Kapitola patnáctá
Kapitola šestnáctá
Kapitola sedmnáctá

Kapitola patnáctá - Pomsta skřetů

Brzy ráno druhého dne, než se probudili druzí dva, vyrazil Harry v lesích okolo najít ten nejstarší, nejdrsnější a nejhouževnatější strom. V jeho stínu pohřbil oko Pošuka Moodyho a to místo označil vydlabáním malého křížku v kůře stromu. Nebyl to pohřeb s poctou, ale Harry cítil, že by Pošuk spíše chtěl něco takového, než mít oko zastrčené ve dveřích Dolores Umbridgeové. Pak se vrátil do stanu a čekal na ostatní, než se vzbudí a proberou, co se bude dít dál.
Harry a Hermiona tušili, že nejlepší bude nezůstávat na jakémkoli místě příliš dlouhou dobu a Ron s nimi souhlasil s jedinou podmínkou, že jejich další cíl bude poblíž slaninového sendviče. Hermiona zrušila kouzla, která umístila okolo planiny, a Harry s Ronem zamaskovali všechny stopy na zemi, které by mohly prozradit, že se zdrželi právě tady. Pak se přemístili na okraj malého obchodního městečka.
Jakmile postavili stan v zákrytu malého lesíku a obklopili se obrannými zaklínadly, vyrazil Harry přikrytý neviditelným pláštěm pro něco k jídlu. To ale neprošlo tak hladce, jak si plánoval. Ještě se ani nedostal do města, když ho nepřirozený chlad, klesající mlha a náhlé setmění oblohy přinutily zastavit na místě.
„Ale vždyť umíš udělat perfektního patrona!“ protestoval Ron, když se Harry vrátil zpět do stanu s prázdnýma rukama. Nemohl popadnout dech a opakoval jediné slovo, mozkomoři.
„Nemohl jsem… žádného vykouzlit,“ funěl a držel se za bok, ve kterém ho bodalo. „Nechtěl… se zhmotnit.“
Harry se při jejich výrazu zděšení a zklamání cítil zahanbeně. Byla to děsivá zkušenost, vidět mozkomory, jak se z dálky přibližují a uvědomovat si, že se nebude moct chránit. Harryho stálo všechnu jeho sílu pohnout se a utéct a přitom nechat mozkomory pohybovat se mezi mudly, kteří je nemohli vidět, ale cítili beznaděj všude tam, kudy prolétli.
„Takže pořád nemáme co jíst.“
„Sklapni, Rone,“ vyštěkla Hermiona. „Harry, co se stalo? Napadá tě, proč jsi nemohl vykouzlit svého patrona? Včera sis vedl perfektně!“
„Já nevím.“
Seděl hluboko v jednom starém Perkinsově křesle a cítil se ještě poníženejší. Obával se, že se s ním něco stalo. Včerejšek vypadal, jako kdyby to bylo před mnoha lety: Dnes se cítil, jako kdyby mu bylo opět třináct, kdy se on jediný zhroutil v bradavickém expresu.
Ron nakopl nohu křesla.
„Co je?“ zavrčel na Hermionu. „Mám hlad! Od té doby, co jsem skoro vykrvácel, bylo pár prašivek!“
„Tak jdi a probojuj se skrz ty mozkomory sám,“ řekl Harry dotčeně.
„Vydal bych se, ale jestli sis toho nevšiml, mám ruku v šátku!“
„To je jen dobře.“
„Co tím chceš –?“
„samozřejmě!“ křičela Hermiona a plácla se rukou do čela, načež se oba překvapeně utišili. „Harry, dej mi ten medailonek! No tak, šup,“ řekla netrpělivě a luskla na něj, když nereagoval, „ten viteál, Harry, ještě pořád ho máš na krku!“
Napřáhla ruce a Harry si přehodil zlaté řetězy přes hlavu. V tu chvíli, kdy se přestal medailonek dotýkat Harryho kůže, cítil se volný a podivně lehký. Do té doby si ani neuvědomil, že je provlhlý a že mu kručí v žaludku.
„Lepší?“ zeptala se Hermiona.
„Jo, stokrát!“
„Harry,“ řekla, skrčila se před ním a nasadila hlas, jako kdyby mluvila s někým, kdo je na smrtelném loži, „nemyslíš, že bys mohl být posedlý?“
„Co? Ne!“ řekl obranně, „pamatuju si všechno, co jsme udělali od té doby, co ho nosím. Kdybych byl posedlý, nevěděl bych, co dělám, ne? Ginny mi povídala, že si na některé chvíle vůbec nemohla vzpomenout.“
„Hmm,“ řekla Hermiona a dívala se na těžký medailonek. „Tak bychom ho možná jen neměli nosit. Můžeme ho nechat ve stanu.“
„Přece tu nenecháme viteál jen tak povalovat,“ řekl Harry rozhodně. „Jestli ho ztratíme, jestli ho někdo ukradne –“
„No dobrá, dobrá,“ řekla Hermiona, zavěsila si viteál kolem krku a skryla ho za svým tričkem. „Ale budeme se střídat, když ho budeme nosit, aby ho nikdo neměl příliš dlouho.“
„Super,“ řekl Ron naštvaně, „a když jsme si to vyjasnili, můžeme se vydat pro nějaké jídlo?“
„Fajn, ale půjdeme ho hledat někam jinam,“ řekla Hermiona s pohledem na Harryho. „Není důvod zůstávat někde, kde se po kolí potulují mozkomoři.“
Nakonec se na noc usadili na vzdáleném úbočí pole, které patřilo k osamělé farmě, ze které si také vzali vejce a chléb.
„To není krádež, ne?“ zeptala se Hermiona ustaraně, když zhltli míchaná vajíčka s chlebem. „Ne tehdy, když jsem pod kuřecí podestýlkou nechala peníze…“
Ron zakroutil očima a řekl s plnou pusou, „Her-i-ono, neboj fe tolik. Uvolni fe!“
A opravdu bylo mnohem jednodušší se uvolnit, když se pořádně najedli. Hádka o mozkomorech byla v tom všem nočním smíchu zapomenuta a Harry se cítil šťastně, snad i nadějně, když jako první z nich zůstal na noční stráži.
Bylo to jejich první setkání s faktem, že plný žaludek přivádí dobrou náladu, prázdný pro změnu hašteření a beznaděj. Harry tím nebyl příliš překvapen, ještě si vzpomínal na doby, kdy u Dursleyových občas téměř vyhladověl. Hermiona celkem dobře snášela, když museli jíst bobule nebo okoralý chléb ačkoli náladu měla možná o malinko skleslejší, než obvykle, a tvrdošíjně mlčela. Ron byl ovšem odedávna zvyklý na tři chutná jídla denně, možná to byl zvyk od matky z domova, možná od domácích skřítků ze školy, a hlad v něm probouzel zlostně hněvivé nálady, které, když se zkombinovaly s nošením viteálu, byly naprosto odporné.
„Takže kam dál?“ opakoval neustále. Nevypadalo to, že by jeho samotného něco napadlo, jen seděl a dumal nad nedostatkem jídla, ale od Harryho a Hermiony očekával plány do budoucna. Harry a Hermiona strávili nekonečné hodiny přemýšlením, kde by mohli najít ostatní viteály a jak zničit ten jeden, který už měli, ale jelikož neměli žádné nové informace, jejich rozhovory se čím dál častěji opakovaly.
Jelikož Brumbál řekl Harrymu, že věřil, že Voldemort schoval viteály na místech, která pro něj byla důležitá, opakovali si neúprosně místa, ve kterých podle jejich informací Voldemort žil, nebo se objevoval. Sirotčinec, kde se narodil a vyrůstal. Bradavice, ve kterých se vzdělával. U Borgina a Burkse, kde pracoval po škole. Pak v Albánii, ve které strávil roky vyhnanství. To vše byly pilíře, na kterých stavěli své domněnky.
„Tak pojďme do Albánie. Přece nám prohledání celé země nemůže zabrat déle, než hodinu,“ řekl Ron sarkasticky.
„Tam nic být nemůže. Pět svých viteálů měl už předtím, než se přemístil do vyhnanství, a Brumbál si byl jist, že had je ten poslední,“ řekla Hermiona. „Víme, že Had v Albánii není, obvykle bývá s Vol—“
„Neprosil jsem tě, abys to přestala říkat?“
„Fajn! Had je obvykle s Ty-víš-kým – spokojenej?“
„Moc ne.“
„Nevidím smysl v tom, aby něco schovával u Borgina a Burkeho,“ řekl Harry, který nad tím už mnohokrát přemýšlel, ale řekl to znovu, aby přerušil to nepříjemné ticho. „Borgin a Burke byli odborníci na objekty černé magie, viteál by poznali na první pohled.“
Ron si natruc zívl. Harry potlačil silné nutkání něco po něm hodit a přemýšlel dál, „pořád si myslím, že mohl něco skrýt v Bradavicích.“
Hermiona si povzdechla.
„Ale to by to přece Brumbál našel, Harry!“
Harry zopakoval argument, který tuto teorii podporoval.
„Brumbál přede mnou řekl, že nikdy nepředpokládal, že by snad znal všechna bradavická tajemství. Říkám vám, jestli je místo, kam Vol—“
„Hej!“
„Dobrá, TY-VÍŠ-KDO!“ zakřičel Harry, když mu přetekla trpělivost. „Jestli kdy existovalo místo, které bylo pro Ty-víš-koho důležité, byly to Bradavice!“
„Ale no tak,“ posmíval se Ron. „Jeho škola?“
„Jo, jeho škola! Byl to jeho první skutečný domov, místo, které pro něj bylo zvláštní. Znamenalo pro něj všechno a dokonce i poté, co odešel –“
„Mluvíme tu o Ty-víš-kom, mám pravdu? Ne o tobě?“ zeptal se Ron. Popotahoval řetěz viteálu okolo svého krku a Harry dostal chuť ho za něj chytit a uškrtit.
„Řekls nám, že Ty-víš-kdo požádal Brumbála, aby ho poté, co ze školy odešel, zaměstnal, „ řekla Hermiona.
„Správně,“ řekl Harry.
„A Brumbál si myslel, že se tam chtěl vrátit jen proto, aby zkusil najít něco, možná věc, která patřila dalšímu zakladateli, co by mohl proměnit v další viteál?“
„Jo,“ potvrdil Harry.
„Ale nakonec tu práci nedostal,“ řekla Hermiona. „Takže nikdy neměl šanci najít nic z věcí původních zakladatelů školy a schovat to uvnitř!“
„No dobrá,“ rezignoval Harry. „Zapomeňte na Bradavice.“
Bez dalších plánů se vydali do Londýna a skryti pod neviditelným pláštěm se pokusili najít sirotčinec, ve kterém Voldemort vyrůstal. Hermiona se vkradla do místní knihovny a z tamních záznamů zjistila, že tu budovu zbourali už před mnoha lety. Vydali se tedy na místo, kde stávala, ale našli tam jen věžák plný kanceláří.
„Možná bychom mohli zkusit prozkoumat základy,“ nadhodila Hermiona polovičatě.
„Tady by viteál neschovával,“ zareagoval Harry. Věděl to celou dobu. Sirotčinec bylo místo, ze kterého Voldemort utekl, nikdy by tam neschovával část své duše. Brumbál ukázal Harrymu, jak si Voldemort vybíral úkryty podle toho, jak majestátné nebo mystické byly. Tenhle ponurý kousek Londýna byl od Bradavic, Ministerstva, nebo budovy jako byla banka Gringottových se všemi těmi zlatavými mřížemi a mramorovými podlahami tak vzdálen…
Dokonce, i když neměli žádné další nápady, pokračovali ve svém putování po zemi a každou noc z bezpečnostních důvodů stavěli stan na jiném místě. Každé ráno se přesvědčili, že po sobě zahladili všechny stopy, a pak se vydali najít další osamocené a odloučené místo, přemisťovali do lesů, temných skalních štěrbin, purpurových bažin, fuchsiemi pokrytých stěn hor a jednou i do zakryté oblázkové zátoky. Každých zhruba dvanáct hodin si mezi sebou předávali viteál, jako kdyby hráli nějakou zpomalenou zvrácenou hru ‚pošli to dál‘, u které se báli, že pokud se jim nepodaří předat medailonek dál, vyslouží si za odměnu dvanáct hodin nadměrného strachu a úzkosti.
Harryho stále bodala jizva. Jak si všiml, stávalo se to nejčastěji, když nesl viteál. Někdy nedokázal ovládnout svou reakci na bolest.
„Co? Cos viděl?“ chtěl vědět Ron kdykoli uviděl Harryho, jak sebou škubl.
„Obličej,“ zamumlal Harry pokaždé. „Pořád ten samý obličej. Toho zloděje, který něco ukradl Gregorovičovi.“
A Ron se od něj opět otočil a ani se nepokusil skrýt své zklamání. Harry věděl, že Ron doufal, že mu poví nějaké nové informace o jeho rodině nebo o zbytku Fénixova řádu, ale nakonec on, Harry, nebyl televizní přijímač. Viděl jen to, na co v tu chvíli Voldemort myslel. Nedokázal se naladit na cokoli, na co by jen pomyslel. Voldemort ale zjevně myslel pořád na toho neznámého mladíka s úsměvem ve tváři, jehož jméno a počátky, tím si Harry byl jist, neznal Voldemort lépe, než on. Harryho jizva pořád hořela a když mu ten čilý blonďatý chlapec prostupoval pamětí, dokázal se postupně ovládat a potlačit bolest či neklid tak, aby při jakékoli zmínce o zloději před druhými nedával najevo nic, kromě nedočkavosti. Nemohl jim nic dávat za vinu, při té jejich beznadějné honbě za viteály.
Jak se dny protahovaly v týdny, začal Harry podezřívat Rona a Hermionu, že mluví o něm bez něj. Párkrát totiž náhle přestali mluvit ve chvíli, kdy Harry vešel do stanu, a dvakrát je uviděl shrbené nedaleko od stanu, s hlavami u sebe a rychlou mluvou. Pokaždé úplně ztichli, když si uvědomili, že se k nim přibližuje a rychle se tvářili, že jsou zaneprázdněni sbíráním dřeva nebo hledáním vody.
Harry uvažoval, že se možná jen domlouvali nad pokračováním v tom, co teď připomínalo marné toulavé cestování, protože doufali, že pro ně má ještě tajný plán, který jim prozradí až během cesty. Ron už se nesnažil skrývat svou špatnou náladu a Harry se začal obávat, že už i Hermiona byla zklamaná jeho mizerným vůdcovstvím. Beznadějně se pokoušel přemýšlet o dalších místech, kde by viteály mohly být, ale to jediné, co se k němu vracelo, byly Bradavice, a jelikož byl sám, kdo o nich více přemýšlel, zavrhl je.
Jak procházeli krajinou, ubíhal podzim. Teď už stavěli stan na nastlané vrstvě padlých listů. Mlhy od mozkomorů teď doplňovala mlha přírodní a k tomu všemu je začal otravovat vítr a déšť. To, že byla Hermiona čím dál lepší v hledání jedlých hub, jim v žádném případě nemohlo vynahradit samotu, chybějící přátele, nebo jejich úplné izolování od toho, co se ve zbytku světa dělo proti Voldemortovi.
„Má matka,“ řekl Ron jedné noci, když seděli ve stanu na mělčině ve Walesu, „dokáže ze vzduchu vyčarovat jídlo.“
Rozmrzele při tom strkal do kousků spálených šedých rybiček, které měl na talíři. Harry se Ronovi podíval automaticky na krk a viděl, jak ostatně očekával, blyštivý zlatý řetěz viteálu. Ovládl se a nezanadával si na Rona, jehož reakce se, jak věděl, zlepší ve chvíli, kdy si sundá medailonek z krku.
„Tvá matka nemůže vyčarovat jídlo ze vzduchu,“ řekla Hermiona. „To nemůže udělat nikdo. Jídlo je první z pěti Základních výjimek z Gampova zákona o přeměně prvk—“
„Ale no tak, nemluv na mě svahilsky!“ řekl Ron a snažil se dostat rybičku ze svých zubů.
„Není možné vyčarovat z ničeho jídlo! Můžeš ho přivolat, pokud víš, kde je, můžeš ho přeměnit, můžeš ho znásobit, když už nějaké máš –“
„No, nesnaž se násobit tohle jídlo, je to nechutné,“ řekl Ron.
„Harry tu rybu chytil a já jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla! Zjistila jsem, že jsem jediná, kdo tu připravuje jídlo, možná je to proto, že jsem holka?!“
„Ne, je to proto, že tebe tu všichni považujeme za nejlepší čarodějku!“ řekl Ron a střelil po ní pohledem.
Hermiona povyskočila a z jejího cínového plechu na zem jí sjely kousky opečené štiky.
„Zítra můžeš vařit ty, Rone, můžeš zkusit najít přísady a zkusit to, přeměnit je v něco, co se bude dát jíst, a já tu budu sedět a ksichtit se a bědovat na tebe, takže uvidíš, jak se –“
„Tiše!“ řekl Harry, vyskočil na nohy a zvedl obě ruce. „Buďte chvilku zticha!“
Hermiona vypadala pobouřeně.
„Jak můžeš být na jeho straně, když prakticky nevaří –“
„Hermiono, buď zticha, myslím, že někoho slyším!“
Poslouchal s napjatýma ušima, ruce měl stále ve vzduchu, aby jim dal najevo, že stále nemají mluvit. Pak přes všechen ten hluk proudící vody zaslechl znovu hlasy. Ohlédl se na lotroskop, ten se ale nehýbal.
„Ochránilas nás Ševelissimem, že ano?“ zašeptal k Hermioně.
„Udělala jsem všechno, co obvykle,“ zašeptala zpátky, „Ševelissimo, odpuzovací kouzla proti mudlům a zakrývací kouzla, to všechno. Neměli by nás slyšet ani vidět, ať jsou kdokoli.“
Zvuky těžkého prodírání a škrábání spolu se zvukem vytlačených kamenů a větviček jim prozradily, že se k nim dolů po srázu až k mělčině, na které rozbili stan, blíží několik lidí. Vytáhli své hůlky a čekali. Kouzla, kterými okolo sebe vybudovali hradbu, by měla v úplné tmě postačovat na ochranu před mudly a obyčejnými kouzelníky a čarodějkami. Pokud to byli smrtijedi, čekal je pravděpodobně první skutečný test jejich schopností bránit se proti černé magii.
Hlasy byly čím dál hlasitější, ale nepochopitelnější, jak se ta skupinka lidí přibližovala k mělčině. Harry předpokládal, že lidé, kterým hlasy patřily, jsou už jen pár metrů daleko, ale šumění řeky mu neumožňovalo cokoli lépe odhadnout. Hermiona chňapla kabelku a začala v ní hledat. Po chvilce vytáhla troje Ultradlouhé Uši. Jedno si nechala pr osebe, druhé dala Harrymu, třetí Ronovi, všichni si vsunuli konce barevných provázků do uší a druhou stranu vyhodili před vchod do stanu.
Během chvilky Harry uslyšel vyčerpaný mužský hlas.
„Mělo by tu být alespoň pár lososů. Nebo myslíš, že jejich sezóna ještě nepřišla? Accio losos!“
Ozvalo se pár zřetelných zaplesknutí a pak zvuk, který dával najevo, že ryby dorazily ke kouzelníkům. Někdo vděčně zavrčel. Harry si zasunul ultradlouhé ucho hlouběji do toho svého. Přes bublání řeky slyšel ještě více hlasů, ale nemluvili anglicky, ani jiným lidským jazykem, který kdy slyšel. Byl to drsný a nelibozvučný hlas, souvislé chrastění, zvuky vycházející snad přímo z hrdla. Zdálo se, že tam byli dva mluvčí, jeden s hlubším, pomalejším a druhý s vyšším hlasem.
Za plachtou se roztančily plameny ohně a díky jejich záři na stan dopadaly obrovské stíny. Nádherná vůně pečených lososů se donesla až k nim a trápila jejich hladové žaludky. Pak se ozvalo cinkání příborů a první muž znovu promluvil.
„Tady, Griphooku, Gornuku.“
Skřeti! Naznačila Hermiona ústy k Harrymu, který přikývl.
„Díky,“ řekli skřeti společně anglicky.
„Takže jak dlouho jste vlastně vy tři na cestě?“ zeptal se nový, jemný a příjemný hlas. Byl Harrymu odněkud povědomý. Představoval si pupkatého přívětivého muže.
„Šest týdnů… sedm… už ani nevím,“ řekl unavený muž. „Během prvních pár dnů jsem potkal Griphooka a nedlouho poté jsme spojili své síly s Gornukem. Je dobré mít alespoň nějakou společnost.“ Pak následovalo ticho, během kterého nože skřípaly o talíře a občas se zvedly ze země cínové hrnky. „A co přinutilo tebe odejít, Tede?“ pokračoval muž.
„Věděl jsem, že po mně půjdou,“ odpověděl přívětivě Ted a Harry náhle poznal, o koho šlo. Byl to otec Tonksové. „Zaslechl jsem, že se kolem nás během posledního týdne potulovali smrtijedi a tak jsem se rozhodl před nimi utéct. Odmítl jsem se už z principu zaregistrovat jako mudlorozený, chápete, takže jsem věděl, že bude jen otázka času, že nakonec budu muset stejně utéct. Má žena by měla být v pořádku, je čistokrevná. A pak jsem tady potkal Deana, kdy to bylo, někdy před pár dny, synu?“
„Jo,“ ozval se další hlas a Harry, Ron a Hermiona se po sobě podívali, tiše, ale vzrušeně, protože všichni poznali hlas Deana Thomase, jejich kamaráda z Nebelvíru.
„Mudlorozený, co?“ zeptal se první muž.
„To nevím jistě,“ řekl Dean. „Taťka od mamky odešel, když jsem byl ještě dítě. Nemám ale důkaz, že to byl kouzelník.“
Na chvilku se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen hryzání. Pak promluvil znovu Ted.
„Musím říct, Dirku, že jsem překvapen, že jsem tě potkal. Těší mě to, ale překvapuje. Říkalo se, že tě chytili.“
„Chytili,“ řekl Dirk. „Už jsem byl na cestě do Azkabanu, když se mi povedlo utéct. Omráčil jsem Dawlishe a sebral jsem mu koště. Bylo to jednodušší, než jsem si myslel. Myslím, že v tu dobu nebyl ve své kůži. Možná ho někdo omámil – to bych takovému kouzelníkovi nebo čarodějce chtěl poděkovat, protože mi zřejmě zachránili život.“
Chvíli bylo opět ticho, ve kterém bylo slyšet jen praskání ohně a proud vody v řece. Pak Ted řekl,“ A co vy dva tady? Měl jsem, ehm, pocit, že skřeti byli celou dobu s Vy-víte-kým.“
„To jste měl špatný pocit,“ řekl vyšší skřetí hlas. „My se k nikomu nepřidáváme. Tohle je kouzelnická válka.“
„Proč se tedy skrýváte?“
„Považují mě za drzého,“ řekl skřet s hlubším hlasem. „Odmátl jsem splnit žádost, kterou jsem považoval za nemístnou, a pak jsem zjistil, že má osobní bezpečnost je v ohrožení.“
„O co tě požádali?“ zeptal se Ted.
„O něco, co uráželo mou rasu,“ odpověděl skřet drsnějším a méně lidským hlasem. „Nejsem domácí skřítek.“
„A co ty, Griphooku?“
„Jsem na tom podobně,“ řekl skřet s vyšším hlasem. „Banka Gringottových už není pod vládou mé rasy. Nepřipouštím, aby mi velel kouzelník.“
Dodal si něco pod vousy ve skřetí hatmatilce a Gornuk se zasmál.
„Co to bylo za vtip?“ zeptal se Dean.
„Řekl,“ odpověděl Dirk, „že jsou věci, které si ani kouzelníci nepřipouští.“
Chvilku bylo ticho.
„Já to nechápu,“ řekl Dean.
„Před svým odchodem jsem jim něco trošku odplatil,“ řekl Griphook.
„Propána – tedy pro skřeta, měl bych říct,“ opravil se Ted spěšně. „Nezamkl jsi náhodou smrtijeda v jednom z těch starých trezorů s extrémním zabezpečením?“
„Kdybych to udělal, ani ten meč by mu nepomohl dostat se ven,“ odpověděl Griphook. Gornuk se znovu zasmál a tentokrát se usmál i Dirk.
„Dean ani já to pořád nechápeme,“ řekl Ted.
„To ani Severus Snape, ačkoli to neví,“ řekl Griphook a dva skřeti se rozesmáli příšerným smíchem. Harry uvnitř stanu samým vzrušením téměř nedýchal – podívali se s Hermionou na sebe a poslouchali tak pozorně, jak jen mohli.
„To jsi o tom neslyšel, Tede?“ zeptal se Dirk. „O těch dětech, které se pokusily ukrást Nebelvírův meč ze Snapovy ředitelny v Bradavicích?“
Harrymu jako kdyby tělem projel elektrický proud, napnul mu každý nerv v těle a přikoval ho k zemi.
„O tom jsem nic neslyšel,“ řekl Ted, „ani ve Věštci to nebylo, co?“
„To těžko,“ zachechtal se Dirk. „Tady Griphook mi řekl, že to slyšel od Billa Weasleyho, který pro banku pracuje. Jedno z těch dětí, které se meč pokoušely ukrást, byla Billova mladší sestra.“
Harry se podíval na Hermionu a Rona, kteří svírali ultradlouhé uši tak pevně, jako kdyby to bylo záchranné lano. „Ona a pár jejích přátel se dostali do Snapovy kanceláře a rozbili prosklenou vitrínu, ve které zřejmě meč schovával. Když se jej snažili dostat po schodech, Snape je chytil.“
„Pak jim tedy Bůh žehnej,“ řekl Ted. „Co si mysleli, že ho použijí proti Ty-víš-komu? Nebo snad proti Snapovi?“
„Ať si mysleli, že s ním udělají cokoli, Snape se rozhodl, že na současném místě meč není v bezpečí,“ řekl Dirk. „O pár dní později, jakmile dostal od Ty-víš-koho souhlas, poslal meč do Londýna, aby ho skryl u Gringottových.“
Skřeti se začali znovu smát.
„Pořád ten vtip nechápu,“ řekl Ted.
„Je to padělek,“ zaskřehotal Griphook.
„Nebelvírův meč?!“
„Ano. Je to kopie – dokonalá kopie, musím říct – ale vyrobili ji kouzelníci. Originál vytvořili skřeti před stovkami let a má jisté vlastnosti, které mají jen skřety vyrobené zbraně. Ať je pravý Nebelvírův meč kdekoli, není v trezoru u Gringottových.“
„Už chápu,“ řekl Ted. „A předpokládám dobře, že jste se tohle smrtijedům neobtěžovali říct?“
„Nemělo smysl je s tou informací obtěžovat,“ řekl Griphook samolibě a teď už se ke smíchu Gornuka a Dirka přidali i Ted a Dean.
Uvnitř stanu Harry zavřel oči a přál si, aby někdo položil otázku, na kterou chtěl znát odpověď, a po minutě, která mu utekla desetkrát pomaleji, než obvykle, se Dean nakonec přinutil zeptat – i on byl koneckonců Ginnyin bývalý přítel a když na to Harry pomyslel, píchlo ho u srdce.
„Co se stalo s Ginny a s těmi ostatními? S těmi, kteří se pokusili ukrást meč?“
„No, potrestali je krutě,“ odpověděl Griphook lhostejně.
„Ale jsou v pořádku, ne?“ zeptal se Ted rychle, „Weasleyovi nepotřebují mít další nemocné dítě, řekl bych.“
„Neutrpěli žádnou vážnou újmu na zdraví, pokud je mi známo,“ řekl Griphook.
„To měli štěstí,“ řekl Ted. „S tím, co se o Snapovi povídá, můžeme být rádi, že jsou naživu.“
„Ty tomu tedy věříš, Tede?“ zeptal se Dirk. „Věříš, že Snape zabil Brumbála?“
„Samozřejmě, že věřím,“ řekl Ted. „Nechceš tu jen tak sedět a tvrdit mi, že s tím má Potter něco společného?“
„V téhle době je těžké věřit čemukoli,“ zamumlal si Dirk.
„Já Harry Pottera znám,“ řekl Dean. „A myslím si, že je opravdu důležitý – Vyvolený, či jak m uteď říkají.“
„Jo, mnozí by tomu chtěli věřit, synu,“ řekl Dirk, „včetně mě. Ale kde vlatně je? Skrývá se, jak to tak vypadá. Nemyslíš, že kdyby uměl něco, co my ne, nebo kdyby pro něj něco hrálo, bojoval by teď se zdravým odporem, namísto skrývání se? A všichni víme, že proti němu Věštec zahájil dobrou štvanici –“
„Věštec?“ zasmál se Ted. „Jestli ten plátek ještě čteš, pak si zasloužíš, aby ti bylo lháno, Dirku. Jestli chceš fakta, zkus číst Jinotaj.“
Ozvalo se zakuckání, říhnutí a někomu začalo rychle tlouct srdce. Dirk polkl rybí kost. Pak vyprskl, „Jinotaj? Ten bláznivý cár papíru Xena Láskoráda?“
„V současné době už není tak bláznivý,“ řekl Ted. „Možná by ses na něj měl mrknout, Xeno tam vydává všechny ty věci, co Věštec ignoruje, a v posledním čísle už nebyla ani zmínka o Muchlorohých chropotalech. Jak dlouho ho nechají tisknout pravdu nevím. Ale Xeno na první stránce každého vydání tiskne zprávu, že všichni, kteří jsou proti Ty-víš-komu, by měli pomáhat Harry Potterovi.“
„Klukovi, který se vypařil ze světa, těžko může někdo pomoct,“ řekl Dirk.
„Přemýšlej, už to, že ho ještě nechytili, je úspěch,“ řekl Ted. „Rád bych se od něj přiučil, jak zůstat svobodný, o to se tu přece všichni snažíme, ne?“
„Jo, no, v tom máš pravdu,“ řekl Dirk těžce. „Se všemi těmi informátory ministerstva, kteří po něm jdou, bych čekal, že ho dávno budou mít. Tedy pokud ho už nechytili, nezabili a nenechávají si to pro sebe.“
„To neříkej, Dirku,“ zamumlal Ted.
Opět se rozhostilo ticho, přerušované jen cinkáním vidliček a nožů. Když opět promluvili, jejich téma bylo, kde přespí – jestli na úpatí nebo na vršku lesnatého svahu. S tím, že je les lépe ukryje, uhasili oheň, pak vylezli zpět na svah a jejich hlasy se ztratily v dáli.
Harry, Ron a Hermiona smotali ultradlouhé uši. Harry, který celou dobu, kdy tajně naslouchali svým sousedům, potlačoval touhu promluvit, ze sebe teď nemohl dostat jedinou větu. Zmohl se jen na „Ginny – ten meč – “
„Já vím!“ řekla Hermiona.
Skočila po své kabelce a tentokrát do ní ponořila svou ruku až po rameno.
„Tady… to… máme…“ procedila mezi zuby a tahala něco, co bylo evidentně hodně hluboko. Světlo světa spatřil pomalu nejprve roh zdobeného obrazu a Harry jí spešně vyběhl pomoci. Jak táhli z kabelky portrét Phinea Nigella z kabelky, mířila na něj Hermiona celou dobu hůlkou a byla připravena seslat jakékoli kouzlo, pokud by to bylo potřeba.
„Jestli někdo vyměnil skutečný meč za padělek v době, když byl v Brumbálově kanceláři,“ funěla, když opřeli obraz o stěnu stanu, „Phineas Nigellus by to viděl, jeho obraz visí přímo za vitrínou!“
„Tedy pokud zrovna nespal,“ řekl Harry, ale když si Hermiona klekala k prázdnému plátnu, dech měl stále zadržený. Pak namířila hůlkou na obraz, odkašlala si a pak řekla:
„Ehm – Phineasi? Phineasi Nigellusi?“
Nestalo se nic.
„Phineasi Nigellusi?“ zkusila to Hermiona znovu. „Profesore Blacku? Prosím, mohli bychom si s vámi promluvit? Prosím?“
„ ‚Prosím‘ vždycky pomáhá,“ řekl chladný sarkastický hlas a Phineas Nigellus vešel do svého portrétu. V tu chvíli Hermiona zakřičela:
„Obscura!“
Přes bystré černé oči Phinea Nigella se omotala černá páska a on kvůli tomu narazil do rámu a zakřičel bolestí.
„Co to – jak se opovažujete – co jste zač?“
„Je mi moc líto, profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „ale je to nutná prevence!“
„Sundejte ze mě ten odporný přídavek! Sundejte to, žádám vás! Ničíte hodnotný kus umění! Kde to jsem? Co se děje?“
„Nezáleží na tom, kde jsme,“ řekl Harry a Phineas Nigellus ztuhl a přestal se snažit sundat si namalovanou černou pásku.
„Není to snad hlas nepolapitelného pana Pottera?“
„Možná,“ řekl Harry a věděl, že to vzbudí zájem. „Máme na vás pár otázek – o Nebelvírově meči.“
„Ach tak,“ řekl Phineas Nigellus a obrátil hlavu k Harrymu, jako kdyby snad doufal, že Harryho zahlédne, „ano. Ta hloupá holka se tam chovala velmi nerozumně –“
„Sklapněte a nepomlouvejte mou sestru,“ řekl Ron hrubě. Phineas Nigellus pohrdavě zvedl obočí.
„Kdo tu ještě je?“ zeptal se a otáčel hlavou ze strany na stranu. „Váš tón mě uráží! Ta holka a její přátelé extrémně nerozumně riskovali. Krást věci řediteli.“
„Nekradli,“ řekl Harry. „Ten meč není Snapův.“
„Patří škole profesora Snapa,“ řekl Phineas Nigellus. „Jaký nárok si na něj dělala ta Weasleyovic holka? Zasluhuje si svůj trest, stejně jako ten hlupák Longbottom a ta bláznivka Láskorádová!“
„Neville není hlupák a Lenka není bláznivka!“ řekla Hermiona.
„Kde to jsem?“ zopakoval Phineas Nigellus a začal zovu bojovat s páskou přes oči. „Kam jste mě to vzali? Proč jste mě odnesli z domu mých praotců?“
„To neřešte! Jak Snape potrestal Ginny, Nevilla a Lenku?“ zeptal se Harry naléhavě.
„Profesor Snape je poslal do zapovězeného lesa, aby tam udělali nějakou práci pro to nemehlo Hagrida.“
„Hagrid není nemehlo!“ řekla Hermiona pronikavě.
„A Snape si mohl myslet, že to byl trest,“ řekl Harry, „ale Ginny, Neville a Lenka se s Hagridem zřejmě dobře bavili. Zapovězený les… už čelili stokrát horším věcem, než je zapovězený les!“
Cítil se uvolněně. Představoval si, že dostali horší trest, možná dokonce až samotnou kletbu Cruciatus.
„Co jsme ale ve skutečnosti chtěli vědět, profesore Blacku, je, zda si někdo, ehm, nepůjčil ten meč? Třeba kvůli vyčištění – nebo tak něco!“
Phineas Nigellus znovu přestal zápasit s páskou přes oči a zachechtal se.
„Mudlorozená,“ řekl, „zbraně vyrobené skřety nepotřebují čištění, prostá dívko. Skřetí stříbro odpuzuje tak obyčejné věci, jako je pozemský prach, a vstřebává to, co je posílí.“
„Neříkejte o Hermioně, že je prostá,“ zaprotestoval Harry.
„už mě nudí vaše odmlouvání,“ řekl Phineas Nigellus. „Možná je čas, abych se vrátil zpět do ředitelny?“
Zatímco se snažil s páskou přes oči tápavě najít stranu obrazu, aby se dostal zpět do svého rámu v Bradavicích, Harryho něco náhle napadlo.
„Brumbál! Můžete k nám přivést brumbála?“
„Co prosím?“ zeptal se Phineas Nigellus.
„Portrét profesora Brumbála – nemohl byste jej přivést sem do vašeho portrétu?“
Phineas Nigellus se obrátil směrem k Harryho hlasu.
„Evidentně tu nejsou ignorantní jen mudlorození, Pottere. Portréty v Bradavicích mohou spolu rozmlouvat, ale nemohou se dostat ven z hradu, s výjimkou návštěv svých portrétů na jiných místech. Brumbál sem se mnou přijít nemůže a po tom, jak jste se mnou zacházeli, vás ujišťuji, že ani já už se sem nevrátím!“
Harry sklíčeně sledoval, jak Phineas znásobil svou snahu odejít ze svého obrazu.
„Profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „nemohl byste nám, prosím, prozradit, kdy někdo naposledy vyndal meč z vitríny? Tedy, než ho vyndala Ginny?“
Phineas si netrpělivě odfrkl.
„Mám dojem, že naposledy byl Nebelvírův meč pryč z vitríny tehdy, když s ním profesor brumbál zlomil prsten.“
Hermiona švihla pohledem po Harrym. Ani jeden z nich nechtěl před Phineasem Nigellusem říkat víc. On sám konečně našel východ z obrazu.
„Tak tedy sbohem vám všem,“ řekl kousavě a začal se ztrácet z dohledu. Už mu byl vidět jen konec klobouku, když Harry náhle vykřikl.
„Počkejte! Řekl jste Snapovi, že jste tohle viděl?“
Phineas Nigellus strčil svou hlavu s páskou zpět do obrazu.
„Profesor Snape má na práci mnohem důležitější věci, než řešit výstřednosti Albuse Brumbála. Dobrou noc, Pottere!“
S těmi slovy se ztratil úplně a zanechal po sobě jen špinavý rám.
„Harry!“ vyjekla Hermiona.
„Já vím!“ vykřikl Harry. Sám se nedokázal ovládnout a rozmáchl se naprázdno do vzduchu. Bylo to mnohem víc, než v co se odvážil doufat. Procházel se po stanu a cítil, že musel ujít snad kilometr. Už ani neměl hlad. Hermiona cpala portrét Phinease Nigelluse zpět do kabelky. Když ji pak zavřela, hodila kabelku stranou a usmála se na Harryho.
„Ten meč dokáže ničit viteály! Skřetí ostří vstřebává jen to, co je posílí – Harry, ten meč vstřebal baziliščí jed!“
„A Brumbál mi ho nedal už tehdy právě proto, že s ním chtěl zničit ten medailonek –“
„ – a musel si uvědomit, že ti ho nebudou chtít dát, když ti ho odkáže v poslední vůli –“
„ – takže vytvořil kopii –“
„ – a umístil ji do vitríny –“
„ – a skutečný meč nechal… Kde?“
Zírali na sebe navzájem. Harry cítil, že odpověď je velmi blízko, jako kdyby se téměř houpala nad nimi ve vzduchu. Proč mu to Brumbál neřekl? Nebo to snad řekl, ale Harry si to v tu chvíli neuvědomil?
„Přemýšlej!“ zašeptala Hermiona. „Přemýšlej! Kde by ho mohl nechat?“
„V Bradavicích ne,“ řekl Harry a začal znovu pochodovat po stanu.
„Někde v Prasinkách?“ nadhodila Hermiona.
„V chroptící chýši?“ řekl Harry. „Tam nikdy nikdo nechodí.“
„Ale Snape ví, jak se tam dostat, nebylo by to riskantní?“
„Brumbál Snapovi věřil,“ připomněl jí Harry.
„Ne natolik, aby mu řekl, že vyměnil meče,“ řekla Hermiona.
„Jo, to máš pravdu!“ řekl Harry a při zmínce na Brumbála se cítil ještě povzbuzenější, když věděl, že Brumbál měl přece jen nějaké výhrady, ačkoli slabé, ke Snapově důvěryhodnosti. „Že by ten meč schoval někde mimo Prasinky? Co myslíš, Rone? Rone?“
Harry se rozhlédl. Na jeden krátký moment si myslel, že Ron ze stanu odešel, ale pak si uvědomil, že leží na spodním patře palandy a vypadá strnule.
„Takže jste si na mě vzpomněli?“ řekl.
„Cože?“
Ron si odfrkl, když se podíval na spodek horního patra palandy a řekl:
„Pokračujte si, nenechte mě, abych vám rušil legraci.“
Harry zmateně zíral na Hermionu, od které očekával pomoc, ale ta zavrtěla hlavou, zjevně stejně v rozpacích, jako on.
„Co se děje?“ zeptal se Harry.
„CO? Nic se neděje,“ řekl Ron a pořád odmítal podívat se na Harryho. „Alespoň podle tebe není, takže co.“
Nad jejich hlavami se ozvalo pár dopadajících kapek. Začalo pršet.
„No, něco se určitě děje,“ řekl Harry. „Takže ven s tím.“
Ron seskočil z postele a postavil se. Vypadal zvláštně, jako kdyby nebyl ve své kůži.
„Dobře, ven s tím. Nečekej ode mě, že budu výskat radostí, protože jsme přišli na další zatracenou věc, kterou musíme najít. Prostě si ji připiš na seznam těch nesmyslů, o kterých nic nevíš.“
„Já nic nevím?“ zopakoval harry. „Já nic nevím?“
Kap, kap, kap. Déšť byl čím dál hustější, dopadal na jejich listy pokrytý stan i na bublající vodu v temnotě venku. Harryho se zmocnila hrůza. Ron říkal přesně to, o čem musel myslet celou dobu a čeho se on, Harry, bál.
„Nehodlám tady strávit celej život,“ řekl Ron, „abych měl celou dobu zavázanou ruku, nic k jídlu a mrzly mi záda každou noc. Jen jsem doufal, že po těch pár týdnech budeme už něco mít.“
„Rone,“ řekla Hermiona tak tichým hlasem, že Ron mohl předstírat, že ho přes hlasité bouchání deště na stan neslyšel.
„Myslel jsem si, že víš, do čeho jdeš,“ řekl Harry.
„Jo, to jsem si myslel taky.“
„Takže která část z toho není podle tvých představ?“ zeptal se Harry. Na obranu mu teď přicházel jeho hněv. „To sis myslel, že budeme pobývat ve špičkových hotelích? Každý druhý den najdeme viteál? Myslel sis, že budeš u maminky zpátky na Vánoce?“
„Mysleli jsme si, že víš, co budeme dělat!“ křičel Ron a postavil se. Jeho slova ranila Harryho, jako kdyby to byl ostrý nůž. „Mysleli jsme si, že Brumbál ti řekl, co máš dělat, že máš nějaký skutečný plán!“
„Rone!“ řekla Hermiona, tentokrát znatelně nahlas přes všechen ten déšť nad hlavami, ale on ji opět ignoroval.
„Pak tedy promiň, že tě zklamu,“ řekl Harry a jeho hlas byl chladný. „Byl jsem s vámi úplně od začátku. Řekl jsem vám všechno, co vím od Brumbála. A pokud sis toho nevšiml, našli jsme jeden viteál –“
„Jo, a zbavit se ho chceme tak rychle, jako najít ty ostatní – takže jinými slovy, kdo ví kdy.“
„Sundej si ten medailonek, Rone,“ řekla Hermiona neobvykle vysokým hlasem. „Prosím, sundej si ho. Nemluvil bys takhle, kdybys ho na sobě neměl celý den.“
„Ale jo, mluvil by,“ řekl Harry, který nechtěl slyšet žádné omluvy Ronova chování. „Myslíš, že jsem si nevšiml, co si vy dva šeptáte za mými zády? Myslíš, že mě nenapadlo, že si tohle myslíte?“
„Harry, my jsme ne—“
„Nelži!“ vypálil na ni Ron. „Ty jsi to říkala taky, říkalas, že jsi zklamaná, že sis myslela, že se ještě někam pohneme –“
„Neřekla jsem to takhle – Harry, neřekla!“ začala brečet.
Po stanu stékaly kapky dešě, po obličeji Hermiony slzy a vzrušení, které se objevilo před pár minutami, teď rychle zmizelo, jako kdyby nikdy neexitovalo. Ohňostroj, který jen zapufal a zhasl a zanechal po sobě jen temno, vlhko a chladno. Nebelvírův meč byl skryt kdo ví kde a ve stanu byli jen tři náctiletí, kteří dosáhli jen toho, že – zatím – nezemřeli.
„Takže proč tu ještě jsi?“ zeptal se Harry Rona.
„Podívej se na mě,“ řekl Ron.
„Tak jdi domů,“ navrhl Harry.
„Jo, možná bych měl!“ vykřikl Ron a popošel pár kroků k Harrymu, který se nepohnul. „neslyšels, co říkali o mé sestře? Ale tobě na tom vůbec nezáleží, vždyť je to jen zapomenutej les, Harry Já-čelil-už-horším-věcem Potter se přece nezajímá o to, co se jí tam stalo. Ale já se o to zajímám, jsou tam všichni ti obrovští pavouci a ty další věci –“
„Řekl jsem jen, že tam byla s ostatními, s Hagridem –“
„Jo, já to chápu, tobě na ní nezáleží! A co ten zbytek mé rodiny, ‚Weasleyovi nepotřebují mít další nemocné dítě,‘ slyšels to?“
„Jo, já –“
„Nezajímalo tě, co to znamená, co?“
„Rone!“ vykřikla Hermiona a vložila se mezi ně. „Nemyslím, že by to znamenalo, že se stalo cokoli nového, cokoli, o čem bychom nevěděli. Přemýšlej, Rone, Bill už je zjizvený, hodně lidí už muselo vidět, že George přišel o ucho a ty máš ležet na smrtelné posteli s kropenatkou, myslím, že to nic víc neznamenalo –“
„Takže ty myslíš, co? No dobrá, nebudu si o ně dělat starosti. Pro vás je to všechno v pořádku, když jsou vaši rodiče v bezpečí –“
„Moji rodiče jsou mrtví!“ křičel Harry.
„A moji mohou být taky!“ vyjel na něj Ron.
„Tak jdi! Zařval Harry. „Jdi k nim zpátky, předstírej, že ses vyléčil z kropenatky a maminka tě nakrmí a –“
V tom Ron náhle sáhl do pláště. Harry zareagoval, ale než byla hůlka kteréhokoli z nich venku, Hermiona zvedla svou.
„Prestego!“ zakřičela a mezi ní, Harrym a Ronem se vzepnul neviditelný štít. Síla kouzla všechny odhodila stranou a Harry a Ron na sebe zírali z obou stran neviditelné bariéry, jako kdyby se viděli poprvé v životě. Harry cítil k Ronovi zničující nenávist. Něco se mezi nimi zlomilo.
„Sundej si ten viteál,“ řekl Harry.
Ron si strhl řetěz z krku a pohodil medailonek do nejbližšího křesla. Obrátil se na Hermionu.
„Co budeš dělat ty?“
„Co tím myslíš?“
„Zůstáváš tu, nebo co?“
„Já…“ vypadala zmateně. „Ano – ano, zůstávám. Rone, řekli jsme si, že půjdeme s Harrym, že mu pomůžeme –“
„Chápu. Vybrala sis jeho.“
„Rone, ne – prosím – vrať se, vrať se!“
Zadrželo ji její vlastní štítové kouzlo. Ve chvíli, kdy jej zrušila, se Ron vytratil do tmy. Harry stál tiše a nehnutě, poslouchal Hermionu, jak vzlyká a volá jeho jméno do lesů.
Po pár minutách se vrátila s ubrečeným obličejem a zakoktala:
„Je p-p-pryč! P-přemístil se!“
Padla do křesla, schoulila se do klubíčka a začala brečet.
Harry se cítil zmateně. Sklonil se, zvedl viteál a pověsil si ho kolem krku. Sundal z Ronovy postele přikrývku a hodil ji Hermioně. Pak vylezl na svou postel, lehl si, zíral na stropní plachtu a poslouchal kapky deště.

Kapitola šestnáctá - Godrikův Důl

Když se Harry následujícího dne vzbudil, trvalo mu hodnou chvilku, než si vzpomněl, co se stalo. Pak dětinsky doufal, že to byl jen sen, že Ron je pořád s nimi a nikam se neztratil. Přesto, když se podíval na palandu dolů, uviděl jen prázdnou postel. Měl nutkání odvracet od postele oči, asi jako je člověk odvrací od mrtvoly.
Seskočil dolů ze své postele a očima se snažil nedívat na Ronovo lůžko. Hermiona, která už připravovala v kuchyni jídlo, Harrymu nepopřála dobré jitro, ale odvrátila se od něj okamžitě, jakmile vešel.
Je pryč, říkal si Harry. Je pryč. Musel na to myslet, když se umýval, oblékal, jako kdyby opakování mohlo zmírnit nastalý šok. Je pryč a už se nevrátí. A to byla prostá pravda, což Harry věděl, protože jejich ochranná kouzla bránila Ronovi, aby je našel a vrátil se k nim, jakmile z tohohle místa jednou odejdou.
Při snídani nikdo nemluvil. Hermioniny oči byly opuchlé a ubrečené.. Vypadalo to, že vůbec nespala.
Když si balili věci, Hermiona se loudala. Harry věděl, proč se chtěla zdržet na místě, kde stanovali – párkrát ji viděl, jak se dychtivě rozhlíží po okolí a byl si jist, že si vsugerovávala, jak slyší v silném dešti kroky, ale žádná zrzatá postava se mezi stromy neukázala. Pokaždé, kdy ji Harry napodobil, rozhlédl se okolo sebe (protože sám ve skrytu duše doufal) a neviděl nic, než jen promočené lesy, vzplál v něm kousek vzteku.
Pořád slyšel Rona, jak mu říká, „Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ a pak ucítil bodnutí v žaludku.
Hladina zablácené řeky vedle nich se rychle zvedala a hrozilo, že se brzy převalí přes břeh až na jejich násep. Přesto čekali ještě další hodinku navíc oproti obvyklému času, kdy se přemisťovali ze svých tábořišť. Nakonec, když přebalili potřetí celou kabelku, neomhla už Hermiona najít žádný další důvod pro odložení odchodu.
Ona i Harry se chytili za ruce a přemístili se na návětrnou, vřesem pokrytou stráň.
Ve chvíli, kdy dorazili, pustila Hermiona Harryho ruku a šla od něj pryč – sedla si na velký kámen s hlavou na kolenou a, jak Harry poznal, třásla se vzlykáním. Sledoval ji a přemýšlel, že by měl jít a uklidnit ji, ale něco ho drželo na místě. Všechno uvnitř něj zchladlo a napjalo se.
Opět viděl ten Ronův pohrdavý výraz v obličeji. Harry procházel vřesem, obcházel místo ve velkém kruhu, jehož středem byla rozrušená Hermiona, vztyčoval zaklínadly hradbu, jako to obvykle dělala ona, aby jim zajistil bezpečí.
O Ronovi během několika dalších dnů vůbec nemluvili. Harry se rozhodl, že už nikdy jeho jméno nevysloví a Hermiona tušila, že nemá smysl znovu vytahovat ten problém na světlo, i když občas v noci, když si o ní Harry myslel, že spí, ji slýchal brečet.
Mezitím začal Harry vytahovat Pobertův plánek a zkoumat ho při světle své hůlky. Vždy chvilku čekal, že se v chodbách Bradavic objeví Ronova tečka, což by dokazovalo, že se vrátil do pohodlného hradu, kde byl díky své čisté krvi v bezpečí. Ale Ron se na mapce neukazoval a Harry se brzy přistihl, jak na mapce zírá na jméno Ginny v dívčích ložnicích, doufá, že síla jeho pohledu jí do snů přenese jeho myšlenky a doufá, že je v pořádku.
Během dne se snažili odhadnout možnou skrýš, ve které by mohl být Nebelvírův meč, ale čím více o těch místech, kde by jej Brumbál mohl schovat, mluvili, tím více zoufalé a za vlasy přitažené jejich nápady byly. Ať si Harry lámal hlavu sebevíc, nemohl si vzpomenout, že by Brumbál kdykoli zmiňoval nějaké místo, na kterém by mohl cokoli ukrýt. Občas nevěděl, jestli je více naštvaný na Rona, nebo na Brumbála. Mysleli jsme si, že víš, co děláš... Mysleli jsme si, že ti Brumbál řekl, co máš dělat... Mysleli jsme si, že máš skutečný plán!
Nemohl to dlouho odmítat. Ron měl pravdu. Brumbál mu v podstatě nenechal vůbec nic. Povedlo se jim najít jeden viteál, ale neměli potuchy, jak ho zničit. Ostatní viteály byly tak nedosažitelné, jak jen mohly být. Téměř ho zachvátila beznaděj. Překvapilo ho, že teď začal přemýšlet o tom, jak byl troufalý, když přijal nabídku svých přátel na doprovod na té klikatě nesmyslné cestě. Nevěděl nic, neměl žádné nápady a souvisle a bolestivě čekal známky chvíle, kdy mu i Hermiona sdělí, že má všehoo dost. Že končí.
Mnoho večerů teď trávili téměř absolutním tichem. Hermiona vytáhla obras Phinease Nigelluse a položila ho na židli, jako kdyby dokázal nahradit prázdné křeslo, které po Ronově odchodu zbylo. I přes všechny své sliby, že je už nikdy nepřijde navštívit, nevydržel Phineas Nigellus nepřijít zjistit více o tom, co Harry chystá, a opakovaně se vracel jednou za pár dnů, ač stále s páskou přes oči. Harry byl nakonec rád, že ho vidí, protože jim dělal společnost, ačkoli byl Phineas sarkastický a posmíval se jim.
Pochvalovali si nové informace o tom, co se v Bradavicích děje, ačkoli Phineas Nigellus nebyl dokonalý informátor. Uctíval Snapea, prvního ředitele od svého odchodu, který pocházel ze zmijozelské koleje, a tak museli být opatrní a nekritizovat nebo nepokládat nepatřičné otázky o Snapovi. Pak totiž Phineas Nigellus obvykle okamžitě odcházel z portrétu pryč.
Občas jim ale předal útržky z toho, co se děje. Snape, jak se zdálo, čelil stálému spiknutí těch skalně protestujících studentů. Ginny měla zákaz chodit do Prasinek. Snape obnovil staré nařízení o zákazu scházení tří a více studentů a formování neoficiálních studentských kroužků, které jako první zavedla Umbridgeová. Ze všech těch informací Harry vytušil, že Ginny, a pravděpodobně s ní i Neville a Lenka, se snažili udělat vše pro to, aby udrželi při životě Brumbálovu armádu. Těch pár skoupých informací vedlo Harryho k myšlence, že by Ginny strašně moc chtěl vidět, až se z toho cítil, jako kdyby ho bolel žaludek. Ale stejně tak ho to znovu přinutilo myslet na Rona a také na Brumbála a na Bradavice samotné, které postrádal téměř tak silně, jako svou bývalou přítelkyni.
Když Phineas Nigellus mluvil o Snapově tvrdých opatřeních, Harry ucítil na zlomek sekundy posedlost, když si představil, že by se měl prostě vrátit do školy a přidat se k destabilizaci nově nastoleného Snapova režimu. Nechat se krmit a spát v pohodlné posteli a nechat ostatní, ať se starají, se v tu chvíli zdálo být tou nejlákavější vyhlídkou na světě.
Ale pak si vzpomněl, že je Nežádoucí č. 1, že je na něj vypsána odměna celých deset tisíc galeonů a že objevit se v dnešní době u brány do Bradavic je stejně nebezpečné, jako jít přímo na ministerstvo kouzel.
Phineas Nigellus tento fakt vlastně bezděky zdůrazňoval tím, že mu utíkaly otázky na téma pobytu Harryho a Hermiony. Hermiona mu pak vždy ukázala vnitřní stranu kabelky a Phineas Nigellus po takových rozloučeních pravidelně po následujících několik dní odmítal přijít zpět.
Venku mezitím počasí chladlo a chladlo. Neopovážili se zůstat na jakémkoli místě příliš dlouho, takže místo toho, aby zůstali v jižní anglii, kde byla velká zmrzlá země tím nejhorším strašákem, bloudili napříč celou zemí a zůstávali na úbočích hor, kde jim plískanice bušila na stěny stanu. Podobně tak jim bylo nepříjemné, když stanovali v mokřinách, které celý stan zaplnily chladivou vodou. Skryli se i na ostrově uprostřed skotského jezera na ostrůvku, kde se stan v noci prakticky schoval před okolním světem. Cestou stihli spatřit i mihotání světel na vánočních stromcích za okny několika domků a Harry se rozhodl znovu navrhnout to, co pro ně bylo posledním polem neoraným. Právě dojedli neobvykle dobré jídlo – Hermiona se pro něj vypravila (skrytá pod neviditelným plíštěm) do supermarketu (a úzkostlivě házela do otevřené pokladny peníze, když odcházela) a Harry si pomyslel, že když teď má žaludek plný boloňských špaget a konzervovaných hrušek, mohl by ji mnohem snáze přesvědčit, než se mu to dařilo doposud.
Také měl na jazyku návrh, aby na pár hodin neměli viteál, který teď visel na kraji palandy za nimi, na krku.
„Hermiono?“
„Hmm?“ byla schoulená v jednom z propadlých křesel s Příběhy básníka Beedleho. Nedokázal pochopit, co ještě se snaží vyčíst z té knihy, která sama o sobě byla velmi krátká, ale jak se zdálo, zkoušela z ní stále ještě něco vyluštit, protože měla vedle sebe na rameni křesla Odeklínačův slabikář.
Harry si odkašlal. Cítil se přesně tak, jako v podobném okamžiku před mnoha lety, když žádal profesorku McGonagallovou, aby mu povolila výlety do Prasinek, ačkoli sám nepřesvědčil Dursleyovy, aby mu podepsali jeho povolení.
„Hermiono, přemýšlel jsem a –“
„Harry, mohl bys mi s něčím pomoct?“
Zjevně ho neposlouchala. Nakláněla se k Příběhům básníka Beedleho.
„Podívej se na tenhle symbol,“ řekla a ukázala na vršek stránky. Nad tím, co podle Harryho tušení byl kus příběhu (což nemohl potvrdit, jelikož neuměl číst runy), byl obrázek trojúhelníkového oka přeťatého svislou čarou.
„Nikdy jsem nechodil na Starodávné runy, Hermiono.“
„To vím, ale tohle není runa a není ani ve Slabikáři. Pořád jsem si myslela, že je to jen obrázek oka, ale není! Někdo ho sem dokreslil, podívej, do té knihy původně nepatří. Nepřipadá ti, že už jsme ho někde viděli?“
„Ne... Ne, počkej,“ řekl Harry a podíval se blíž. „Není to ten samý symbol, který měl na svatbě kolem krku zavěšený Lenčin taťka?“
„Přesně to si myslím já!“
„Pak je to Grindelwaldovo znamení.“
Zírala na něj s otevřenou pusou.
„Cože?“
„Řekl mi to Krum...“
Převyprávěl jí celý příběh, který mu na svatbě odvyprávěl Viktor Krum. Hermiona vypadala užasle.
„Grindelwaldovo znamení?“
Střídavě se dívala na Harryho a na ten divný symbol. „Nikdy jsem neslyšela o tom, že by Grindelwald používal nějaké znamní. Není o tom žádná zmínka nikde, v ničem, co jsem o něm četla.“
„No, jak říkám, Krum tvrdil, že je ten symbol vyřezaný v Kruvalu a že ho tam vyrobil Grindelwald.“
Hermiona se zamračeně zanořila zpět do křesla.
„To je hodně podivné. Jestli je to symbol černé magie, co dělá v knize dětských příběhů?“
„Jo, je to divné,“ řekl Harry. „A jeden by řekl, že ho Brousek pozná. Byl to přece ministr a expert na černou magii.“
„To vím... Možná si myslel, že to bylo jen oko, stejně jako já. Všechny ostatní příběhy mají nad názvy takové obrázky.“
Nepromluvila, ale dál upřeně zírala na to podivné znamení. Harry se tedy zkusil znovu vrátit ke své původní myšlence.
„Hermiono?“
„Hmm?“
„Přemýšlel jsem o tom, že – že chci vyrazit do Godrikova Dolu.“
Podívala se na něj, oči měla rozostřené a on si byl jist, že stále přemýšlí nad tím záhadným symbolem v knize.
„Ano,“ řekla. „Ano, o tom jsem taky přemýšlela. Asi bychom opravdu měli.“
„Slyšelas mě dobře?“ zeptal se.
„Samozřejmě, že slyšela. Chceš jít do Godrikova Dolu. Souhlasím. Myslím, že bychom tam jít měli. Nenapadá mě nic jiného, kde by mohl být. Bude to nebezpečné, ale čím více o tom přemýšlím, tím pravděpodobnější je, že tam bude.“
„Ehm – co tam bude?“ zeptal se Harry.
V tu chvíli vypadala tak zmateně, jako se on cítil.
„No přece ten meč, harry! Brumbál musel vědět, že se tam budeš chtít vrátit, Godrikův Důl je místo, kde se narozil Godrik Nebelvír –“
„Opravdu? Nebelvír pochází z Godrikova Dolu?“
„Harry, otevřel sis vůbec někdy Dějiny čar a kouzel?“
„Ehm,“ řekl a poprvé za celé ty měsíce se smál a cítil se dobře. Svaly na jeho obličeji mu podivně strnuly. „Možná jsem ji otevřel, chápeš, když jsem si ji koupil... Jen jednou...“
„No, říkala jsem si, že ti to dojde, když je ta vesnice pojmenovaná po něm,“ řekla Hermiona. Mluvila přitom jako za mlada, jinak, než jak obvykle mluvívala na jejich cestě. Harry od ní napůl čekal informaci, že byla v knihovně. „O té vesnici je v Dějinách čar a kouzel minimálně drobná zmínka, počkej...“
Otevřela kabelku a začala v ní hledat, načež konečně našla a vytáhla svůj výtisk jejich staré školní učebnice, Dějin čar a kouzel od Batyldy Bagshotové, ve kterém pak začala hledat a hledala tak dlouho, než našla tu stránku, kterou hledala.
„ ‚Poté, co byla podepsána v roce 1689 Mezinárodní dohoda o ukrývání, začali se kouzelníci nadobro ukrývat. Možná, že bylo přirozené, když uvnitř velké komunity budovali svá vlastní malá společenství. Mnoho malých vesniček a osad přilákalo některé kouzelnické rodiny, které se spojily za účelem vzájemné pomoci a ochrany. Vesničky Tinworsh v Cornwallu, Horní Praporníkov v Yorkshiru a Vydrník svatého Drába na jižním pobřeží Angliebyly domovem pro svazky kouzelnických rodin, které žily po boku tolerantních a občas pomatených mudlů. Nejoslavovanější z těchto polokouzelnických obydlí je, pravděpodobně, Godrikův Důl, vesnička v západní části země, kde se zrodil bájný kouzelník Godrik Nebelvír a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vytvořil první Zlatonku. Hřbitov je tam plný jmen pradávných kouzelnických rodin a právě to vysvětluje bezpochyby příběhy, které se po mnoho staletí tradují o kostele za hřbitovem.‘
Ty a tví rodiče nejste zmíněni,“ řekla Hermiona a uzavřela knihu, „protože profesorka Bagshotová neprobírá nic mladšího, než události z konce devatenáctého století. Ale chápeš? Godrikův Důl, Godrik Nebelvír, Nebelvírův meč – nemyslel si snad Brumbál, že by ti to mohlo dojít?“
„Ale jo...“
Harry nechtěl přiznat, že o tom meči vůbec nemyslel, když navrhl, aby se vydali do Godrikova dolu. Pro něj je smysl té vesnice ve hrobech jeho rodičů, dům, ve kterém on sám těsně utekl smrti a osoba Batyldy Bagshotové.
„Pamatuješ si, co říkala Muriel?“ zeptal se nakonec.
„Kdo?“
„Vždyť víš,“ zaváhal. Nechtěl říkat Ronovo jméno. „Ginnyina prateta. Na svatbě. Ta, která tvrdila, že máš vychrtlé kotníky.“
„Ach,“ řekla Hermiona. Byl to trapný moment – Harry věděl, že vycítila ve vzduchu Ronovo jméno, proto rychle pokračoval.
„Říkala, že Batylda Bagshotová stále v Godrikově Dole žije.“
„Batylda Bagshotová,“ zamumlala Hermiona a přejela ukazováčkem přes Batyldino vystouplé jméno na přebalu Dějin čar a kouzel. „No, myslím –“
Nadechla se tak dramaticky, že se Harrymu obrátily vzhůru nohama vnitřnosti. Vytáhl hůlku a díval se na vchod do stanu, kde napůl očekával ruku, která se bude prodírat vchodovou kapsou, ale nic tam nebylo.
„Co je?“ řekl, napůl rozhněvaně, napůl s úlevou. „Proč jsi to udělala? Myslel jsem si, žes viděla, jak nám vchod do stanu rozepíná smrtijed –“
„Harry, co když Batylda má ten meč? Co když jí jej svěřil?“
Harry nad tím přemýšlel. Batylda byla teď velmi stará žena a podle Muriel, byla senilní. Bylo by možné, že by u ní Brumbál opravdu skryl Nebelvírův meč? A kdyby ano, pak tedy Brumbál hodně vsázel na náhodu – nikdy neřekl, že meč vymění za padělek a stejně tak nezmínil, že se s Batyldou přátelil. Teď ovšem nebyla pravá chvíle začít bloumat nad Hermioninou teorií, ne v okamžiku, kdy byla tak překvapivě svolná, že souhlasila s Harryho nejtajnějším přáním.
„To mohl opravdu udělat! Takže se vydáme do Godrikova Dolu?“
„Ano, ale musíme si to nejdřív pečlivě promyslet, Harry.“ Seděla teď vzpřímeně a Harry poznal, že vidina plánu jí zvedla náladu stejě, jako jemu. „Na začátek si musíme si procvičit přemisťování pod neviditelným pláštěm a možná by neškodily deziluzní kouzla, nebo pokud chceme projít celou vesnici, měli bychom použít mnoholičný lektvar? V tom případě musíme od někoho sehnat pár vlasů. Osobně dávám přednost tomuhle, čím těžší bude nás odhalit, tím lépe...“
Harry ji nechal mluvit a přikyvoval a souhlasil vždy, když se zastavila, ale v myšlenkách byl úplně někde jinde. Poprvé od té doby, co zjistil, že Nebelvírův meč u Gringottových je pouhý padělek, cítil vzrušení.
Vracel se domů, do místa, kde měl rodinu. Byl to právě Godrikův Důl, kde by, nebýt Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by zvát přátele k nim domů... Dokonce mohl mít i sourozence... Mohla to být jeho matka, která by mu dělala dort k sedmnáctým narozeninám. Život, který ztratil, si nikdy dříve nepředstavoval tak skutečně, jako právě teď, když věděl, že navštíví místo, kde to všechno ztratil.
Poté, co Hermiona té noci odešla do postele, vytáhl tiše z Hermioniny kabelky svůj batoh a z něj album, které kdysi dostal od Hagrida. Poprvé za dlouhé měsíce si prohlédl staré fotografie svých rodičů, kteří se na na něj z fotografií smáli a mávali mu. To byla jeho jediná vzpomínka, kterou na ně měl.
Harry by do Godrikova dolu nejradši vyrazil hned ráno dalšího dne, ale Hermiona měla jiné plány. Jelikož byla přesvědčená, že Voldemort bude od Harryho očekávat návrat do místa, kde zahynuli jeho rodiče, byla rozhodnutá, že vyrazí nejdřív tehdy, až budou mít ty nejlepší převleky. Trvalo jim to tedy ještě týden. Jakmile získali tajně pár vlasů od nevinných mudlů, kteří nakupovali na Vánoce, a procvičili si společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, pak teprve Hermiona souhlasila, že se vydají na cestu.
Do vesnice se měli přemístit ve skrytu tmy a tak bylo pozdní odpoledne, když konečně vypili mnoholičný lektvar, který Harryho proměnil v holohlavého mudlovského muže ve středních letech a Hermionu v malou a nenápadnou ženu. Kabelku, která obsahovala veškerý jejich majetek (mimo viteálu, který Harry měl zavěšený okolo krku), měla zastrčenou do vnitřní kapsy svého kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a pak se opět ponořili do dechberoucí temnoty.
S tlukotem srdce otevřel Harry oči. Stáli ruku v ruce v zasněžené uličce pod temně modrou oblohou, na které začaly poblikávat první noční hvězdy. Po obou stranách cesty stály chalupy a v jejich oknech zářily vánoční ozdoby. Nedaleko od nich jim žár zlatavých světel dával najevo, že jsou poblíž středu vesnice.
„Všechen tenhle sníh!“ zašeptala Hermiona pod pláštěm. „Proč jsme nepřemýšleli o sněhu? Po všech těch bezpečnostních opatřeních tady nakonec necháme stopy! Musíme se jich cestou zbavovat. Jdi první, já se o to postarám –“
Harry ale nechtěl do vesnice vcházet jako pantomimický kůň, který se schovává a kouzelně po sobě zakrývá stopy.
„Sundejme si plášť,“ řekl Harry a když viděl, jak je Hermiona vystrašená, dodal, „ale no tak, vždyť nevypadáme jako my a okolo nás nikdo není.“
Uložil si plášť do saka a vydali se s lehkostí vpřed. Když procházeli okolo dalších chalup, ledový vzduch jim omrazoval bličeje. Každý z těch domů mohl být ten, kde žili James a Lily, nebo kde teď žije Batylda. Harry zíral na vchodové dveře, na sněhem zatížené střechy, na přední verandy a vzpomínal, jestli mu náhodou některá nepřijde povědomá, ačkoli si sám uvědomoval, že to není možné, že mu bylo jen něco málo přes rok, když to místo navždy opustil. Ani si nebyl jist, jestli ten správný dům uvidí. Nevěděl, co se stalo, když lidé chráněni Fideliovým kouzlem zemřeli. Pak se malá ulička, kterou procházeli, stočila doleva a přímo před nimi se rozevřelo náměstíčko, srdce vesničky.
Uprostřed bylo cosi jako válečný památník, obepnutý světly a částečně zatemnělý větrem zavátým vánočním stromem. Bylo tam i pár ovchůdků, pošta, hospoda a drobný kostel, jehož obarvené sklo zářilo po náměstí všemi barvami.
Sníh tu byl ušlapaný. V místě, kde po něm lidé denně chodili, byl těžký a kluzký.Vesničané přímo před nimi procházeli a míjeli se, ale vidět je moc nebylo – lampy na náměstí stěží osvětlily jejich postavy. Jakmile se otevřely a zase zavřely dveře do hospody, zaslechli úryvek smíchu a populární hudby. Pak se zevnitř kostela ozvala koleda.
„Harry, myslím, že je Štědrý večer!“ řekla Hermiona.
„Vážně?“
Ztratil přehled o čase. Noviny už neviděli celé týdny.
„Jsem si tím jistá,“ řekla Hermiona s očima upřenýma na kostel. „Budou... budou tam, ne? Tvá mamka a taťka? Vidím za kostelem hřbitov.“
Harry pocítil vzrušení, které se nebylo povzbuzením, ale spíše obavou. Když teď byl tak blízko, váhal, jestli ho chce vůbec vidět. Možná Hermiona vytušila, jak se cítil, protože ho chytla za ruku a poprvé po dlouhé době vyrazila první. Napůl cesty přes náměstí se ale úplně zastavila.
„Harry, podívej!“ Ukazovala na válečný památník. Jak okolo něj procházeli, přeměnil se. Namísto obelisku popsaného jmény se objevila socha tří lidí – muže s neupravenými vlasy a s brýlemi, ženy s dlouhými vlasy a dítěte v jejích rukou, chlapce, sedící na ženině náručí. Na jejich hlavách ležel sníh a připomínal tak načechrané bílé čepičky.
Harry se přiblížil a zíral na obličeje svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že tu bude socha... Bylo tak zvláštní vidět sebe vytesaného v kameni, to šťastné dítko bez jizvy na čele...
„Pojďme,“ řekl Harry, když se nabažil pohledu. Obrátili se a vyrazili směrem ke kostelu. Jak přecházeli přes ulici, podíval se přes rameno a zjistil, že se socha proměnila zpět ve válečný památník.
Když se přibližovali ke kostelu, byl zpěv čím dál hlasitější. Harrymu se sevřel krk, silně mu to připomínalo Bradavice, Protivu, který zpíval uvnitř brnění koledy s neslušně upravenými texty, nebo dvanáct vánočních stromků ve Velkém sále, Brumbála, jak má na hlavě čepec, který vyhrál v souboji, nebo Rona v ručně pleteném svetru...
Vchod na hřbitov chránila branka. Hermiona ji zatlačila tak tiše, jak jen mohla, a společně se jí prosoukali. Na obou stranách vratké cesty ke kostelním dveřím ležel hluboký nedotčený sníh. Brodili se sněhem a když procházeli okolo budovy, zanechávali za sebou hlubokou stopu. Celou dobu se snažili zůstat ve stínu zářivých oken.
Za kostelem vyčnívaly ze sněhové pokrývky, která v záři oken nabírala modré, rudé, zlaté a zalené barvy, řady zasněžených náhrobků. Harry se přesunul k nejbližšímu hrobu a ruku měl stále připravenou na své hůlce.
„Podívej se na to, je to nějaký Abbott, možná je to vzdálený příbuzný Hannah!“
„Mluv tiše,“ požádala ho Hermiona.
Procházeli po hřbitově dál a dál a za sebou zanechávali temné stopy ve sněhu, dívali se na epitafy na starých náhrobních kamenech a tu a tam mrkli do všeobjímající temnoty, aby se ujistili, že jsou sami.
„Harry, tady!“
Hermiona byla o dvě řady náhrobků vedle. Musel se k ní probrodit a srdce mu přitom pozitivně tlouklo.
„Je to –?“
„Ne, ale podívej!“
Ukázala na temný kámen. Harry se sklonil a viděl na zmrzlém, lišejníkem porostlém žulovém kameni slova „Kendra Brumbálová“ a o kousek vedle spatřil i jméno její dcery, Ariany. Pod jmény byla data narození a smrti a také tam byl epitaf:
Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
Takže Rita Holoubková a Muriel měly alespoň v něčem pravdu. Rodina Brumbálova tu opravdu žila a část jí tu zahynula.
Vidět ten hrob bylo mnohem horší, než o něm jen slyšet. Harry si nemohl pomoci a přemýšlel, že s Brumbálem mají oba kořeny v tomto hřbitově a že Brumbál mu to mohl říct, přesto se nikdy byť jen nezmínil. Mohli to místo navštívit spolu. Na chvíli si Harry představoval, jak sem přichází s Brumbálem, jaké spojení mezi nimi mohlo být, jak moc to pro ně mohlo znamenat. Ale Brumbálovi se to, že jejich příbuzní jsou pohřbeni blízko u sebe na stejném hřbitově, zdálo zřejmě nepodstatné, tedy alespoň pro tu práci, kterou měl Harry udělat.
Hermiona se dívala na Harryho a on byl rád, že je jeho obličej ve stínu. Přečetl si znovu slova na náhrobním kameni. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Nerozuměl tomu, co ta slova znamenají. Byl si ale jist, že je vybral Brumbál, jako nejstarší člen rodiny, když jeho matka zemřela.
„Jsi si jist, že nikdy nezmínil –?“ začala Hermiona.
„Ne,“ řekl Harry úsečně a se slovy „jdeme hledat dál,“ se otočil a přál si, aby ten náhrobek nebyl býval viděl. Nechtěl, aby jeho vzrušenou úzkost nakazil vztek.
„Tady!“ zakřičela Hermiona znovu o chvilku později z temnoty. „Ne, promiň, myslela jsem si, že na tom je napsáno Potter.“
Stírala drolící se porostlý kámen a zírala na něj s mírným zamračením.
„Harry, pojď sem na chvilku zpět.“
Nechtěl, aby ho zdržovala, a tak se k ní sněhem došoural jen velmi pomalu.
„Copak?“
„Podívej se na tohle!“
Hrob byl extrémně starý a zvětralý, takže Harry téměř nemohl přečíst jméno. Hermiona mu ukázala symbol pod jménem.
„Harry, to je ten symbol z knihy!“
Zíral na místo, na které ukazovala. Kámen byl tak zničený, že šlo těžce přečíst, co tam bylo vryto, ačkoli pod téměř nečitelným jménem byl vidět trojúhelníkovitý symbol.
„Jo... Mohl by být...“
Hermiona rozsvítila svou hůlku a namířila ji na jméno na náhrobku.
„Je tu napsáno Ig – Ignotus, myslím...“
„Půjdu dál hledat hrob mých rodičů, nevadí?“ řekl jí Harry hlasem, který chvílemi nevypadal jako jeho, nechal ji za sebou skrčenou nad starým hrobem a vydal se dál.
Tu a tam rozeznával příjmení, které, podobně jako Abbott, znal ze školy. Občas bylo na hřbitově až několik generací jedné kouzelnické rodiny. Harry podle dat dokázal říct, jestli vymřeli, nebo se jen odstěhovali z Godrikova Dolu. Čím dále postupoval mezi hroby a s každým novým náhrobkem rostlo očekávání a obava.
Temnota a ticho mu náhle přišly mnohem nepříjemnější. Harry se s obavami rozhlédl, myslel na mozkomory, a pak si uvědomil, že vánoční koledy už skončily a že rozhovory a spěch věřících mizely, jak se návštěvníci odebírali zpět k náměstí a domů. Někdo uvnitř kostela právě zhasl světla.
Pak se z temnoty o pár metrů dál ozval Hermionin hlas potřetí, ostrý a jasný.
„Harry, jsou tady... přímo tady.“
A on podle tónu jejího hlasu věděl, že tentokrát je to opravdu jeho otec a matka. Přešel k ní a cítil se, jako kdyby mu na hruď tlačilo něco těžkého, ten samý pocit, který měl těsně po Brumbálově smrti, žal, který mu tlačil na srdce a plíce.
Náhrobek byl jen dvě řady od Kendry a Ariany. Byl z bílého mramoru, podobně jako náhrobek Brumbálových, a slova na něm šla přečíst snadno, protože ve tmě téměř zářila. Harry si nepotřeboval klekat nebo se velmi přibližovat, aby si přečetl slova, která byla na náhrobním kameni vyrytá.
JAMES POTTER
NAROZEN 27. BŘEZNA 1960
LILLY POTTEROVÁ
ZEMŘEL 31. ŘÍJNA 1981 NAROZENA 30. LEDNA 1960
ZEMŘELA 31. ŘÍJNA 1981
Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt
Harry si ta slova přečetl pomalu, jako kdyby měl jen jednu šanci pochopit jejich smysl, a pak je přečetl nahlas.
„ ‚Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt‘...“ Najednou mu v mysli vyvstanula hrozná myšlenka a s mírnou panikou ze sebe dostal, „není to myšlenka, které se drží smrtijedi? Proč je to tady?“
„Neznamená to poražení smrti tak, jak to berou smrtijedi, Harry,“ řekla Hermiona jemně. „Znamená to... chápeš... žít dál, žít i po smrti.“
Ale oni nežili, pomyslel si Harry. Byli pryč. Prázdná slova nemohla přemoci fakt, že ostatky jeho rodičů leží pod sněhem a kamenem, bez zájmu a v nevědomosti. A pak přišly slzy, dříve, než je mohl zastavit, teplé mu tekly z očí a pak hned mrzly na obličeji. Mělo snad smysl je utírat nebo předstírat, že se nic neděje? Nechal je dopadat, rty měl pevně sevřené a díval se dolů na silnou vrstvu sněhu, která skrývala místo, kde byly ostatky jeho rodičů, z nichž dnes zřejmě zbyly už jen kosti, nebo prach. Ani nevěděli, nebo se nezajímali o to, že jejich žijící syn stojí tak blízko, jeho srdce stále tluče, živé, díky tomu, že se sami obětovali. Skoro si přál, aby pod sněhovou peřinou mohl ležet s nimi.
Hermiona jej opět chytla za ruku a pevně ji sevřela. Nemohl se na ni podívat, alespoň ji tedy i on pevně chytil, zhluboka vdechoval noční vzduch a snažil se uklidnit, získat nad sebou ztracenou kontrolu. Měl sem něco přinést, něco, co by jim tu mohl nechat, a ani na to nepomyslel, a celý hřbitov byl bez lístku a promrzlý. Ale Hermiona zvedla svou hůlku, zatočila jí ve vzduchu a najednou před nimi vykvetla vánoční růže. Harry ji chytil a položil na hrob svých rodičů.
Hned poté, co vstal, chtěl odejít. Nemohl tam stát delší dobu. Objal Hermionu okolo ramen, ona objala jeho kolem pasu a pak se vydali společně tiše sněhem okolo Brumbálovy matky a sestry zpět k temnému kostelu a ven ze hřbitovní branky.

Kapitola sedmnáctá - Batyldino tajemství

„Harry, zastav.“
„Co se děje?“
Právě dorazili ke hrobu neznámého Abbotta.
„Někdo tam je. Někdo nás sleduje, řekla bych. Tam, za křovím.“
Stálitiše, drželi se za ruce a hleděli na neproniknutelnou temnou zeď hřbitova. Harry ake neviděl nic.
„Jsi si jistá, že tam někdo je?“
„Viděla jsem, jak se tam něco pohnulo. Přísahám…“
Uvolnila se z jeho sevření, aby mohla rukou vytáhnout hůlku.
„Vypadáme jako mudlové,“ připomenul jí Harry.
„Mudlové, kteří právě položili květiny na hroby tvých rodičů? Harry, jsem si jistá, že tam někdo je!“
Harry přemýšlel o Dějinách čar a kouzel. Na hřbitově podle nich mělo strašit. Co když…? Ale pak zaslechl šelestění a v křoví, na které Hermiona ukázala, se rozvířil sníh. Duchové nedokázali vířit sníh.
„Je to jen kočka,“ řekl po chvilce Harry, „nebo pták. Kdyby to byl smrtijed, už bychom byli mrtví. Ale pojďme odsud, ať si můžeme opět nasadit neviditelný plášť.“
Jak procházeli hřbitovem, vytrvale se ohlíželi přes rameno. Harry, který se necítil tak optimisticky, jako když uklidňoval Hermionu, byl rád, že dorazili k brance a kluzkému chodníku. Nasadili si opět neviditelný plášť. V hospůdce bylo ještě více lidí, než předtím. Ozýval se odtamtud zpěv koledy, kterou slyšeli, když přicházeli ke kostelu. V jednom okamžiku chtěl Harry navrhnout, že se tam schovají, ale než mohl cokoli říct, Hermiona zamumlala, „Půjdeme tudy,“ a vedla ho dolů temnou ulicí, která vedla z vesničky na druhou stranu, než odkud přišli. Harry dokázal rozeznat místo, kde končily domy a ulice se znovu proměnila v otevřenou krajinu. Šli tak rychle, jak mohli. Procházeli okolo dalších oken, za kterými se blýskala mnohobarevná světélka a za závěsy se rýsovaly vánoční stromky.
„Jak asi najdeme Batyldin dům?“ zeptala se Hermionam která se mírně třásla a neustále se ohlížela přes rameno. „Harry? Co myslíš? Harry?“
Zatahala ho za rukáv, ale Harryjí nevěnoval pozornost. Díval se před sebe na temnou hromadu čehosi na úplném konci řady domů. V dalším okamžiku tím směrem vyrazil a za sebou táhl Hermionu, která na zledovatělé cestě tu a tam uklouzla.
„Harry –“
„Podívej… Podívej se na to, Hermiono…“
„Já ne… ach!“
Už to viděl. Fideliovo kouzlo muselo padnout zároveň s Jamesem a Lily. Divoký plot nezřízeně rostl celých šetsnáct let, od doby, kdy Hagrid z trosek, které ležely roztříštěné v trávě, co jim byla až po pás. Velká část domu ještě stála, ačkoli byl teď celý pokrytý břečťanem a sněhem, ale pravá strana horního patra byla rozprášená. Harry odtušil, že právě tam se obrátilo kouzlo proti Voldemortovi. S Hermionou stáli u vrátek, zírali vzhůru na ruiny toho, co dříve mohlo být domem.
„Zajímalo by mě, proč ho nikdy nikdo neopravil?“ zašeptala Hermiona.
„Možná to nejde opravit?“ odpověděl Harry. „Možná je to jako se zraněními, které provede černá magie. Že je nemůžeš vyléčit.“
Vyndal zpod rukávu ruku a uchopil sněhem pokrytou prorezlou branku, ne proto, že by si ji přál otevřít, ale proto, že chtěl být prostě zase částí domu.
„Snad nechceš jít dovnitř? Nevypadá bezpečně, mohl by – Harry, podívej!“
Zdálo se, že to vyvolal dotyk jeho ruky. Přímo před nimi ze země vyrostlo znamení, promotalo se všemi kopřivami a plevelem, jako nějaká bizarní rychle rostoucí květina. Zlatými písmeny na něm stálo:
Na tomto místě přišli v noci 31. října 1981
o život Lily a James potterovi.
Jejich syn, Harry, je jediným kouzelníkem v historii,
který přežil smrtící kletbu.
Tento dům, pro mudly neviditelný, byl ponechán
v troskách na památku Potterových
a jako vzpomínka na násilí, které rozdělilo jejich rodinu.
Okolo těchto úhledných slov byly vzkazy od dalších kouzelníků a čarodějek, kteří se přišli podívat na místo, odkud se podařilo utéct ‚chlapci, který přežil‘. Někteří se jen podepsali věčným inkoustem, jiní vryli do dřeva své iniciály, ostatní zanechali vzkazy. Jak ty nejnovější, jasně zářící, tak ty šestnáct let staré zprávy, všechny zněly podobně.
Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli.
Jestli tohle čteš, Harry, věz, že jsme s tebou!
Žij dlouze, Harry Pottere.
„Na to znamení by neměli psát!“ řekla Hermiona rozhořčeně.
Ale Harry se na ní podíval.
„Je to báječné. Jsem rád, že to udělali… „
V tom se zarazil. Nedaleko od nich stála zahalená postava, osvětlená světly ze vzdáleného náměstí. Harryho napadlo, ačkoli přesně to zjistit nešlo, že je to žena. Pohybovala se pomalu, možná se bála, že by mohla na zasněžené zemi uklouznout. Její shrbená postava, energičnost a šouravá chůze, to vše budilo dojem dlouhověkosti. Sledovali ji v tichosti, když se přibližovala. Harry čekal, jestli nepůjde do jednoho z domů, okolo kterých procházela, ale instinktivně věděl, že se tak nestane. Nakonec se zastavila pár metrů před nimi, zůstala tam stát a zírala na ně.
Nepotřeboval, aby ho Hermiona šťouchala do ruky. Nebyla téměř žádná šance, že by ta žena byla mudla. Stála tam a zírala na dům, který by neviděla, kdyby nebyla čarodějka. I kdyby ale byla čarodějka, chovala se divně – jít ven v noci tak chladné a prostě zírat na starou ruinu. A podle pravidel normální magie by neměla vidět ani jeho, ani Hermionu. I přesto měl Harry podivný pocit, že ví, že tam jsou. A že ví i to, kdo jsou. A jakmile došel k tomuto nepříjemnému závěru, zvedla ruku s rukavicí a vábila je k sobě.
Hermiona se k němu pod pláštěm přitiskla a stiskla mu ruku.
„Jak to ví?“
Zavrtěl hlavou. Žena na ně znovu mávla, tentokrát výrazněji. Harry přemýšlel nad mnoha důvody, proč lákání ignorovat, a navíc pochybnosti o její totožosti rostly každým okamžikem, kdy stáli na opuštěné ulici tváří v tvář.
Bylo snad možné, že tam na ně čekala celé ty měsíce? Že jí Brumbál řekl, ať počká, že Harry nakonec přijde? Nebyla to nakonec ona, kdo se skrýval v temných zákoutích hřbitova a sledovala je až sem? I ta schopnost vycítit je měla v sobě něco z Brumbálovy moci, kterou nikdy dříve nepoznal.
Nakonec Harry promluvil, až z toho Hemriona zalapala po dechu a povyskočila.
„Jste Batylda?“
Zachumlaná postava přikývla a znovu je mávnutím vábila k sobě.
Pod pláštěm na sebe Harry s Hermionou pohlédli. Harry nadzdvihl obočí a Hermiona mu na to drobně a nervózně přikývla.
Vyrazili směrem k ženě, která se najednou otočila a vyrazila zpět po cestě, kterou přišla. Vedla je okolo dalších domů a pak vešla do branky. Šli za ní do zahrady téměř tak přerostlé, jako byla ta, od které právě odešli. Malou chvilku si cosi mumlala, když otevírala dveře, a pak poodstoupila a nechala je vejít.
Příšerně zapáchala, nebo to možná byl její dům. Harry si musel zmáčknout nos, když plíživě procházeli okolo ní, a sundal si plášť. Teď, když byl vedle ní, si uvědomil, jak drobná je. Vlivem času shrbená, stěží mu sahala po hruď.
Zavřela za nimi dveře, až jí zbělaly klouby a výrazně vystouply oproti loupající se barvě dveří, a pak se obrátila a pohlédla Harrymu do tváře. Její oči byly výrazné a zakalené, propadlé do zvrásněné kůže, celý její obličej okupovaly popraskané žilky a jaterní skvrny. Harry přemýšlel, jestli ho vůbec viděla. Ale i kdyby mohla, pořád by viděla jen mudlu s lysinou, za nějž se teď vydával.
Odér starého věku, prachu, nemytých šatů a zvětralého jídla zesílil, jakmile si sundala moly rozežraný černý šátek, čímž odhalila hlavu spoře ovlasenou, skrz kterou jasně prosvítala pokožka hlavy.
„Batyldo?“ zopakoval Harry.
Opět přikývla. Harry si uvědomil, že se opět ozval medailonek, který měl na kůži. Věc uvnitř, která občas tikala, nebo bušila, se probrala. Cítil ji, jak pulsuje přes chladné zlato. Vědělo to, dokázalo to vycítit, že je možná někde poblíž věc, která by to mohla zničit?
Batylda se šourala za nimi, odstrčila Hermionu stranou, jako kdyby ji neviděla, a ztratila se v čemsi, co v ypadalo jako obývací pokoj.
„Harry, tohle mi nějak nesedí,“ vydechla Hermiona.
„Vždyť se podívej, jak je drobná, tu bychom přemohli, kdybychom museli,“ řekl Harry. „Poslouchej, měl jsem ti to říct, věděl jsem, že neni úplně v pořádku. Muriel říkala, že je senilní.“
„Pojď!“ zvolala Batylda z vedlejší místnosti.
Hermiona poposkočila a sevřela Harryho rameno.
„To je v pořádku,“ řekl Harry konejšivě, když se vydal do obývacího pokoje.
Batylda se potácela po pokoji, rozsvěcela svíčky, ale stále tam bylo velmi temno a extrémně špinavo. Pod nohama jim křupala tlustá vrstva prachu a Harryho nos ucítil, mimo pachu zatuchlin a plísně, něco horšího, jako kdyby se tam kazilo maso. Přemýšlel, kdy asi naposledy někdo navštívil Batyldin dům, aby zjistil, jestli vše sama zvládá. Zdálo se, že také zapomněla, jak se kouzlí, svíčky zapalovala neohrabaně rukama, přičemž hrozilo, že její převislá manžeta každou chvíli vzplane.
„Dovolíte, já to udělám,“ nabídl Harry a vzal si od ní zápalky. Stála a sledovala ho, když zapálil všechny zbytky svíček, které stály na miskách posazených nejistě v celé místnosti na vrstvách knih a servírovacích stolech, přeplněných zničenými a plesnivějícími hrnky.
Poslední místo, na kterém Harry zažehl svíčku, byla vypouklá skříňka se zásuvkami, na které stálo mnoho fotografií. Když se oheň roztančil, mihotaly se jeho odrazy na špinavém skle a stříbru. Mezitím Harry viděl na fotografiích pár drobných pohybů. Zatímco se Batylda trápila s kulatinou, kterou chtěla spálit v krbu, zamumlal „Tergeo“ – z fotografií se ztratil prach a on uviděl, že jich dobře půl tuctu z těch největších a nejvyzdobenějších rámečků chybí. Přemýšlel, jestli je odstranila Batylda, nebo někdo jiný. Pak jeho zrak zaujala fotografie v pozadí a tak ji zvedl.
Byl to ten blonďatý usmívající se zloděj, mladý muž, který seděl na Gregorovičově okenní římce, a líně se na Harryho z rámečku smál. A Harrymu v tu chvíli došlo, kde jej viděl předtím: V knize „Lživot Albuse Brumbála,“ ruku v ruce s náctiletým Brumbálem, a tak ho napadlo i to, kde zřejmě byly ony chybějící fotografie. V Ritině knize.
„Paní – slečno – Bagshotová?“ řekl a mírně se mu třásl hlas. „Kdo je tohle?“
Batylda stála uprostřed místnosti a sledovala, jak za ni Hermiona zapaluje oheň.
„Slečno Bagshotová?“ zopakoval Harry a popošel s obrázkem blíže k ní, zatímco v krbu vzplanul oheň. Batylda při zaslechnutí jeho hlasu zvedla hlavu a viteál na jeho hrudi začal bít rychleji.
„Kdo je tenhle muž?“ zeptal se jí Harry a zvedl fotografii před sebe.
Vážně se na něj podívala a pak vzhlédla zpět na Harryho.
„Víte, kdo to je?“ zopakoval mnohem pomalejším a hlasitějším hlasem, než obvykle. „Tento muž? Znáte ho? Jak se jmenuje?“
Batylda vypadala zmateně. Harry ucítil děsivé zklamání. Jak jen mohla Rita Holoubková zpřístupnit Batyldiny vzpomínky?
„Kdo je ten muž?“ zopakoval hlasitě.
„Harry, co to děláš?“ zeptala se Hermiona.
„Tenhle obrázek. Hermiono, to je ten zloděj, ten zloděj, co okradl Gregoroviče. Prosím!“ řekl Batildě. „Kdo je to?“
Ale ona na něj jen zírala.
„Proč jste po nás chtěla, abychom šli s vámi, paní – slečno – Bagshotová?“ zvýšila hlas a zeptala se Hermiona. „Chtěla jste nám něco říct?“
Batylda se odšourala o něco blíž k Harrymu a Hermionu přitom úplně ignorovala. Drobným trhnutím hlavy naznačila pohyb zpět do haly.
„Chcete, abychom odešli?“ zeptal se Harry.
Zopakovala to gesto ještě jednou a tentokrát nejprve ukázala na něj, pak na sebe a nakonec na strop.
„Chápu... Hermiono, myslím, že chce, abych s ní šel nahoru do patra.“
„Dobrá,“ řekla Hermiona, „jdeme.“
Ale jakmile se Hermiona pohla, Batylda zavrtěla překvapivě silně hlavou, načež ještě jednou ukázala nejprve na Harryho a pak na sebe.
„Chce, abych tam s ní šel sám.“
„Proč?“ zeptala se Hermiona a její hlas zněl v osvětlené místnosti ostře a jasně, až sebou stará dáma při tom hluku zatřásla.
„Možná jí Brumbál řekl, aby ten meč dala mně a jen mně?“
„Myslíš si, že opravdu ví, kdo jsi?“
„Ano,“ řekl Harry a díval se dolů do zakalených očí, které na něj zíraly. „Myslím, že to ví.“
„Tak dobrá tedy, ale rychle, Harry.“
„Veďte mě,“ řekl Harry Batyldě.
Zdálo se, že mu rozumí, protože se okolo něj prošourala ke dveřím. Harry se podíval zpět na Hermionu s uklidňujícím úsměvem, ale nebyl si jist, že ho zahlédla. Stála tam uprostřed svícemi ozářené špíny, objímala se a dívala se na knihovničku. Jakmile Harry vyšel z místnosti, schoval si fotografii neznámého zloděje ve stříbrném rámečku do své kapsy.
Schody byly příkré a úzké a Harry měl pokušení položit své ruce na Batyldin plnoštíhlý zadek, aby na něj náhodou nespadla. To bylo totiž velmi pravděpodobné. Pomalu a zadýchaně vystoupala do patra, načež se vydala ihned do prava a vedla jej do ložnice s nízkým stropem.
Byla tam černočerná tma a hrozně páchla. Právě když si Harry všiml nočníku vyčnívajícího zpod postele, zavřela Batylda dveře a ponořila se do ještě větší tmy.
„Lumos,“ řekl Harry a jeho hůlka se rozžehla. Začal: Batylda se k němu během pár sekund plných temnoty přesunula a on ji při tom neslyšel.
„Ty jsi Potter?“ zašeptala.
„Ano, to jsem.“
Pomalu a vážně přikývla. Harry cítil, jak rychle viteál bije, rychleji, než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný pocit.
„Máte pro mě něco?“ zeptal se Harry, ale ona vypadala, že ji ruší jeho rozsvícený konec hůlky.
„Máte pro mě něco?“ zopakoval.
Pak zavřela oči a najednou se stalo několik věcí. Harryho jizva začala bolestivě bodat, viteál sebou škubl, takže předek jeho svetru pohnul, temná páchnoucí místnost se okamžitě ztratila. Ucítil závan radosti a promuvil vysokým chladným hlasem, „Zadržte ho!“
Harry se pohupoval na místě. Temná a odporně páchnoucí místnost se kolem něj opět semknula. Nevěděl, co se stalo.
„Máte pro mě něco?“ zeptal se potřetí, tentokrát mnohem hlasitěji.
„Je to tady,“ zašeptala a ukázala do rohu. Harry zvedl hůlku a uviděl obrys přeplněného toaletního stolku pod zataženým oknem.
Tentokrát nešla před ním. Harry prošel mezi ní a zničenou postelí a hůlku držel nad hlavou. Nechtěl se od ní odvrátit.
„Co to je?“ zeptal se, když dorazil ke stolku, na kterém bylo navršeno cosi, co vypadalo a páchlo jako špinavé prádlo.
„Tam,“ řekla a ukázala na beztvarou hromadu.
A v tu chvíli, kdy se od ní odvrátil a očima hledal v odporném nepořádku rubínový jílec meče, ona se divně pohnula. Viděl to v rohu oka. Panika ho přinutila otočit se, a když viděl, jak se staré tělo hroutí a z krku vylézá obrovský hadm paralyzovala ho hrůza.
Had na něj udeřil hned, jak pozvedl hůlku. Bolest z uštknutí do předloktí přinutila ruku upustit hůlku, která vylétla do vzduchu a několikrát se otočila, osvítila všechny kouty pokoje a pak zhasla. Pak ho had svým ocasem silně udeřil do bránice a vyrazil mu dech. Upadl na stolek, do hromady špinavého prádla…
Skutálel se na bok a úzkostlivě se snažil uniknout hadovu ocasu, který rozbil stolek, na který zaútočil o chvilku dříve, dolů. Když dopadl na podlahu, sesypaly se na něj zbytky zrcadla. Z patra pod ním zaslechl Hermionu, jak volá, „Harry?“
Nemohl se nadechnout tak, aby jí odpověděl. Pak ho srazila k zemi obrovská hmotnost hada a cítil jen, jak po něm klouže, silný a mocný…
„Ne!“ vydechl přitisklý k podlaze.
„Ano,“ zašeptal hlas. „Ano… drššším tě… drššším tě…“
„Accio… Accio hůlka…“
Ale nestalo se nic a on toho hada, který se mu ovíjel okolo trupu, vyrážel mu dech a zarážel viteál, ten kus chladného kovu, do hrudi kousek od zběsile tlučícího srdce, musel ze sebe dostat rukama, zatímco jeho mozek zaplavovalo chladné bílé světlo, všechno kolem něj se zastřelo, jeho vlastní hlas i vzdálené kroky se zatlumily a všechno se zastavilo…
Kovové srdce mu bilo na hrudi a on se vznášel, vznášel s vítězným pocitem v srdci, a nepotřeboval k tomu koště ani testrála…
Náhle se probudil v temnotě – Nagini ho uvolnila. Postavil se na nohy a uviděl hadovy obrysy ve světle z odpočívadla. Zaútočila a Hermiona s výkřikem uskočila. Kouzlo, které se odrazilo, trefilo okno za závěsem a to se rozpadlo. Místnost se naplnila studeným vzduchem, Harry se přikrčil, aby ho netrefila další sprška padajícího skla, načež mu noha uklouzla po čemsi, co vypadalo jako tužka… Po své hůlce…
Ohnul se a chňapl po ní, ale místnost teď opět vyplňoval had, jehož ocas ničil vše, co měl v dosahu. Hermiona nebyla nikde vidět a Harrymu na chvilku v mysli vyvstanula myšlenka toho nejhoršího, ale pak se ozvala hlasitá rána a odněkud se objevil záblesk červeného světla, had vylétl do vzduchu, uhodil Harryho do obličeje a se svíjením odlétl ke stropu. Harry pozvedl hůlku, ale v tu chvíli ho začala pálit jizva ještě bolestivěji a mocněji, než kdykoli v předchozích letech.
„Přichází! Hermiono, on je na cestě sem!“
Poté, co zakřičel, padl had k zemi a divoce syčel. Všude byl zmatek. Police ze zdi se sesypaly k zemi a všechno haraburdí létalo kolem nich. Harry přeskočil přes postel a uchopil černý objekt, o kterém věděl, že je to Hermiona…
Zakřičela bolestí, když ji zatlačil k posteli. Had se znovu vztyčil, ale Harry věděl, že daleko horší cosi, než byl ten had, už pravděpodobně stojí za dveřmi, hlava se mu bolestí téměř rozeskočila…
Had po nich vystřelil a odtáhl je. V tu chvíli Hermiona zakřičela „Confringo!“ a její kouzlo se rozlétlo po místnosti, zničilo zrcadlo na skříni, odrazilo se zpět k nim a putovalo od země ke stropu. Harry cítil, že žár kouzla sežehl část ruky. Chytil Hermionu, rozeběhl se přes postel, zničený stolek a vyskočil přímo rozbitým oknem do temnoty, sklo ho pořezalo a zatímco padali, ozýval se Hermionin křik…
A pak se jeho jizva rozevřela a on byl Voldemortem a probíhal páchnoucí ložnicí, jeho dlouhé bílé prsty svíraly okenní římsu, když viděl muže s lysinou a drobnou ženu, jak se roztáčí a mizí, a křičel zlostí, jeho křikot se mísil s výkřiky dívky, které se rozléhaly po zahradě a přehlušovaly i kostelní zvony bijící na počest začátku prvního svátku vánočního…
A jeho křik byl Harryho křikem, jeho bolest byla Harryho bolestí… mohlo to být na samém místě, jako to bylo naposledy… zde, nedaleko od domu, kde téměř poznal, jaké to je zemřít… zemřít… bolest byla tak nesnesitelná… jako kdyby byl odtržen od svého těla… Ale kdyby neměl tělo, proč ho jeho srdce tak nepříjemně bolelo… Jestli byl po smrti, jak by se mohl cítit tak nesnesitelně, neměla snad smrt skončit se smrtí, neměla…?
Noc byla vlhká a větrná. Dvě děti oblečené jako dýně, kolébající se po náměstí a okolo oken obchodů, pokrytých papírovými hvězdami, všechna ta vyparáděná výzdoba světa, ve který nevěřili… A on plachtil dál, smysl účelu, síly a spravedlnosti v něm, který při těchto příležitostech cítil… Ne strach… to bylo pro slabší duše, než byla ta jeho… Ale vítězství, ano… Čekal na to, doufal v to…
„Pěkný kostým, pane!“
Viděl, jak úsměv v obličeji malého chlabce ochabl, když se přiblížil dost blízko, aby uviděl pod kabát, jak se mu strach vlévá do ztrápeného obličeje. Pak se děcko otočilo a uteklo. On pod svým hábitem přidržoval rukojeť sv= hůlky… Jeden jediný pohyb a to děcko se nikdy nemuselo vrátit k matce… Ale bylo by to zbytečné, velmi zbytečné…
A už se pohyboval novou, tmavší uličkou, už viděl svůj cíl, Fideliovo kouzlo bylo prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli… A on sám vydával méně hluku, než listí padající na chodník, sunul se k temnému plotu a přeletěl přes něj…
Nezatáhli závěsi. Viděl je poměrně jasně, jak sedí v drobném obývacím pokoji, jak vysoký černovlasý muž s brýlemi nechává vylétávat z hůlky kouř, aby obveselil drobného černovlasého chlapce v pyžamu. Děcko se smálo a zkoušelo chytit kouř do své drobné pěsti…
Otevřely se dveře a vstoupila jeho matka, říkala slova, která neslyšel, a její dlouhé temně rudé vlasy jí padaly do obličeje. Otec zvedl syna a podal ho matce. Odhodil hůlku a se zíváním se protáhl…
Branka mírně zavrzala, když ji otevřel, ale James Potter to nezaslechl. Bílá ruka vytáhla zpod pláště hůlku a namířila ji na dveře, které se rozlétly…
Byl před prahem, když James seběhl do chodby. Bylo to jednoduché, příliš jednoduché, vždyť ani neměl s sebou hůlku…
„Lily, seber Harryho a běž! To je on! Běž! Utíkej! Já ho zdržím!“
Zdržet ho, bez hůlky v ruce! Než seslal kletbu, ještě se zasmál…
„Avada Kedavra!“
Zelené světlo zaplnilo úzkou chodbu, osvítilo kočárek u zdi, zábradlí se rozsvítilo jako prskavky a James Potter padl jako loutka, které někdo přestřihl struny…
Zaslechl ji, jak z horního patra křičí, byla v pastil, ale pokud měla rozum, neměla se čeho bát… Vystoupal po schodech a s úsměvem naslouchal, jak se snaží uvnitř zatarasit… Ani ona neměla u sebe hůlku… Jak hloupí byli, jak důvěřiví, když svou bezpečnost dali všanc přátelům, to byly zbraně, které dokázal přemoci v okamžiku…
Jediným mávnutím rozrazil dveře a odhodil křesla a krabice, které byly u dveří narychlo nakupené. A ona tam stála, s dítětem v rukou. Když ho spatřila, upustila syna do postýlky za sebou a rozmáchla se rukama, jako kdyby to mohlo pomoci, jako kdyby doufala, že tím, že se syn ztratí z dohledu, ho ochrání a sama se obětuje…
„Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!“
„Uhni, hloupá panenko… uhni, hned.“
„Harryho ne, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte raději mě –“
„Dávám ti mé poslední varování –“
„Harryho ne! Prosím… smilování… mějte smilováí… Harryho ne! Ne! Prosím… Udělám cokoli…“
„Uhni. Uhni, panenk!“
Mohl by ji prostě odhodit stranou, ale zdálo se mnohem jednodušší skončit to se všemi z nich…
Místností se zablesklo zelené světlo a ona padla k zemi stejně, jako její manžel. Děcko celou dobu nebrečelo. Stálo, drželo se tyčí postýlky a dívalo se vetřelci zainteresovaně do obličeje, možná si myslelo, že pod pláštěm je jeho otec, který mu vykouzlí další světélka a že matka se zvedne každým okamžikem se smíchem ve tváři…
Namířil velmi pečlivě hůlku chlapci do obličeje. Chtěl vidět, jak se to stane, jak zničí tohle neskutečné nebezpečí jednou provždy. Děcko začalo brečet. Už poznalo, že to nebyl James. Neměl rád pláč, v sirotčinci ho nesnášel.
„Avada Kedavra!“
A pak se všechno pokazilo. Nezbylo z něj nic, nic, než jen bolest a hrůza, musel se skrýt, ne tady, ve zbytcích domu, kde zůstalo uvězněné plačící děcko, ale daleko, daleko odsud…
„Ne,“ sténal.
Had se smýkal po špinavé podlaze a on toho chlapce zabil, ale sám jím byl…
„Ne…“
A teď stál u zničeného okna Batyldina domu, ponořený do myšlenek na svou největší prohru, u nohou se mu plazil po rozbitém porcelánu a skle had… Podíval se dolů a uviděl… něco neuvěřitelného…
„Ne…“
„Harry, už je to v pořádku, jsi v pořádku!“
Sklonil se a zvedl zničenou fotografii. Stále tam byl, ten neznámý zloděj, zloděj, kterého hledal…
„Ne… Upustil jsem ji… Upustil jsem ji…“
„Harry, je to v pořádku, prober se, prober se!“
Byl Harrym… Harrym, ne Voldemortem… a ta věc, která mu šustila u nohou, nebyl had… Otevřel oči.
„Harry,“ zašeptala Hermiona. „Cítíš se – dobře?“
„Ano,“ zalhal jí.
Byl ve stanu a ležel na posteli pod přikrývkami. Podle světlé oblohy nad stanem a chladu by řekl, že se rozednívalo. Byl skrz naskrz propocený. Cítil to na prostěradlech a přikrývkách.
„Utekli jsme mu.“
„Ano,“ řekla Hermiona. „Musela jsem použít vznášecí kouzlo, abych tě dostala do postele. Nemohla jsem tě zvednout. Byls… No, byls celkem…“
Pod jejíma hnědýma očima uviděl fialové kruhy a všiml si houby v její ruce. Omývala mu obličej.
„Byls němocný,“ dořekla. „Hodně nemocný.“
„Jak je to dlouho od chvíle, co jsme utekli?“
„Už jsou to hodiny. Je skoro ráno.“
„A já jsem byl… v bezvědomí?“
„Ne přesně v bezvědomí,“ řekla Hermiona nepohodlně. „Křičels, sténals a… dělals divné věci,“ dodala hlasem, při nemž se Harrymu udělalo zle. Co asi dělal? Klel jako Voldemort, brečel jako dítě v postýlce?
„Nemohla jsem z tebe ten viteál dostat,“ řekla Hermiona a on věděl, že chtěla zavést řeč jinam. „Přilepil se ti na hruď. Máš tam jeho otisk. Promiň, ale musela jsem použít oddělovací kouzlo, abych ho dostala pryč. Zranil tě i ten had, ale tu ránu už jsem vyčistila a dala na ni trošku dobromysli…“
Sundal si propocené tričko a pohlédl dolů. Na kůži nad srdcem, kde ho medailonek spálil, byla jasně červená oválná jizva. Viděl i napůl zhojené kousnutí na předloktí.
„Kam jsi dala viteál?“
„Do kabelky. Myslím, že bychom ho chvíli neměli nosit.“
Lehl si zpět do polštářů a vzhlédl do jejího pobledlého obličeje.
„Neměli jsme do Godrikova Dolu chodit. Je to moje vina, všechno je to moje vina. Hermiono, promiň.“
„není to tvoje vina. I já tam chtěla jít. Opravdu jsem věřila, že nám tam Brumbál mobl ten meč nechat.“
„Jo, no… to jsme nezvládli, co?“
„Co se stalo, Harry? Co se stalo, když tě vzala vzhůru? Skrýval se ten had někde tam? Vylezl ze skrýše, zabil ji a napadl tebe?“
„Ne,“ řekl. „Ona byla tím hadem… nebo ten had byl jí… tak nějak.“
„C-cože?“
Zavřel své oči. Stále cítil Batyldin dům. Stále mu přišly jeho vzpomínky až moc živé.
„Batylda musela být už nějakou dobu mrtvá. Ten had… Ten had byl v ní. Ty-víš-kdo ho nechal v Godrikově dole čekat. Měls pravdu. Věděl, že se tam budu chtít vrátit.“
„Had byl v ní?“
Znovu otevřel oči. Hermiona měla ve tváři vzbouřený a odporný výraz.
„Lupin říkal, že zažijeme magii, o které se nám ani nezdálo,“ řekl Harry. „Nechtěla před tebou mluvit, protože to bylo hadí řečí, všechno. Hadí řeč a já si to neuvědomil, ale samozřejmě jsem jí rozuměl. Jakmile jsme byli nahoře, ten had poslal zprávu Ty-víš-komu, viděl jsem to v myšlenkách, cítil jsem, jak je vzrušený, říkal, aby mě tam ten had zdržel a pak…“
Vzpomněl si, jak se had vyplazil z Batyldina krku. Hermiona by ty detaily raději neměla znát…
„… se proměnila v hada a zaútočila.“
Shlédl dolů na své jizvy.
„Nemělo mě to zabít, jen zdržet, než dorazí Ty-víš-kdo.“
Kdyby jen zvládl zabít toho hada, stálo by to za to, za všechno. Bylo mu u srdce těžko, sedl si a pak zase padl do přikrývek.
„Harry, ne, měl by sis odpočinout!“
„Ty jsi ta, kdo potřebuje spánek. Nezlob se na mě, ale vypadáš hrozně. Mně už je dobře. Budu chvilku na stráži. Kde mám hůlku?“
Neodpověděla a uhnula mu pohleedm.
„Kde mám hůlku, Hermiono?“
Kousla se do rtu a v očích se jí objevily slzy.
„Harry…“
„Kde mám hůlku?“
Sehnula se pod postel a podala mu ji.
Cesmínové dřevo a pero z fénixe se téměř rozlomilo ve dvě části. Jen vlákno ve fénixově peru drželo oba kousky u sebe. Dřevo se prakticky úplně rozštípalo. Harry ji vzal do rukou, jako kdyby to bylo něco živého, co přežilo děsivé zranění. Nemohl pořádně přemýšlet. Všechno mu zakrývala panika a strach. Pak podal hůlku zpět Hermioně.
„Zkus ji spravit. Prosím.“
„Harry, nemyslím, že když je takhle zničená…“
„Prosím, Hermiono, zkus to!“
„R-reparo!“
Kývající se zbytky hůlky se spojily. Harry ji pozvedl.
„Lumos!“
Hůlka chabě zajiskřila a pak vyhasla. Harry ji namířil na Hermionu.
„Expelliarmus!“
Hermionina hůlka se mírně zachvěla, ale neodlétla jí z ruky. Harryho hůlka, která se v tu chvíli rozpadla opět ve dvě, už nedokázala udělat silnější kouzlo. Zděšeně na ni zíral a nedokázal pochopit to, co viděl… Ta hůlka toho přežila tolik…
„Harry,“ zašeptala Hermiona tak tiše, že ji téměř neslyšel. „Je mi to moc líto. Myslím, že jsem to udělala já. Když jsme utíkali, zaútočil na nás had a tak jsem vyslala odstřelovací kouzlo… to se začalo všude odrážet a muselo – muselo trefit –“
„Byla to nehoda,“ řekl Harry mechanicky. Cítil se prázdně a omráčeně. „Tak – tak najedme způsob, jak ji opravit.“
„Harry, myslím, že to nedokážeme,“ řekla Hermiona a z očí jí kanuly slzy. „Pamatuješ… pamatuješ na Rona? Když si zlomil svou hůlku při nárazu auta? Už nikdy nebyla stejná, musel si pořídit novou.“
Harry pomyslel na Ollivandera, uneseného a zajatého Voldemortem. Na Gregoroviče, který byl mrtev. Jak si měl pořídit novou hůlku?
„Dobrá,“ řekl falešně objektivním hlasem, „dobrá, zatím si tedy půjčím tvou. Když budu na stráži.“
Hermioně se na obličeji leskly slzy, když podávala Harrymu hůlku, ten ji nechal sedět v posteli a nepřál si nic jiného, než ji tam nechat samotnou.