ústy. Viděl, jak se drobná skelnatá očka toho krysoidního muže rozšířila strachem a překvapením. Zdál se stejně šokován, jako Harry, co že to vlastně jeho ruka udělala, jaký to drobný akt soucitu. Bojoval ale s větší vervou, jako kdyby tu slabou chvilku chtěl napravit.
„A máme to,“ zašeptal Ron, který vytrhl Červíčkovi hůlku z jeho druhé ruky.
Zorničky bezbranného a bezmocného Pettigrewa se roztáhly děsem. Oči mu sjely z Harryho na něco jiného. Vlastní stříbrné prsty se pohybovaly k jeho hrdlu.
„Ne –“
Harry se bez rozmyslu snažil odtáhnout ruku od Červíčka, ale už nebyl způsob, jak ji zastavit. Stříbrný nástroj, který dal Voldemort svému nejzbabělejšímu sluhovi se obrátil proti svému bezbrannému a neužitečnému pánovi. Pettigrew sklízel odměnu za své zaváhání, za jedinou lítostivou chvilku. Přímo před jejich vlastníma očima se sám škrtil.
„Ne!“
I Ron Červíčka pustil a spolu s Harrym zkoušel uvolnit zdrcující kovové prsty z Červíčkova hrdla, ale bylo to zbytečné. Pettigrew začínal modrat.
„Relashio!“ řekl Ron s hůlkou namířenou na stříbrnou ruku, ale nestalo se nic. Pettigrew padl na kolena a v tu chvíli se zeshora ozval Hermionin děsivý výkřik. Červíčkovy oči se v jeho rudém obličeji otočily vzhůru, naposledy sebou zacukal a pak zůstal bez hnutí ležet.
Harry a Ron se na sebe podívali, pak nechali ve sklepě ležet Červíčkovo tělo a vyběhli vzhůru do temného průchodu k přijímacímu pokoji. Opatrně se plížili podél zdi a brzy dorazili ke dveřím přijímací místnosti, které byla pootevřené. Teď viděli přímo na Bellatrix, která se skláněla ke Griphookovi držícímu ve svých dlouhých prstech Nebelvírův meč. Hermiona ležela Bellatrix u nohou a téměř se nehýbala.
„Takže?“ řekla Bellatrix Griphookovi. „Je to skutečný meč?“
Harry čekal se zadrženým dechem a bojoval s bolestí své jizvy.
„Ne,“ řekl Griphook. „Je to padělek.“
„Víš to jistě?“ funěla Bellatrix. „Úplně jistě?“
„Ano,“ řekl skřet.
Obličej jí zalila úleva a všechno napětí zmizelo.
„Dobrá,“ řekla a s neurčitým mávnutím hůlky vryla do skřetova obličeje další hluboký zářez. Skřet zaskučel a padl jí k nohám. Odkopla ho stranou. „A teď,“ řekla hlasem, ve kterém se dal najít triumf, „zavoláme Pána Zla!“
A znovu si vyhrnula rukáv a ukazovákem se dotkla Znamení Zla.
V tu chvíli Harryho začala jizva znovu bolet tak silně, jako kdyby mu někdo rozseknul hlavu. Jeho skutečné okolí se ztratilo. Byl Voldemortem a vychrtlý muž před ním se na něj smál svým bezzubým úsměvem. Cítil vztek, že ho někdo přivolává – varoval všechny, všem jim řekl, aby ho nevolali kvůli ničemu jinému, než Potterovi. Jestli se mýlí...
„Tak mě zabij!“ žádal starý muž. „Nevyhraješ, nemůžeš vyhrát! Ta hůlka nikdy nebude tvá!“
A Voldemortovi povolily nervy. Vězeňskou celu vyplnila záře zeleného světla a křehké staré tělo se zvedlo ze své tvrdé postele a pak mdle dopadlo zpět. Voldemort se vrátil k oknu a neovládal svůj hněv... Jestli nemají dobrý důvod, proč ho volat zpět, budou muset strpět jeho odplatu...
„Řekla bych,“ ozval se Bellatrixin hlas, „že se můžeme zbalit té mudlovské šmejdky. Šedohřbete, jestli chceš, vezmi si ji.“
„NEEEEEEEEEEEEEEEE!“
Ron vpadl do přijímací místnosti. Bellatrix se šokovaně rozhlédla. Obrátila hůlku proti Ronovi –
„Expelliarmus!“ zařval a mířil Červíčkovou hůlkou na Bellatrix. Její hůlka se vznesla do vzduchu. Harry, který vyběhl za Ronem, ji chytil. Lucius, Narcissa, Draco a Šedohřbet se obrátili. Harry zakřičel, „Mdloby na vás!“ a Lucius Malfoy padl na zem. Z hůlek Draka, Narcissy a Šedohřbeta vylétly paprsky světla. Harry sebou mrštil na zem a aby se před nimi schoval, odvalil se za pohovku.
„PŘESTAŇTE, NEBO ZEMŘE!“
Harry funěl, ale vykoukl zpoza rohu pohovky. Bellatrix držela Hermionu, která nebyla při smyslech, a držela jí u hrdla svůj stříbrný nůž.
„Odhoďte hůlky,“ zašeptala. „Odhoďte je, nebo všichni uvidíme, jak moc špinavá její krev je!“
Ron zůstal stát a stále svíral Červíčkovu hůlku. Harry se napřímil a držel Bellatrixinu.
„Řekla jsem, odhoďte je!“ zaječela a přitiskla Hermioně nůž těsněji k hrdlu. Harry si všiml, že se tam Hermioně objevily kapičky krve.
„Dobrá,“ zakřičel a upustil Bellatrixinu hůlku k nohám. Ron to samé udělal s Červíčkovou. Oba zvedli ruce do vzduchu.
„Dobře!“ pošilhávala po nich. „Draco, zvedni ty hůlky! Pán Zla přichází, Harry Pottere! Tvá smrt se blíží!“
Harry to věděl. Jeho jizva pulzovala bolestí a on sám cítil Voldemorta, jak letí oblohou ze vzdáleného místa, přes temné a bouřlivé moře. Brzy bude tak blízko, aby se mohl přemístit přímo k nim a Harry už neznal žádný způsob, jak se dostat pryč.
„A teď,“ řekla Bellatrix jemně, když se k ní Draco vrátil s hůlkami. „Cisso, myslím, že bychom tyhle hrdiny měli znovu svázat, zatímco se Šedohřbet postará o Slečnu Šmejdku. Jsem si jistá, že ti pán zla nebude tu holku vyčítat, Šedohřbete, po tom všem, co všechno jsi pro něj dnes v noci udělal.“
Při posledním slově se zeshora ozval zvláštní zvuk broušení. Všichni pohlédli vzhůru právě včas, aby viděli, jak se křišťálový lustr kýve. Pak začal s hrozivým skřípotem a zlověstným cinkáním padat. Bellatrix stála přímo pod ním. Upustila Hermionu, ta padla s výkřikem stranou. Lustr dopadl na podlahu se zvukem tříštícího se křišťálu a řetězů, které padly na Hermionu a skřeta, který ještě stále svíral nebelvírův meč. Střepy křišťálu se rozlétly na všechny strany. Draco si zakryl svůj zkrvavený obličej.
Harry se chytil šance, když Ron vyběhl k Hermioně, aby ji vytáhl z trosek. Vyskočil přes křeslo a vytrhl Dracovi z ruky všechny tři hůlky. Všechny namířil na Šedohřbeta a vykřikl, „Mdloby na tebe!“ Vlkodlaka trojnásobná síla kouzla zvedla do vzduchu a pak znovu padl a rozplácl se na zemi.
Když Narcissa odtáhla Draka z cesty dalšího zla, zvedla se Bellatrix na nohy a když se oháněla svým stříbrným nožem, létaly její vlasy vzduchem sem a tam. Ale Narcissa namířila hůlku na dveře.
„Dobby!“ zařvala, až dokonce i Bellatrix ztuhla. „Tos byl ty! Tys shodil lustr?“
Drobný skřítek doklusal do místnosti a třesoucím se prstem ukazoval na svou starou paní.
„Nesmíte zranit Harry Pottera,“ zakvičel.
„Zabij ho, Cisso!“ křičela Bellatrix, ale ozvalo se další prásk, Narcissina hůlka vylétla do vzduchu a přistála na druhé straně místnosti.
„Ty špinavá mrňavá zrůdo!“ křičela Bellatrix. „Jak se opovažuješ brát hůlku čarodějky, jak se opovažuješ vzdorovat svým pánům?“
„Dobby nemá pána!“ zakvičel skřítek. „Dobby je svobodný skřítek a přišel zachránit Harry Pottera a jeho přátele!“
Harryho jizva ho zaslepovala bolestí. Matně si uvědomoval, že mají jen málo času, možná pár sekund, než dorazí Voldemort.
„Rone, seber – a jděte!“ vykřikl a hodil po něm jednu hůlku. Pak se sehnul k Griphookovi, vytáhl ho zpod lustru. Zdvihl sténajícího skřeta, který se stále tiskl k meči, přes rameno, chytil se Dobbyho ruky a roztočil se na místě.
Když se vrhal do temnoty, zachytil poslední pohled přijímací místnosti, bledých obličejů Narcissy a Draka, proužku rudých vlasů, které byly Ronovy, a odlesky letícího stříbrného nože, který po něm Bellatrix hodila, když se ztrácel...
K Billovi a Fleur... Perleťová chata... K Billovi a Fleur...
Přemístil se do neznáma. Mohl jen opakovat jméno cíle a doufat, že se tam dostane. Bolest na jeho čele jako kdyby ho probodávala skrz a tíha skřeta ho stahovala dolů. Cítil, jak mu Nebelvírův meč naráží do zad. Dobbyho ruka se mu v té jeho třásla. Přemýšlel, jestli skřítek nechce převzít vedení, vzít je na správné místo, a tak mu mačkal prsty, aby naznačil, že je s nimi spokojen...
A pak dopadli na pevnou zem a ucítili slaný vzduch. Harry padl na kolena, uvolnil Dobbyho ruku a pokusil se Griphooka pomalu uložit na zem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, když se skřet pohnul, ale ten sotva zaskučel.
Harry ve tmě přimhouřil oči. Nedaleko od nich zřejmě byla nějaká chata a vypadalo to, že se před ní někdo pohybuje.
„Dobby, tohle je Perleťová chata?“ zašeptal a svíral obě hůlky, které si vzal s sebou od Malfoyových. Byl připraven bojovat, bude-li to třeba. „Dorazili jsme na správné místo? Dobby?“
Ohlédl se. Domácí skřítek stál jen kousek od něj.
„DOBBY!“
Skřítek se jemně pohupoval a v jeho širokých lesklých očích jako kdyby se odrážely hvězdy. Spolu s Harrym se dívali dolů na stříbrnou rukojeť nože, která vyčnívala ze skřítkova zdvihajícího se hrudníku.
„Dobby – ne – POMOC!“ křičel Harry k chatě, k lidem, kteří se tam pohybovali. „POMOC!“
Nevěděl a nezáleželo mu na tom, jestli to byli kouzelníci nebo mudlové, přátelé nebo nepřátelé, záleželo mu jen na temné skvrně, která se rozšiřovala po Dobbyho hrudi a že skřítek napřáhl k Harrymu své ruce s prosebným pohledem. Harry ho zachytil a položil bokem na chladnou trávu.
„Dobby, ne, neumírej, neumírej –“
Skřítkovy oči k němu zabloumaly a rty se třásly snahou vyslovit poslední slova.
„Harry... Pottere...“
A pak skřítek s drobným zachvěním ztichl a z jeho očí se staly jen obrovské skelné koule, na kterých se odrážely hvězdy z oblohy, které on už ale neviděl.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

BEST software for captcha breaking!

(Mashadom, 13. 12. 2017 10:07)

Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!

Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.

Trest pro tebe

(Takže, 25. 3. 2012 20:28)

Tak laskavě to stáhni, nebo to poženu na poldy. Toto je nelegální překlad!

Nejlepší

(Katka, 28. 8. 2009 22:49)

Nejlepší je si přečíst knihu! Pak teprve víte o čem to to vlastně je!!

chceš ten zbytek?

(Čiko, 20. 1. 2008 17:40)

Když slíbíš, že si stejně koupíš originál a dáš mi mejl, pošlu ti to celé

Kapitoly

(Čiko, 20. 1. 2008 17:18)

nějak jsem pak zapomněl další díly vložit, je jich 36+epilog.Teprve pak to bude úplný konec série

nechybi ti tu nějaka kapitola???

(kris, 20. 1. 2008 13:04)

heej to je jako konec posledního dílu jo???nějaký divný ne????

hele

(pokoko, 3. 12. 2007 19:47)

hele já ti prdím na knihu je to moc dlouhý mě stačí stručný děj