Kapitola dvanáctá
Kapitola třináctá
Kapitola čtrnáctá

Kapitola dvanáctá - V magii je síla

Srpen plynul a tráva uprostřed Grimmauldova náměstí postupně na slunci usychala, až úplně seschla. Obyvatele čísla dvanáct nikdy nikdo neviděl, ostatně stejně, jako číslo dvanáct samotné. Mudlové, kteří na Grimmauldově náměstí žili, už se dávno nepozastavovali nad humornou chybou očíslování domů, díky které vedle čísla jedenáct bylo číslo třináct.
A v těchto dnech zažívalo náměstí příval návštěvníků, které přitahovala chyba v číslování. Neuplynul den, aby se na Grimmauldově náměstí neobjevili lidé, kteří tam (nebo to tak alespoň vypadalo) byli kvůli ní a ničemu jinému. Nebo to tak alespoň vypadalo, protože se opírali o plot před domy jedenáct a třináct a sledovali místo, kde se domy spojovaly. Nestalo se, aby tam vydrželi déle, než dva dny, i když všichni nacházeli zálibu ve zvláštním oblečení. Mnozí Londýňané, kteří okolo nich procházeli, byli ale na výstřední oblečení zvyklí, a tak je to téměř nezaujalo, ačkoli občas se někdo z nich otočil a zmateně přemýšlel, proč by v takovém vedru někdo nosil hábity.
Zdálo se, že pozorovatelé z pozorování nemají dobrý pocit. Občas někdo z nich vzrušeně vyběhl vpřed, jako kdyby zahlédl něco zajímavého, načež spadl na záda a vypadal zklamaně.
Prvního dne v září na náměstí postávalo mnohem více lidí, než obvykle. Půl tuctu mužů v dlouhých hábitech stálo tiše a pozorně a zíralo na domy jedenáct a třináct, ale to, co pozorovali, vypadalo stále nepochopitelně. Nadcházející večer přinesl poprvé za celé ty týdny neočekávanou smršť studeného deště a na náměstí se, jak se zdálo, stalo něco neočekávaného. Muž s pokřiveným obličejem na cosi ukázal a jeho společník, zavalitý bledý muž, se rozeběhl vpřed, ale o sekundu později se všichni vrátili ke svému nevzrušenému postávání a vypadali rozčarovaně a zklamaně.
Mezitím v čísle dvanáct vstoupil Harry do haly. Když se předtím přemístil na poslední schod přede dveře, téměř ztratil rovnováhu a měl pocit, že smrtijedu mohli letmo zahlédnout jeho dočasně odhalený loket. Poté, co pečlivě uzavřel vchodové dveře, sundal si nevitelný plášť, přehodil si jej přes rameno a pospíchal se zcizeným výtiskem Denního věštce ponurou vstupní halou ke dveřím do suterénu.
Uvítal ho obvyklý šepot „Severusi Snape,“ ovanul ho mírný závan vzduchu a na sekundu se mu zamotal jazyk.
„Nezabil jsem Vás,“ řekl poté, co se mu jazyk uvolnil, a zadržel dech, když se prachová figura rozlétla po místnosti. Počkal, než sestoupil téměř do kuchyně, pryč z výhledu paní Blackové, v místě, kde už nebylo ono prachové mračno, a zavolal, „mám tu noviny a určitě se vám nebudou líbit.“
Kuchyně se změnila k nepoznání. Téměř vše zářilo, měděné kastroly a pánve byly vyleštěny do zářivě měděné barvy, zářil i dřevěný stůl. Poháry a talíře, připravené k večeři, se třpytily a odrážely mírné plameny z krbu, na kterém se v kotlíku vařilo jídlo. V celé místnosti se ale nic nezměnilo natolik, jako domácí skřítek, který vyběhl Harrymu naproti, na sobě měl čistou utěrku, chlupy na uších čisté a načechrané a na hrudi se mu vyjímal Regulův medailonek.
„Sundejte si před večeří boty a umyjte ruce prosím, pane Harry,“ zakrákal Krátura, uchopil neviditelný plášť a rozeběhl se ho pověsit na hák na zdi vedle starých hábitů, které byly čerstvě vyprány.
„Co se stalo?“ zeptal se s obavami v hlase Ron. On a Hermiona zkoumali svazek načmáraných poznámek a ručně kreslených map, které byly vystlány na konci dlouhého kuchyňského stolu, ale pak vzhlédli k Harrymu, který kráčel k nim a pohodil výtisk Denního věštce na potrhaný pergamen.
Nad velikou fotografií povědomého černovlasého muže se skobovitým obličejem stál titulek:
SEVERUS SNAPE USTANOVEN BRADAVICKÝM ŘEDITELEM
„Ne!“ zvolali Ron a Hermiona hlasitě.
Hermiona byla nejrychlejší. Chňapla po novinách a začala číst článek nahlas.
„ ‚Severu Snape, dlouhodobý učitel Lektvarů v Bradavické škole čar a kouzel, byl dnes ustanoven ředitelem. Je to nejdůležitější personální změna ve starodávné škole. Poté, co nedávno rezignovala učitelka mudlovských studií, zaujme její místo Alekta Carrowová, zatímco její bratr, Amycus, obsadí pozici učitele Obrany proti černé magii.
Vítám tu příležitost, že mohu pozvednout naše nejlepší kouzelnické tradice a hodnoty –‘ Jako páchat vraždy a usekávat lidem uši! Snape ředitelem! Snape v Brumbálově pracovně! U Merlinovy brady!“ vykřikla, až Ron i Harry poposkočili. Vyskočila od stolu a vyběhla z místnosti s křikem „Budu za minutku zpátky!“
„ ‚U Merlinovy brady‘?“ opakoval Ron překvapeně. „Ta musí být naštvaná.“ Přitáhl si k sobě noviny a četl článek o Snapeovi.
„Tohle ostatní učitelé nestrpí. McGonagallová, Kratiknot a Prýtová, ti všichni znají pravdu, vědí, jak Brumbál zemřel. Nebudou uznávat Snapa jako ředitele. A kdo jsou tihle Carrowovi?“
„Smrtijedi,“ řekl Harry. „Je tam uvnitř jejich fotografie. Byli na vrcholku věže té noci, kdy Snape zabil Brumbála, takže je to taková rodinná parta. A,“ přitáhl si židli a pokračoval trpce, „myslím, že ostatní učitelé nemají jinou možnost, než zůstat. Pokud za Snapem stojí ministerstvo a Voldemort, budou mít možnost zůstat a učit, nebo si pár let posedět v Azkabanu – a to jen jestli budou mít štěstí. Myslím, že zůstanou a budou se snažit chránit studenty.!
Krátura přispěchal ke stolu s velkou polévkovou mísou, naběračkou naléval polévku každému do pradávných mís a přitom si pohvizdoval.
„Děkuju, Kráturo,“ řekl Harry a přeložil Věštce tak, aby se nemusel dívat na Snapův obličej. „Takže alespoň teď víme, kde Snape je.“
Začal jíst polévku. Kvalita Kráturova jídla se od chvíle, kdy dostal Regulův medailonek, dramaticky zlepšila. Dnešní francouzská cibulačka byla nejlepší, jakou kdy ochutnal.
„Okolo domu se tu pohybuje pořád dost smrtijedů,“ řekl, zatímco jedl, „víc než kdy jindy. Je to jako kdyby doufali, že vyrazíme z domu se školními kufry a vyrazíme na Bradavický expres.“
Ron pohlédl na hodinky.
„Přemýšlel jsem o tom celý den. Odjel před téměř šesti hodinami. Je to zvláštní, co myslíš?“
Harrymu se v mysli zjevila nachová parní lokomotiva, která táhla vlnící se soupravu, za kterou kdysi s Ronem letěli vzduchem, cestou míjeli pole a kopce, až nakonec dorazili do Bradavic. Byl si jist, že Ginny, Neville a Lenka sedí v tu chvíli spolu, možná přemýšlejí, kde jsou on, Ron a Hermiona, nebo debatují, jak nejlépe svrhnout Snapeův nový režim.
„Asi mě viděli, když jsem se teď vracel,“ řekl Harry, „ztratil jsem na schodech rovnováhu, takže mi sklouzl plášť.“
„To se mi stává běžně. Už je tu,“ dodal Ron a otočil se na židli, aby viděl, jak Hermiona vchází do místnosti. „Co to u Merlinových plandavých spoďárů bylo?
„Vzpomněla jsem si na tohle,“ funěla Hermiona.
Nesla velký orámovaný obraz, položila ho na zem a uchopila svou malou kabelku. Otevřela ji a začala do ní cpát obraz, přestože se tam rozhodně nemohl vejít. Během pár chvil však zmizel do jejích prostorných hlubin.
„Phineas Nigellus,“ vysvětlila Hermiona a hodila kabelku na kuchyňský stůl. Ozvala se obvyklá halasně řinčící rána.
„Prosím?“ řekl Ron, ale Harry to pochopil. Obraz Phinease Nigelluse Blacka dokázal cestovat mezi portrétem na Grimmauldově náměstí a tím, který visel v kanceláři ředitele v Bradavicích, v té kruhové místnosti, kde teď bezpochyby seděl Snape s triumfálním pocitem, že vlastní sbírku vybraných kouzelnických předmětů, které patřily Brumbálovi. Myslánku, Moudrý klobouk a, nebyl-li přesunut jinam, meč Godrika Nebelvíra.
„Snape by mohl poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval do tohohle domu,“ vysvětlila Hermiona Ronovi, když se posadila. „Ale ať to zkusí teď, Phineas Nigellus neuvidí nic, než vnitřek mé kabelky.“
„Perfektní nápad!“ řekl Ron potěšeně.
„Díky,“ usmívala se Hermiona a přitáhla si polévku. „Takže, Harry, co se ještě dneska stalo?“
„Nic,“ řekl Harry. „Sledoval jsem několik hodin vchod na ministerstvo. Neukázala se. Taky jsem viděl tvého taťku, Rone. Vypadá to, že je v pořádku.“
Ron na tu zprávu souhlasně přikývl. Souhlasil, že bylo přespříliš nebezpečné komunikovat s panem Weasleym, když chodil do práce a z práce, protože ho vždy obklopovali ostatní ministerští pracovníci. Ale to, že ho vídají, i když vypadal velmi napjatě a starostlivě, bylo uklidňující.
„Taťka nám vždycky říkal, že většina ministerských úředníků používá na cestu do práce letaxovou síť,“ řekl Ron. „To je důvod, proč jsme neviděli Umbridgeovou, nikdy nechodí pěšky, myslí si, že je příliš důležitá.“
„A co ta legrační stará čarodějka a ten drobný kouzelník v modrém hábitu?“ zeptala se Hermiona.
„A jo, ten chlápek z Oddělení údržby,“ řekl Ron.
„Jak víš, že pracuje pro Oddělení údržby?“ zeptala se Hermiona a její polévková lžíce zůstala viset napůl cesty k jejím ústům.
„Taťka říká, že všichni z údržby nosí modré hábity.“
„Ale tos nám nikdy neřekl!“
Hermiona odložila svou lžíci a přitáhla si svazek poznámek a map, které s Ronem zkoumali, když Harry vešel do kuchyně.
„Není tu nic o modrých hábitech, nic!“ řekla hbitě otáčela stránky.
„No, a záleží na tom?“
„Rone, na všem záleží! Jestli se chceme dostat na ministerstvo a nechceme se nechat chytit, když teď jdou po každém nevítaném návštěvníkovi, záleží na každém detailu! Už jsme o tom mluvili tolikrát, jaký má smysl obhlížet ministerstvo, když se nám ani neobtěžuješ říct –“
„Sakra, Hermiono, zapomněl jsem na drobnost –“
„Určitě si uvědomuješ, že na celém světě pro nás neexistuje nebezpečnější místo, než ministerstvo kou—“
„Myslím, že bychom to měli udělat zítra,“ řekl Harry.
Hermiona se zastavila s otevřenou pusou. Ron špatně pokl polévku a zakuckal se.
„Zítra?“ zopakovala Hermiona. „To nemyslíš vážně, Harry?“
„Myslím,“ řekl Harry. „Už nemůžeme být lépe připraveni, než jsme teď, i kdybychom se okolo ministerstva potulovali další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím spíš může být ten medailonek jinde. Taky je tu možnost, že ho Ubridgeová už vyhodila, když se nedá otevřít.“
„Pokud,“ řekl Ron, „nenašla způsob, jak ho otevřít, a není teď posedlá.“
„Jako kdyby ji to mělo nějak změnit, už tenkrát byla plná zla,“ pokrčil Harry rameny.
Hermiona byla zahloubaná do svých myšlenek a kousala si ret.
„Známe všechno to, co je důležité,“ pokračoval Harry k Hermioně. „Víme, že se přestali přemisťovat na ministerstvo a ven. Víme, že většině vyšších ministerských úředníků dovolili připojit domácí krby k letaxové síti, protože Ron zaslechl ty dva Nevyslovitelné, jak si na to stěžují. A od toho chlápka s bradkou, co o tom mluvil se svým známým, zhruba víme i to, kde má Ubridgeová kancelář—“
„ ‚Budu v prvním patře, Dolores mě chce vidět,‘“ odrecitovala okamžitě Hermiona.
„Přesně,“ řekl Harry. „A víme, že se dovnitř dostaneme s pomocí těch legračních mincí, symbolů, nebo co to vlastně je, sám jsem viděl, jak si nějaká čarodějka půjčuje jeden od své známé –“
„Ale my přece žádné nemáme!“
„Pokud náš plán vyjde, budeme mít,“ pokračoval Harry klidně.
„Nevím, Harry, prostě nevím… V tom plánu je tolik věcí, které mohou selhat, které závisí na náhodě…“
„To se nezmění, ani když strávíme další měsíc přípravami,“ řekl Harry. „Je čas začít jednat.“
Z Ronova a Hermioniného obličeje poznal, že se bojí. Ani on si nebyl jist sám sebou, ale přesto tušil, že přišel čas, aby spustili svůj plán.
Strávili předchozí čtyři týdny oblékáním neviditelného pláště a špehováním oficiálního vchodu na minsiterstvo, který Ron, díky panu Weasleymu, znal už od dětství. Chodili těsně za úředníky, naslouchali jejich konverzaci a pečlivým pozorováním zjišťovali, který z nich chodí do práce každý den ve stejném čase a sám. Tu a tam měli možnost zcizit někomu z aktovky Denního věštce. Pomalu zevrubně načrtli mapy a zapsali si mnoho poznámek. A to vše teď leželo na stole před Hermionou.
„Dobrá,“ řekl Ron pomalu, „řekněme, že se na to vrhneme zítra… Myslím, že bych měl jít jen já a Harry.“
„Ale nezačínej s tím zase!“ povzdechla si Hermiona. „Myslím, že to už jsme si vyjasnili.“
„Jedna věc je postávat u vstupu pod pláštěm, ale druhá, Hermiono,“ Ron píchl do denního věštce starého deset dní, „je ta, že jsi na seznamu mudlorozených, kteří se nedostavili na ministerstvo k podání vysvětlení!“
„A ty bys měl umírat v Doupěti na kropenatku! Jestli by někdo neměl chodit, je to Harry, na kterého je vypsána odměna deset tisíc galleonů –“
„Dobrá, tak já tu zůstávám,“ řekl Harry. „Dáte mi vědět, až někdy porazíte Voldemorta, že ano?“
Ron a Hermiona se zasmáli, ale Harrymu mezitím projelo jizvou na čele bodnutí. Ruka mu k ní automaticky vystřelila. Zahlédl, jak Hermiona zamhouřila oči, a tak zkusil vše zamaskovat tím, že si odhrnuje vlasy z očí.
„No, jestli půdejem všichni, musíme se přemístit postupně,“ řekl Ron. „Pod plášť se už všichni nevejdeme.“
Harryho pálila jizva čím dál intenzivněji. Postavil se. Najednou k němu přiběhl krátura.
„Pán nedojedl polévku, přál by si pán masíčko, nebo koláč, který má pán tak rád?“
„Díky, Kráturo, ale vrátím se za minutku – musím na záchod.“
Uvědomoval si, že jej Hermiona podezíravě pozoruje. Vyběhl po schodech do haly a pak uháněl na první odpočívadlo, vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře. Sténaje bolestí sesunul se k černé vaně s kohoutky ve tvaru hadů, kteří měli otevřená ústa, a zavřel oči…
Procházel po slabě ozářené uličce. Budovy okolo něj měly vysoké dřevěné štíty. Vypadaly jako z perníku. Přiblížil se k jednomu domku a pak uviděl, jak jeho bílá ruka s dlouhými prsty vystřelila ke dveřím. Zaklepal. Cítil vzrůstající vzrušení…
Dveře se otevřely. Stála tam smějící se žena. Její výraz se změnil, jakmile se podívala Harrymu do tváře. Úsměv zmizel a nahradil ho strach…
„Gregorovič?“ řekl vysoký chladný hlas.
Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře. Bílá ruka je zadržela a nedovolila je uzavřít.
„Chci Gregoroviče.“
„Er wohnt hier nicht mehr!“ zakřičela a zakroutila hlavou. „On už nebydlet tu! On už nebydlet tu! Já jeho neznat!“
Zavrhla snahu zavřít dveře a rozeběhla se pryč temnou halou a Harry ji následoval, klouzal za ní a jeho ruka s dlouhými prsty vytáhla hůlku.
„Kde je?“
„Das weiss ich nicht! Odstěhovat! Já nevědět, já nevědět!“
Pozvedl hůlku. Zakřičela. Dvě malé děti vyběhly do chodby. Snažila se je ochránit rukama. V tu chvíli se zeleně zablesklo…“
„Harry! HARRY!“
Otevřel oči, které padly až k zemi. Hermiona opět bušila na dveře.
„Harry, otevři!“
Musel křičet, věděl to. Vstal a otevřel dveře. Hermiona se zapotácela, pak znovu získala rovnováhu a podezíravě se rozhlédla. Ron byl přímo za ní a vystrašeně namířil hůlku do rohů chladné koupelny.
„Co jsi tu dělal?“ zeptala se Hermiona vážně.
„Co si myslíš, že jsem dělal?“ zeptal se Harry s nahranou statečností.
„Snažl ses vyječet si hlavu!“ řekl Ron.
„No jasně… Musel jsem si zdřímnout nebo –“
„Harry, prosím tě, neurážej náš rozum,“ řekla Hermiona a dýchala zhluboka. „Víme, že tě dole bolela jizva a jsi bílý jako stěna.“
Harry se posadil na roh vany.
„No dobře. Právě jsem viděl Voldemorta, jak zavraždil ženu. V tuhle chvíli už asi zavraždil celou její rodinu. A neměl k tomu důvod. Bylo to přesně jako s Cedrikem, prostě jen proto, že se tam objevili…“
„Harry, tohle bys už nikdy neměl dovolit!“ křičela Hermiona a její hlas se nesl koupelnou. „Brumbál chtěl, aby ses naučil používat Nitrobranu! ON si myslel, že to spojení mezi vámi je nebezpečné – Voldemort ho může zneužít, harry! K čemu je dobré vidět, jak někoho zabíjí a mučí, jak nám to může pomoct?“
„Pomůže nám to v tom, že víme, co dělá,“ řekl Harry.
„Takže ty se to ani nepokoušíš zastavit?“
„Hermiono, nemůžu. Víš, že mi Nitrobrana nejde. Nikdy jsem jí nepřišel na kloub.“
„Nikdy jsi to pořádně nezkusil!“ řekla nasupeně. „Já to nechápu, Harry – to se ti líbí, že jste takhle zvláštně propojeni, nebo – nebo co?“
Zíral na ni a ona zaváhala.
„Jestli se mi to líbí?“ řekl tiše. „Tobě by se to líbilo?“
„Já – ne – promiň, Harry, nechtěla jsem –“
„Nesnáším to, nesnáším fakt, že mi může vlézt do hlavy, že ho musím strpět a sledovat, když je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít.“
„Brumbál –“
„Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, ne někoho jiného. Chci vědět, proč jde po Gregorovičovi.“
„Po kom?“
„Je to zahraniční výrobce hůlek,“ řekl Harry. „Vyrobil Krumovu hůlku, ten říká, že je nejlepší.“
„Ale podle tebe,“ řekl Ron, „někde Voldemort drží Ollivandera. Když už jednoho výrobce hůlek má, k čemu potřebuje dalšího?“
„Možná je stejného názoru, jako Krum, možná si myslí, že je Gregorovič lepší… Nebo si myslí, že mu Gregorovič dokáže vysvětlit, co udělala má hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl.“
Harry zíral do rozbitého špinavého zrcadla a viděl, jak na sebe Ron a Hermiona za jeho zády skepticky koukají.
„Harry, ty nám říkáš, co udělala tvá hůlka,“ řekla Hermiona, „ale byls to ty, kdo to udělal! Proč se tak odhodlaně snažíš odmítat zodpovědnost za svou vlastní sílu?“
„Protože vím, že jsem to nebyl! A ví to i Voldemort, Hermiono! Oba víme, co se doopravdy stalo!“
Dívali se na seebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že si připravuje protiargumenty proti jeho teorii o hůlce i faktu, že dovoloval sám sobě zírat do Voldemortovy mysli. K jeho útěše se jim do řeči vložil Ron.
„Nech to být,“ doporučil jí. „Je to na něm. A jestli máme jít zítra na ministerstvo, neměli bychom si radši projít plán?“
Hermiona nechala celou tu záležitost být, ačkoli trochu neochotně, jak druzí dva odhadli. Harry si byl jist, že na něj při první příležitosti znovu zaútočí. Mezitím se vrátili do kuchyně v suterénu, kde jim Krátura naservíroval dezert.
Do postele se dostali až když byla hluboká noc, poté, co strávili hodiny procházením plánu znovu a znovu, než jej dokázali dokonale odrecitovat slovo od slova jeden druhému. Harry, který teď spal v Siriově pokoji, si lehl do postele a nechal svou hůlku svítit na starou fotografii jeho otce, Siria, Lupina a Pettigrewa a mumlal si plán sám pro sebe po dalších deset minut. Poté, co nechal hůlku zhasnout, nemyslel na mnoholičný lektvar, dávivé dortíčky, ani na modré hábity lidí z odboru údržby. Přemýšlel nad Gregorovičem, výrobcem hůlek, a jak dlouho se asi vydrží skrývat, když ho Voldemort tak odhodlaně hledá.
Zdálo se, že rozbřesk přišel kvapně po půlnoci.
„Vypadáš hrozně,“ zněl Ronův pozdrav, když vešel do místnosti, aby Harryho vzbudil.
„Nebudu dlouho,“ odpověděl Harry a zíval.
Hermionu našli dole v kuchyni. Krátura jí servíroval kávu a čerstvé rohlíky a ve tváři měla mírně bláznivý výraz, který se dal srovnat snad jen s překontrolováváním zkouškového testu.
„Hábity,“ řekla si pod vousy, nervózním přikývnutím jim dala najevo, že je vnímá a hrabala se dál ve své kabelce. „Mnoholičný lektvar… Neviditelný plášť… Děsivé dělobuchy… Každý byste si jich pár měl vzít, jen pro případ… Dávivé dortíčky… Krvácivé kokosky… Ultradlouhé uši…“
Zhltli snídani a vydali se zpět vzhůru. Krátura se jim klaněl a sliboval, že až se vrátí, bude pro ně mít připraven steak a ledvinu zapečené v těstíčku.
„Bůh mu žehnej,“ řekl Ron laskavě, „a když si vzpomenu, že jsem mu chtěl useknout hlavu a pověsit ho na zeď…“
Na schod za dveřmi se všichni přemisťovali s pečlivým úsilím. Viděli partičku smrtijedů s opuchlýma očima, jak sledují dům z náměstí ponořeného v mlze.
Hermiona se přemístila s Ronem první a pak se vrátila pro Harryho.
Po obvyklém zážitku stísněné temnoty a téměř dokonalého udušení se Harry objevil v drobném průchodu, kde se měla odehrát první část jejich plánu. Bylo to tam dosud opuštěné, s několika obrovských kontejnerů. První pracovníci ministerstva se obvykle neobjevovali dříve, než v osm hodin.
„Tak dobrá,“ řekla Hermiona a zkontrolovala očima hodinky. „Měla by tu být do pěti minut. Až ji omráčím –“
„Hermiono, my víme,“ řekl Ron vážně. „A myslím, že bychom měli otevřít dveře dřív, než se sem dostane?“
Hermiona zakňučela.
„Skoro jsem zapomněla! Poodstupte –“
Namířila hůlku na zamčené pomalované požární dveře vedle nich, které se hlučně rozevřely. Za nimi byla temná chodba, která, jak už ze svých výletů věděli, vedla do prázdného divadla. Hermiona přitáhla dveře zpět k ní, aby to vypadalo, jako kdyby byly stále zavřené.
„A teď,“ řekla a obrátila se tváří v tvář druhým dvěma v průchodu, „si znovu nasadíme plášť –“
„—a počkáme,“ dokončil za ni Ron a přehodil plášť před Hermioninu hlavu podobně, jako přikrývku pro ptáky a podíval se očima na Harryho.
Za minutu a ještě kousek se ozvalo nepatrné třesknutí a drobná ministerská čarodějka se splývajícíma šedýma vlasama se přemístila přímo před ně a v náhlém světle mhouřila oči – slunce náhle vyšlo zpoza mraku. Neměla ani čas si ale užít nečekaného světla, načež ji Hermionino tiché omračující kouzlo trefilo do hrudníku a ona se svalila.
„Dobrá práce, Hermiono,“ řekl Ron a objevil se za kontejnerem vedle dveří do divadla, jak z nich Harry sundal neviditelný plášť. Spolu odnesli drobnou čarodějku do temného průchodu, který vedl do zákulisí. Hermiona čarodějce vytrhla pár vlasů a přidala je do lahvičky bahnitého mnoholičného lektvaru, kterou vyndala ze své kabelky. Ron prohledával kabelku drobné čarodějky.
„Je to Mafalda Hopkirková,“ řekl a četl si drobnou kartičku, která jejich oběť identifikovala jako asistentku na Odboru nepatřičného užívání kouzel. „Raději by sis měla vzít tohle, Hermiono, a tady má klíče.“
Podal jí pár malých zlatých mincí, na kterých byl vystouplý nápis M.K. a které vyndal drobné čarodějce z peněženky.
Hermiona vypila mnoholičný lektvar, který teď měl příjemnou nafialovělou barvu, a za pár sekund před nimi stála žena, která jako kdyby Mafaldě Hopkirkové z oka vypadla. Poté, co sundala brýle skutečné Mafaldě Hopkirkové a nasadila si je, zkontroloval Harry čas.
„Máme zpoždění, pan Úklid Kouzelnický tu bude každou chvílí.“
Spěšně zavřeli dveře, za kterými byla skutečná Mafalda. Harry a Ron si nasadili neviditelný plášť, ale Hermiona zůstala viditelná a čekala. O pár sekund později se ozvalo další třesknutí a přímo před ní se přemístil drobný slídivě vypadající kouzelník.
„Zdravím, Mafaldi.“
„Zdravím!“ řekla Hermiona třesoucím se hlasem, „tak jak se vám dneska daří?“
„Není to nejlepší,“ odpověděl drobný kouzelník a vypadal úplně deprimovaně.
Když Hermiona a kouzelník vyrazili na hlavní třídu, Harry a Ron se snaželi držet za nimi.
„Mrzí mě, že máte mizernou náladu,“ řekla Hermiona odhodlaně drobnému kouzelníkovi a on se snažil vysvětlit jí své problémy. Důležité bylo zabránit mu, aby došel na ulici. „Nabídněte si cukroví.“
„Co? Tedy, nechci, děkuji –“
„Trvám na tom, abyste si vzal!“ řekla Hermiona agresivně a třásla mu pytlíkem dortíčků před nosem. Vypadal vystrašeně, ale nakonec si jeden nabídl.
Účinek byl okamžitý. V tu chvíli, kdy se dortíček dotkl jeho jazyka, kouzelník začal zvracet tak silně, že si ani nevšiml, že mu Hermiona z hlavy vytrhla chumáč vlasů z temene jeho hlavy.
„Ale drahý!“ řekla poté, co pozvracel celou uličku. „Možná byste si měl vzít jeden den volno!“
„Ne – ne!“ kuckal, zvracel a snažil se pokračovat v chůzi, ačkoli nebyl schopen jít rovně. „Musím – dneska – musím být v –“
„Ale to je hloupost!“ řekla Hermiona znepokojeně. „Nemůžete jít do práce v takovémhle stavu – Asi byste měl jít ke svatému Mungovi a nechat je, ať se o vás postarají.“
Kouzelník se zhroutil na všechny čtyři, ale stále se snažil pokračovat k hlavní ulici.
„Prostě v tomhle stavu nemůžete jít do práce!“ křičela Hermiona.
Nakonec to vypadalo, že ji poslechne. Hermiona ho doprovodila zpět na jeho počáteční pozici, roztočil se a ztratil se z dohledu se vším, kromě několika zvratků a aktovky, kterou mu Ron cestou vytrhl z ruky.
„Ble,“ řekla Hermiona a držela si sukni svého obleku vysoko, aby se nezamazala od zvratek. „Kdybychom ho taky omráčili, nebylo by tu tolik odpadu.“
„Jo,“ řekl Ron a objevil se zpod pláště s kouzelníkovou aktovkou v ruce, „ale pořád si myslím, že větší počet lidí v bezvědomí by mohl vzbudit větší pozornost. Vypadá pracovitě tenhle chlápek, co? Hoď po nás ty vlasy a mnoholičný lektvar.“
Do dvou minut před nimi stál Ron, drobný a slídivý, jako ten zvracející kouzelník, a na sobě měl modrý hábit, který měl složený v batohu.
„Divné je, že ho dneska na sobě neměl, co myslíte? Když ještě uvážím, jak moc chtěl jít do práce…? No nevadí, jsem Reg Cattermole, podle jmenovky na zádech.“
„Teď počkej tady,“ řekla Hermiona Harrymu, který byl stále schovaný pod neviditelným pláštěm, „brzy budeme zpátky s vlasy pro tebe.“
Musel čekat pět minut, ale zdálo se, že to trvá mnohem déle. Postával sám v pozvraceném průchodu vedle dveří, za kterými byla schovaná omráčená Mafalda. Nakonec se Ron s Hermionou vrátili zpět.
„Nevíme, kdo to je,“ řekla Hermiona a předala Harrymu pár kudrnatých černých vlasů, „ale odešel domů s ošklivým krvácením z nosu! Tady je máš. Je celkem vysoký, budeš potřebovat větší šaty…“
Vytáhla staré oblečení, které jim vypral Krátura a Harry směle vypil lektvar a proměnil se.
Poté, co se se vší bolestí přeměnil, měřil více, než dva metry, a, podle svých svalnatých ramen, měl poměrně robustní postavu. Také měl bradku. Svůj neviditelný plášť a brýle skryl do svých nových šatů a přidal se ke druhým dvěma.
„Páni, to vypadá strašně,“ řekl Ron a zíral vzhůru na Harryho, který teď byl vyšší, než on.
„Vezmi si jednu z Mafaldiných mincí,“ řekla Hermiona Harrymu, „a pojďme, už je skoro devět.“
Z uličky vyrazili všichni společně. Po padesáti metrech přeplněného chodníku byly dvoje schody, nad jedněmi byl nápis „MUŽI“ a nad druhými „ŽENY“.
„Uvidíme se za chvilku,“ řekla Hermiona nervózně a doklopýtala dolů po schodech pro ženy.
Harry a Ron se zařadili do skupinky podivně oblečených mužů, kteří scházeli do čehosi, co vypadalo jako obvyklá veřejná toaleta v podzemní dráze, vydlážděná špinavými černými a bílými dlaždicemi.
„Brýtro, Regu!“ zavolal další kouzelník v modrých šatech, když vcházel do kabinky poté, co do ní hodil svou zlatou minci. „Příjemný jak osina v zadku, tohleto. Nutit nás chodit do práce takhhle! To si snad myslí, že tudy přijde Harry Potter, nebo co!“
Kouzelník se zasmál svému vlastnímu vtipu. Ron se přinutil k úsměvu.
„Jo,“ řekl, „pěkně na hlavu to je.“
A spolu s Harrym se vydali do sousedících kabinek.
Po Harryho pravém boku se ozýval zvuk splachování. Skrčil se a podíval se skrz mezeru ve spodní části kabinky, právě včas, aby viděl, jak pár obutých nohou mizí do vedlejší toalety. Podíval se vlevo a zjistil, že na něj Ron mrká.
„To se máme spláchnout dovnitř?“ zašeptal.
„Vypadá to tak,“ odpověděl Harry šeptem zpět. Jeho hlas byl hluboký a drsný.
Oba se postavili. Harry vlezl do toalety a cítili se výjimečně hloupě. Ačkoli to vypadalo, že stojí ve vodě, věděl že to udělal správně – jeho boty, nohy a šaty zůstaly suché. Pohlédl vzhůru, zatáhl za splachovadlo a v dalším okamžiku ho stáhla peřej vody, načež se objevil v krbu na ministerstvu kouzel.
Neohrabaně vstal. Jeho tělo bylo o dosst větší, než na jaké byl zvyklý. Obrovské átrium vypadalo temnější, než si ho Harry pamatoval. Dříve zlatá fontána vyplnila střed haly a odrážela paprsky světla na leštěnou podlahu a zdi. Všemu dominovala nová obrovská temná socha z černého kamene. Při pohledu na obrovskou sochu kouzeníka a čarodějky, sedících na ozdobených trůnech, zírajících, jak se ministerští pracovníci objevují v krbech pod nimi, mu běhal mráz po zádech. Ve spodní části sochy byl deseticentimetrovým písmem vytesán nápis V MAGII JE SÍLA.
V tu chvíli Harryho cosi udeřilo do nohou. Z krbu právě vylétl další kouzelník.
„Z cesty, to se ne—ah, promiňte, Runcorne.“
Plešatý kouzelník vypadal vystrašeně a rychle zmizel pryč. Ten muž, kterého Harry napodoboval, Runcorn, musel mít autoritu.
„Psst!“ řekl hlas za ním a tak se Harry otočil a uviděl drobnou šeptající čarodějku a slídivého kouzelníka z Odboru údržby, jak na něj mávají zpoza sochy. Harry se k nim urychleně vydal.
„Takže ses sem dostal v pořádku?“ šeptala Hermiona Harrymu.
„Ne, zasekl se v záchodě,“ řekl Ron.
„No to je legrace… Je to hrůza, co?“ řekla harrymu, který zíral vzhůru na sochu. „Viděls, na čem sedí?“
Harry se podíval pozorněji a uvědomil si, že to, co byly ozdobené trůny, byl ve skutečnosti kopec lidských těl. Stovky a stovky nahých těl, mužů, žen i dětí, všechna těla měla hloupé ošklivé obličeje, všichni byli zkrouceni a stlačeni k sobě, aby vydrželi tíhu štědře oděných kouzelníků.
„Mudlové,“ zašeptala Hermiona, „po právu zasloužené místo. Pojďte, jdeme.“
Vmísili se do davu čarodějek a kouzelníků, kteří mířili ke zlaté bráně na konci haly, dívali se okolo sebe tak nenápadně, jak jen mohli, ale snadno rozlišitelnou podobu Dolores Umbridgeové nikde neviděli. Prošli branou do menší haly, kde se fronty řadily do dvaceti pozlacených otvorů, ve kterých bylo právě tolik výtahů. Sotva se zařadili do nejbližší fronty, když se ozval hlas, „Cattermole!“
Podívali se okolo sebe. Harrymu se zvedl žaludek. Jeden ze smrtijedů, kteří byli při Brumbálově smrti, mířil k nim. Ministerští pracovníci vedle nich ztichli a očima zírali na podlahu. Harry cítil, jak jim běhá mráz po zádech.
Mužův zamračený a brutální obličej nějak neseděl s jeho velkolepými širokými šaty, které byly okrášleny zlatými pruhy. Někdo v davu u výtahů podlézavě pozdravil, „Dobré ráno, Yaxley!“ Yaxley ho ignoroval.
„Žádal jsem, aby mi někdo z údržby spravil kancelář, Cattermole. Ještě pořád mi tam prší.“
Ron zíral okolo sebe a doufal, že někdo jiný zasáhne, ale nikdo nepromluvil.
„Prší… vám do kanceláře? To – to není dobré, řekl bych.“
Ron se nervózně zasmál. Yaxley přimhouřil oči.
„Vy si snad myslíte, Cattermole, že je to legrace, co?“
Pár čarodějek se z fronty na výtah ztratilo pryč.
„Ne,“ řekl Ron, „ne, samozřejmě, že –“
„Uvědomujete si, že jsem na cestě dolů, abych vyslechl vaši ženu, Cattermole? Divím se, že nejste dole a nedržíte ji za ruku. Už jste se jí zbavil, co? Dobrá volba. Příště si dejte pozor a ožeňte se s nějakou čistokrevnou ženskou.“
Hermiona vypískla zděšením. Yaxley se na ni podíval. Slabě si odkašlala a otočila se.
„Já – Já –“ koktal Ron.
„Ale kdyby mou ženu obvinili, že je to mudlovská šmejdka,“ řekl Yaxley, „ – tedy ne, že by kterákoli z mých žen byla někdy podezřívána z takové odpornosti – a ředitel odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů potřeboval laskavost, udělal bych z toho prioritu, Cattermole. Rozumíme si?“
„Ano,“ zašeptal Ron.
„Tak to zařiďte, Cattermole, a jestli do hodiny nebude má kancelář úplně suchá, bude mít vaše žena ještě větší problém získat pozitivní lustraci kouzelnického původu.“
Zlatá mříž před nimi se rozevřela. S pokývnutím a nepříjemným úsměvem naznačil Yaxley, že od něj očekává souhlas s tím, jak zachází s Cattermolem, a poodešel k jinému výtahu. Harry, Ron a Hermiona vstoupili do svého, ale nikdo se k nim nepřidal. Bylo to, jako kdyby byli infikovaní. Mříže se se zvukem zvonku zavřely a výtah začal stoupat.
„Co budu dělat?“ zeptal se naráz Ron obou dvou a vypadal sklíčeně. „Jestli se u něj neukážu, má žena – tedy Cattermolova žena – “
„Půjdeme s tebou, měli bychom zůstat spolu –“ začal Harry, ale Ron zavrtěl horečně hlavou.
„To je na hlavu, nemáme moc času. Najděte Ubridgeovou a já půjdu a vyřídím Yaxleyho kancelář – ale jak mám zastavit déšť?“
„Zkus Finite Incantatem,“ řekla najednou Hermiona, „to by mělo ten déšť zastavit, jestli je to kletba nebo kouzlo. Pokud nezastaví, je něco špatného se systémem údržby atmosféry, což bude mnohem složitější opravit, takže prozatím použij Impervius, abys ochránil jeho věci –“
„Zopakuj to ještě jednou a pomaleji –“ řekl Ron a hledal ve svých kapsách pero, ale v tu chvíli výtah zavibroval a zastavil se. Neztělesněný ženský hlas zahlásil, „Čtvrté patro, Odbor pro kontrolu kouzelnických zvířat, včetně oddělení šelem, lidí a duchů, oddělení spolupráce se skřety a poradní kancelář pro boj se škůdci,“ mříže se znovu otevřely a vpustily dovnitř několik kouzelníků a pár bleděfialových obletníků, které se držely u lampy pod stropem výtahu.
„Dobré jitro, Alberte,“ řekl muž s divokou bradkou a usmíval se na Harryho. Jakmile výtah znovu zaskřípal a rozjel se vzhůru, podíval se na Rona a Hermionu. Hermiona teď zběsile šeptala Ronovi instrukce. Kouzelník se naklonil k Harrymu, pošilhával na Rona a mumlal, „Dirk Cresswell, co? Z oddělení pro spolupráci se skřety? Pěkná práce, Alberte. Jsem si jist, že to místo tentokrát dostanu!“
Zamrkal. Hary se na něj usmál zpět a doufal, že to postačí. Výtah se zastavil a mříže se opět otevřely.
„Druhé patro, odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, včetně kanceláře nepatřičného používání kouzel, ředitelství bystrozorů a sekretariát administrativně-podpůrných služeb Starostolce,“ řekl opět hlas čarodějky.
Harry viděl, jak Hermiona mírně šťouchla do Rona a ten vyběhl z výtahu, následován ostatními kouzelníky. Harry a Hermiona zůstali ve výtahu sami. V tu chvíli, kdy je mříže opět uzavřely uvnitř, řekla Hermiona velmi rychle, „myslím, Harry, že bych za ním měla zajít, nemyslím si, že by věděl, co má dělat, a jestli to podělá, tak je všechno –“
„První patro, ministr kouzel a jeho sekretariát.“
„Zlaté mříže se rozlétly a Hermiona vydechla. Stáli před nimi čtyři lidé, dva z nich byli zabráni do konverzace – kouzelník s dlouhými vlasy, který měl na sobě velkolepé šaty černé a zlaté barvy, a posluhující čarodějka, která vypadala jako ropucha a ve svých krátce střižených vlasech měla sametové pero a na hrudi se jí kývala uzavřená krabička.

Kapitola třináctá - Komise pro registraci mudlorozených

„Vida, Mafalda!“ řekla Umbridgeová a dívala se na Hermionu. „Poslal Vás Travers, že?“
„A-ano,“ zakvičela Hermiona.
„Vynikající, jdete mi přesně do rány.“ Pak promluvila k muži v černozlatém. „To řeší náš problém, pane Ministře. Pokud Mafalda zaskočí za zapisovatelku, můžeme začít ihned.“ Nahlédla do svých poznámek. „Dneska deset lidí a jedna z nich je manželka ministerského úředníka! Tedy, tedy… dokonce jsou i tady, na ministerstvu.“ Poté ona i dva kouzelníci, kteří naslouchali jejímu rozhovoru s ministrem, vstoupili do výtahu vedle Hermiony. „Pojedeme přímo dolů, Mafaldo, všechno, co potřebuješ, najdeš v soudní síni. Dobré jitro, Alberte, vy tu nechcete vystoupit?“
„Ale samozřejmě, že chci,“ řekl Harry Runcornovým hlubokým hlasem, vystoupil z výtahu a zlaté mříže za ním zařinčely, když se zavíraly. Podíval se přes rameno a viděl Hermionu, jak má v obličeji znepokojený výraz, po obou stranách vysoké kouzelníky a mašli Umbridgeové v úrovni jejích ramen.
„Co vás sem přivádí, Runcorne?“ zeptal se nový minister kouzel. Jeho dlouhé černí vlasy a bradka byly žíhané stříbrnou barvou a ohromné vystouplé čelo zastiňovalo jeho lesknoucí se oči připomínaly Harrymu kraba vykukujícího zpod skály.
„Potřebuji si promluvit s,“ zaváhal na zlomek sekundy Harry, „Arthurem Weasleym. Zaslechl jsem, že je někde v prvním patře.“
„Ach,“ řekl Plum Thicknesse. „Zkontaktoval se nějak s Nežádoucím?“
„Ne,“ řekl Harry a v krku měl sucho. „Ne, nic takového.“
„No dobrá. Je to jen otázka času,“ řekl Thicknesse. „Podle mého názoru jsou krvezrádci stejně nepřijatelní jako mudlovští šmejdi. Hezký den přeji, Runcorne.“
„I vám, ministře.“
Harry sledoval, jak Thicknesse odchází chodbou, na jejíž podlaze byl tlustý koberec. V tu chvíli, kdy se ministr ztratil z dohledu, vytáhl Harry ze svého černého kabátu neviditelný plášť, přehodil ho přes sebe a vydal se chodbou v opačném směru. Runcorn byl tak vysoký, že se Harry musel shrbit, aby měl skrytá i chodidla.
V žaludku cíti paniku. Jak procházel okolo zářících dřevěných dveří, na každých viděl drobný štítek se jménem a názvem funkce, zdálo se, že moc, složitost a neproniknutelnost ministerstva působí proti nim, takže plán, který celé čtyři týdny pracně splétal s Ronem a Hermionou, se teď zdál úsměvně dětský. Soustředili všechny své síly na způsob, jakým se dostanou nepozorovaně dovnitř. Ani na sekundu přitom nepomysleli, co by se mohlo stát, pokud se budou musest rozdělit. Hermiona se teď nemohla pohnout ze soudního procesu, který nepochybně potrvá celé hodiny. Ron se snažil vykouzlit něco, co, jak si Harry byl jist, bylo nad jeho možnosti a k tomu všemu na tom pravděpodobně závisela svoboda jedné ženy. A on, Harry, bezcílně bloumal po prvním patře, zatímco jeho kořist odjela ve výtahu do podzemí.
Zastavil se, nahnul ke zdi a pokusil se vymyslet, co bude dělat dál. To ticho ho už vytáčelo. V celé té chodbě vyložené fialovým kobercem nikdo nechvátal, nemluvil, bylo to skoro jako kdyby to tam někdo zaklel Ševelissimem.
Její kancelář musí být někde tady nahoře, pomyslel si Harry.
Zdálo se nepravděpodobné, že by si Umbridgeová nechávala v kanceláři šperky, ale na druhou stranu by bylo hloupé neprohledat to tam, neujistit se. Vydal se tedy chodbou dál a za celou cestu potkal jen zamračeného kouzelníka, který mumlal ke svému peru instrukce. Pero před ním poletovalo a zapisovalo jeho slova na drobný kus pergamenu.
Harry zahl na roh, ale celou dobu přitom pozoroval jmenovky na dveřích. Napůli cesty druhou chodbou vešel do širokého prostranství, kde za drobnými stoly ne nepodobnými těm školním seděl v několika řadách tucet kouzelníků a čarodějek. Oproti stolům ve škole byly tyto mnohem lesklejší a nepopsané. Harry se zastavil, aby si to místo pořádně prohlédl, a úplně ho to fascinovalo. Všichni pohybovali rukama naprosto jednotně a od rukou jim na všechny strany odletovaly popsané papíry jako drobní růžoví dráčci. Po chvilce si Harry uvědomil, že zpracování mělo jednotný rytmus, že papíry tvořily stejnou předlohu a o pár sekund později pochopil, že sleduje výrobu letáků – že papíry byly stránky, které, když byly spojeny, složeny a kouzly odeslány dál, odlétly do phledných sloupků za každou čarodějkou či kouzelníkem.
Harry se vplížil dovnitř, přestože pracovníci byli tak zabráni do psaní, že by podle něj těžko zachytili šlépěj, kterou už stihl utlumit koberec. Vytáhl jeden výtisk za mladou čarodějkou. Pod neviditelným plíštěm si jej prohlédl. Jeho růžový obal zdobil zlatý nadpis:
Mudlovští šmejdi
A nebezpečí, které představují pro
mírumilovnou čistokrevnou společnost
Pod nadpisem byl obrázek rudé růže s hloupě se usmívajícím obličejem uprostřed okvětních lístků. Růži obrůstal a škrtil zelený plevel se zuby a zamračeným pohledem. Na letáku nebylo žádné jméno, ale jizvy na Harryho ruce začaly pulzovat ihned, jak si přečetl titulek. Pak se ozvala mladá čarodějka vedle něj a potvrdila jeho podezření, když stále mávaje rukou řekla, „Neví někdo, jestli ta stará baba bude vyslýchat mudlovské šmejdy celý den?“
„Opatrně,“ řekl čaroděj vedle a nervózně se po ní podíval, načež mu jedna stránka sklouzla ze stolu a spadla na podlahu.
„Proč? Má snad teď mimo magického oka i kouzelné uši?“
Čarodějka pohlédla vpřed k zářivým mahagonovým dveřím, které byly přímo proti písařům. I Harry se tam podíval a v tu ránu ho obklopil hněv, jako když se okolo něj omotá had. Tam, kde by na mudlovských dveřích bylo kukátko, skvělo se obrovské kruhové oko s modrou duhovkou – oko, které bylo neskutečně povědomé každému, kdo znal Alastora Moodyho.
Na zlomek sekundy Harry zapomněl, kde je a co tam dělá. Dokonce zapomněl i to, že je neviditelný. Vykročil vpřed ke dveřím, aby si oko prohlédl. Nepohybovalo se. Zíralo slepě a nehybně vzhůru. Pod ním byla jmenovka, na níž stálo:
Dolores Umbridgeová
První náměstkyně ministra
Pod tím se skvěla nová jmenovka s textem:
Vedoucí Komise pro
registraci mudlorozených
Harry se podíval zpět na tucet písařů. Ačkoli byli zabráni do své práce, těžko mohl čekat, že nezaregistrují, když se přímo před nimi otevřou dveře prázdné kanceláře. Proto vytáhl z vnitřní kapsy hábitu podivný objekt s drobnýma mávajícíma nohama a gumově baňatým rohem. Shýbl se k zemi a pod pláštěm vyslal děsivý dělbuch po zemi.
Rozutekl se stranou, skrz nohy čarodějek a kouzelníků. O chvilku později, během které Harry čekal s rukou na klice, se ozval hlasitý výbuch a z rohu se začalo linout velké množství štiplavého kouře. Mladá čarodějka v přední řadě zakřičela. Růžové stránky poletovaly všude; ona i její kolegové vstali a rozhlíželi se okolo sebe po zdroji zmatku. Harry stiskl kliku, vstoupil do kanceláře Umbridgeové a zavřel za sebou.
Věděl, že vstoupil právě včas. Místnost byla zařízená úplně stejně, jako kancelář Umbridgeové v Bradavicích. Všude bylo krajkové čalounění, ubrousky a seschlé květiny. Na zdech visely ty samé ozdobné talíře a na každém z nich bylo křiklavě zabarvené kotě se stuhou, dovádějící a skotačící a ohavně roztomilé. Pracovní stůl obklopovala kroutící se květovaná látka. Za Pošukovým okem bylo teleskopické zařízení, které Umbridgeové umožňovalo špehovat písaře za dveřmi. Harry se podíval skrz a viděl, že jsou ještě všichni u děsivého dělbuchu. Vykroutil teleskop ze dveří, kde vznikla díra, z té vytáhl magické oko a schoval si ho do kapsy. Pak se otočil čelem k místnosti, pozdvihl hůlku a zamumlal, „Accio medailonek.“
Nestalo se nic. To ale očekával. Umbridgeová nepochybně věděla všechno o ochranných kouzlech a zaříkadlech. Spěšně se proto vydal k jejímu stolu a jal se otevírat všechny šuplíky. Viděl brky, zápisníky a kouzlolepu. Očarované nůžky na papír, které se stočily jako had a byly poraženy. Malichernou drobnou krajkovanou krabičku plnou náhradních mašlí a spon na vlasy. Ale medailonek tam nikde nebyl.
Za stolem byla archivační skříňka. Harry se rozhodl, že ji prohledá. Podobně jako Filchova archivační skříňka v Bradavicích byla i tahle plná složek a na každé z nich bylo jméno. Když Harry dorazil do spodního šuplíku, uviděl něco, co ho v hledání vyrušilo: Spis pana Weasleyho.
Vytáhl a otevřel ji.
Arthur Weasley
Lustrace původu: Pozitivní. Čistá krev, ale zastává nepřijatelné promudlovské sklony. Známý též jako člen Fénixova řádu.
Rodina: Žena (čistokrevná), sedm dětí, dva nejmladší v Bradavicích. Dod.: Nejmladší syn v současnosti v domácím léčení, vážně nemocný. Potvrzeno ministerskými komisaři.
Bezpečnostní status: SLEDOVÁN. Veškerý pohyb je zaznamenáván. Velká pravděpodobnost kontaktu s Nežádoucím č. 1 (dříve byl s rodinou Weasleyovou dlouhodobě v kontaktu)
„Nežádoucí č. 1,“ zamumlal si Harry pod vousy, když uklízel složku pana Weasleyho a uzavíral šuplík. Tušil, že ví, koho spis zmiňoval, a když se narovnal se a rozhlédl se po kanceláři po dalších skrýších a uviděl na zdi svůj portrét s nápisem „NEŽÁDOUCÍ Č. 1“ přes svou hruď, byl si vším jist. K obrázku byla přišpendlená poznámka s obrázkem koťátka v rohu. Harry přešel přes místnost, aby si ji mohl přečíst, a uviděl, že tam Umbridgeová připsala, „Nutno potrestat.“
Rozhněvanější, než kdy předtím, tápal na dně váz a košů plných seschlých květin, ale ani tam medailonek nenašel a po pravdě ho to nepřekvapilo. Naposledy se rozhlédl po kanceláři a v tu chvíli mu poskočilo srdce. Z drobného čtvercového zrcadla, opřeného o knihovničku vedle stolu, na něj zíral Brumbál.
Harry přeběhl místnost a chňapl po zrcadle, ale uvědomil si, že ve chvíli, kdy se jej dotkl, už to nebylo zrcadlo. Brumbál se na něj zadumaně usmíval z přední strany lesklé knihy. Harrymu chvíli trvalo, než zaregistroval kudrlinkově zelené písmo přes Brumbálův klobouk – Lživot Albusem Brumbála – a podobný nápis, i když menší, na jeho hrudi – „sepsala Rita Holoubková, nejprodávanější autorka knihy Armando Dippet: Mistr nebo hlupák?“
Harry bezmyšlenkovitě rozevřel knihu a uviděl celostránkovou fotografii dvou náctiletých kluků, jak se oba přehnaně smějí s rukama na ramenou. Brumbál, s vlasy po loket, si nechal narůst drobnou bradku, která připomínala tu, kterou si nechal narůst Krum a kterou Ron tak nesnášel. Chlapec vedle Brumbála, který se hlasitě smál, měl divoký radostný pohled. Jeho zlaté kudrnaté vlasy mu padaly na ramena. Harry přemýšlel, jestli je to mladý Dóže, ale než si stihl přečíst popisek, dveře kanceláře se otevřely.
Kdyby se býval byl Thicknesse nepodíval přes rameno do místnosti písařů, když vcházel, neměl by Harry čas přehodit přes sebe neviditelný plášť. Když už se mu to poveldo, přemýšlel, jestli Thicknesse nezahlédl pohyb, protože na sekundu či dvě zůstal úplně bez hnutí a zmateně zíral na místo, kde se Harry právě ztratil. Možná si pomyslel, že viděl jen Brumbálův škrábající nos na přední straně knihy, kterou Harry narychlo položil na poličku. Thicknesse nakonec došel ke stolu a namířil hůlku na brk, který byl připravený v lahvičce inkoustu. Brk vyskočil a začal psát poznámku Umbridgeové. Velmi pomalu, téměř bez dechu, se Harry vykradl z kanceláře do prostranství vedle kanceláře.
Písaři byli stále ještě seskupeni okolo zbytků děsivého dělbuchu, který ještě slabě troubil a kouřil. Když mladá čarodějka řekla, „vsadila bych se, že se to sem připlížilo z oddělení experimentálních kouzel, jsou tak neopatrní, pamatujete si na tu otrávenou kachnu?“ vyplížil se Harry do chodby.
Spěšně se vydal k výtahům a přemýšlel, co může dělat dál. Bylo velmi nepravděpodobné, že by medailonek byl někde na ministerstvu, a získat informaci o jeho umístění z Umbridgeové bylo nemyslitelné, dokud seděla u soudu. Jejich hlavním cílem teď bylo zmizet z ministerstva, než na ně přijdou, a zkusit to jindy. První věc, kterou musel udělat, bylo najít Rona, a pak se mohou pokusit zapracovat na způsobu, jak vytáhnout Hermionu ze soudní síně.
Když Harrymu přijel výtah, zjistil, že v něm nikdo není. Harry do něj naskočil a když výtah začal sjíždět, svlékl si neviditelný plášť. K jeho obrovské úlevě, když zalomozily mříže ve druhém patře, přistoupil k němu promočený a divoce vypadající Ron.
„B-brýtro,“ zakoktal k Harrymu, když se výtah dal opět do pohybu.
„Rone, to jsem já, Harry!“
„Harry! Páni, zapomněl jsem, jak vypadáš – proč tu s tebou není Hermiona?“
„Musela jet dolů do soudní místnosti s Umbridgeovou, nemohla odmítnout a –“
Ale než mohl Harry dokončit větu, výtah se opět zastavil. Dveře se otevřely a do výtahu vešel pan Weasley s postarší čarodějkou, jejíž blonďaté vlasy byly načechrané tak, že to připomínalo mraveniště.
„… Rozumím tomu, co říkáte, Wakando, ale obávám se, že nemohu jednat s –“
Pan Weasley poté, co zpozoroval Harryho, okamžitě přestal mluvit. Bylo zvláštní vidět, s jakou záští na něj pan Weasley zírá. Dveře výtahu se uzavřely a všichni čtyři se vydali opět dolů.
„Ale, zdravím, Regu,“ řekl pan Weasley, když se otočil po zvuku odkapávající vody z Ronových šatů. „Nemáte tu dnes ženu na výslechu? Ehm – co se vám to stalo? Proč jste tak mokrý?“
„Řešil jsem déšť v Yaxleyho kanceláři,“ řekl Ron. Díval se panu Weasleymu na rameno a Harry cítil, že kdyby si pohlédli do očí, pan Weasley ho určitě pozná. „Nedokázal jsem to vyřešit, takže mě poslali, abych sehnal Bernieho – Pillswortha, myslím –“
„Ano, v poslední době nám prší v mnoha kancelářích,“ řekl pan Weasley. „Zkoušel jste Meterolojinx Recanto? U Bletcheyho to fungovalo.“
„Meterolojinx Recanto?“ zašeptal Ron. „Ne, nezkoušel. Díky, ta—ehm chci říct díky, Arthure.“
Dveře výtahu se rozevřely. Stará čarodějka s mraveništním účesem vystoupila a Ron za ní vyběhl, načež se ztratil z výhledu. Harry ho chtěl následovat, ale do cesty mu vešel Percy Weasley, který vstoupil do výtahu, s nosem zaraženým v materiálech, které si pročítal.
Než se dveře uzavřely, neuvědomil si Percy ani to, že je ve výtahu se svým otcem. Pak zvedl hlavu, uviděl rudého pana Weasleyho a ve chvíli, kdy se znovu výtah otevřel, beze slova vystoupil. Podruhé se Harry pokusil vystoupit, ale tentokrát mu cestu zahradila ruka pana Weasleyho.
„Na slovíčko, Runcorne.“
Dveře výtahu se uzavřely a výtah se vydal za svou cestou do dalšího patra. Pan Weasley mu řekl, „Zaslechl jsem, že jste měl nějakou informaci o Dirku Cresswellovi.“
Harry měl pocit, že vztek pana Weasleyho byl ještě silnější, když viděl Percyho. Řekl si, že jeho nejlepší šance je dělat hloupého.
„Prosím?“ řekl.
„Nepřetvařujte se, Runcorne,“ řekl pan Weasley zuřivě. „Vystopoval jste kouzelníka, který padělal jeho rodokmen, co?“
„Já – a co když ano?“ řekl Harry.
„Dirk Cresswell je desetinásobně poctivější kouzelník, než jste vy,“ řekl pan Weasley tiše, když výtah klouzal do podzemí. „A jestli přežije Azkaban, budete se mu zodpovídat, a to nemluvím o jeho ženě, synech a přátelích –“
„Arthure,“ přerušil ho Harry, „víte, že jste sledován, že?“
„To má být hrozba, Runcorne?“ řekl pan Weasley hlasitě.
„Ne,“ řekl Harry, „to je realita! Sledují každý váš pohyb –“
Dveře výtahu se otevřely. Dorazili do atria. Pan Weasley se na Harryho ostře podíval a vyklouzl z výtahu. Harry tam stál s otřeseným výrazem ve tváři. Přál si, aby se byl vydával za někoho jiného, než za Runcorna… Dveře výtahu se opět zavřely.
Harry vytáhl svůj neviditelný plášť a opět si ho přes sebe přehodil. Byl rozhodnut, že se pokusí Hermionu vysvobodit sám, zatímco Ron bude bojovat s propršenou kanceláří. Když se otevřely dveře, vstoupil do úzké kamenné chodby osvětlené pochodněmi, která byla úplně jiná, než dřevem vykládané a koberci vystlané chodby ve vyšších patrech. Jakmile výtah opět se zařinčením odjel, Harry se mírně zatřásl, když se díval vpřed na vzdálené černé dveře, které byly vchodem na Odbor záhad.
Vyrazil a věděl, že jeho cílem nejsou černé dveře, ale vchod po levé straně, který si z dřívějška pamatoval a za kterým byla řada schodů mířících dolů k soudním místnostem. Když se plazil směrem k nim, probíhaly mu myslí možnosti záchrany. Ještě pořád měl pár děsivých dělbuchů, ale možná by bylo prostě lepší zaklepat na dveře soudní místnosti, vstoupit jako Runcorn a požádat Mafaldu na slovíčko? Samozřejmě, nevěděl, jestli byl Runcorn dostatečně důležitá osoba, aby s ním mohla odejít pryč, a i kdyby to zvládl a ona se nevrátila včas, mohli by je začít hledat dříve, než by se dostali z ministerstva bezpečně ven…
Ztracen ve svých myšlenkách nezaregistroval ihned neobvyklý chlad, který ho obklopoval, jako kdyby scházel do mlhy. S každým schodem bylo chladněji. Právě teď dorazil do místa, kde mu chlad procházel hrdlem a trhal plíce. A pak ucítil ten pocit beznaděje a zoufalství, jak mu prostupuje tělem a rozpíná se v něm…
Mozkomoři, pomyslel si.
A jakmile došel na spodní schod a otočil se doprava, uviděl děsivou scénu. Temný průchod ze soudních místností bklopovaly vysoké postavy s kapucí na hlavě, skrytými obličeji a rozedraným dechem, který byl jediným zvukem v celé chodbě. Zkamenělí mudlorození, kteří sem byli přivedeni k výslechu, seděli schouleně a roztřeseně na tvrdých dřevěných lavičkách. Mnoho z nich si skrývalo obličeje do dlaní, možná šlo o instinktivní pokus ochránit se před nenasytnými ústy mozkomorů. Někteří byli doprovázení rodinami, jiní seděli osamotě. Mozkomoři klouzali před nimi vzhůru a dolů a chlad, beznaděj a zoufalství dopadaly na Harryho jako nějaká kletba…
Bojuj, řekl sám sobě, ale věděl, že nemůže vyčarovat Patrona, aniž by se okamžitě prozradil. A tak se přesunul tak tiše, jak jen dokázal, a s každým krokem, který udělal, cítil, jak mu hlavu napadá otupělost. Ale přinutil se myslet na Hermionu a Rona, kteří ho potřebovali.
Pohyb mezi ohromnými černými postavami byl hrozný. Obličeje bez očí skryté v kapucích se na něj obracely, když procházel okolo, byl si jist, že jej cítí, že cítí, možná, přítomnost člověka, který ještě nepřišel o všechnu naději a sílu.
A pak, náhle a otřesně mezi tím vším chladným tichem, se rozlétly jedny z podzemních dveří na levé straně chodby a zevnitř se ozýval křik.
„Ne, ne, mám částečně kouzelnickou krev, mám částečně kouzelnickou krev, přísahám! Můj otec byl kouzelník, byl, dohledejte si ho, Arkie Alderton, je to známý návrhář košťat, dohledejte si ho, podívám vám – dejte ze mě ty pracky pryč, dejte je pryč –“
„Dávám vám poslední varování,“ řekl jemný hlásek Umbridgeové, kouzelně zesílený, takže zněl hlasitě přes zoufalé výkřiky neznámého muže. „Pokud se budete vzpírat, dostanete Mozkomorův polibek.“
Mužův křik ztichl, ale chodbou bylo stále slyšet štkaní.
„Odveďte ho,“ řekla Umbridgeová.
Ve dveřích ze soudní síně se objevili dva mozkomorové a ve svých hnijících strupovitých rukou drželi kouzelníka, který omdléval. Odpluli s n ím dolů chodbou a ztratili se v temnotě, kterou za sebou zanechávali.
„Další – Marie Cattermolová,“ zavolala Umbridgeová.
Drobná žena vstala. Třásla se od hlavy až k patě. Tmavé vlasy měla smotané do drdolu, oblečená byla v dlouhých prostých šatech. Její obličej byl úplně bledý. Když procházela okolo mozkomorů, spatřil Harry, jak se rozklepala.
Jak se dveře začaly zavírat, instiktivně, bez jakéhokoli plánu, protože mu přišlo nepřístojné sledovat ji, jak vchází do podzemí sama, vklouzl do soudní místnosti za ní.
Nebyla to místnost podobná té, ve které byl kdysi sám vyslýchán za neoprávněné použití kouzel. Tato byla mnohem menší, ačkoli stejně vysoký strop mohl v člověku vyvolat pocit, že je na dně velmi hluboké studny.
Uvnitř byli další mozkomorové a chladná atmosféra, kterou tvořili, se nesla celou místností. Stáli jako bezhlavá stráž v nejvzdálenější rozích od vysoké vyvýšené tribuny. Na té za zábradlím seděla Umbridgová s Yaxleym po jedné straně a Hermionou, tichou podobně, jako paní Cattermolová, na straně druhé. Na spodní části tribuny slídila vzhůru a dolů jasně stříbrná dlouhosrstá kočka a Harry si uvědomil, že je tu proto, aby ochránila žalobce před beznadějí, vycházející mozkomorů. Tu měli cítit jen obžalovaní, ne žalobci.
„Posaďte se,“ řekla Umbridgeová svým jemným něžným hláskem.
Paní Cattermolová doklopýtala do jediného křesla uprostřed podlahy, před vyvýšenou tribunou. Ve chvíli, kdy se posadila, zachrastily řetězy z ramene křesla a přichytily ji.
„Jste Marie Alžběta Cattermolová?“ zeptala se Umbridgeová.
Paní Cattermolová krátce roztřeseně přikývla.
„Jste vdaná za Reginalda Cattermola z Odboru kouzelnické údržby?“
Paní Cattermolová propukla v pláč.
„Nevím, kde je, měl tu být se mnou!“
Umbridgová ji ignorovala.
„Jste matkou Maisie, Ellie a Alfréda Cattermola?“
Paní Cattermolová vzlykala čím dál hlasitěji.
„Bojí se, myslí, že už se nevrátím domů –“
„Toho nás ušetřete,“ vyprskl Yaxley. „Haranti mudlovských šmejdů si nezaslouží naši symaptii.“
Vzlykání paní Cattermolové vhodně maskovalo Harryho kroky, když velmi opatrně kráčel ke schodům, které vedly na vyvýšenou tribunu. Ve chvíli, kdy prošel k místu, kde hlídala kočka-patron, ucítil změnu teploty. Bylo tu tepleji a pohodlněji. Byl si jist, že tento patron patří Umbridgeové a že vzrušeně září, protože právě ona tu byla ve své kůži, tady, kde dbala na dodržování pokřivených zákonů, které sama pomohla sepsat. Pomalu a velmi opatrně si prorazil cestu po tribuně okolo Umbridgeové, Yaxleyho a Hermiony, vedle které se posadil. Obával se, že si Hermiona poposkočí. Uvažoval o kouzlu Ševelissimo, které by vyslal k Umbridgeové a Yaxleymu, ale dokonce i zamumlání by mohlo Hermionu rozrušit. Pak Umbridgová zvýšila hlas a mluvila na paní Cattermolovou a tak Harry využil šanci.
„Jsem za tebou,“ zašeptal Hermioně do ucha.
Přesně jak čekal, vyskočila tak vehementně, že téměř převrátila lahvičku inkoustu, kterým měla zapisovat výslech, ale jak Umbridgeová, tak Yaxley, se soustředili na paní Cattermolovou a toto nepostřehli.
„Když jste dnes přišla na ministerstvo, paní Cattermolová, odevzdala jste svou hůlku,“ říkala Umbridgeová. „Osm a třičtvrtě palců dlouhá, z třešňového dřeva a jádrem z vlasu jednorožce. Říká vám něco ten popis?“
Paní Cattermolová přikývla a kapesníčkem si sušila oči.
„Mohla byste nám prosím říct, od které čarodějky či kouzelníka jste získala dotyčnou hůlku?“
„Z-získala?“ zavzlykala paní Cattermolová. „N-nezískala jsem ji od nikoho. K-koupila jsem si ji, když mi bylo jedenáct let. O-o-ona si mě vybrala sama.“
Brečela hlasitěji, než na začátku.
Umbridgová se zasmála jemným dívčím smíchem, při kterém na ni chtěl Harry zaútočit. Naklonila se vpřed přes stolek, aby si lépe prohlédla svou oběť, a něco zlatého se pohnulo s ní a kývalo se. Medailonek.
Hermiona jej zahlédla. Mírně vykřikla, ale Umbridgeová a Yaxley, stále soustředěni na svou oběť, slepě ignorovali všechno ostatní.
„Ne,“ řekla Umbridgeová, „ne, já si nemyslím, že to tak bylo, paní Cattermolová. Hůlky si volí jen kouzelníky a čarodějky. Vy nejste čarodějka. Mám tu před sebou vaše odpovědi na dotazník, který vám byl zaslán – Mafaldo, podejte mi je.“
Umbridgeová nastavila ruku. Vypadala v tu chvíli tak ropuchovitě, že byl Harry překvapen, že nevidí blány mezi jejími obtloustlými prsty. Hermioniny ruce se třásly šokem. Probírala se sloupkem dokumentů, které byly narovnány na židli vedle ní. Nakonec vytáhla svazek pergamenů se jménem paní Cattermolové.
„To je pěkné, Dolores,“ řekla a ukázala na lesknoucí se přívěsek v záhybech její blůzky.
„Co?“ vyprskla Umbridgová a podívala se níž. „Ach ano – staré rodinné dědictví,“ řekla a pohladila medailonek, který jí ležel na prsou. „To S znamená Selwyn… Jsem příbuzná se Selwynovými… Vlastně, je jen velmi málo čistokrevných rodin, se kterými nejsem příbuzná. Což mě mrzí…“ pokračovala hlasitě a šlehala pohledem po dotazníku paní Cattermolové, „to samé ale nemohu říct o vás. ‚Profese rodičů: zelináři‘.“
Yaxley se výsměšně zařehtal. Pod ním stříbrná kočka stále přecházela dolů a vzhůru a mozkomoři pořád stáli v rozích.
Byla to právě lež Umbridgeové, která Harrymu do hlavy nahrnula krev a zastřela smysl pro obezřetnost – že medailonek, který přijala jako úplatek od prachsprostého kriminálníka, používala jako důkaz vlastní čistoty krve. Pozvedl hůlku, ani se nenamáhal skrýt ji pod neviditelným pláštěm, a zvolal, „Mdloby na tebe!“
Objevil se záblesk červeného světla. Umbridgeová se složila a její čelo trefilo roh zábradlí. Dokumenty paní Cattermolové jí sjely z klína na zem a stříbrná kočka pod tribunou se vytratila. Všechny ochromil chladný vzduch jako přicházející vítr. Yaxley, kterého to všechno zmátlo, se ohlédl po zdroji těch problémů a uviděl, jak na něj míří Harryho ruka bez těla. Pokusil se vytáhnout svou vlastní hůlku, ale pozdě. „Mdloby na tebe!“
Yaxley se skácel k zemi a ležel tam stočený do klubíčka.
„Harry!“
„Hermiono, jestli si myslíš, že tu budu jen tak sedět a nechám ji předstírat –“
„Harry, paní Cattermolová!“
Harry se otočil a odhodil neviditelný plášť. Pod nimi se mozkomorové vydali z rohů. Klouzali dolů k židli, ke které byla řetězy připoutaná paní Cattermolová. Ať už to bylo proto, že se ztratil patron Umbridgeové, či proto, že jejich pánové nebyli při vědomí, zdálo se, že zahodili veškerou sebekázeň. Paní Cattermolová hrozivě vykřikla strachy, když temná šupinatá ruka uchopila její bradu a zvrátila její obličej vzad.
„EXPECTO PATRONUM!“
Stříbrný jelen vylétl z konce Harryho hůlky a vyskočil směrem k mozkomorům. Odhodilo je to zpět a udrželo opět vzadu. Jelenovo světlo, mnohem silnější a hřejivější, než ochrana od té kočky, vyplnilo celé podzemí, jak pobíhal po celé místnosti.
„Vezmi ten viteál,“ řekl Harry Hermioně.
Seběhl zpět dolů po schodech, přehodil si neviditelný plášť na záda a přišel k paní Cattermolové.
„Vy?“ zašeptala a zírala mu do obličeje. „Ale – ale Reg říkal, že to právě vy jste komisi dal tip, aby mě vyslechla!“
„Opravdu?“ zamumlal Harry a zatahal za řetězy, které svazovaly její ruce, „pak jsem tedy změnil mínění. Diffindo!“ Nestalo se nic. „Hermiono, jak se zbavím těch řetězů?“
„Počkej, něco tu zkouším –“
„Hermiono, jsme obklíčeni mozkomory!“
„To vím, Harry, ale jestli se probere a medailonek bude pryč – musím ho okopírovat – Geminio! Tak… To by ji mělo oblafnout…“
Hermiona seběhla po schodech dolů.
„Tak uvidíme… Relashio!“
Řetězy zacinkaly a zajely zpět do ramen křesla. Paní Cattermolová vypadala ještě vystrašeněji, než obvykle.
„Nerozumím,“ šeptala.
„Musíte s námi odejít,“ řekl Harry a zvedl ji na nohy. „Jděte domů, seberte děti a ztraťte se, zmizte ze země, pokud budete muset. Schovejte se a utečte. Viděla jste, jak to tu chodí, tady vás žádný spravedlivý proces nečeká.“
„Harry,“ řekla Hermiona, „jak se odsud dostaneme se všemi těmi mozkomory za dveřmi?“
„Použijeme patrony,“ řekl Harry a namířil hůlku na toho svého. Jelen zpomalil a procházel se po místnosti, stále jasně zářil a zamířil si to ke dveřím. „Tolik, kolik jich dáme dohromady. Vyvolej svého, Hermiono.“
„Expec – Expecto patronum,“ řekla Hermiona, ale nestalo se nic.
„Je to jediné zaklínadlo, se kterým kdy měla problémy,“ řekl Harry úplně zmatené paní Cattermolové. „Naneštěstí. Pojď, Hermiono…“
„Expecto patronum!“
Stříbrná vydra vyklouzla Hermioně z hůlky a plavala elegantně vzduchem k jelenovi.
„Pojďme,“ řekl Harry a vedl Hermionu a paní Cattermolovou ke dveřím. Když patronové vyklouzli z podzemí, lidé, čekající na svůj proces, vykřikli šokem. Harry se podíval okolo sebe. Po obou stranách dveří padali mozkomorové k zemi, rozplývali se v temnotě před stříbrnými stvořeními.
„Bylo rozhodnuto, že máte všichni jít domů a skrýt své rodiny,“ řekl Harry zbývajícím mudlorozeným, kteří byli oslněni světlem patronů a stále mírně přikrčeni. „Ztraťte se v zahraničí, pokud budete muset. Jen se dostaňte z dosahu ministerstva. To je – ehm – nový oficiální postoj. Teď, pokud budete ochotni následovat patrony, dostanete se z atria.“
Aniž by si jich někdo všiml, vyšli kamenné schody, ale když se přiblížili k výtahům, začal mít Harry zlé tušení. Kdyby se objevili v atriu se stříbrným jelenem, vydrou poletující okolo, a dvaceti lidmi, z toho polovina z nich jsou obžalovaní mudlorození, věděl, že by vzbudili nechtěnou pozornost. Zrovna když se mu tato myšlenka proháněla hlavou, zařinčel před nimi výtah.
„Regu!“ zakřičela paní Cattermolová a vrhla se do Ronova náručí. „Runcorn mě pustil, zaútočil na Umbridgeovou a Yaxleyho a řekl nám všem, abychom se ztratili ze země. Myslím, že bychom to raději měli udělat, Regu, opravdu, pospěšme si domů, veměme děti a – proč jsi tak mokrý?“
„Voda,“ zamumlal Ron a vymotal se z objetí. „Harry, vědí, že tu jsou vetřelci, říkali něco o díře ve dveřích kanceláře Umbridgeové. Hádám, že máme pět minut, jestli –“
Hermionin patron se vytratil s hlasitým třesknutím. Otočila se na Harryho a v obličeji měla strach ze zajetí na ministerstvu.
„Harry, jestli jsme v pasti –“
„Nebudeme, pokud budeme dost rychlí,“ řekl Harry. Promluvil k tiché skupině vzadu, která na ně civěla, „Kdo z vás tu má hůlku?“
Zvedla se asi polovina rukou.
„Dobrá, takže vy všichni, kdo nemáte hůlky, připojte se k někomu, kdo je má. Musíme být rychlí, než nás zastaví. Pojďte.“
Vešli se do dvou výtahů. Harryho patron strážil mezi zlatými mřížemi, když se zavíraly a výtahy se daly do pohybu.
„Osmé patro,“ řekl chladný hlas čarodějky. „Atrium.“
Harry věděl okamžitě, že mají problém. Atrium byl plný lidí, kteří se pohybovali od krbu ke krbu a pečetili je.
„Harry!“ vyjekla Hermiona. „Co budeme –?“
„Přestaň!“ zahřměl Harry a mocný Runcornův hlas se rozlehl po atriu. Čarodějové, kteří pečetili krby, ztuhli. „Pojďte za mnou,“ zašeptal skupince vystrašených mudlorozených, kteří se přesouvali v hloučku za Ronem a Hermionou.
„Co se děje, Alberte?“ řekl holohlavý čaroděj, který o něco dříve vyklouzl ze stejného krbu, jako Harry. Vypadal nervózně.
„Tahle cháska musí zmizet dříve, než zapečetíte východy,“ řekl Harry vší silou, kterou dokázal shromáždit.
Skupinka kouzelníků před ním se podívala z jednoho na druhého.
„Řekli nám, abychom zapečetili všechny východy a nenechali nikoho –“
„Chcete mi snad odmlouvat?“ zabouřil Harry. „Chcete snad, abych se podíval na váš rodokmen, jako jsem to udělal s Dirkem Cresswellem?“
„Omlouvám se!“ zalapal po dechu holohlavý kouzelník a odstoupil. „Nechtěl jsem tím nic naznačit, Alberte, ale myslel jsem… Myslel jsem si, že jsou tu u výslechu a…“
„Mají čistou krev,“ řekl Harry a jeho hluboký hlas se nesl působivě halou. „Čistší, než mnohých z vás, odvážím se říct. Tak jděte,“ rozmáchl se k mudlorozeným, kteří se rozutekli do krbů a začali se v párech ztrácet. Ministerští úředníci poodstupovali, někteří vypadali zmateně, jiní vystrašeně a bázlivě. Pak se ozvalo jen:
„Marie!“
Paní Cattermolová se ohlédla přes rameno. Skutečný Reg Cattermole, který už nezvracel, ale byl stále bledý a unavený, právě vyklouzl z výtahu.
„R-Regu?“
Dívala se střídavě ze svého manžela na Rna, který hlasitě zaklel.
Holohlavý kouzelník zalapal po dechu, směšně se díval z jedhoho Rega Cattermola na druhého.
„Hej – co se to tu děje? Co to má znamenat?“
„Zapečeťte východy! Zapečeťte je!“
Yaxley vyběhl z jiného výtahu a vybíhal ke skupince u krbů, ve kterých se teď ztratili všichni mudlorození, kromě paní Cattermolové. Když holohlavý kouzelník zvedl svou hůlku, Harry napřáhl svou ohromnou pěst, uhodil jej a poslal jej k zemi.
„Pomáhá mudlorozeným utéct, Yaxley!“ zakřičel Harry.
Kolegové holohlavého kouzelníka se seběhli, čehož využil Ron, chytil paní Cattermolovou, odtáhl ji do nezapečetěného krbu a pak se oba ztratili.
Yaxley se díval z Harryho na sraženého kouzelníka, zatímco skutečný Reg Cattermole zakřičel, „Má žena! Kdo byl ten s mou ženou? Co se to tady děje?“
Harry viděl, jak se Yaxleyho hlava otočila, a zahlédl v jeho brutálním obličeji náznak pochopení pravdy.
„Pospěš!“ zakřičel Harry na Hermionu, chytil ji za ruku a společně vběhli do krbu. Těsně ho přitom minula Yaxleyho kletba. Na několik sekund se roztočili a pak je vychrstla toaleta do kabinky. Harry proletěl otevřenými dveřmi. Ron tam stál u umyvadel a stále zápasil s paní Cattermolovou.
„Regu, nerozumím –“
„Kašlete na to, nejsem váš manžel, musíte jít domů!“
Z kabinky za nimi se ozval hluk. Harry se otočil a uviděl, že se právě objevil Yaxley.
„Padáme!“ zakřičel Harry. Chytil Hermionu za ruku a Rona za paži a vyběhl na schody.
V tu chvíli je pohltila temnota spolu s pocitem stlačených rukou, ale něco v tom nesedělo. Hermionina ruka vyklouzávala z jeho sevření…
Přemýšlel, jestli se udusí, nemohl dýchat, neviděl, jediné pevné věci na světě byly Ronovy a Hermioniny prsty, které mu pomalu klouzaly z ruky…
A když uviděl dveře čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí s klepátkem ve tvaru hada, ale ještě dříve, než se mohl nadechnout, ozval se výkřik a objevil záblesk purpurového světla. Hermionina ruka byla náhle u jeho a okolo něj se opět setmělo.

Kapitola čtrnáctá - Zloděj

Harry otevřel oči. Oslnily ho záblesky zlatého a zeleného světla. Neměl ponětí, co se stalo, věděl jen to, že ležel na čemsi, co mohly být listy a větvičky. Těžce se snažil nadechnout, plíce měl stále zploštělé, mrkl a uvědomil si, že ona křiklavá záře byly sluneční paprsky prosvítající korunou stromu nad ním. Pak se cosi vedle jeho obličeje pohnulo. Zvedl se na všechny čtyři, připraven čelit té malé divoké bytosti, ale zjistil, že to cosi vedle něj bylo Ronovo chodidlo. Rozhlédl se a uviděl, že všichni tři leží uprostřed lesa a že tam zjevně jsou úplně sami.
Harryho neprve napadlo, že jsou v Zapovězeném lese, a na chvilku, ačkoli věděl, jak hloupé a nebezpečné by bylo přemístit se na bradavické pozemky, mu poskočilo srdce, když pomyslel, že by se mohl vydat lesem k Hagridově hájence. Ale o pár chvil později Ron tiše zasténal a Harry k němu popolezl, přičemž si uvědomil, že tohle nebyl Zapovězený les. Stromy vypadaly mladší, byly dále od sebe a země byla čistší.
I Hermiona byla na všech čtyřech. Dorazil k ní v místě, kde měl Ron hlavu. V tu chvíli pohlédl na Rona a všechny myšlenky se mu vytratily z hlavy. Celou levou polovinu těla měl zkrvavenou a bledá barva obličeje byla v kontrastu se zemí pokrytou téměř podzimním listím. Mnoholičný lektvar právě vyprchával. Ron byl napůl Cattermolem a napůl sám sebou, vlasy se mu barvily čím dál více do zrzava, když jeho obličej získával alespoň něco málo ze své původní barvy.
„Co se mu stalo?“
„Odštěpil se,“ řekla Hermiona a prsty trhala Ronův rukáv, pod kterým byla jeho krev nejvlhčí a nejtemnější.
Harry zděšeně sledoval, jak roztrhla Ronovo tričko. O odštěpu vždycky přemýšlel jako o něčem komickém, ale tohle… Když Hermiona položila odhalenou Ronovu paži a on uviděl místo, kde chyběl velký kus masa, jako kdyby ho někdo vyřízl nožem, ucítil nevolnost v žaludku.
„Harry, rychle, v kabelce mám lahvičku se štítkem ‚Výtažek z dobromysli‘ –“
„Kabelka – jasně –“
Harry spěšně doběhl k místu, kam se Hermiona přemístila, sebral její drobnou kabelku a strčil do ní ruku. Najednou začal cítit jednu věc za druhou – cítil kožené hřbety knih, vlněné rukávy svetrů, podpatky bot…
„Rychle!“
Sebral svou hůlku ze země, namířil ji do hlubin magické kabelky a zvolal:
„Accio dobromysl!“
Drobná hnědá lahvička vylétla z kabelky. Chytil ji a urychleně ji odnesl k Hermioně a Ronovi, jehož oči byly teď napůl zavřené a pod víčky byly vidět jen proužky očních bulv.
„Omdlel,“ řkela Hermiona, která byla podobně bledá, jako on. Už nevypadala jako Mafalda, ačkoli její vlasy byly tu a tam stále prošedivělé. „Odzátkuj ji, prosím, mně se třesou ruce.“
Harry odšrouboval uzávěr z lahvičky, Hermiona si ji vzala a nalila tři kapky lektvaru do krvácející rány, ze které se vzedmul zelený kouř a jakmile zmizel, uviděl Harry, že krvácení zmizelo. Rána teď vypadala, jako kdyby byla několik dní stará. Tam, kde ještě před chvílí chybělo maso, teď narůstala nová kůže.
„Páni,“ řekl Harry.
„To je všechno, co je podle mě bezpečné,“ řekla Hermiona roztřeseně. „Existují kouzla, která by ho úplně uzdravila, ale já se je neopovážím vyzkoušet, abych tím jeho tělo ještě víc poškodila… Už takhle ztratil příliš krve…“
„Jak se zranil? Tedy,“ hary zatřásl hlavou, jako kdyby si ji chtěl vyčistit a ujasnit si, co se vlastně právě stalo – „proč jsme tady?“ Myslel jsem si, že se přemístíme zpátky na Grimmauldovo náměstí?“
Hermiona se zhluboka nadýchla. Vypadalo to, že se už už rozbrečí.
„Harry, nemyslím si, že se tam budeme moci znovu vrátit.“
„Co to –“
„Když jsme se přemisťovali pryč, pověsil se na mě Yaxley a já ho nedokázala setřást, byl moc silný, a když jsme se vrátili na Grimmauldovo náměstí, pořád se mě držel… A pak – myslím, že viděl dveře a odtušil, že se tam zastavíme, takže se trošku pustil a mně se povedlo ho setřást a přenést nás sem!“
„Kde tedy je on? Počkej… Nechceš mi říct, že zůstal na Grimmauldově náměstí? Vždyť se tam přece nemůže dostat?!“
Když přikývla, v očích se jí zableskly nahromaděné slzy.
„Harry, myslím, že může. Já – zbavila jsem se ho odpuzovacím kouzlem, ale to už byl v místě, které chrání Fideliovo kouzlo. Od té doby, co je Brumbál po smrti, jsme všichni strážci tajemství, takže jsem mu ho vyzradila, nebo ne?“
Nedalo se předstírat opak. Harry si byl jist, že má pravdu. Byla to vážná rána. Když se Yaxley teď mohl dostat do domu, nemělo cenu se tam pokoušet vrátit. Dokonce právě teď mohl dovnitř přemístit ostatní smrtijedy. Ať byl ten dům jakkoli depresivní a ponurý, bylo to jejich jediné bezpečné útočiště. Když se teď dokonce Krátura stal mnohem šťastnějším a přátelštějším, byl to skoro jejich domov. S bodnutím v žaludku, které nemělo nic společného s jídlem, si Harry představil, jak je jejich domácí skřítek zaměstnán přípravou páje s hovězím a ledvinkami, kterou Harry, Ron a Hermiona nikdy neochutnají.
„Harry, mrzí mě to, moc mě to mrzí!“
„Nebuď hloupá, to přece nebyla tvoje chyba! Jestli si to někdo může vyčítat, jsem to jí…“
Harry zastrčil ruku do kapsy a vytáhl Pošukovo oko. Hermiona couvla mírně vzad a vypadala vystrašeně.
„Umbridgová si ho přidělala ke dveřím své kanceláře, aby mohla špehovat lidi. Nemohl jsem ho tam nechat… Ale právě tak poznali, že tam mají vetřelce.“
Než mohla Hermiona odpovědět, Ron zanaříkal a otevřel oči. Byl pořád bledý a jeho obličej se leskl potem.
„Jak se cítíš?“ zašeptala Hermiona.
„Odporně,“ zakrákal Ron a škubl sebou, jak ucítil svou raněnou ruku. „Kde to jsme?“
„V lesích, kde se odehrával světový pohár ve famfrpálu,“ řekla Hermiona. „Chtěla jsem nás dostat někam, kde se tajně schováme, a tohle bylo –“
„ – první místo, na které jsi pomyslela,“ dokončil za ni Harry větu a rozhlédl se po očividně opuštěné mýtině. Nemohl si pomoci a vzpomněl si na situaci, kdy se naposledy přemístili na první místo, které Hermionu napadlo. Jak je tenkrát Smrtijedi do několika minut našli? Četli jim snad myšlenky? Mohl Voldemort nebo jeho stoupenci vědět, třeba i teď, kam přesně je Hermiona vzala?
„Myslíš, že bychom měli jít dál?“ zeptal se Ron Harryho a Harry poté, co se podíval na Ronův obličej, věděl, že myslí oba dva na to samé.
„Nevím.“
Ron stále vypadal bledě a nelidsky chladně. Nepokusil se sednout si, vypadalo to, jako kdyby na to byl příliš slabý. Vyhlídka, že ho budou muset nést, byla skličující.
„Zůstaneme zatím tady,“ řekl Harry.
Hermiona vyskočila na nohy a vypadala uvolněněji.
„Kam jdeš?“ zeptal se Ron.
„Jestli tu zůstáváme, měli bychom okolo tohohle místa vybudovat nějakou ochrannou kouzelnou síť,“ odpověděla, pozvedla hůlku a začala obcházet v širokém kruhu okolo Harryho a Rona a za chůze mumlala zaříkadla. Harry viděl, jak se vzduch drobně vlní. Bylo to, jako kdyby Hermiona po mýtině metala vlny teplého vzduchu.
„Salvio Hexia… Protego Totalum… Repello Muggletum… Muffliato… Můžeš rozbít stan, Harry…“
„Stan?“
„Je v kabelce!“
„V… no samozřejmě,“ řekl Harry.
Tentokrát se neobtěžoval uvnitř hrabat a použil rovnou další přivolávací kouzlo. Stan vyletěl z kabelky jako hromada tyčí, provazů a plachet. Harry ho hned poznal, částečně kvůli tomu, jak byl cítit po kočkách, jako ten samý stan, ve kterém spali té noci, kdy se tu odehrával světový famfrpálový pohár.
„Myslel jsem si, že to patřilo tomu chlápkovi Perkinsovi z ministerstva?“ zeptal se a zkoušel rozebrat drobné kolíky.
„Zjevně ho nechtěl zpátky, asi ho zničila ta bolest v kříži,“ řekla Hermiona, která teď ve vzduchu složitě mávala hůlkou do obrysu osmičky, „takže Ronův taťka říkal, že si ho můžu půjčit. Erecto!“ dodala a namířila hůlku na zdeformovanou plachtu, která s plynulým pohybem vylétla do vzduchu a sedla si správně na zem před Harrym, jehož překvapené ruce upustily kolík, který přistál s dusotem na zemi na kotvícím laně .
„Cave Inimicum,“ dodala Hermiona a mávala přitom hůlkou k nebi. „To je všechno, co můžu udělat. Kdyby nic, tak nás to alespoň upozorní, pokud by přicházeli. Nemůžu garantovat, že to zabrání Vol—“
„Neříkej to jméno!“ přerušil ji Ron nevrlým hlasem.
Harry a Hermiona se na sebe podívali.
„Promiňte,“ řekl Ron a mírně zasténal, když se zvedal, aby se na ně podíval, „ale je to jako – jako nějaká kletba, nebo tak. Můžeme o něm, prosím, mluvit jako o ‚Ty-víš-kom‘?“
„Brumbál říkal, že strach ze jména –“
„Jestli sis toho nevšiml, kamaráde, říkat Ty-víš-komu jménem nakonec Brumbálovi moc dobra nepřineslo,“ řekl Ron a znovu si lehl na záda. „Prostě – prostě před Ty-víš-kým měj nějakou úctu.“
„Úctu?“ zopakoval Harry, ale Hermiona po něm střelila varovným pohledem. Patrně se neměl hádat s Ronem, když byl tak oslaben.
Harry a Hermiona napůl odnesli, napůl odtáhli Rona do vchodu do stanu. Vnitřek byl přesně takový, jak si ho Harry pamatoval. Malý byt, včetně koupelny a drobné kuchyňky. Vrazil bokem do starého křesla a položil Rona opatrně na spodní lůžko palandy. I po takové velmi krátké cestě Ronův obličej opět zbělal a jakmile ho uložili na matraci, zavřel oči a hodnou chvíli nepromluvil.
„Udělám trochu čaje,“ řekla Hermiona bez dechu, vytáhla z hlubin své kabelky konvičku a hrnky a vyrazila do kuchyně.
Harry teplý čaj uvítal stejně, jako ohnivou whisky té noci, kdy zemřel Pošuk. Zdálo se, že z něj vypaluje po troškách strach, který se mu třepotal v hrudi. Po minutě nebo dvou přerušil napjaté ticho Ron.
„Co myslíte, že se stalo Cattermolovým?“
„Jestli měli alespoň trošku štěstí, dostanou se pryč,“ řekla Hermiona a svírala svůj horký hrnek, aby se zahřála. „Pokud měl pan Cattermole rozum, asistovaně přemístil svou manželku pryč a teď pravděpodobně se svými dětmi utíkají ze země. Přesně tak, jak jim to Harry řekl.“
„No hrome, tak doufám, že utekli,“ řekl Ron a znovu si lehl na polštáře. Čaj mu zjevně dělal dobře, do obličeje se mu vrátil zdravější výraz. „Neměl jsem pocit, že by Reg Cattermole myslel tak hbitě, podle toho, jak se mnou všichni mluvili, když jsem vypadal jako on. Bože, doufám, že to zvládli… Jestli oba kvůli nám skončí v Azkabanu…“
Harry se podíval přes rameno na Hermionu a otázka, na kterou se chtěl zeptat – jestli se paní Cattermolová mohla s manželem přemístit i bez své hůlky – zůstala nevyřčená. Hermiona pozorovala Rona, jak si dělá starosti nad osudem Cattermolových a její výraz byl natolik překvapený, měl Harry pocit, jako kdyby ji přistihl při líbání s Ronem.
„Takže máš to?“ zeptal se jí, částečně, aby si uvědomila, že tam je s ní.
„Mám – mám co?“ řekla a trhla sebou.
„Kvůli čemu jsme to všechno dělali? Ten medailonek! Kde je ten medailonek?“
„Vy jste ho dostali?“ zakřičel Ron a zvedl se o něco výš nad polštáře. „Tady mi nidko nic neřekne! Hrome, to jste měli říct!“
„No, zachraňovali jsme svoje krky před smrtijedy, ne?“ řekla Hermiona. „Tady.“
Vyndala z kapsy svých šatů medailonek a podala ho Ronovi.
Byl velký, jako slepičí vejce. V rozptýleném světle, které zářilo skrz střechu stanu, bylo vidět, jak se na medailonku leskne ozdobené písmeno S, vykládané mnoha malými zelenými kamínky.
„Takže není žádná šance, že by ho mohl od té doby, co ho měl Krátura, někdo zničit?“ zeptal se Ron s nadějí v hlase. „Tedy, víme jistě, že je to pořád ještě viteál?“
„Myslím, že ano,“ řekla Hermiona a vzala si od něj medailonek zpět. „Kdyby ho někdo zničil kouzlem, zajisté by na něm byla nějaká známka poškození.“
Podala jej Harrymu, který si s ním pohrával mezi prsty. Vypadalo to perfektně a starodávně. Vzpomněl si na roztrhaný zápisník a puklý prsten-viteál, který zničil Brumbál.
„Myslím, že Krátura má pravdu,“ řekl Harry. „Musíme nejdřív zjistit, jak ho otevřít, a až pak ho můžeme zkusit zničit.“
Zatímco mluvil, uvědomil si Harry náhle, co to vlastně drží a co žije uvnitř těch drobných zlatých dvířek. Dokonce i po tom všem jejich úsilí cítil náhlé nutkání mrštit medailonkem. Poté, co se opět ovládl, pokusil se medailonek prsty rozevřít, pak zkusil kouzlo, kterým Hermiona otevřela Regulův pokoj. Nic z toho nefungovalo. Podal jej zpět Ronovi a Hermioně, kteří oba zkoušeli to nejlepší, co umí, ale nakonec nebyli o nic úspěšnější, než on sám.
„Cítíš to?“ zeptal se Ron tichým hlasem, když držel medailonek pevně v sevřené pěsti.
„Co myslíš?“
Ron podal viteál Harrymu. Po chvilce nebo dvou Harry pochopil, co tím Ron myslel. Bylo to, co cítil, jeho vlastní krev pulsující v žilách, nebo něco bušilo uvnitř medailonku, jako nějaké drobné kovové srdce?
„Co s tím uděláme?“ zeptala se Hermiona.
„Musíme to bezpečně ukrýt, dokud nepřijdeme na to, jak to zničit,“ odpověděl jí Harry a, ačkoli to vůbec neměl v plánu, pověsil si řerěz okolo krku a medailonek mu zajel z výhledu pod šaty, kde se mu opřel o hruď přímo vedle váčku, který dostl od Hagrida.
„Asi bychom měli držet před stanem stráže,“ dodal k Hermioně, když se postavil a protahoval. „A musíme si taky zajistit nějaké jídlo. Ty tu zůstaň,“ dodal ostře, když se Ron pokusil sednout, načež jeho tvář nabrala ošklivě zelenou barvu.
Harry umístil na stůl ve stanu lotroskop, který dostal od Hermiony k narozeninám, a pak ho spolu s Hermionou sledovali celý den. Mezitím se střídali ve strážení. Lotroskop ale zůstal zticha a nehnutě po celý den a na jejich planinu nikdo nepřišel (snad kromě ptáčků a veverek) – ať už to bylo kvůli všem těm ochranným a mudlopudným kouzlům, které okolo nich vztyčila Hermiona, nebo prostě proto, že se sem zřídka někdo z lidí odvážil. Ani večer to nezměnil. V deset večer, když si Harry vyměnil s Hermionou službu, zažehl hůlku, a zíral do pustého okolí. Snad jen netopýři nad nimi létali na jediném kousku nebe, který byl z jejich chráněné planiny vidět.
Měl už hlad a lehce se nesoustředil. Hermiona do své kabelky nepřibalila žádné jídlo, protože předpokládala, že se do Grimmauldova náměstí ještě v noci vrátí, a tak neměli co jíst, kromě pár divokých hub, které Hermiona nasbírala zpod nejbližších stromů a podusila je v kotlíku. Po pár soustech odstrčil Ron svou porci od sebe a od pohledu bylo jasné, že se mu zvedal žaludek. Harry to dojedl jen proto, že nechtěl urazit Hermioniny city.
Okolní ticho najednou vyrušilo podivné šelestění, které znělo jako když se lámou větvičky. Harry přemýšlel, že za to spíš může nějaké zvíře, než člověk, ale přesto držel svou hůlku pevně a připravenou. Jeho vnitřnosti, po dávce gumových hub, mu nedělaly dobře.
Přemýšlel, že by se měl mít radost, když se jim pomohlo získat viteál zpět, ale z nějakého důvodu ji neměl. Vše, co cítil, když seděl a zíral do temnoty, ze které jeho hůlka ozářila jen drobnou část, byl strach z toho, co se stane dál. Bylo to jako kdyby se k tomuto cíli řítil celé měsíce, měsíce, možná i roky, ale teď se rozhodl prudce zastavit a změnit směr.
Někde na světě byly ještě další viteály, ale on neměl ani tušení, kde by vlastně mohly být. Ani netušil, jaké to přesně byly. Mezitím byl ztracen v myšlenkách, jak zničit ten jediný viteál, který už získali, ten, který se mu právě viklal u hrudi. Podivné bylo, že si nebral z hrudi teplo, ale celou dobu tak chladil jeho kůži, jako kdyby se vynořil z ledové vody. Čas od času si Harry pomyslel, nebo možná představil, že cítí nenápadné bušení srdce , jak nepravidelně tluče zároveň s jeho vlastním. Nepopsatelné předtuchy se po něm plížily, když tam tak seděl ve tmě. Pokoušel se jim odolat, odehnat je, ale přesto se k němu neoblomně vracely zpět. Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu. Ron a Hermiona, kteří se teď tiše bavili ve stanu za ním, by klidně od toho všeho mohli dát ruce pryč, kdyby chtěli. On nemohl. A zdálo se mu, že jak tam tak sedí, aby zvládl svůj vlastní strach a vyčerpanost, že mu viteál na hrudi odpočítává čas, který mu zbyl… Hloupá myšlenka, řekl sám sobě, takhle nemysli…
Jeho jizva ho opět začala svrbět. Obával se, že si za to může sám, po všech těch myšlenkách, které měl, a pokusil se je vytlačit na druhou kolej. Přemýšlel o chudákovi Kráturovi, který je očekával doma a místo toho mu tam dorazil Yaxley. Udrží asi tajemství, nebo poví smrtijedům vše, co ví? Harry si přál věřit, že se Krátura za poslední měsíc tak změnil, že k němu bude loajální, ale kdo mohl tušit, co se přesně stane? Co kdyby ho smrtijedi mučili? V Harryho mysli se hemžily odporné představy a on se je pokoušel odehnat, jelikož nebylo nic, co by teď pro Kráturu mohl udělat. On a Hermiona už zavrhli myšlenku přivolat ho. Co kdyby s ním přišel někdo z ministerstva? Nemohli spoléhat na to, že by skřítkovo přemisťování netrpělo stejnými problémy, díky kterým přivedli Yaxleyho na Grimmauldovo náměstí, díky lemu Hermioniného rukávu.
Teď už jizva pálila. Přemýšlel, že bylo vlastně spoustu toho, co nevěděli. Lupin měl pravdu o magii, se kterou se nikdy nesetkali, či kterou si nepředstavili. Proč jen mu Brumbál nevysvětlil víc? Myslel si snad, že bude mít víc času? Že bude žít ještě celé roky, možná i století, jako jeho přítel Nicolas Flamel? Pokud tak opravdu uvažoval, mýlil se… Snape ho poslal do nebe… Snape, ten zákeřný had, který na vrcholku věže zaútočil…
A Brumbál padal… padal…
„Dejte mi to, Gregoroviči.“
Harryho hlas byl vysoký, čistý a chladný, hůlku držel před sebou v bílé ruce s dlouhými prsty. Muž, na kterého mířil hůlkou, visel vzhůru nohama ve vzduchu, ačkoli jej nedržela žádná lana. Pohupoval se tam, spoután čímsi neviditelným a tajuplným, jeho končetiny se nad ním převracely, jeho vyděšený rudý obličej, jak mu klesala krev do hlavy. Měl skvostně bílé vlasy a hustou bradku: připomínal svázaného Dědu Mráze.
„Já to nemám, já to už nemám! Bylo mi to mnoho, mnoho let před, ukradeno!“
„Nelžete Lordu Voldemortovi, Gregorovoči. On ví… Vždycky ví.“
Zorničky visícího muže byly doširoka rozevřené strachem a zdálo se, že mu zvětšují, rostou a rostou, než jejich temnota Harryho cele pohltila –
A pak Harry pospíchal temnou chodbou, Gregorovič před ním s vysoce zavěšenou lampou. Gregorovič vpadl do místnosti na konci průchodu a jeho lampa osvětlila cosi, co vypadalo jako pracovna. Hoblovačky a zlato se ve světle lucerny leskly a na okně seděl, jako velký pták, mladý muž se zlatými vlasy. Na zlomek sekundy, během kterého ho světlo lucerny ozářilo, uviděl Harry rozkoš v jeho mužném obličeji, pak vetřelec seslal ze své hůlky omračovací kouzlo a seskočil elegantně zpět z okna s vítězným smíchem.
Harry se vrátil zpět z rozšířených zorniček a Gregorovičův obličej byl zachvácen zděšením.
„Co to bylo za zloděje, Gregoroviči?“ řekl vysoký chladný hlas.
„Já nevím, nikdy jsem nevěděl, mladý muž – ne – prosím – PROSÍM!“
Ozval se výkřik a pak se jen objevil záblesk zeleného světla –
„Harry!“
Otevřel oči, zrychleně dýchal a jeho čelo mu pulsovalo. Prošel na bok stanu, složil se podél plachty a roztáhl se jak široký, tak dlouhý na zem. Vzhlédl na Hermionu, jejíž husté vlasy zakrývaly drobný pás oblohy, viditelné skrz větve vysoko nad nimi.
„Sen,“ řekl, rychle si sedl a nevinně pohlédl na Hermionu, která měla v tváři zamračený pohled.
„Vím, že to byla zase ta tvá jizva! Poznám to podle výrazu ve tvé tváři! Díval ses do Vol –“
„Neříkej to jméno!“ ozval se ze stanu Ronův naštvaný hlas.
„Fajn,“ odsekla Hermiona, „do mysli Ty-víš-koho!“
„Nechtěl jsem to!“ řekl Harry. „Byl to jen sen! Můžeš ty ovládat, o čem se ti zdá, Hermiono?“
„Kdyby ses jen naučil, jak používat Nitrobranu –“
Ale Harryho nezajímalo, co mu říkala. Chtěl probrat to, co právě viděl.
„Hermiono, on našel Gregoroviče a myslím, že ho právě zabil, ale těsně předtím si přečetl Gregorovičovu mysl a já jsem viděl –“
„Myslím, že tě radši vystřídám na stráži, když jsi tak unavený, že tu usínáš,“ řekla Hermiona chladně.
„Můžu tu strážit!“
„Ne, je vidět, že jsi unaven. Jdi a vyspi se,“ řekla a usadila se u vchodu do stanu.
Harry se vrátil dovnitř, naštvaný, ale chtěl předejít hádce.
Ronův stále bledý obličej na něj zíral ze spodní části palandy. Harry vylezi na horní patro, lehl si a díval se vzhůru, na temnou stropní plachtu. Po chvíli promluvil Ron hlasem tak tichým, že se nemohl donést k Hermioně, která stále seděla u vchodu.
„Co dělá Ty-víš-kdo?“
Harry napnul oči, aby si vzpomněl na každičký detail, a pak do temnoty zašeptal.
„Našel Gregoroviče. Svázal a mučil ho.“
„Jak mu měl Gregorovič vyrobit novou hůlku, když ho svázal?“
„To nevím… Je to divné, co?“
Harry zavřel oči a přemýšlel o tom všem, co viděl a slyšel. Čím více si vzpomínal, tím menší smysl to dávalo… Voldemort neříkal nic o Harryho hůlce, nic o stejných jádrech, nic o tom, že by mu měl Gregorovič vyrobit novou mocnější hůlku, aby porazil Harryho…
„Něco od něj chtěl,“ řekl Harry s očima stále pevně zavřenýma. „Chtěl po něm, aby mu to přinesl, ale Gregorovič řekl, že mu to někdo ukradl… a pak… pak…“
Vzpomněl si, jak se, jako Voldemort, ponořil do Gregorovičových očí, do jeho vzpomínek…
„Přečetl si jeho paměť a já jsem tam viděl mladého chlápka posazeného na okenní římse, který vyslal na Gregoroviče kletbu a vyskočil z okna. Ukradl to, ukradl cosi, co Voldemort shání. A já… já mám pocit, že jsem toho chlápka někde viděl…“
Harry si přál, aby ještě jednou zahlédl obličej smějícího se chlapce. Ta krádež se musela stát před mnoha lety, podle toho, co tvrdil Gregorovič. Proč mu jen ten zloděj připadal podobně?
Zvuky z lesů, které je obklopovaly, byly ve stanu utlumené. Všechno, co Harry slyšel, byl Ronův dech. Po chvilce Ron zašeptal, „neviděls, co ten zloděj držel?“
„Ne… muselo to být něco velmi malé.“
„Harry?“
Dřevěné příčky palandy zaskřípaly, jak se převalil v posteli.
„Harry, nemyslíš, že Ty-víš-kdo hledá něco dalšího, z čeho by chtěl udělat viteál?“
„To nevím,“ řekl Harry pomalu. „Možná. Ale nebylo by pro něj nebezpečné vyrábět další viteál? Neříkala hermiona, že už teď rozerval svou duši až do krajních mezí?“
„Jo, ale třeba to on sám neví.“
„Jo… možná,“ řekl Harry.
Byl si jist, že Voldemort hledal něco, co by vyřešilo problém stejných jader v hůlkách, věděl, že se Voldemort od toho starého výrobce hůlek snažil získat řešení… a přesto ho zabil, aniž by se ho zeptal na jediné slovo týkající se historie tvorby kouzelnických hůlek.
Co se Voldemort snažil tak vehementně najít? Proč, když mu na povel začne posluhovat celé ministerstvo kouzel, byl tak daleko a snažil se najít starý předmět, který Gregorovič kdysi blastnil, a proč mu ho ten neznámý zloděj ukradl?
Harry ještě pořád viděl ten blonďatý mladý obličej. Byl bystrý a divoký. Jeho lest se podobala lstím dvojčat Weasleyových. Z římsy se dostal tak ladně, jako pták, a Harry si byl jist, že ho už někdy dříve viděl, jen nevěděl kde…
Po Gregorovičově smrti teď byl v ohrožení právě on, bystře vypadající zloděj, a byl to on, na kterého se soustředily Harryho myšlenky, když se ze spodního patra palandy ozvalo hlasité chrápání a když on sám podruhé upadal do spánku.