Jdi na obsah Jdi na menu
 




Úmrtí


Žiju si tady celkem spokojeně.
Tihle, které tady ve své redakci trpím a tak nějak nechám přežívat mne nijak nevzrušují. Prostě a jasně na téhle půdě jsem tu pánem já.
Jo jinak abych se představil jmenuji se Grewlinn.
Možná se zeptáte (ale to bych toho po vás chtěl asi moc, co?) jak jsem se sem dostal. No jednoduše. Jinde už místo nebylo. Jsem celkem takový menší a nepříliš výbojný, tak na mne zůstala tahle umrněná redakce, kde se často naparuje ta podivná ženská, která si nechává říkat šéfredaktorko a ostatní, kteří chtějí tady v tom plátku něco otisknout jí musejí uctivě líbat ruku a říkat milostpaní.
Tak tady jsem skončil, já který byl dříve ozdobou skřítčích plesů, já který sloužil v jedné z nejmocnějších čarodějnických rodin.
Prostě mám smůlu, měl jsem a mít asi také budu po celou tu věčnost, kterou tady budu muset sloužit jako strašidlo na plný stoprocentní úvazek.
Ale věřte mi, já se také umím bránit.
Tihle tady poznají co dovede skřítek, který sice již není tak úplně celý ale je dost celý nato, aby jim tady řádně osladil život a znepříjemnil ty chvilky, které tady s nimi stráví.
Jo a proč píšu, že nejsem, úplně tak celý? To je dlouhá historie.
Ta sahá až do dob mého služebního poměru u té slavné rodiny kterou jsem již zmínil.
Všechno to začalo šaty prožranými od molů. Na půdě jejich rezidence, kde mne ve společnosti pavouků, myší a švábů nechávali laskavě přespávat v krabici od bot (zaplať bůh aspoň dámských) stál v rohu pod vikýřem starý kufr.
Od kamenného chrliče, který z venkovní strany již několik století sedí na římse, jsem se dozvěděl, že tam je již drahně let. Chrličovi věřím, ten má jen ty své starosti o chrlení, sedí pořád na jednom místě a má hodně času. Nudí se a tak vše bedlivě pozoruje. V případě, že se potřebujete něco opravdu dozvědět, tak se informujte u chrličů jsou to pozorovatelé k nezaplacení.
Tak od něj jsem tedy zjistil, že tenhle zatracený kufr tady leží a leží a že ho již nikdo leta letoucí neotevřel.
To víte to bylo něco pro mne. Několik měsíců jsem hodnotil situaci a pak jsem se několik týdnů na akci připravoval. Asi tak po sto dnech důsledných příprav a meditací nad problémem, pro mne nastel ten vytoužený den D a hodina H. Vyzbrojen otvírákem na konzervy, trpělivostí a chutí se do toho kufru podívat jsem vytáhl do akce.
Akce byla blesková, během několika vteřin jsem byl u kufru, dalších pár vteřin mi zabralo vypáčená zámku od trpasličí firmy Pavéza & syn. Abych pravdu řekl, že na tak renomovanou firmu, která ve svých reklamních letácích hlásá, že její výrobky jsou z čistého meteoritického železa 1.AA kvality, to celkem nic nebylo.
Zámek praskl jako mrkev a já se s opičí zvědavostí, mně tak vlastní, ponořil do útrob kufru. Tam vám tedy byl ráj.
V dokonalém chaosu tam byly naházené dámské i pánské svršky i spodky. Chtivě jsem se v té nádheře prohraboval a tiše snil, který z těchto nádherných kousků by mi můj pán mohl věnovat, v případě, že bych byl propuštěn na svobodu. Nejvíce se mi zamlouvaly dlouhé dámské šaty s vlečkou, které byly ještě i po tomhle dlouhodobém uskladnění cítit svatební hostinou. Možná to bylo zapříčiněno skvrnou střední velikosti, ze které i po této době byla cítit francouzská omáčka Tortelle, určitě kořeněná sépiovým extraktem.
Lačně jsem šaty očuchal, pomazlil se s jemností krajek a potom do nich vklouzl. Byly mi sice krapátek větší, mohl jsem pohodlně cestovat z jedné strany na druhou, ale to neměnilo nic na situaci, že jsem se cítil nádherně.
Mé štěstí však dlouho nevydrželo.
Vyrušil mne nejprve ženský jekot a potom pevná ruka, která mne nekompromisně z mých šatů vytáhla.
Mezi pohlavky, které jsem dostával jsem stačil identifikovat původce tohoto mého neštěstí. Byla to bohužel Paní domu.
Nekompromisní stará čarodějnice, která hned po tom, když ji asi začala již bolet ruka od toho, jak mě fackovala, začala hulákat něco o sekáčku na maso a dodržování rodinných tradic.
Když jsem si ty dvě věci dal dohromady, tak jsem celkem logicky usoudil, že si již dlouho půdy a právě získaného kufru neužiji.
A opravdu jsem se nemýlil.
Po nějaké té chvilce jsem se již nacházel v jiné společnosti. S Krvavým baronem a Tlustým mnichem to celkem šlo, jen ta uřvaná holka na těch záchodech mi pila krev.
Jinak musím dodat, i ostatní jsou velmi vybraná a důstojná společnost.
Uvítali mne vřele, i ten můj malý raneček, ve kterém nosím svou hlavičku mi při vzájemném představování podrželi. A tak jsem začal tuhle svou nekonečnou pouť.
Jen s ubytováním byl trochu problém, ale i to se po nějakém tom roce srovnalo.
Nyní jsem již zavedená firma s přesně definovaným prostorem působnosti a s povinnostmi, kterým se nevyhýbám… ale o tom až příště.
S pozdravem TISKU ZMAR… se pro dnešek s vámi loučím, váš Tiskařský šotek Grewlinn.



Jak se máme v redakci


Tak už jsem zase tu.
Dneska se mi to povedlo se na stránky protlačit celkem jednoduše.
Šéfka měla u sebe v kanceláři ty dva mágy, kteří tam za ní často lezou a před ní se naparují a tak byla plně vytížená, Čistokrevný si dělal nějakou práci u svého stolu.
Ale ten je kámoš, ten by mne nepráskl. U tohohle chlapíka se trochu zastavím, je to dobrý parťák, který má smysl pro humor a také má jednu vlastnost, kterou máme společnou.
Umí do lidí dobře rýpat a umí jim parádně hnout žlučí. Jestli se mu někdy něco stane a bude z něj strašidlo, tak to s ním ti, kteří budou v poli jeho působnosti nebudou mít nijak lehké.
Jinak, ale je to dobrák a když se šéfka nedívá, tím svým vševidoucím zelenošedým okem, tak mi i máslový ležák do mističky nalije.
Vzhledem k tomu, že tu svou hlavičku nosím v ruksáčku, tak z toho ležáku nijak extra požitek nemám , ale je to od něj milé. Ale jinak by mu tedy někdo mohl už konečně naznačit, že se taková dobrota jako je máslový ležák se pije studená.
Dává mi to totiž do mističky za kamna a po chvilce je z té pochoutky jen břečka na mytí nohou. A ty já si ze zásady nemyji, tak je mi to je celé celkem k prdu.
Jo tuhle, to vám musím říct, se k té misce namotala ta Filchova potvora, Paní Norrisová a myslela si, že si v tom vymáchá fousy.
Neměla to dělat, Čistokrevný jak to viděl tak ji hned trefil kalamářem. Udělal mi tím velikou radost.
Filch ji potom na zadním dvoře drbal pod pumpou a Norriska prskala a vrčela jako divá. My se na to dívali z okna a naše radost byla veliká. Byl to pro mne takový svátek, že jsem i hlavičku z ruksáčku vyndal a oprášil, abych to celé lépe viděl.
Na večerním sezení jsme to potom s Naseknutým, tedy pardon Sirem Nicolasem probírali.
Musím si dávat pozor na tu svou nevymáchanou hubu. Sir Nicolas tuhle přezdívku nemá rád, on totiž nám, kterým hlavu řádně a čistě usekli závidí. Jinak je s ním ale celkem dobrá zábava, pokud se mu zrovna hlava od trupu neodklápí. Musím vám ještě povědět jak se vůbec na tyhle stránky dostávám.
V nestřeženém okamžiku, jako je ten nyní, vyjedu ze své cihly ve zdi za kamny a zalevituju k té rachotině, které tady říkají tiskařský lis.
Také by si šéfka už mohla pořídit něco nového, ale asi jí tenhle kšeft nejede jak by chtěla a má nízký náklad. Za těch pár svrčků za které ten její plátek letí toho moc nepořídí.
Jo to není jako Bradavičník, těm je tam hej. To je celoplošná renomovaná tiskovina, se spoustou rubrik, ti nad naším občasníkem jen ohrnují nos. Ale nám to nevadí, oni nemají zase svého Šotka.
Tak zpátky k věci.
Nejdříve se podívám jaké štočky jsou u stroje připravené a ty již ze zásady zpřeházím. Ne, že bych to dělal rád, ale je to jaksi má pracovní náplň a celkem stojí i zato se potom dívat jak šéfka po vyjetí prvotisku nádherně zuří. No pak se napiju tiskařské černi, to aby mne políbila múza a může se začít. Hlavní při tom všem je, aby nikdo nerušil. Pomáhá mi při tom ještě jedna místní myš, které za odměnu nosím drobky z kuchyně, kam chodím za jednou fešnou skřítkou, která tam vypomáhá. Ale o tom až příště.
S pozdravem TISKU ZMAR váš tiskařský šotek Grewlinn



Skřítka


Slíbil jsem vám že vám budu vypravovat o té skřítce.
Je to prostě fešanda. Nevadí mi vůbec, že je celá umolousaná od toho jak v kuchyni pořád něco myje, čistí a drhne. Prostě je pracovitá a má tu výhodu a přednost, že mne na rozdíl od těch ostatních vidí, i když nechci aby mne viděla.
No, ostatně pro mne to tak zase až výhoda není, to spíše je jen výhoda pro ni.
My duchové se umíme totiž pohybovat ve dvou rovinách, v té naší a v té vaší. No z toho vzniká to, že nás vidíte a také někdy nevidíte.
Já tomuhle moc nerozumím, nebyl jsem za svého života žádný hlavoun ani nějaký učený knihomol, byl jsem jen obyčejný služební skřítek, kterého zajímalo, aby pán měl dobře vyčistěné boty a by mne, pokud to šlo, co nejméně kopal do pozadí, když jsme spolu někam šli. O těch rovinách mi to jednou Mnich vysvětloval, ale z těch jeho para-něco a supra-něco jsem moc moudrý nebyl.
Ve finále se Mnich rozčílil a řekl mi, ať místo vyzvídání o věcech okultních se raději plně věnuji své pracovní náplni. Že to určitě flákám a že už dlouho nebylo slyšet šéfredaktorku pořádně nadávat, jaký to tu je zase nepořádek a kdo polil její šéfredaktorské křeslo tou odpornou směsí na mazání stařičkého vazačského lisu.
Nemám ve zvyku se hádat, tak jsem otevřel ruksáček a ukázal mu svou hlavičku, která se na něj vzorově oplázla.
Mnich se nafoukl jako balón a odlevitoval si to přes stěnu jinam.

Tak zpět k té skřítce.
Tu její schopnost jsem objevil, když jsem ji jednou pozoroval a už tak ze zvyku, jsem jí chtěl převrhnou kbelík se špinavou vodou na čistě vytřenou podlahu. Jak jsem se ke kbelíku plížil, tak se bleskově otočila a zručným švihem mne mokrým hadrem sejmula.
Ale představte si, ne někde po zádech ani po nohách, přesně mířila na raneček, kde jak víte mám tu svou nešťastnou hlavičku.
Ještě, že jsem ho měl zapnutý, ten hadr nevypadal nijak čistě.
No po téhle epizodě jsem se pochopitelně definitivně a těžce do ní zamiloval, kdo by také takovéhle děvče nemiloval.
V redakci o tomhle raději nikomu neříkám, obzvláště Čistokrevnému ne, ten by určitě něco vymyslel jak mi to znepříjemnit.
Není zlý, ale tak nějak mu v tomhle nevěřím, i když spolu vycházíme dobře.
Jo a milostslečně šéfové, té by to stejně bylo plně fuk, ta má své starosti. Tu zajímají jen čísla a počty nákladu výtisků a ještě tak ti dva Mágové, kteří sem za ní stále lezou.
Jsou to takoví divní patroni. Oba tady učí, myslí si, že jsou alfou a omegou profesorského sboru a při tom se tady natřásají a vrkají jako dva blázni. No na tyhle dva se ještě zaměřím, tady se roztahovat nebudou, budou se ještě divit co starej Grewlinn dokáže. Za těch pár let, co jsem tu akreditovaný, tak mám již ve zlobení a vytváření naschválů svou praxi.
No posuďte sami. Šéfka má takovou starou, opelichanou a utahanou sovu, ani nevím jak se ta pošťanda jmenuje. Vzhledem k tomu že naše milostivá stále něco čmárá, tak tahle chuděra je skoro pořád ve vzduchu. Bylo mi jí líto a tak jsem ji jednou omylem přivřel dvířka její budky v Sovinci.
Holka stará jen udělala své hů-hů a už spala. Šéfka píše ty své bláboly, má toho již notný štus na stole, volá tu svou sovičku - a nic.
Myslel jsem, že ji porazí. začala po redakci pobíhat, potom se již skoro vznášela. Klopy toho jejího ucouraného pracovního pláště za ni jen vlály.
Nadávala jak sám čert.
Já byl pěkně skrčený za šanony s účetnictvím a jen jsem pozoroval a blahem se tetelil. Cítil jsem jak při pohledu na běsnící šéfku se mi mou dušičkou rozlévá opravdové blaho z dobře vykonané práce.
Byl to tak nádherný pocit, že jsem přestal být opatrný a omylem jsem ťápl do myší pasti, která tam byla nastražená.
Fuj, ještě, že jsem již v té duchovní podobě. Přeražená noha se špatně hojí i skřítkovi. Jo o těch pastech a místním myším království, to stojí také zato, ale to až zase příště.
S pozdravem TISKU ZMAR váš tiskařský šotek Grewlinn



Myší království


Jo tak k tomu myšímu království.
Ono už tady u nás ve škole sice není, ale občas někdo z pamětníků a účastníků té hrůzy zavzpomíná.. Všechno začalo tím, že se všude, ale hlavně v kuchyni začaly ztrácet potraviny.
A to se stupňovalo. Šlo to tak daleko, že vrchní skřítka v kuchyni už ani tu svou chasu u kotlů nekomandovala, jen tak smutně koukala a pisklavým hláskem naříkala.
A pak je jednou večer někdo poprvé uviděl. Vypasené krásně tlusté a veliké myši.
Bylo vidět, že jsou organizované.
Chodily ve tvaru, pištěly za pochodu své bojově písně a občas nějaká ta významnější své podřízené komandovala vzteklými pisklavě-prskavými zvuky. To většinou, když se chystaly do útoku na nějaký ten stravitelný objekt.
Jídlo mizelo po centech. Ředitelství uvažovalo o zavedení přídělového systému, kouzla nepomáhala. Profesoři kouzlili, že se některým hůlky žhavily do ruda, ale nic naplat. Přešlo se tedy k mechanickým prostředkům.
Pasti byly plně neúčinné. Ráno po nalíčení se v nich objevovaly jako výsměch předměty denní potřeby krásně scvaknuté ocelovými čelistmi. Dokonce někdo z žáků tvrdil, že tam nalezl vzkaz od jednoho vilného myšáka, který se dožadoval ruky jedné z žaček.
Ta při představě, že se stane paní Myšákovou třikrát omdlela a odmítala se obětovat ku prospěchu ostatních.
Jedna z jejích mladších a také ošklivějších kolegyň se sama nabídla, že ji zastoupí, ale to se prý nepozdávalo sňatku chtivému myšákovi a tak nakonec ze svatby sešlo.
Tak nějak mne to i tak trochu i mrzelo, při své povaze jsem se docela těšil na obřad a na to, jak nevěstina matinka novopečeného zeťáka přijme do rodiny.
I svatební dary jsem měl již nachystané.
Pro pana ženicha krásně vyzrálou libru skotského sýra a pro pannu nevěstu tucet batistových kapesníčků s motivy tančících myšek.
Kapesníčky byly dle mého názoru silně účelové, vzhledem k tomu, že nevěstě oči ani nestačily pořádně oschnout, asi štěstím.
Jako další bojový prostředek přišla na řadu paní Norrisová. Filch o tom nechtěl ani slyšet, až po káravém pohledu pana ředitele Norrisku vydal.
Byla navečer odvedena do skoro prázdné spižírny, kde jeden z pánů profesorů vykouzlil velký mandlový koláč.
Norriska se uvelebila na šteláži těsně vedle dortu a připravovala se k boji.
Profesorský sbor držel vartu před dveřmi spižírny a celý zástup čekajících uzavíral nešťastný Filch, který se viditelně obával o osud své milované kočičí družky.
A také měl proč.
Netrvalo dlouho a ve spižírně se rozpoutala krutý boj.
Zprvu se zdálo, že má Norriska navrch, ale potom se karta obrátila a bylo slyšet už jen vyděšené mňoukání této úctyhodné kočičí dámy.
Vzhledem k tomu, že Noriska nepatří zrovna k mým oblíbencům jsem to kvitoval s uspokojením a těšil se na to, až se dveře otevřou a uvidím následky průběhu boje.
Na to jsem opravdu nemusel dlouho čekat, protože školník Filch dále neunesl vývoj situace, prodral se mezi okounějícími profesory a prudce rozrazil dveře, které ho dělily od jeho miláčka.
Pohled do spižírny byl silně neutěšující.
Uprostřed místnosti seděla na podlaze Paní Norrisová a tenounce mňoukala.
Okolo krku měla růžovou mašličku a na ní zvoneček. Na tlapkách měla přivázané skořápky od ořechů a na ocase kus provázku, na kterém byla konzerva od sardinek, pochopitelně otevřená a čistě vylízaná.
Okolo nešťastnice v kruhu tancovaly myši chorovod, nebo Kolo- Kolo mlýnský. Vzhledem k tomu, že hudba nehrála a že myši nezpívaly jsem nebyl schopen přesně určit o jaký taneček šlo.
Za toto se čtenářům pokorně omlouvám.
Filch popadl Norisku podpaží, zlým okem přejel po myších, které ukončily svůj oslavný tanec a spořádaně místnost opouštěly dírou v rohu místnosti a také spižírnu rychle vyklidil.
Za ohybem chodby jsem slyšel jeho mumlání a kletby, jak svou drahou číču zbavoval potupných předmětů.
Od této doby stačí za Norriskou jen něčím zacinkat, nebo zaklapat a ta vyletí jako střelená a mizí. Je celkem jasné, že žáci z nižších ročníků toho vydatně zneužívají.
Profesorské kolegium ještě chvilku postálo u spižírny a hodnotilo nevalnou situaci. Přišel na přetřes i návrh do spižírny zavřít dva slovutné profesory zveromagie, aby tam svými technikami bojovali s tou myší cháskou.
Tito však tento návrh kategoricky odmítli.
Jeden z nich se vymlouval na to, že v prostoru malé spižírny nemá dost místa, aby jako opeřenec poletoval a lovil ty zpropadené hlodavce.
Ten druhý jen nadhodil, že ho v podobě přežvýkavce myši jako potrava nezajímají. Tak i z tohoto návrhu sešlo.
K celkovému vyřešení situace došlo až po zásahu pana ředitele, který se rozhodl věc řešit již dávno osvědčeným a ověřeným způsobem.
Měl být povolán Krysař.
Další časovou ztrátu zavinilo shánění tohoto myšího experta. Až teprve pátá sova, která se vrátila z města Hammelen přinesla zprávu, že toužebně očekávaný je již na cestě.
Po několika dnech se také dostavil.
Chlap snad sedm stop, hubený jako tyč, v úzkých kalhotách, dlouhém plášti a čepicí, která byla spíše jako kápě a tu měl staženou hluboko do očí.
Bylo to tak lepší, protože pohled měl tak příjemný asi jako Krvavý Baron ve stavu svých návalů dokonalé zuřivosti.
S panem ředitelem dohodl odměnu a pak se postavil na nádvoří naší slovutné školy, ze šosu vytáhl píšťalku a několikrát pískl.
Tohle jsem pozoroval z okna naší redakce.
Hned po třetím tónu okolo mne proletěla šéfka. Ty její rudé dlouhé vlasy za ní jen vlály. Tak trochu mi připomínala kometu vlasatici, nebo pověstný požár Londýna.
Za pár okamžiků se již na nádvoří přidávala k ostatním členkám naší školy.
Bylo zajímavé, že na nádvoří, mimo krysaře nebyl ani jeden muž. Na ně krysařovo popiskování nijak nepůsobilo.
Tohle ještě budu muset probrat s mnichem, proč tomu tak bylo, ten se v takových věcech vyzná a určitě najde nějaké řešení.
Krysař se jen ušklíbl a požádal shromážděné dámy, aby se v klidu rozešly, že pouze ladil nástroj.
Exodus myší ze školy z nás nikdo neviděl. Krysař to provedl pod rouškou mlhotmy, kterou nad tímto úkonem milosrdně rozestřel pan ředitel.
Ani toho mátohu Krysaře jsme již vícekrát nespatřili.
Jen nyní si k velké zlosti šéfky mužská část osazenstva naší redakce při práci píská a občas významně pokukuje po dveřích od šéfovské kanceláře.
Slyšel jsem i Čistokrevného s Thomem, jak si v koutku šeptali, že ten krysař v tom popiskování mohl klidně pokračovat a třeba se i vydat volnou chůzí směrem k jezeru.
Ale tohle se mi také jenom mohlo zdát.
Nejsem ještě kompletně v pořádku po tom svém nešťastném pádu do myslánky pana ředitele. Ale o tom až příště.

S pozdravem TISKU ZMAR se s vámi loučí váš tiskařský šotek Grewlinn



Ti v redakci


Jůj, to byl zase fofr, šéfffka z redakce vylet
ěla, jak když hoří Bradavice. Přiletěla jí sova, taková unavená, chuděrka, ani pořádně nezahoukala, jen si tak smutně kecla vedle kalamáře a koukala, jestli něco dostane do zobáčku.
No pochopitelně nic nebylo, šefffka ji hned šla po krku a brala si ten pergamen co ta hladová nebožačka přinesla.
Jen jsem tak vykoukl zpoza své cihličky a již z dálky jsem viděl velikou červenou pečeť ministerstva školství. První co mne napadlo, bylo, že šefffka nedostudovala a že si nějaký ten ročníček bude muset zopakovat. (Škoda, nebylo to tak.)
Šefffka rozlomila pečeť tak dravě, že jsem myslel, že ten pergamen přetrhne, přejela řádky očima a už mazala ke dveřím.
Její odchod byl něco mezi úprkem a bleskovým vyklizením pozic. Bylo to tak rychlé, že si ani koště z té staré almary nestačila vzít.
No, abych vám pravdu řekl, ona ho tak nějak ani nepotřebuje. Jinak do té almary mají všichni z redakce přísný zákaz vstupu, to je šéfffky soukromé hřiště.
Je vám snad jasné, že jsem to tam všechno už kolikrát v noci pročmuchal, ale nic světoborného tam není. Pár těch jejích žlučovitě zelených plášťů, na šosech a rukávech upatlaných od duběnkového inkoustu, nějaká ta vybledlá stará fotka, na které se líně a již tak jen ze setrvačnosti pohybují postavičky.
Jo jedna tam je moc pěkná. Je na ní malá holčička s rezatými copy, která sedí na nějaké nádobě. Holka vřeští a z očí se jí kutálejí slzy.
Ta se mi moc líbí, jen mne tak nějak zaráží, že ta holčička má také takové jedovaté, zelenohnědé oči jako ta ženská, která to tady šéfuje a všechny nás tu komanduje.
No asi nějaká shoda náhod. Jinak jsem tam také našel nějaké svitky, ale z těch jsem moc moudrý nebyl. Bylo tam sice něco naškrabáno, ale samá můří noha a ty mágovské klikyháky. Jen tak zkusmo jsem jednu tu ohavnost ochutnal, ale to jsem neměl dělat, jak jsem do toho kousl, tak se ozvalo zabučení a k tomu ještě zavřeštěl nějaký opeřenec, když jsem se potom pod almarou probral, tak mi tak nějak došlo, a vzpomněl jsem si, že ti dva otravní mágové co sem šéfffku chodí každou chvíli navštěvovat a rušit od práce, kterou stejně nestíhá, tak že ti jí nějaká lejstra předávali.
No onehdy se u toho tvářili, jako by jí dávali klíč od sedmero království, otravové otravní, s nimi si to ještě vyřídím.
Jo a abych nezapomněl, ta almara má také tajnou přihrádku. He he, tajnou, jak pro koho.
Víte už z předešlého mého vyprávění, že jsem na zámky machr, tak to netrvalo co by pegas křídly mávnul a byl jsem s tím hotov. Na dně přihrádky a to mne podržte, ležela láhev pravého, nefalšovaného, sedmiletého Schnaapssu od vinařské hobití firmy Podleský s.r.o.
Nutno dodat, že byla napůl prázdná. Jen tak zkusmo jsem jazykem teplotu v místnosti zkontroloval a došel k závěru, že se to samo od sebe nemohlo odpařit, tak nevím, asi nějaké divné působení prostředí, či co.
Jinak s tímhle jsem se jíž setkal snad u všech našich redaktorů.
U Čistokrevného je to jasné, ten má ve svém stole ve spodním vysokém šupleti rodinku lahví Máslového Ležáku, má ji tam kvůli mně. Je to už tak trochu jeho povinnost se v tomhle směru o mne starat. Máme takovou nějakou nepsanou dohodu, že já nechám ty jeho šmíráky, co se mu válí po stole v klidu, ale za to budu bedlivě sledovat každý den, zda je ta moje mistička za kamny plná.
Jo a Ivanne, o té vám musím také něco říct, to je taková tichá, pořád jakoby zasněná, lehounce a tajemně se usmívající slečna. Té člověk ani nemá chuť práci kazit, ale profese je profese, tak občas jen tak, aby se neřeklo, kalamář převrhnu, nebo u pera špičku ukousnu.
Jo jednou jsem to přehnal s tím kalamářem a polil jí celé čtyři archy. Celou noc jsem potom ty její článečky přepisoval.
Bylo to hrozné, no nepřál bych vám to zažít. Světlo skoro žádné (kouzlo Lumos mi nějak haprovalo, bylo vlhko, nebo co). Hlavičku jsem si položil pěkně hned vedle kalamáře, abych na to aspoň trochu viděl při tom šeru, naostřil jsem brk, který jsem před tím zlomil a dal jsem se do toho. No nebyla to žádná sláva.
Když to ráno dávala Šefffce, tak ta prskala jako divoká kočka, ale nechala ji být.
Udělat to jiný z našich pracantů tak by řádila jak probuzený Troll. Naštěstí to dobře dopadlo, tak jsem si oddech a příště už jsem si dá val větší pozor. Tak tahle naše Ivanne, tak ta má ve svém pečlivě uklizeném stole láhev bílého. Ale víte co je na tom divné? Proč ji tam má, když ta láhev je stejně pořád zavřená. Chodím tam ten špunt u ní pravidelně kontrolovat a pořád nic.
Další člen téhle party je takový zasmušilý externí dopisovatel.
Píše tedy dobře, to se musí nechat, ale zdá se mi, že je pořád tak trochu někde jinde. Bloumá tím světem svým myšlenek, jen občas se tak okolo sebe podívá.
Tuhle se podíval zrovna, když jsem se vynořoval z té své cihly. No viděl mne, co s tím nadělám, ale zachoval se jako pravý férák, jen na mne mrkl a slušně se otočil.
Je vidět, že to je vzdělanec a ví, že když se duch vynořuje ze svého bydlení a někdo ho u toho pozoruje, tak to je, jako byste někoho šmírovali v koupelně.
Tak tenhle Thom nosí svůj novinářský majeteček v takové velké kožené brašně, ale ještě jsem neměl možnost se mu do ní podívat.
On si to své hlídá jako oko v hlavě, mám dojem, že jsem ho i jednou viděl, jak nad brašnou mumlal uzamykací zaklínadla, ale s tím si na mne nepřijde. Jednou se mu na kobylku dostanu.
Tak tohle je základ těch, co tady tenhle plátek tvoří.
No pochopitelně k nim patřím i já, je to přece MOJE redakce, i když o tom šéfffka nechce ani slyšet.
Jo málem bych zapomněl, chodí sem ještě jedna, je to šefffky kamarádka, nějaká Ariol.
Ty dvě když se setkají, tak se hned zavřou vzadu v kanceláři a je slyšet jen šuškání a samé pochechtávání.
Už jsem tam nakukoval, ale moc moudrý jsem z toho nebyl, tyhle ženské problémy, to není nic pro mne.
Bylo to samé a víš a tohle a víš a takhle, k tomu salvy smíchu a rozumného nic.
Jednou tam za zamčenými dveřmi dělali nějaké hokusy - pokusy podle návodů od těch dvou mágů. Nestačil jsem se divit.
Šefffka se najednou začala tak nějak měnit, najednou měla vlčí čenich, tlapky a vrtěla vesele ocasem.
Nejdřív jsem si myslel, že je z ní vlkodlak, ale potom jsem se podíval z okna a ono skoro pravé poledne.
Ta druhá se radovala jako dítě a také začala něco mumlat. Kde se vzal, tu se vzal vedle vlka stojí psisko a spolu se hned kamarádsky očuchali.
Dívám se na ně a v duchu se sázím, který z těch dvou čtyřnožců první zvedne nožičku, ale nic, najednou tu stojí zase šefffka s tou svou kámoškou a řehní se na celé kolo.
Tak už mne to přestalo bavit je dál sledovat a raději jsem šel za kamna zkontrolovat tu svou mističku.
No abych se vrátil k tomu jak šefffka dostala to lejstro z ministerstva.
Později jsme se dozvěděli, že slovutné ministerstvo ji jmenovalo profesorkou nějakého předmětu na naší škole.
Když se to dozvěděl Čistokrevný tak pronesl památná slova – Odin ať ochraňuje naše školství a všechny žáky, které tahleta bude učit.
No pochopitelně tohle hlásal v šefffčině nepřítomnosti, to je snad jasné.
Ale nééé, ona již je zase tu, no musím mizet, škoda, ještě jsem vám chtěl povyprávět to o té myslánce, tak snad příště.

S pozdravem TISKU ZMAR, váš tiskařský šotek Grewlinn



Myslánka


Nádhera, redakce je liduprázdná, všichni křepčí na tom bále.
Byl jsem se tam podívat, prostě jen tak, abych si byl jistý, že mne v redakci nikdo nebude rušit.
Byli tam všichni a podle toho, jak to tam vypadalo, tak si tam ještě dlouho pobudou.
No tak se mohu s chutí pustit do té své pisatelské činnosti.
Ale ne, vlastně nejdříve ty protivné pracovní povinnosti.
No tak na kom je dnes řada.
Mám takový malinký pořadníček, kam si zaznamenávám co komu, kdy a jak vyvést.
No dnes je na řadě Thom. Je již zavedený na plný úvazek, jako pravoplatný člen redakčního teamu, tak se mu musím také věnovat, jako těm ostatním. Ale u něj mne to moc netěší, pořád mne tak nějak blokuje ten jeho pohled.
Ale blok sem, blok tam, pracovat se musí. Na tom jeho stole je celkem pořádek, tak to je první věc, kterou musíme trochu změnit.
Pěkně stránky rukopisů zpřeházet a klíčové momenty na skicách objevit a pochopitelně zmačkat a do koše zahodit.
Tohle je nejotravnější a nejnudnější práce.
A víte proč? Já totiž všechno musím přečíst, přelouskat a potom ještě i promyslet, abych tu správnou stránku, která tvoří vyvrcholení děje našel.
To víte, u úvodníků to je celkem jednoduché, ty jsou jaksi na jedno brdo, ale ty píše většinou šefffka.
U ní jdu již automaticky k odstavci tři nebo čtyři, ale u tohohle Thoma je to těžší, ten v těch svých zápletkách má záludnosti a já musím být ostražitý jako ostříž, abych ten klíčový moment vyhmátl.
Někdy si i myslím, že mi to snad dělá naschvál, aby mne zmátl a vykolejil.
Jo a nezapomenout na ten náš základní úkon, pěkně u psacího brku špičku ukousnout.
Naseknutý mi radil, abych si na to někde sehnal nůžky, nebo nožík. To ale neudělám, musí to být provedeno čistě a dělat to jinak než starou a osvědčenou metodou, by bylo proti mé profesionální cti.
Vše hotovo a můžeme se věnovat svému. Vlastě co jsem to chtěl vyprávět? Nějak mi to vypadlo z paměti.
Že by … no ano, Myslánka, ta je také důvodem těhle mých droboulinkých výpadků.
Jo to bych vám tedy nepřál zažít. Jednou si takhle v klidu čmuchám po Bradavických chodbách. Vyhýbám všem těm, kteří tady po večerce ještě courají. Vyhnu se pochopitelně s elegancí mi danou i našemu protivnému školníkovi s tou jeho kočkou, která je ochotná vás nahlásit a udělat vám nepříjemnost.
Dostal jsem se až do té části budovy, kde má pan ředitel tu svou pracovnu.
No nevejděte dovnitř. Kdo by to dokázal?
Na mne tak nějak kouzla nepůsobí, tak jsem se protáhl přes štít, kterým má říďa odstíněné dveře a už jsem uvnitř.
Pracovna je to krásná, prostorná, plná různých zákoutí, kde by se osůbce jako jsem já dařilo.
Ze zdi na mne pohlížejí bývalí ředitelé. No pochopitelně mne vidí, ale tak jaksi z kolegiality také již zesnulých jsou zticha.
Šupajdím si to k pracovnímu stolu. Tenhle typ stolů mne vždycky hrozně zajímá.
Vyhoupnu se na něj a už očichávám vše co je v dosahu. Svitky starých pergamenů, těm se raději vyhýbám, s tím už mám dosti smutnou zkušenost.
Jo jsou to tu tedy věci! Vidím i několik mocných Grimoárů, některé jsou převázány magickými řetězy. Od těch raději hodně daleko. Taková bestie na vás vycení ořízku a než se nadějete tak sedíte někde třeba na stránce 156 a jste součástí textu. A věřte, v těhle spisech to moc příjemná společnost není. Samý démon x-té kategorie a ještě horší otrapové. S takovými si slušný Šotek nezadá.
Jsou tu také brýle pana ředitele. Dívám se skrz ně a najednou vidím Línu, tu fešandu skřítku z kuchyně.
No tedy, to je něco. Že by brýle nejčastějších myšlenek? Hlavou mi prolétne hříšný nápad, že bych si brejličky na nějakou tu dobu půjčit?
Ale raději ne, s ředitelem nejsou žádné žerty. Je to sice hodný pán, ale tohle by mi neprošlo. A pak, někde být služebně převelen do Zakázaného lesa, třeba na post skřítka Žaludníka, nebo nedej bože dělat asistenta u Bludného kořene, to bych opravdu nechtěl. Tak raději pryč od těch brýlí.
Ještě si chvilinku posedím na jednom Pekelném Žaltáři, který jak je na první pohled vidět je již řádně a poctivě odpeklen.
Rozhlížím se ještě tak trochu kolem sebe a najednou mne do očí udeří něco co mne zaujme.
Hele, nějaká mísa, že by něco dobrého?
No víte, já sice nejím, ale místo toho aspoň čuchám. Vůně něčeho dobrého je pro mne pravá rozkoš. To se mi pak i někdy vybaví v paměti, jak která věc opravdu chutnala. A já býval za svého života opravdový mlsoun, to mi věřte.
Jo jinak když jsme u toho, tak ta kolínská, co Šefffka používá mi svou vůní připomíná týden staré ponožky po Famfrpálovém mistrovství světa. Ale to momentálně není podstatné.
Nyní je na řadě tahle vábná mísa. Táhne mne to k ní, a po cestě již rozepínám baťůžek a vyndávám svou hlavičku.
Hrana mísy je dost vysoká, tak aby mohla hlavička řádně čmuchat a nasávat všechny ty nádherné vůně, které očekávám, tak se stavím na špičky svých tlapek a zvedám ji do výšky nad okraj mísy.
Hlavička se dívá dolů a já vidím divný jakýsi opar, který se otáčí a lehounce světélkuje. To otáčení mne dostalo. Najednou mám packy prázdné, hlavička je pryč a já se jakoby vznáším a také otáčím.
Mlha okolo mne houstne a já se propadám jinam, někam kde to neznám a kde jsem nebyl. Myslí mi krouží cizí myšlenky a z nich se vynořují cizí příběhy. Mlha se jakoby otevře a jsem někde v malé místnosti, kde u stolu sedí vousatý chlap a jen tak prázdným pohledem kouká před sebe.
Bez pomoci vlastních očí vidím, že za zavřenými dveřmi v dlouhé chodbě nad podlahou plouživými pohyby levitují vysoké postav v černých kutnách s kápěmi přes hlavy.
Vím jen jedno, že jim do tváře opravdu vidět nechci.
Mlha opět scénu zahaluje a z ní se na mne šklebí lebce podobné znamení, které se po pár záblescích jasného světla rozpouští. Místo toho nyní vidím čísi paži s hůlkou která ze své špičky chrlí proudy jisker a zeleného světla na skupinku postav.
Všechno se to otáčí a víří. Proud mne bere sebou a již opravdu nic necítím, jen strach a jakési divné napětí.
Najednou jsem v krajině písků a skal. Jsou vidět dvě armády bojujících, na jedné straně skřeti a černí jezdci a na té druhé dračí legie se svými válečnými draky, jejich dragonýry a dalšími bojovníky ve staré zbroji.
Jen tak mi prolétne myslí, že mne tahle myšlenko-časová vichřice musela zavát do hodně dávné minulosti.
A pak už nic, jen tma. Nevím jak to dlouho trvalo, ale najednou jsem opět v ředitelně, napůl sedím, napůl ležím ve velikém křesle a cítím na sobě něčí pohled.
No vím kdo to je a nechce se mi ani nijak moc reagovat.
Pan ředitel, se zvedne ze své židle podá mi můj baťůžek ve kterém bezpečně poznávám tvar své hlavičky a ukáže mi na dveře.
No věřte mi, dvakrát mi to naznačovat nemusel.
Jsem venku, ani si dveře neotevírám. Chodbami letím tak rychle, že jsem hned doma, ve své redakci.
Teprve až jsem si pořádně čichl knihařského klíhu tak se mi trochu ulevilo.
Čistokrevný mne potom ještě doléčoval Ležáčkem a Ivonne když mne viděla v tom mém neutěšeném stavu, tam měla ty své smutné oči ještě smutnější.
S Baronem a Mnichem jsme to pak při našem večerním sezení celé znovu probírali.
Baron toho moc nevěděl, jen zase tak koulel očima, ale mnich mi jako skoro pokaždé, když se mnou mluví, nejdříve vynadal.
Teprve po notné chvíli jeho hudrování jsem se dověděl, že jsem spadl do pana ředitele Myslánky a že to se mnou také mohlo dopadnout hodně ošklivě.
Jinak abych řekl pravdu, tak trochu to následky na mně nechalo.
Občas zapomínám a někdy se mi také stane, že chvílemi nevím kdo jsem, ale už se to lepší.
My skřítkové máme hodně tuhý kořínek.
Jinak z toho celého mého výletu bylo nejhezčí to, jak jsem viděl tu svoji fešandu.
No, budu se jí muset začít opravdu věnovat, ale to až v příštím díle.
S pozdravem TISKU ZMAR, se s vámi loučí váš lehce sklerotický tiskařský šotek Grewlin



Podivná místnost


Šéfffka někam odplachtila. Je poslední dobou od toho plesu nějaká divná. Pořád tak nějak poletuje a je jako na trní. Tady v redakci se po straně pošklebují, že na ni leze jaro, ale to tak nějak moc nechápu. Šel jsem se i k oknu podívat, ale venku je podzim jak má být. Žádná změna, tak opravdu nevím. Ale ať to je jak chce, aspoň mám čas na svou soukromou činnost.
Dnes jsem se zase viděl s Línou, tou mou skřítkou zlatou.
No ona zatím neví, jaké k ní chovám city, ale na to je dost času, však ona to pochopí.
Nato, že tady Lína pracuje již dosti dlouho, tak ji pořád nechávají dělat takové ty divné práce. No prostě jinak než s hadrem na podlahu v ruce a s kbelíkem u nohy ji tady člověk nevidí. To mne dost mrzí, protože tak nějak vím, že je to děvče opravdu šikovné.
Minule jsem se jen tak zkusmo vypravil do kuchyně, do toho obřího sálu, který zabírá skoro celé jedno patro v podzemí naší školy.
Tedy řeknu vám, tady bych tedy opravdu dělat nechtěl. Shon jak na jarmarku, kolegové skřítci o sebe skoro zakopávají, jak se každý pachtí za těmi svými úkoly. No a co teprve stará Háta. Ta tady je jako Vrchní skřítka. No řeknu vám tedy, ta umí komandovat. Ještě že sem Šefffka nechodí. Ta, i když je v téhle činnosti mistr nad mistry, tak by se od staré Háty mohla učit.
Plížím se tou obří kuchyní a cítím, jak mi hlavička v ruksáčku sama od sebe nadskakuje. No aby ne, těch vůní. Jedna lepší než druhá.
Jen tak se protáhnu okolo kotlů, kde skřítkové Kotelníci míchají dlouhými kvedlačkami obsah těch obřích nádob, které stojí na velkých trojnožkách.
Oheň vesele popraskává a Háta kotle obchází se skřítkem Pomocníčkem v patách. Ten stále sebou nosí žebřík, takový akorát vysoký, aby stará Háta, když si na něj s hekáním vyleze, dobře viděla do těch kotlů.
U dlouhých stolů probíhá přípravná činnost, tady se nakládají na mísy, talíře, podnosy a plata různé ty dobroty, které potom stařičkým kolovým výtahem budou putovat nahoru do pater.
Tenhle výtah to je také unikát. Škole ho darovala jedna trpasličí těžební společnost i se starým vysloužilým trollem, který hluboko ve sklepení roztáčí hnací kolo téhle, kdysi snad i dobře fungující důlní zdviže.
Línu nikde zatím nevidím, tak se ještě trochu porozhlédnu kolem.
Podél zadní stěny jsou jedny dveře vedle druhých. Již dle vůní vím, co ve které je. Táhne mne to tak nějak do oddělení sýrů, i když rybí ráj také není k zahození.
To víte pronikavé vůně to je to nejlepší co mne tady může potkat, pochopitelně mimo mé Líny. Ještě tak trochu nakouknu do spíže s uzeninou, tam to je také moc příjemné.
Jak se vracím, tak pošilhávám po dvou statných skřítčích kuchařích, kteří se obratně ohánějí sekáčky na maso a porcují velký jehněčí hřbet.
To víte, jak vidím sekáček tak jsem lehce nervózní, není se také co divit, při těch mých nedobrých zkušenostech. Ale oni mne nevidí, jsem nyní ve své Tiché podobě.
O tomhle vám musím také říci. Jak již víte, pohybujeme se my duchové ve dvou polohách.
Jedné říkáme Tichá, to je ta naše, z našeho prostředí, nikdo nás v ní nevidí a my si krásně tiše kloužeme prostorem. No nikdo, to musím upřesnit. Jsou i takoví borci, co nás vidí, nebo aspoň občas zahlédnou, ale těch moc není.
Tady na škole, tedy co já vím, tak to je pan ředitel a ještě ta moje malá.
No a ta druhá poloha, ta, které říkáme Dupárna, tak to je ta, ve které nás vidíte a ve které můžeme provádět ty své kejkle.
Projdu zdí vedle velikého dřezu a jsem na chodbě. Dlouhá, kamenná, chodba je spoře osvětlena pochodněmi. Kloužu kolem zdi a jen tak si prohlížím staré kameny, ze kterých je to postaveno.
Mám takový vlastní cit na vnitřní prostor, tak najednou cítím, že za tou zdí je nějaký prostor.
Zvědavost vítězí a tak se již cpu skrz ty hrubě otesané kameny. No nejde to moc dobře, cítím, jak se mne něco snaží tlačit zpět, ale jsem šikula a tak se bleskově prosmýknu a jsem v jakési malé místnůstce.
Je prázdná až na jakýsi stolec na kterém je žulový kámen jako kostka a na té kostce jsou v každém rohu mramorové sloupky.
Koukám na to, ale tak nějak se mi k tomu moc nechce.
Je to takové divné a dost i ponuré a takové věci já nemusím.
Z místnosti ven to jde náramně dobře, spíše, jako by mne to ven vykoplo.
Tenhle pocit již dobře znám a připomíná mi tak nějak jezdecké boty mého bývalého pána.
Šinu si to dál skoro temnou chodbou až ke schodišti. Nahoře na schodech slyším nějaké čvachtavé zvuky. Vyjedu schody nahoru jako blesk a tam vidím, jak Lína myje odpočívadlo schodů tím svým věčně mokrým hadrem.
Jsem těsně za ní. Ona se zastaví při své práci a otočí se.
Zase o mně ví, jak to to děvče dělá, to by mne opravdu zajímalo.
Jen se tak usměje a dívá se na mne těma svýma velikýma skřítčíma očima.
Má je krásné, jedno je modré jako nebe a to druhé hnědé jako čerstvě vyloupnutý kaštan, prostě nádhera.
Jo vy to asi nevíte, ale každá opravdová skřítčí krasavice musí mít každé to své očičko jiné, jinak se u takových těžkých frajerů jako jsem já nechytá.
Díváme se na sebe a ona se na mne usmála. No to tedy něco je.
Rychle přejdu z Tiché do Dupárny, abych jí byl tak nějak blíž.
Ona se nad tím nijak nepozastaví a začne ždímat ten svůj mokrý hadr. Při tom mi ukáže do rohu na pavučinu, ve které sedí malý pavouček a evidentně se nudí.
Vím, že na mně chce, abych ho někam uklidil.
My skřítci máme ke zvířatům citlivý vztah a neubližujeme jim.
Pavoučka beru a dává si ho do ruksáčku, pak ho někde venku vypustím.
No nijak příjemné to není jak v ruksáčku pobíhá a svýma nožkami mne lechtá po tvářích a nose, ale co bych pro tu svou neudělal.
Lína se na mne ještě jednou usměje, vezme si svůj kbelík s tou špinavou vodou a jde dolů do kuchyně.
Já celý šťastný letím do redakce.
Pavoučka jsem vypustil na okenní římsu. Podíval se na mne těma svýma korálkovýma jakoby složenýma očima a odpochodoval si to pryč.
V redakci pochopitelně nikdo není.
Šefffka je lehce mimo, jak jsem již psal a ti ostatní statečně využívají příležitosti a už tak pilně nehrbí hřbety nad svými psacími stoly.
Mám zářnou náladu, tak dnes bude jedno z mých parádních čísel.
Vletím k Šefffce na stůl, vyleju trochu duběnkového inkoustu vedle kalamáře a už si v tom máchám tlapky.
Pak už jen stačí po stole pobíhat a občas se sklouznou.
Jednou jsem tohle Šefffce již připravil a když to požehnání na stole našla, tak si kolegové redaktoři mysleli, že budou muset volat lé-kouzelnici ze sanatoria.
Prostě Šefffka to těžce nezvládla a já se nesměl skoro celé tři dny ani ukázat.
Bylo to tehdy krásné.
No práci mám hotovou a mohu se zase vrátit do Tiché podoby.
No musím si přichvátnout.
Sir Nicholas de Mimsy Porpington, tedy Naseknutej Nick mne již určitě čeká. Máme spolu dnes večer zase ten náš pokec a na ten se těším, protože od tohohle gentlemana se toho vždy hodně dovím.
Za chvilinku již spolu sedíme v koruně lustru Velké síně a volně klábosíme. Povídáme o všem možném, až se řeč stočí na skřítky a jejich zvyky.
Naseknutej ví spoustu věcí, tak z něj tahám rozumy jak se dá.
Jo najeli jsme parádní téma a to je, jak my skřítkové přicházíme na svět. To vám povyprávím, to budete koukat, ale až příště.
S pozdravem TISKU ZMAR se s vámi loučí váš tiskařský šotek Grewlinn

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jéé :)

(Averan, 7. 4. 2007 14:05)

A kdy se dočkám pokračování Grewlinne? To by mě tedy zajímalo, jak přicházískřítkové na svět :D A taky jak bude pokračovat tvůj románek s Línou :)

vše

(Čiko, 22. 3. 2007 22:14)

všechno odřádkováno

řádkování

(Čiko, 22. 3. 2007 19:53)

Tak do 4 dílu odřádkováno