Kapitola šestá
Kapitola sedmá
Kapitola osmá

Kapitola šestá - Ghúl v pyžamu

Šok z Pošukovy ztráty se nad domem vznášel i v nadcházejících dnech. Harry stále očekával, že ho uvidí vcházet zadními dveřmi, jako ostatní členy Řádu, kteří přicházeli předávat novinky a pak zase odcházeli. Harry věděl, že když bude jen sedět, neutiší to jeho pocity viny a smutku, a že by se měl co nejdříve vydat na svou misi a zkusit najít a zničit viteály.
„No, s těmi – “ načež Ron naznačil ústy slovo Viteály, „ – stejně nemůžeš dělat nic, dokud ti nebude sedmnáct. Máš na sobě pořád tu Stopu. A plánovat můžeme stejně tady jako kdekoli jinde, nebo ne? Nebo,“ jeho hlas přešel do šepotu, „už tušíš, kde jsou Ty-víš-co?“
„Netuším,“ přiznal Harry.
„Mám pocit, že Hermiona už se do pátrání pustila,“ řekl Ron. „Prý si to nechávala až na dobu, kdy tu budeš.“
Seděli u stolu a snídali. Pan Weasley a Bill právě odešli do práce. Paní Weasleyová se vydala do patra vzbudit Hermionu a Ginny a Fleur si šla dát pořádnou koupel.
„Stopa zmizí jednatřicátého,“ řekl Harry. „To znamená, že tu musím zůstat jen čtyři dny. Pak můžu…“
„Pět dní,“ opravil ho Ron. „Ještě tu máme zůstat na svatbu. Jestli tam nebudeme, tak nás zabijou.“
Harry pochopil, že tím myslí Fleur a paní Weasleyovou.
„Je to jen jeden den navíc,“ řekl Ron, když viděl v Harryho tváři vzpurný výraz.
„To si neuvědomují, jak důležité je…?“
„Samozřejmě, že si to neuvědomují,“ řekl Ron. „Nemají ani tušení, o co tu jde. A když už jsi to zmínil, chci si o tom s tebou promluvit.“
Ron nakoukl ke schodům, jestli se paní Weasleyová náhodou nevrací, a pak se naklonil k Harrymu.
„Mamka se ze mě a z Hermiony snaží dostat, co máme v úmyslu. Na tebe to zkusí taky, takže se na to připrav. Táta a Lupin se nás ptali taky, ale když jsme jim vysvětlili, že ti Brumbál řekl, že to nemáš říkat nikomu, kromě nás, vzdali to. Mamka ale ne. Zkouší to vytrvale.“
Za pár hodin se Ronova předpověď vyplnila. Krátce před obědem si paní Weasleyová vzala Harryho stranou pod záminkou, že osamělé ponožky, které našla, by mohly být z Harryho batohu. Jakmile byli spolu sami v místnosti na přípravu jídla, která byla za kuchyní, vystartovala.
„Ron a Hermiona vypadají, že letos chcete přestat chodit do školy,“ pronesla neformálně.
„No,“ řekl Harry. „Jo, je to tak. Chceme.“
Mandl v rohu změnil zvuk, který vydával, a jal se žehlit cosi, co vypadalo jako jeden ze svetrů pana Weasleyho.
„Můžu vědět, proč se chcete vykašlat na své vzdělání?“ vybouchla paní Weasleyová.
„No… Brumbál mi tu nechal… práci, kterou musím udělat,“ zamumlal Harry. „Ron a Hermiona o tom ví a chtějí se toho také zúčastnit.“
„Jakou ‚práci‘?“
„Je mi líto, ale nemohu – “
„Na rovinu, myslím si, že bych to já i Arthur měla vědět a jsem si jistá, že by pan a paní Grangerovi souhlasili!“ řekla paní Weasleyová. Tento útok „starostlivého rodiče“ byl něco, čeho se Harry předem obával. Přinutil se vzhlédnout jí přímo do očí a při tom si uvědomil, že mají úplně stejný odstín hnědé, jako Ginnyiny.Což mu ale nepomohlo.
„Paní Weasleyová, Brumbál si nepřál, aby to kdokoli jiný věděl. Je mi líto. Ron a Hermiona se mnou nemusí jít, je to jejich volba – “
„Myslím, že není ani důvod, abys šel ty!“ vypadlo z ní, a rázem zmizela všechna přetvářka. „Vždyť na to nikdo z vás ještě nemá věk! Je to naprostý nesmysl, kdyby Brumbál potřeboval, aby tu práci někdo udělal, stačilo zavelet a nastoupil by celý Řád! Harry, tys ho musel špatně pochopit. Možná ti říkal o něčem, co sám chtěl udělat, a tys to pochopil tak, že to chtěl po tobě – “
„Já jsem ho pochopil dobře,“ řekl Harry rozhodně. „Mám to udělat já.“
Vrazil jí zpět do ruky ponožku, kterou měl identifikovat a na které byl vzor zlatého rákosu.
„A ta ponožka není moje. Nefandím Puddlemerským spojencům.“
„Jistě, že ne,“ řekla paní Weasleyová a její hlas se náhle a poněkud sklíčeně vrátil do normálního tónu. „To jsem si měla uvědomit. Dobrá, Harry, když už jsme tu, doufám, že ti nebude vadit pomoct mi s přípravou na Billovu a Fleuřinu svatbu. Ještě máme hodně práce.“
„Ne – Já – samozřejmě, že nebude,“ řekl Harry, kterého naprosto zmátla změna tématu rozhovoru.
„Ty jsi zlato,“ odpověděla a zasmála se na něj, když odcházela z místnosti.
Od té chvíli vytěžovala paní Weasleyová Harryho, Rona a Hermionu toliko přípravami svatby, že si stěží našli čas přemýšlet. Nejlepší vysvětlení bylo asi to, že chtěla odvést jejich myšlenky od Pošukovy smrti a hrůzy nedávných událostí. Po dvou dnech neustálého čištění příborů, barevného slazování svatebních svíček, pentlí a květin, odtrpaslíkovávání zhrady a pomáhání paní Weasleyové s přípravou obrovských plat plných jednohubek ji ale Harry začal podezřívat, že je za tím jiný motiv. Veškerá práce, kterou Harrymu, Ronovi a Hermioně přidělovala, je zjevně měla oddělit. Od první noci, kdy jim řekl, jak Voldemort mučil Ollivandera, neměl šanci si s nikým z nich promluvit.
„Mamka si asi myslí, že když vám zabrání stýkat se a plánovat, co dál, oddálí váš odchod,“ řekla Ginny tlumeně Harrymu, když během třetí noci jeho pobytu připravovali stůl k večeři.
„A co si myslí, že se stane dál?“ zamumlal harry. „Že by někdo jiný mohl zabít Voldemorta, zatímco ona nás tu bude držet a nutit plnit těstové košíčky?“
Řekl to, aniž by se nad tím zamyslel, a pak si všiml jak Ginnyin obličej nabírá bílou barvu.
„Takže je to pravda?“ řekla. „To je to, co se chystáte udělat?“
„Já – ne – dělal jsem si srandu,“ řekl Harry vyhýbavě.
Dívali se na sebe a v Ginnyiném obličeji bylo něco víc, než jen šok. Náhle si Harry uvědomil, že od dob mileneckých chvil na bradavickém pozemku byli spolu poprvé sami. Byl si jist, že i ona si ty chvilky pamatuje. Jakmile se ale otevřely dveře a do místnosti vešel pan Weasley, Kingsley a Bill, oba poposkočili.
Jelikož se teď z Doupěte stalo velitelství Řádu, a nahradilo tak Grimmauldovo náměstí dvanáct, přidávali se k nim často na večeři jeho členové. Pan Weasley mu vysvětlil, že se po Brumbálově smrti stali ze všech, kterým Brumbál, jako strážce tajemství, prozradil umístění domu, opět strážci tajemství.
„A jelikož je nás zhruba dvacet, tak síla Fideliova kouzla velmi oslábla. Smrtijedi mají dvacetkrát více možností, jak z někoho to tajemství dostat. Nemůžeme čekat, že to dlouho odolá.“
„Ale Snape už určitě Smrtijedům adresu řekl,“ napadlo Harryho.
„Nu, Pošuk proti Snapeovi nastražil řadu kleteb, pokudby se tam ještě někdy ukázal. Doufáme, že mu odolají a nevpustí ho dovnitř a svážou mu jazyk, jestli o tom místě promluví. Ale jisti si tím být nemůžeme. Bylo by bláznovství používat ho dál jako velitelství, když je teď jeho ochrana tak nespolehlivá.“
U stolu bylo toho večera tak plno, že použití vidliček a nožů dalo neskutečnou práci. Harry si uvědomil, že se ocitl vedle Ginny. To napětí, které teď mezi nimi panovalo, ho přivádělo na myšlenku, že by raději seděl o pár míst dál. Snažil se nestrkat ji a sám měl co dělat, aby vůbec dokázal krájet své kuře.
„Pořád nic nového o Pošukovi?“ zeptal se Harry Billa.
„Nic,“ odpověděl Bill.
Pošukovi ještě nemohli vypravit pohřeb, jelikož se Billovi ani Lupinovi nepovedlo získat jeho tělo zpět. Bylo téměř nemožné zjistit, kam mohl v té tmě a zmatení z boje spadnout.
„Denní Věštec nepsal nic o tom, že by zemřel, nebo že by někde našli jeho tělo,“ pokračoval Bill. „Ale to nic neznamená. V poslední době toho moc nepíšou.“
„A ještě pořád nevědí o tom, že jsem, ač nezletilý, použil proti Smrtijedům při útěku kouzlo?“ zeptal se přes stůl Harry pana Weasleyho, který zakroutil hlavou.
„Protože ví, že jsem neměl jinou možnost, nebo protože nechtějí, abych celému světu řekl, že mě Voldemort napadl?“
„To druhé, myslím. Brousek nechce přiznat, že by Ty-víš-kdo byl tak mocný, jak je, ani to, že Azkaban zažil obrovský útěk.“
„Jo, proč říkat veřejnosti pravdu?“ řekl Harry a sevřel svůj nůž tak silně, že nenápadné jizvy na zápěstí jeho pravé ruky opět odhalily nápis „Nemám vykládat lži.“
„To na ministerstvu není nikdo, kdo by se mu byl ochoten postavit?“ zeptal se Ron rozzlobeně.
„Samozřejmě, Rone, ale lidé jsou vyděšeni,“ odpověděl pan Weasley, „vydědšeni, že budou dalšími, kteří se ztratí, a jejich děti cílem útoků! Začíná se objevovat příliš mnoho povídaček. Já například nevěřím tomu, že by učitelka mudlovských studií v Bradavicích rezignovala. Neviděli ji už celé týdny. A Brousek se zatím celé dny zavírá ve své kanceláři. Doufám, že alespoň pracuje na nějakém plánu.“
V mezičase paní Weasleyová očarovala prázdné talířky na kuchyňské lince a obsloužila všechny kouskem jablečného koláče.
„Mussíme se rrozhodnout, do čeho tě přřevléct, 'Arry,“ řekla Fleur, když měli všichni puding. „Na ssvatbu,“ doplnila, když viděla, jak ji nechápe. „Ssamozřřejmě, žádný náš hosst není Smrrtijed, ale nemůžeme zarručit, že, až ssi dají šampaňsské, něco neprrořřeknou.“
Řekla to tak, jako kdyby pořád podezřívala Hagrida, napadlo Harryho.
„Ano, to je dobrá připomínka,“ řekla paní Weasleyová, která seděla v čele stolu a s brýlemi posazenými na špičce svého nosu zkoumala ohromný seznam věcí, které sepsala na dlouhý pergamen. „Takže Rone, už sis uklidil svůj pokoj?“
„Proč?“ vykřikl Ron, praštil lžící o stůl a naštvaně koukal na svou matku. „Proč bych si měl uklízet svůj pokoj? Harry a já jsme s ním spokojeni tak, jak je!“
„Za pár dní tu budeme mít svatbu tvého bratra, mladý muži – “
„A to se budou brát u mě v pokoji?“ zeptal se Ron zuřivě. „Ne! Tak proč u Merlinovy chromé levé – “
„Takhle se svou matkou nemluv,“ řekl pan Weasley přísně. „A udělej, co ti přikázala.“
Ron se mračil na oba své rodiče, pak zvedl svou lžíci vrhl se na posledních pár soust svého jablečného koláče.
„Pomůžu ti, část toho nepořádku je má,“ řekl Harry Ronovi, ale paní Weasleyová mu skočila do řeči.
„Ne, Harry, drahoušku. Byla bych radši, kdybys pomohl Arthurovi s kuřaty. A Hermiono, byla bych ti moc vděčná, kdybys mohla vyměnit ložní prádlo panu a paní Delacourovým. Dorazí totiž zítra kolem jedenácté.“
Ale jak se ukázalo, práce pana Weasleyho neměla s kuřaty nic společného. „Nemusíš to, ehm, říkat Molly,“ řekl pan Weasley Harrymu a nepustil ho ke kurníku, „ale, ehm, Ted Tonks mi poslal zbytky z toho, co bývalo Siriovou motorkou a, ehm, schovávám, tedy, uchovávám ji tady. Nádherné věci. Je tu koncovka výfuku, tedy doufám, že se tomu tak říká, nádherná baterie a konečně budu mít obrovskou šanci zjistit, jak fungují brzdy. Pokusím se to dát zase dohromady, až Molly nebude – chci říct, až budu mít čas.“
Když se vrátili do domu, nebyla paní Weasleyová nikde vidět, a tak Harry vyběhl po schodech do Ronova podkrovního pokoje.
„Vždyť uklízím, uklízím -- ! Aha, to jsi ty,“ řekl Ron s úlevou, když Harry vešel do místnosti. Ron si lehl zpět na postel, kterou právě vyklidil. V pokoji byl stejný nepořádek, jako celý předcházející týden, s jediným rozdílem, že v jednom rohu seděla Hermiona s Křivonožkou na klíně a třídila knihy, v nichž Harry našel i některé své, do dvou sloupců.
„Ahoj Harry,“ řekla, když se posadil na své lehátko.
„A jak se tobě povedlo dostat se pryč?“
„No, Ronova mamka zapomněla, že o výměnu ložního prádla požádala Ginny a mě už včera,“ řekla Hermiona. Mezitím dala Věštění z čísel a Gramatiku na jeden sloupec a Vzestup a pád černé magie na druhý.
„Zrovna jsme probírali Pošuka,“ řekl Ron Harrymu. „Napadlo mě, že mohl přežít.“
„Ale Bill viděl, jak ho zasáhli smrtící kletbou,“ řekl Harry.
„Jo, ale na Billa taky útočili,“ řekl Ron. „Jak si může být jistý tím, co viděl?“
„I kdyby ho smrtící kletba minula, pořád musel Pošuk spadnout dobře několik kilometrů,“ řekla Hermiona, která právě ve svých rukou držela Famfrpálové týmy Británie a Irska.
„Mohl použít štítové kouzlo – “
„Fleur říkalaa, že mu hůlku vystřelili z ruky,“ řekl Harry.
„Dobře, dobře, jestli ho chcete mít za mrtvého,“ řekl Ron mrzutě a upravil si polštář tak, aby byl pohodlnější.
„Samozřejmě ho nechceme mít za mrtvého!“ řekla Hermiona vyděšeně. „Je hrozné, že zemřel! Ale jsme realisti!“
Poprvé si Harry představil Pošukovo tělo zničené podobně, jako Brumbálovo, s jedním okem protáčejícím se v očním důlku. Pocítil odpor smíšený s podivnou touhou zasmát se.
„Smrtijedi po sobě pravděpodobně uklízeli, proto ho nikdo nenašel,“ řekl Ron moudře.
„Jo,“ řekl Harry. „Jako Barty Skrk, proměněný v kost a pohřbený na Hagridově předzahrádce. Pravděpodobně Moodyho přemenili a nacpali do – “
„Nech toho!“ zakňučela Hermiona. Harry se po ní vyděšeně podíval právě v okamžiku, kdy propukla v pláč nad jejím výtiskem Odeklínačova slabikáře.
„Ale ne,“ řekl Harry a pokusil se vstát ze starého lehátka. „Hermiono, nechtěl jsem tě rozrušit – “
Ale Ron se s příšerným skřípěním pružin v matraci zvedl z postele a dorazil k Hermioně první. S jednou rukou okolo Hermiony prohledal své kapsy a vytáhl odporně vypadající kapesník, který předtím použil při čištění trouby. Spěšně vyndal svou hůlku, namířil ji na kapesník a zvolal „Pulírexo!“
Hůlka vysála většinu tuku. Ron ještě mírně čoudící kapesník podal Hermioně a vypadal sám se sebou spokojen.
„Ah, díky, Rone… Promiňte…“ Vysmrkala se a škytla. „Je to všechno tak h-hrozné, že? P-po Brumbálovi… N-nikdy jsem si n-nedovedla představit, že by Pošuk umřel, vypadal tak silně!“
„Jo, já vím,“ řekl Ron a objal ji těsněji. „Ale víš, co by nám řekl, kdyby tu byl?“
„ ‚Zůstaňte bdělí‘,“ řekla Hermiona a utírala si oči.
„Přesně tak,“ řekl Ron a přikyvoval. „Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se mu stalo. A já jsem se poučil, že nemám věřit tomu zbabělému malému odpornému Mundungovi.“
Hermiona se roztřeseně zasmála a naklonila se, aby zvedla dvě další knihy. O sekundu později Ron uvolnil své sevření okolo Hermioniných ramen a ona mu upustila Obludné obludárium na chodidlo. Ochranné pásy na knize se rozeply a kniha se zakousla zlomyslně Ronovi do kotníku.
„Promiň, promiň!“ křičela Hermiona, když Harry odtrhl knihu od Ronova kotníku, zavřel ji a pevně svázal.
„Co to vlastně se všemi těmi knihami děláš?“ zeptal se Roń, když kulhal zpátky k posteli.
„Přemýšlím, které si vezmeme s sebu,“ řekla Hermiona, „až půjdeme hledat viteály.“
„Aha, jasně,“ řekl Ron a poklepával si rukou na čelo. „Zapomněl jsem, že budeme lovit Voldemorta v mobilní knihovně.“
„Haha,“ řekla Hermiona a dívala se na Odeklínačův slabikář. „Ráda bych věděla… Budeme potřebovat překládat runy? Může se to stát… Myslím, že bude jistější, když ji vezmeme.“
Položila slabikář na vyšší sloupek a zvedla „Dějiny bradavické školy“.
„Poslouchejte,“ řekl Harry.
Sedl si vzpřímeně. Ron a Hermiona se na něj podívali s podobnou směsicí odevzdanosti a odporu.
„Vím, že jste po Brumbálově pohřbu říkali, že chcete jít se mnou,“ začal Harry.
„Už je to tady,“ řekl Ron k Hermioně a kroutil očima.
„Přesně, jak jsme to od něj čekali,“ povzdechla si Hermiona a obrátila se ke knihám. „Víš, já si Historii bradavické školy vezmu. I když se tam nevrátíme, nemyslím si, že bych se cítila dobře, kdybych ji neměla s – “
„Poslouchejte!“ řekl Harry znovu.
„Ne, Harry, ty poslouchej,“ řekla Hermiona. „Jdeme s tebou. Tohle bylo rozhodnuto před měsíci – či dokonce před roky.“
„Ale – “
„Buď zticha,“ doporučil mu Ron.
„ – opravdu jste to zvážili pořádně?“ vytrval Harry.
„Tak se na to podívejme,“ řekla Hermiona a pohodila Toulky s troly mezi nepotřebné knihy se zuřivým výrazem ve tváři. „Celé dny jsem si balila, takže stačí říct a můžeme vyrazit. A pro tvou informaci, měla jsem s tím dost práce a dokonce jsem musela zvládnout celkem těžká kouzla, to nezmiňuju, že jsem přímo před očima Ronovy mamky musela ukrást celou Pošukovu zásobu Mnoholičného lektvaru.
Taky jsem změnila paměť mým rodičům, takže jsou přesvědčeni, že se ve skutečnosti jmenují Wendell a Monika Wilkinsovi a že jejich životním cílem je přestěhovat se do Austrálie, což je to, co právě udělali. Pro Voldemorta teď bude mnohem složitější je najít a dostat z nich cokoli o mně – nebo o tobě, protože jsem jim, bohužel, docela dost vyprávěla.
Takže, pokud přežiju náš hon na viteály, najdu svou matku a otce a zruším všechna ta kouzla. Pokud ne – věřím, že kouzla, která jsem na ně seslala, je udrží šťastné a v bezpečí. Wendell a Monica Wilkinsovi neví, že mají dceru, chápeš.“
Hermioniny oči byly opět plné slz. Ron opět slezl z postele, objal její ramena a probodl Harryho pohledem, jako kdyby mu vyčítal nedostatek citu.
„Já – Hermiono, promiň – Nechtěl jsem – “
„Neuvědomil sis, že Ron a já dobře víme, co by se mohlo stát, když s tebou půjdeme? Tak tedy, víme to. Rone, ukaž Harrymu, cos udělal.“
„Heh, vždyť právě jedl,“ řekl Ron.
„Jen do toho, musí to vědět!“
„No dobře, tak, Harry, pojď sem.“
Podruhé Ron sundal ruku z Hermiony a postavil se ke dveřím.
„Dem‘.“
„Proč?L zeptal se Harry a následoval Rona z místnosti na drobné odpočívadlo.
„Descendo,“ zamumlal Ron a namířil hůlku na nízký strop. Přímo nad nimi se rozevřel otvor a k nohám se jim spustil žebřík. Ze čtvercové díry se ozývalo něco mezi kvílením a sténáním a cítit to bylo jako nevětraný kanál.
„To je tvůj ghúl, viď?“ zeptal se Harry, který nikdy neviděl tu stvůru, co občas rušila noční klid.
„Jo, to teda je,“ řekl Ron a vylézal po žebříku. „Polez a pojď se na něj podívat.“
Harry následoval Rona do malého podkroví. Než to stvoření zahlédl, schoulené pár metrů od něj, ve tmě pevně spící s ústy dokořán, byla v podkroví jeho hlava a ramena.
„Ale vždyť… vždyť vypadá… to ghúlové normálně nosí pyžama?“
„Ne,“ řekl Ron. „Ani nemívají rudé vlasy a tolik bradavic.“
Harry tu stvůru pozoroval s mírným odporem. Velikostí a tvarem těla se podobala člověku a na sobě měla cosi, v čem Harry teď, když si jeho oči zvykly na tmu, poznal dvě Ronova stará pyžama. Také měl pocit, že ghúlové obvykle bývají spíše hubení a plešatí, než zřetelně obrostlí vlasama a zářivě purpurovými puchýři.
„Je jako já, chápeš?“ řekl Ron.
„Ne,“ řekl Harry. „Nechápu.“
„Vysvětlím ti to dole v pokoji, ten smrad mě ničí,“ řekl Ron. Slezli zpět dolů po žebříku, Ron ho vrátil zpět ke stropu a pak se oba vrátili k Hermioně, která stále ještě třídila knihy.
„Jakmile odejdeme, bude ten ghúl žít tady v mém pokoji,“ řekl Ron. „Myslím, že se na to opravdu těší – těžko to řekne, když všechno, co umí, je sténání a slintání – ale hodně přikyvuje, když to před ním řeknu. Každopádně s tou kropenatkou, co má, bude vypadat jako já. Dobrý, ne?“
Harry vypadal úplně zmateně.
„Je…!“ řekl Ron a když viděl, že Harry nepochopil ten důvtip celého plánu, byl z toho mírně zklamaný. „Koukni, když se my tři neobjevíme znovu v Bradavicích, pomyslí si všichni, že Hermiona a já musíme být s tebou, je to tak? Což znamená, že Smrtijedi půjdou přímo po našich rodinách, aby zjistili, jestli příbuzní mají informaci o tom, kde jsme.“
„Doufejme, že u mě to bude vypadat, jako když jsem odešla s rodiči. V dnešní době spousta kouzelníků z mudlovských rodin přemýšlí nad tím, že se někam schovají,“ řekla Hermiona.
„Celou mou rodinu schovat nemůžeme, vypadalo by to podezřele a navíc ani nemohou opustit svá zaměstnání,“ řekl Ron. „Takže musíme pustit mezi lidi fámu, že jsem chytil kropenatku a proto nemůžu být ve škole. A když to někdo přijde vyšetřovat, mamka nebo taťka mu můžou ukázat ghúla v mé posteli, obklopeného polštáři. Kropenatka je nebezpečně nakažlivá, takže k němu blíž nepůjdou. A že nemůže mluvit, to nikoho zajímat nebude, protože když ti vroste houba do chřtánu, nemáš jak mluvit.“
„A mamka s taťkou o tomhle plánu ví a souhlasí?“ zeptal se Harry.
„Taťka. Pomohl Fredovi a Georgovi toho ghúla přeměnit. Mamka… no vždyť jsi sám viděl, co si myslí. Dokud neodejdeme, tak s tím souhlasit nebude.“
Místností se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen občasné ducnutí ve chvílích, kdy Hermiona pokládala knihy na jeden nebo druhý sloupec. Ron seděl a sledoval ji a Harry se díval z jednoho na druhého, neschopen cokoli říci. Opatření, která provedli, aby ochránili své rodiny, mu víc, než cokoli jiného, ukázala, že s ním opravdu chtějí jít a že ví moc dobře, jak nebezpečné by to mohlo být. Chtěl jim říct, co pro něj znamenají, ale nebyl s to najít dostatečně vhodná slova.
Ticho najednou přerušily zahalené dozvuky křičící paní Weasleyové z místa o čtyři patra níže.
„Ginny zřejmě nechala flíček prachu na kytičkovaném kroužku na ubrousky,“ řekl Ron. „Nevím, proč musí Delacourovi dorazit už dva dny před svatbou.“
„Fleuřina sestra dělá družičku, musí si to zopakovat a na to, aby dorazila samotná, je ještě moc malá,“ řekla Hermiona, zatímco zírala nerozhodně na Tanec se smrtonoškou.
„No, hosté mamku od stresu nezachrání,“ řekl Ron.
„Co ale musíme zvážit,“ řekla Hermiona, házejíc Teorii obranných kouzel do koše bez šance na záchranu. Pak vzala do ruky Hodnocení kouzelnické výuky v Evropě a pokračovala, „je, kam půjdeme, až vyrazíme odsud. Vím, Harry, že jsi chtěl jít nejprve do Godrikova dolu a chápu, co tě tam vede, ale neměli bychom se věnovat hlavně viteálům?“
„Kdybychom věděli, kde viteály jsou, souhlasil bych s tebou,“ řekl Harry, který nevěřil, že by Hermiona opravdu rozuměla jeho touze vrátit se do Godrikova dolu. Hroby jeho rodičů hráli jen částečnou roli – měl silné, ale nevysvětlitelné tušení, že pro něj to místo bude mít odpovědi na jeho otázky. Možná to bylo tím, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu. Když teď Harry čelil tomu, že by to měl zvládnout znovu, táhlo ho to znovu do místa, kde to zvládl poprvé. Chtěl to pochopit.
„Nemyslíš si, že si Voldemort Godrikův důl hlídá?“ zeptala se hermiona. „Možná čeká, že se vrátíš a navštívíš hroby svých rodičů hned, jak budeš moct.“
To Harryho nenapadlo. Zatímco se snažil najít protiargument, promluvil Ron, který se zjevně jejich myšlenkových pochodů nezúčastnil.
„Ta osoba R.A.B.,“ řekl. „Víš, ta, která odnesla ten pravý medailonek?“
Hermiona přikývla.
„V tom vzkazu psal, že se chystá viteál zničit, ne?“
Harry si přitáhl svůj batoh a vytáhl falešný viteál, ve kterém byl ještě stále složený vzkaz od záhadného R.A.B.
„ ‚Skutečný viteál jsem ukradl a hodlám ho zničit, jakmile k tomu budu mít příležitost.‘ “
„No, co když ho doopravdy zničil?“ zeptal se Ron.
„Nebo ona,“ skočila mu do řeči Hermiona.
„Tak jako tak,“ řekl Ron, „by nám to jeden ušetřilo!“
„Ano, ale pořád ten pravý medailonek musíme zkusit najít,“ řekla Hermiona, „abychom zjistili, jestli je, nebo není zničený.“
„A jak vlastně zničíme viteál, až se k němu dostaneme?“ zeptal se Ron.
„Tedy,“ zareagovala Hermiona, „něco jsem si o tom našla.“
„Kde?“ zeptal se Harry. „Myslel jsem si, že v bradavické knihovně žádné knihy o viteálech nejsou?“
„Nebyly,“ řekla Hermiona, která mírně zrudla. „Brumbál je všechny nechal odnést, ale – nezničil je.“
Ron se na posteli zpříma posadil a zíral z doširoka rozevřenýma očima.
„Jak se ti, u Merlinových kalhot, podařilo dostat k těm knihám o viteálech?“
„No – neukradla jsem je!“ řekla Hermiona a dívala se střídavě z Harryho na Rona se zoufalstvím v očích. „Pořád to byly knihy z knihovny k zapůjčení, i když je Brumbál nechal odnést z regálů. No ale stejně, kdyby opravdu nechtěl, aby se k nim kdokoli dostal, určitě by o dost ztížil – “
„K věci!“ naléhal Ron.
„No… bylo to jednoduché,“ řekla Hermiona tiše. „Prostě jsem použila přivolávací kouzlo. Vždyť to znáte – Accio. Ty knihy vyletěly oknem z Brumbálovy pracovny a vletěly oknem do dívčích ložnic.“
„Ale kdy jsi to udělala?“ zeptal se Harry a pozoroval Hermionu se směsicí obdivu a nevíry.
„No… hned po… Brumbálově pohřbu,“ řekla Hermiona ještě tišším hlasem. „Hned poté, co jsme se domluvili, že odejdeme ze školy a vydáme se pátrat po viteálech. Když jsem se vrátila zpět do ložnice pro své věci, prostě – prostě mě napadlo, že čím více o nich budeme vědět, tím lépe pro nás… byla jsem tam sama… tak jsem to zkusila… a prostě to fungovalo. Přiletěly přímo skrz mé otevřené okno, tak jsem je – tak jsem je zabalila.“
Polkla a pak řekla prosebným tónem, „Nechce se mi věřit, že by se Brumbál mohl naštvat, přece ty knihy nechceme zneužít a vytvořit si vlastní viteál, ne?“
„Vypadá to, že bychom si snad stěžovali?“ řekl Ron. „Kde vlastně ty knihy jsou?“
Hermiona chvilku prohledávala stoh knih a pak vytáhla svazek svázaný v kůži vybledle černé barvy. Vypadala nezdravě a knihu držela bázlivě, jako kdyby to bylo něco nedávno zemřelého.
„Tohle je jedna z těch, která jednoznačně popisuje, jak se dělá viteál. Tajemství magie nejtemnější. Je to hrozná kniha, opravdu příšerná, plná ďábelské magie. Zajímalo by mě, kdy ji Brumbál nechal odnést z knihovny… jestli to nebylo dříve, než se stal ředitelem, měl Voldemort všechny informace, které potřeboval, určitě z ní.“
„Proč se tedy ptal Křiklana, jak vytvořit viteál, když už si to přečetl?“ zeptal se Ron.
„On od Křiklana chtěl vědět jen jedno – co by se stalo, kdyby svou duši rozdělil na sedm částí,“ řekl Harry. „Brumbál si byl jist, že Raddle v době, kdy se ptal Křiklana, už dávno věděl, jak vteál vyrobit. Myslím, že máš pravdu, Hermiono, tohle by mohla být ta kniha, ze které čerpal.“
„A čím více o nich čtu,“ řekla hermiona, „tím hroznější se zdají a tím méně se mi chce věřit, že jich opravdu vytvořil šest. V té knize varují, jak nestabilní bude zbytek tvé duše poté, co ji roztrhneš, a to mluví jen o jednom viteálu!“
Harry si vzpomněl, co říkal Brumbál o Voldemortovi: že došel dále, než je „běžné zlo“.
„Není tam i něco o tom, jak se můžeš dát dohromady?“ zeptal se Ron.
„Ano,“ řekla Hermiona s prázdným úsměvem, „ale bylo by to nesnesitelně bolestivé.“
„Proč? Jak se to dělá?“ zeptal se Harry.
„Musíš mít výčitky svědomí,“ řkela Hermiona. „Musíš skutečně cítit, co jsi provedl. Je tu ještě poznámka pod čarou. Podle všeho tě ta bolest může zničit. Nevidím způsob, jak bychom donutili Voldemorta, aby to provedl, co vy?“
„Ne,“ řekl Ron dříve, než mohl Harry odpovědět. „Takže, říká ta kniha i jak viteály zničit?“
„Ano,“ řekla Hermiona a otáčela rozpadajícími se stránkami, jako kdyby zkoumala tlející vnitřnosti, „protože varuje černokněžníky, jak silná kouzla na viteály musí uvalit. Z toho, co jsem četla, bylo to, co Harry provedl s Raddleovým deníkem, jedním ze skutečně funkčních způsobů, jak zničit viteál.“
„Co, propíchnout ho baziliščím zubem?“ zeptal se Harry.
„No super, naštěstí máme velkou zásobu baziliščích zubů,“ řekl Ron ironicky. „Už jsem se bál, co s nimi budeme dělat.“
„Nemusí to být baziliščí zub,“ řekla Hermiona trpělivě. „Musí to být něco tak destruktivního, že se viteál sám nezregeneruje. Baziliščí jed má jen jediný protijed a ten je neskutečně vzácný – “
„ – slzy ptáka fénixe,“ řekl Harry a přikývl.
„Přesně,“ řekla Hermiona. „Náš problém je, že tak ničivých látek, jako je baziliščí jed, je neskutečně málo a žádný z nich není tak bezpečný, abys ho mohl nosit všude s sebou. To je problém, který budeme muset vyřešit, jelikož trhání, lisování, či drcení na viteál nezabere. Musíš s ním udělat něco, co nespraví ani kouzla.“
„Ale pokud tu věc, co žije uvnitř, zničíme,“ řekl Ron, „jakto, že se ten kousek duše nemůže prostě přesunout do něčeho jiného a tam prostě žít?“
„Protože viteál je úplný opak lidské bytosti.“
Když viděla, že Harry i Ron jsou dokonale zmateni, pokračovala Hermiona rychle dál. „Podívej, kdybych teď měla meč a probodla bych ho skrz tebe, nijak bych tím nepoškodila tvou duši.“
„Což by pro mě zajisté byla obrovská útěcha,“ řekl Ron a Harry se zasmál.
„Ve skutečnosti by opravdu měla být! Ale chci tím říct, že ať se tvému tělu stane cokoli, tvá duše bude žít nedotčená dál,“ řekla Hermiona. „Ale s Horcruxem je to naopak. Aby ten kousek duše, který je uvnitř, přežil, je velmi závislý na svém obalu, na svém očarovaném těle. Bez něj nemůže existovat.“
„Ten deník tak nějak zemřel, když jsem ho propíchnl,“ řekl Harry a vzpomněl si, jak z propíchnutých stránek teklo cosi, co vypadalo jako krev, a jak se ozval výkřik Voldemortovy duše, když se ztrácela.
„A jakmile byl deník úspěšně zničen, ten kousek duše uvnitř už nemohl dále existovat. Ginny se jej pokusila zbavit dřív, než se to povedlo tobě, dokonce ho i spláchla do záchodu, ale neuspěla, sám se k ní vrátil zpátky, nedotčený, jako nový.“
„Zadrž,“ řekl Ron zamračeně. „Ten kus duše v deníku posedl Ginny, ne? Jak tohle funguje, hm?“
„Zatímco magická schránka je stále nedotčená, onen útržek duše může přeletovat do a z někoho, kdo je příliš blízko schrány. Nemyslím tím, že se ho někdo musel na dlouhou dobu dotknout, s fyzickým dotykem to vůbec nesouvisí,“ dodala, než se Ron stihl zeptat. „Myslím to čistě citově. Ginny si do toho deníku vylévala srdce a stala se tak nesmírně zranitelnou. Pokud se staneš na viteálu závislým, nebo se do něj zamiluješ, máš problém.“
„Zajímalo by mě, jak Brumbál zničil ten prsten…“ řekl Hary. „Proč jen jsem se ho nezeptal…? Nikdy jsem…“
Jeho hlas se vytratil. Přemýšlel o tom všem, co se býval mohl zeptat Brumbála, a o tom, jak se Harrymu od ředitelovy smrti zdálo, že zmeškal příliš mnoho příležitostí, při kterých mohl zjistit víc, dokud byl ještě Brumbál naživu… Mohl zjistit všechno…
Najednou ticho v pokoji vyrušily rozražené dveře, až se zatřásla zeď. Hermiona vykřikla a upustila Tajemství magie nejtemnější. Křivonožka vystřelil pod postel a začal rozhořčeně prskat. Ron seskočil z postele, dostal smyk na zapomenutém obalu od čokoládové žabky a vrazil hlavou do protější zdi a Harry instinktivně sáhl do hábitu pro svou hůlku, než si uvědomil, že se dívá do obličeje paní Weasleyové, která měla rozcuchané vlasy a obličej zkřivený hněvem.
„Je mi líto, že jsem vám přerušila vaši malou útulnou slezinu,“ řekla třaslavým hlasem. „Věřím, že si všichni potřebujete odpočinout… ale v mém pokoji je naskládáno plno svatebních dárků, které potřebují roztřídit a vy jste se nabídli, že s tím pomůžete.“
„Ale ano,“ řekla Hermiona, když se postavila na kolena. Vypadala vystrašeně a posílala knihy vzduchem na všechny strany. „Pomůžeme… omlouváme se…“
Hermiona spěšně vyběhla za paní Weasleyovou a před odchodem se krátce úzkostně podívala na Harryho a Rona.
„Je to jako být domácím skřítkem,“ postěžoval si tiše Ron a třel si naraženou hlavu, když se s Harrym vydali za Hermionou. „S výjimkou toho pocitu dobře yvkonané práce. Čím dříve bude po svatbě, tím šťastnější budu.“
„Jo,“ řekl Harry, „pak už nebudeme muset dělat nic a budeme se moct věnovat hledání viteálů. To budou skoro jako prázdniny, ne?“
Ron se začal smát, ale jakmile uviděl neskutečnou hromadu dárků, které na ně čekaly v místnosti paní Weasleyové, hodně rychle mu zvadl úsměv.
Delacourovi dorazili další ráno v jedenáct dopoledne. Harry, Ron, Hermiona a Ginny byli v té době k jejich rodině mírně nevrlí. Dokonce si kvůli přehnané slušnosti Ron nasadil dvě stejné ponožky a Harry se pokusil učesat si jeho neustále rozčepýřené vlasy. Jakmile vypadali dostatečně vhodně, vydali se společně na prosluněný dvorek a očekávali návštěvníky.
Harry to tam nikdy neviděl tak uklizené. Prorezlé kotlíky a staré gumáky, kterými byly obvykle zadní schody obložené, se kamsi vypařily a namísto nich se po obou stran dveří objevily třepotavé keře v obrovských květináčích. Ačkoli vládlo úplné bezvětří, jejich listy se líně pohybovaly, což jim dodávalo zajímavý vlnící se efekt. Kuřata byla zavřená, dvorek zametený a zahrádka, která byla poblíž, byla odtrpaslíkovaná, vyplená a vůbec celkově vyparáděná, i když si Harry, který byl radši, když byla přerostlá, myslel, že teď vypadá spíš opuštěně, bez všech těch skotačících trpaslíků.
Už zapomněl, kolik bezpečnostních kouzel bylo na Doupě uvaleno Řádem a Ministerstvem, jediné, co věděl, bylo, že kouzly už přímo k nim nikdo cestovat nemůže. Proto se pan Weasley vydal vyzvednout Delacourovy na vršek nejbližšího kopce, kam měli dorazit pomocí přenášedla. První známka jejich příchodu byl zvuk neobvykle vysokého hlasu, který, jak se o pár chvil později u branky, ukázalo, patřil panu Weasleymu, naloženému zavazadly a vedoucímu krásnou blonďatou ženu ve dlouhých, listově zelených šatech, která by mohla být Fleuřina matka.
„Maman!“ zvolala Fleur a vyrazila ji obejmout. „Papa!“
Pan Delacour nebyl tak atraktivní, jako jeho žena. Byl o hlavu nižší, extrémně narovnaný a jeho obličej doplňovala drobná temně černá bradka. Vypadal však dobrácky. Na svých vyvýšených botách se obrátil k paní Weasleyové a políbil ji na obou stranách tváře, čímž ji úplně zneklidněl.
„Měli jste s námi hodně prráce,“ řekl hlubokým hlasem. „Fleur nám vyprrávěla, jak tvrdě jste prracovala.“
„Ale to nebylo nic, vůbec nic!“ zatrylkovala paní Weasleyová. „S tím nebyla žádná práce!“
Ron si své city vybil přesně mířeným kopancem do trpaslíka, který vykukoval zpoza jednoho z nových třepotavých keřů.
„Drrahá paní!“ řekl pan Delacour, drže ji stále za ruku mezi dvěma svými buclatými dlaněmi a zářivě se usmíval. „Jsme maximálně poctěni nadcházejícím spojením našich rrodin! Dovolte mi představit mou ženu, Apolline.“
Paní Delacourová hladce proplula dopředu a sklonila se, aby také mohla paní Weasleyovou políbit.
„Kouzelná,“ řekla. „Váš manžel nám vyprrávěl takové humorrné přříběhy!“
Pan Weasley se šíleně zasmál. Paní Weasleyová po něm šlehla pohledem, po kterém okamžitě ztichl a nasadil výraz, jako když jeho nejlepší přítel leží na smrtelné posteli.
„A, samozřřejmě, s mou malou dcerrou, Gabriellou, jste se už setkali!“ řekl pan Delacour. Gabriella byla Fleur v malém, bylo jí jedenáct let, stříbrně blonďaté vlasy měla po pás. Usmála se na paní Weasleyovou a objala ji, načež střelila po Harrym nadšeným pohledem a zamrkala řasami. Ginny nahlas polkla.
„Tedy, pojďte dál, pojďte!“ řekla paní Weasleyová vesele a vedla Delacourovy do domu s mnoha „Ne, prosím!“ a „Až po Vás!“ a „Není zač!“.
Delacourovi, jak se brzy ukázalo, byli vstřícní a příjemní hosté. Těšilo je úplně všechno a byli rádi, když mohli pomoct s přípravou svatby. Pan Delacour o všem, od zasedacího pořádku po družiččiny střevíce, prohlašoval „Okouzlující!“ Paní Delacourová dokonale zvládala domácí kouzla a tak dovedla v okamžiku vyčistit troubu. Gabriella chodila všude se svou sestrou a snažila se jakkoli pomoct a neustále brebentila cosi rychlou francouzštinou.
Na druhou stranu nebylo Doupě postaveno, aby hostilo tak mnoho lidí. Pan a Paní Weasleyovi teď spali v obývacím pokoji. Museli přitom přesvědčit protesty pana a paní Delacourových a trvat, ať si vezmou jejich ložnici. Gabriella spala s Fleur v Percyho starém pokoji a Bill s Charliem, který mu dělal svědka a dorazil kvůli tomu až z Rumunska. Společný program byl téměř nemožný a jen zoufalství donutilo Harryho, Rona a Hermionu k tomu, aby se dobrovolně přihlásili ke krmení kuřat – jen tak se mohli dostat z přeplněného domu.
„A stejně nás tu nenechá osamotě!“ zavrčel Ron, když jim jejich druhý pokus o setkání v zahradě zmařila paní Weasleyová, která nesla v rukou velký koš prádla.
„Díky vám, že jste nakrmili kuřata,“ zvolala, když k nim dorazila. „Raději bychom je měli zase zavřít, než zítra dorazí pánové… co mají postavit svatební stan,“ vysvětlila a předklonila se ke kurníku. Vypadala vyčerpaně. „Stanleyho Statné Stany… Jsou velmi dobří. Bill je sem dovede. Až tu budou, radšji zůstaň uvnitř, Harry. Musím říct, že nám všechna ta kouzelná opatření komplikují svatbu.“
„To mě mrzí,“ řekl Harry pokorně.
„Ale nebuď hloupý, drahoušku!“ řekla najednou paní Weasleyová. „To jsem nechtěla… Tvá bezpečnost je mnohem důležitější! Vlastně jsem se chtěla zeptat, jak oslavíš své narozeniny, Harry. Sedmnáctiny, konečně, bude to důležitý den…“
„Nechci budit rozruch,“ řekl Harry rychle, představuje si, jaké další napětí by to na všech zanechalo. „Opravdu, paní Weasleyová, normální oběd bude stačit. Je to den před svatbou…“
„No dobrý, pokud to tak chceš, drahoušku. Pozvu Remuse a Tonksovou, ano? A co Hagrid?“
„To by bylo super,“ řekl Harry. „Ale prosím, nedělejte si starosti.“
„To vůbec ne, vůbec ne… Nemám s tím starosti…“
Podívala se na něj dlouhým pronikavým pohledem, pak se trochu smutně usmála, narovnala se a odešla. Harry sledoval, jak mává hůlkou u šňůry na prádlo a vlhké šaty létají do vzduchu, kde se samy věší. Najednou cítil silnou vlnu výčitek svědomí za tu bolest, kterou jí způsoboval…

Kapitola sedmá - Poslední vůle Albuse Brumbála

Procházel se po kopcovité cestě za chladného modrého světla při západu Slunce. Mnohem níže byly vidět stíny městečka, zahaleného ve tmě. Byl ten muž, kterého dole hledal, kterého potřeboval tak nutně, že nemohl myslet na nic jiného, byl to ten muž, který znal odpověď, odpověď na jeho problém…?
„Hej, vstávej.“
Harry otevřel oči. Znovu ležel na lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a místnost byla stále potemnělá. Papušík podřimoval s hlavou schovanou pod drobným křídlem. Jizva na Harryho čele ho opět píchala.
„Mluvils ze spaní.“
„Opravdu?“
„Jo. ‚Gregorovič.‘ Pořád jsi opakoval ‚Gregorovič.‘“
Harry neměl nasazené své brýle a Ronův obličej mu tak připadal mírně rozmazaný.
„Kdo je Gregorovič?“
„To nevím, ty jsi tady ten, kdo to říkal.“
Harry si promnul čelo a přemýšlel. Měl mlhavý dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl si vzpomenout, kde.
„Myslím, že ho hledá Voldemort.“
„Chudák chlap,“ řekl Ron upřímně.
Harry se posadil, stále si mnul jizvu, ale teď už byl úplně probuzený. Snažil se přesně rozpomenout, co ve svém snu viděl, ale vše, co si vybavoval, byly hory na obzoru a obrys malé vesnice, schované v hlubokém údolí.
„Myslím, že je v zahraničí.“
„Kdo, Gregorovič?“
„Voldemort. Myslím, že je někde v zahraničí a hledá Gregoroviče. Nevypadalo to tam, jako někde v Británii.“
„Tys už zase viděl do jeho hlavy?“
Ronův hlas zněl vystrašeně.
„Buď tak laskav a neříkej to Hermioně,“ poprosil ho Harry. „I když nevím, jak by chtěla, abych přestal mít ty vidiny ve spánku…“
Zíral vzhůru na malou Papušíkovu klec a přemýšlel… Proč mu to jméno Gregorovič přišlo povědomé?
„Myslím,“ řekl pomalu, „že to nějak souvisí s Famfrpálem. Nějak to souvisí, ale já nevím – nevím, jak.“
„S Famfrpálem?“ řekl Ron. „Jsi si jistý, že to nebyl Gorgovič?“
„Kdo?“
„Drahomír Gorgovič, střelec, který přestoupil přede dvěma lety ke Kudleyským kanonýrům. Drží rekordy za nejvíce střelených camrálů v sezóně.“
„Ne,“ řekl Harry. „rozhodně jsem nemyslel Gorgoviče.“
„Tak já na něj taky myslet nebudu,“ odpověděl Ron. „Takže, rozhodně přeju všechno nejlepší!“
„Jaj, máš pravdu, zapomněl jsem! Je mi sedmnáct!“
Harry pozvedl svou hůlku, ležící vedle jeho lehátka, namířil ji na přeplněný stolek, kam si večer odložil brýle, a zvolal „Accio brýle!“ I když byly jen pár centimetrů od něj, něco v tom, jak k němu letí, ho neskutečně uspokojovalo. Tedy alespoň do chvíle, než mu málem vypíchly oko.
„Skvělý,“ odfrkl si Ron.
Šťastný, že už z něj konečně zmizela Stopa, nechával Harry poletovat ronovy věci po místnosti, což probudilo Papušíka, který pak poletoval vzrušeně kolem své klece. Harry se také pokusil zavázat si kouzlem tkaničky na botách (výsledný uzel pak ručně rozmotával několik minut) a, jen pro ten pocit, změnil oranžové hábity na Ronových plakátech Kudleyských kanonýrů ve světle modré.
„Zkus to ručně,“ doporučil Ron Harrymu a smál se, když to ten hned zkusil. „Tady máš dárek. Rozbal si ho radši tady, mamka by to vidět neměla.“
„Kniha?“ řekl Harry, když chytil pravidelný balíček do ruky. „Tentokrát žádný svetr?“
„To není jen tak ledajaká kniha,“ řekl Ron. „Je to hotový poklad: Dvacet způsobů, jak bezpečně okouzlit čarodějku. Vysvětluje všechno, co potřebuješ o dívkách vědět. Kdybych ji jen býval měl loni, věděl bych, jak se zbavit Levandule a jak začít chodit s… No, Fred a George mi taky jednu kopii dali, dost jsem se z ní naučil. Budeš překvapený, ale jen hůlka na ně nestačí.“
Když došli do kuchyně, čekala tam na stole hromada dárků. Bill a pan Delacour právě dojídali snídani a paní Weasleyová si s nimi povídala, když postávala u pánve.
„Artur mě poprosil, abych ti za něj popřála šťastné sedmnáctiny, Harry,“ řekla paní Weasleyová a dívala se na něj. „Musel odejít do práce brzy, ale na večeři bude zpátky. Na vrcholku je dárek od nás.“
Harry se posadil, vzal do rukou pravidelný balíček, na který ukázala, a rozbalil jej. Uvnitř byly hodinky téměř takové, jaké dali pan a paní Weasleyovi Ronovi k jeho sedmnáctinám. Byly zlaté a místo ručiček obíhaly po ciferníku hvězdy.
„Když kouzelník dospěje, obvykle dostává hodinky,“ řekla paní Weasleyová nedočkavě od sporáku. „Ale obávám se, že tyhle nejsou nové, na rozdíl od těch Ronových. Původně byly mého bratra Fabiána a ten o svůj majetek extrémně pečoval. Možná jsou vzadu malinko zašlé, ale – “
Zbytek jejích slov se ztratil. Harry vyskočil a objal ji. Do obejmutí se snažil vložit vše, co nešlo říct slovy, a ona tomu zřejmě porozuměla, protože ho poklepala neohrabaně po rameni, načež neohrabaně mávla hůlkou a polovina slaniny, kterou smažila na pánvi, vyprskla na zem.
„Všechno nejlepší, Harry!“ řekla Hermiona, když spěšně doběhla do kuchyně a na hromadu dárků přidala ten svůj. „Není to nic extra, ale doufám, že se ti bude líbit. Cos mu dal ty?“ obrátila se na Rona, který ji zjevně neposlouchal.
Pořídila mu nový lotroskop. V ostatních balíčcích byl začarovaný holící strojek od Billa a Fleur („Ano, to bude to nejjemnější holení, jaké jsi kdy zašil,“ ujistil ho pan Delacour, „ale musíš mu jasně řříct, co přřesně chceš, nebo potom zjistíš, že ti chybí vlasy…“), sladkosti od Delacourových a od Freda a George obrovské balení zboží z Kratochvilných Kouzelnických Kejklí.
Harry, Ron a Hermiona nezůstali u stolu dlouho, jelikož po příchodu paní Delacourové, Fleur a Gabrielly byla kuchyň nepohodlně plná.
„Zabalím ti je,“ řekla Hermiona vesele a vzala Harrymu dárky z rukou, když došli zpět do podkrovního pokoje. „Už mám skoro hotovo, teď jen čekám, než bude vyprán zbytek tvého spodního prádla, Rone…“
Ronovo drmolení přerušily otevřené dveře na odpočívadle v prvním patře.
„Harry, mohl bys sem na chvilku zaskočit?“
Byla to Ginny. Ron se náhle zastavil, ale Hermiona jej chytla za loket a odvedla ho vzhůru po schodech. Harry následoval nervózně Ginny do jejího pokoje.
Nikdy dříve v něm nebyl. Byl malý, ale jasný. Na jedné straně visel velký plakát kouzelnické hudební skupiny Sudičky a na druhé obraz Gwenog Jonesové, kapitánky dámského famfrpálového týmu Holyheadských harpyjí. Stůl stál přímo u otevřeného okna, ze kterého byl výhled na zahradu, ve které kdysi hráli famfrpál v sestavě dva na dva on s Ginny na straně jedné a Ron s Hermionou na druhé a ve které se teď tyčil obrovský, perleťově bílý stan. Zlatá vlajka na jeho vrcholku byla v úrovni Ginnyina okna.
Ginny se podívala Harrymu do obličeje, zhluboka se nadechla a řekla, „Všechno nejlepší k sedmnáctinám!“
„Jo… díky.“
Stále se na něj dívala. On ale zjistil, že je pro něj velmi obtížné podívat se na ni zpět. Bylo to jako dívat se do zářivého světla.
„Pěkný výhled,“ řekl chabě a ukázal ven z okna.
Ignorovala to. Nemohl jí to vyčítat.
„Nevěděla jsem, co ti dát,“ řekla.
„Nemusíš mi dávat nic.“
I tohle ignorovala.
„Nevěděla jsem, co by mohlo být užitečné. Nic velkého, protože si to s sebou nebudeš moct odnést.“
Odvážil se na ni podívat. Nebrečela. To byla na Ginny jedna z nejbáječnějších věcí, málokdy brečela. Někdy měl pocit, že vyrůstat mezi šesti bratry ji muselo zocelit.
Popošla k němu o něco blí.
„Takže jsem si pak pomyslela, že bys měl mít něco, co ti bude připomínat mě, víš, kdybys potkal nějakou vílu, až budeš pryč, ať už budeš dělat cokoli.
„Abych byl upřímný, myslím si, že nebudu mít prakticky žádný čas na randění.“
„To jsem od tebe chtěla slyšet,“ zašeptala a najednou ho začala líbat tak, jak ho nelíbala nikdy dříve a Harry ji to opětoval, bylo to blažené zapomnění, příjemnější, než ohnivá whisky. Ginny pro něj v tu chvíli byla jediná na světě, jednu svou rukou ji objímal záda a druhou čechral její dlouhé, sladce vonící vlasy…
V tom práskly dveře a otevřely se přímo za nimi, načež oba poposkočili.
„Juj,“ řekl Ron kousavě. „Pardon.“
„Rone!“ Hermiona stála přímo za ním a nabírala dech. Chvíli bylo napjaté ticho, načež Ginny řekla bezvýrazným tichým hlasem: „Tak tedy všechno nejlepší, Harry.“
Ronovy uši zrudly. Hermiona vypadala nervózně a Harry jim chtěl prásknout dveřmi před jejich obličeji, ale jakmile se ty dveře jednou otevřely, bylo to, jako když do místnosti vpadne studený průvan. Jeho krásná chvilka skončila stejně rychle, jako když propíchnete mýdlovou bublinu. Všechny důvody, pro které chtěl ukončit vztah s Ginny a pro které chtěl zůstat co nejdál od ní, se do místnosti vrátily zároveň s Ronem a a všechno to šťastné zapomnění bylo pryč.
Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, ačkoli vůbec nevěděl co, ale ona se k němu obrátila zády. Myslel si, že možná poprvé mohla propadnout v pláč. Přímo před Ronem ji ale nemohl nijak utišit.
„Tak zatím,“ řekl a vydal se z pokoje za Ronem a Hermionou.
Ron si to štrádoval dolů ze schodů, skrz neustále přeplněnou kuchyň rovnou na dvorek a Harry se s ním snažil udržet krok. Hermiona klusala za nimi a vypadala vystrašeně.
Jakmile dorazili do kouta čerstvě posečeného trávníku, Ron vyjel na Harryho.
„Vždyť jsi jí dal kopačky. O co se teď snažíš, zblbnout jí hlavu? „
„Neblbnu jí hlavu,“ řekl Harry ve chvíli, kdy je Hermiona dostihla.
„Rone – “
Ale Ron zvedl ruku na znamení toho, aby ztichla.
„Když jsi jí nechal, byla z toho úplně mimo – “
„A já jsem byl taky. Ty víš, proč jsem s tím musel přestat, že to nebylo proto, že bych chtěl.“
„Jo, ale teď se s ní budeš líbat a ona bude mít plané naděje – “
„Není hloupá, ví, že to nemůže pokračovat, nečeká, že – že se vezmeme, nebo – “
Jak to řekl, zobrazil se Harrymu před očima jasný obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere vysokého, nepříjemného cizince bez obličeje.
V jednu jedinou chvilku mu to došlo. Byla teď svobodná a nezadaná, zatímco on… on kolem sebe neviděl nic, než Voldemorta.
„Jestli jí pokaždé, kdy budeš moct, oživíš naději – “
„Už se to nestane,“ řekl Harry krutě. Toho dne byla bezmračná obloha, ale on se cítil, jako kdyby slunce zašlo. „Souhlas?“
Ron vypadal zpola rozzlobeně a zpola bojácně. Pohupoval se na chvilku na patě vpřed a vzad a pak řekl „Tak dobrá, je to… jo…“
Ginny se už po celý zbytek dne nesnažila najít si čas na osobní schůzku s Harrym a ani jediným pohledem či pohybem nedala najevo, že by v jejím pokoji došlo k něčemu jinému, než jen k obvyklé konverzaci. Nicméně Charlieho příchod Harrymu hodně ulehčil. Sledovat paní Weasleyovou, jak Charlieho posadila na židli, zvedla nebezpečně hůlku a oznámila, že mu ostříhá vlasy do nějakého normálního účesu, bylo příjemné rozptýlení.
Jelikož by Harryho narozeninová večeře kuchyň v Doupěti přeplnil k prasknutí daleko dříve, než dorazil Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid, postavili k sobě v zahradě pár stolů. Fred a George očarovali několik lamp, až na všech svítilo velké číslo sedmnáct, a zavěsili je nad hosty. Díky péči paní Weasleyové vypadala Georgova rána úhledně a čistě, ale Harry si stále ještě nezvykl na temnou díru na boční straně jeho hlavy, přestože na to téma dvojčata vymýšlela plno vtípků.
Hermiona nechala ze své hůlky vylétat purpurové a zlaté fáborky, které samy umělěcky zdobily stromy a keře.
„Pěkný,“ řekl Ron, když Hermiona s posledním mávnutím hůlky přeměnila listy jabloně ve zlato. „Na tohle máš prostě buňky.“
„Díky, Rone!“ řekla Hermiona a vypadala potěšeně a drobet rozpačitě.
Harry se odvrátil a sám pro sebe se musel smát. Měl pocit, že, až si najde čas přečíst si svou kopii Dvaceti způsobů, jak bezpečně okouzlit čarodějku, měl by si najít kapitolu o komplimentech. Podíval se Ginny do očí a usmál se na ni a pak si vzpomněl, co Ronovi slíbil, a spěšně zavedl rozhovor s panem Delacourem.
„Z cesty, z cesty!“ prozpěvovala si paní Weasleyová, když přicházela brankou k nim a před sebou držela ve vzduchu cosi, co vypadalo jako obrovská Zlatonka velikosti plážového míče. O pár vteřin později si Harry uvědomil, že to je jeho narozeninový dort, který paní Weasleyová přidržovala ve vzduchu svou hůlkou, než aby se jej pokusila donést po hrbolaté zemi a držet ho přitom v rukou. Když dort konečně přistál uprostřed stolu, pronesl Harry,
„To vypadá úžasně, paní Weasleyová.“
„Ale to nic není, drahoušku,“ řekla laskavě. Přes její rameno zvedl Ron na Harryho prsty na znamení úspěchu a ústy naznačil „ten je super“.
V sedm hodin dorazili všichni hosté a do domu je dovedl Fred a George, kteří na ně čekali na konci uličky. Hagrid uctil tu událost tak, že si vzal svůj nejlepší a nejstrašnější tmavě hnědý oblek. I když se Lupin smál, když třásl Harrymu rukou, všiml si Harry, že vypadá poněkud nešťastně. Všechno to bylo zvláštní. Tonksová, na rozdíl od něj, úplně zářila.
„Všechno nejlepší, Harry,“ řekla a pevně ho objala.
„Sedmnáct, páni!“ řekl Hagrid poté, co si od Freda vzal plný kbelík vína. „Šest let vod toho dne, co sme se potkali, Harry, pamatuješ na to?“
„Nejasně,“ řekl Harry a usmál se na něj. „Nerozmlátils náhodou vstupní dveře, nepřičaroval Dudleymu prasečí ocas a neřekls mi, že jsem kouzelník?“
„Zapomněl sem detaily,“ řekl Hagrid, a radostně se zasmál, „Rone a Hermiono, je všecko v pořádku?“
„Máme se dobře,“ řekla Hermiona. „A co ty?“
„No, není to špatný. Mám furt co dělat, narodili se nám jednorožci. Ukážu vám je až budete zpátky – “ Harry se vyhnul pohledům Rona a Hermiony, zatímco Hagrid hledal cosi ve své peněžence. „Tady. Harry – nenapadlo mě, co ti přinýst, ale pak sem si vzpomněl na tohle.“ Vytáhl malý kožešinový váček na šňůrce, který se zjevně měl nosit zavěšený na krku. „Ukrýváček. Když tam cokoli schováš, nemůže to z něj vyndat nikdo, kromě tebe. Sou hodně vzácný.“
„Hagride, díky!“
„Není zač,“ řekl Hagrid a mávl svou ohromnou rukou. „A tady máme Charlieho! Dycinky sem ho měl rád – hej, Charlie!“
Charlie k nim došel a projížděl si rukou svůj nový, neskutečně krátce střižený účes. Byl menší, než Ron, tlustší a na svých svalnatých rukou měl obrovské množství popálenin a škrábanců.
„Ahoj Hagride, jak se vede?“
„Vůbec se to nezměnilo. Jak se daří Norbertovi?“
„Norbertovi?“ zasmál se Charlie. „Tomu norskému ostrohřbetému? Teď jí říkáme Norberta.“
„Co – Norbert je holka?“
„No, jo,“ řeklCharlie.
„Jak to víte?“ zeptala se Hermiona.
„Jsou mnohem zlomyslnější,“ řekl Charlie. Podíval se přes rameno a ztišil hlas. „Už aby si taťka pospíšil a dorazil. Mamka je nějaká nabroušená.“
Všichni se podívali na paní Weasleyovou. Pokoušela se mluvit s paní Delacourovou a přitom pokukovala na branku.
„Myslím, že bude lepší, když začneme bez Arthura,“ zavolala za chvilku do zahrady. „Musel se zdržet – oh!“
Všichni to uviděli naráz: přes dvorek se přehnal proužek světla a na stole se proměnil ve světle stříbrnou lasičku. Ta si stoupla na své zadní nohy a promluvila hlasem pana Weasleyho.
„Dorazí se mnou Ministr kouzel.“
Patron se rozplynul ve vzduchu a Fleuřina rodina zírala s úžasem na místo, kde se vytratil.
„Neměli bychom tu být,“ řekl najednou Lupin. „Harry – promiň – vysvětlím ti to někdy jindy – “
Chytil Tonksovou za zápěstí a odtáhl ji pryč. Doběhli k plotu, přelezli jej a ztratili se z dohledu. Paní Weasleyová vypadala podrážděne.
„Ministr – ale proč --? Nerozumím – “
Ale na debatu nebyl čas. O sekundu později se znenadání objevil pan Weasley, doprovázený Rufusem Brouskem, kterého bylo snadné rozeznat podle jeho zešedlých vlasů, objevil u hlavní branky.
Dva příchozí prošli přes dvorek k zahradě a k lampami osvětlenému stolu, kde všichni seděli tiše, když je viděli přicházet. Jak Brousek dorazil do dosahu světla z lamp, všiml si Harry, že vypadal mnohem starší, než když se setkali naposledy. Vyzáblý a pochmurný.
„Omlouvám se, že ruším,“ řekl Brousek, když se dokulhal ke stolu a zastavil. „zvlášť, když jsem nezvaným hostem.“
Jeho oči na chvilku setrvaly na obrovském dortu ve tvaru Zlatonky.
„Blahopřeji.“
„Díky,“ řekl Harry.
„Potřeboval bych si s tebou osobně promluvit,“ pokračoval Brousek. „Taktéž s panem Ronaldem Weasleym a se slečnou Hermionou Grangerovou.“
„S námi?“ řekl Ron překvapeně. „Proč s námi?“
„Povím vám to, až budeme někde v soukromí,“ řekl Brousek. „Máte tu nějaké takové místo?“ zeptal se pana Weasleyho.
„Ano, samozřejmě,“ řekl pan Weasley, který vypadal nervózně. „Třeba, ehm, obývací pokoj, ten můžete použít.“
„Veďte nás, prosím,“ poprosil Brousek Rona. „Nebude potřeba, abyste nás doprovázel, Arthure.“
Harry viděl, jak si pan Weasley vyměnil ustaraný pohled s paní Weasleyovou, když se on, Ron a Hermiona zvedli. Zatímco tiše šli k domu, napadlo Harryho, že si Ron i Hermiona musí myslet to samé co on: žBrousek se musel nějak dozvědět, že ti tři nenastoupí svůj poslední ročník v Bradavicích.
Brousek nepromluvil ani když procházeli zaneřáděnou kuchyní do obývacího pokoje v Doupěti. Ačkoli byla zahrada plná měkkého zlatého večerního světla, uvnitř bylo velmi temno. Když vstotupili, mávl Harry hůlkou na olejové lampy, které se rozsvítily a osvítily tu malou útulnou místnost. Brousek se posadil do propadlého křesla, které obvykle patřilo panu Weasleymu, a Ron, Hermiona a Harry se smáčkli vedle sebe na pohovku. Jakmile si všichni sedli, Brousek promluvil.
„Mám na vás tři nějaké otázky a věřím, že bude lepší, když je s každým proberu zvlášť. Pokud byste vy dva“ – ukázal na Harryho a Hermionu – „mohli počkat v pokoji nahoře, začal bych s Ronaldem.“
„nejdeme nikam,“ řekl Harry a Hermiona rázně přikývla. „Buď můžete mluvit s námi se všemi, nebo s nikým.“
Brousek Harryho zhodnotil svým chladným pohledem. Harry měl pocit, že ministr chtěl vědět, jestli má cenu vykopávat válečnou sekyru tak brzy.
„Tak tedy dobrá, zůstaňte tu všichni,“ pokrčil rameny. Odkašlal si. „Jsem zde, jak jistě víte, kvůli poslední vůli Albuse Brumbála.“
Harry, Ron a Hermiona se na sebe navzájem podívali.
„Jak vidno, je to pro vás překvapení! Nevěděli jste o tom, že by vám Brumbál něco zanechal?“
„N-nám všem?“ řekl Ron. „I mně a Hermioně?“
„Ano, vám v—“
Ale Harry ho přerušil.
„Brumbál zemřel před více než měsícem. Proč trvalo tak dlouho dát nám to, co nám tu zanechal?“
„Není to snad jasné? Chtěli nejdřív prozkoumat, co nám přesně zanechal. Na to jste neměl právo!“ řekla a její hlas se lehce třásl.
„Měl jsem právo na cokoli,“ řekl Brousek pohrdavě. „Zákon pro omluvitelný zábor umožňuje ministerstvu zabavit cokoli z majetku, zanechaného v – “
„Ten zákon jste vytvořili proto, abyste zabránili černokněžníkům předávat si v rodině předměty černé magie,“ řekla Hermiona, „a než ministerstvo takový předmět zabaví, musí mít jasný důkaz, že jde o něco nelegálního! Chcete nám říct, že jste si mysleli, že nám Brumbál chtěl zanechat něco prokletého?“
„Plánujete snad začít kariéru Magického práva, slečno Grangerová?“ zeptal se Brousek.
„Ne, to tedy neplánuji,“ odsekla hermiona. „Doufám, že se mi podaří na světě konat dobro!“
Ron se zasmál. Zatímco Harry promluvil, Brousek se na něj podíval a pak opět odvrátil zrak.
„Takže, proč jste se rozhodl, že nám teď předáte naše věci? Nemůžete najít záminku k tomu, abyste je mohl nechat zabavit?“
„Ne, protože uplynulo třicet jedna dní,“ řekla najednou Hermiona. „Nemohou-li prokázat, že jsou nebezpečné, nemohou si je nechat déle, nemám pravdu?“
„Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Ronalde?“ zeptal se Brousek. Hermionu úplně ignoroval. Ron vypadal vylekaně.
„Já? Ne—vlastně asi ne—Byl to vždycky Harry, kdo…“
Ron se podíval na Harryho a Hermionu, která na něj vrhla jasný pohled – aby přestal ihned mluvit – ale dílo zkázy už bylo vykonáno. Brousek se podíval, jako kdyby slyšel přesně to, co čekal a chtěl slyšet. Po Ronově odpovědi zaútočil jako pták na svou kořist.
„Pokud jste tedy Brumbálovi nebyl tak blízký, jak si vysvětlujete fakt, že Vás ve své závěti jmenoval? Vypsal do ní přímo pár osobních požadavků. Naprostá většina jeho vlastnictví – jeho soukromá knihovna, jeho magické nástroje a ostatní osobní věci – zůstaly Bradavicím. Proč si myslíte, že jste byl určen?“
„Já… nevím,“ řekl Ron. „Já… když říkám, že jsme si nebyli blízcí… Chci říct, že si myslím, že mě měl rád…“
„Jsi skromný, Rone,“ řekla Hermiona. „Brumbál si tě přímo zamiloval.“
Takhle vypadala pravda protažená do extrému. Co Harry pamatoval, tak spolu Ron a Brumbál nikdy nebyli osamotě a jejich vzájemný kontakt byl mizivý. Ale Brousek vypadal, že je neposlouchá. Strčil ruku do hábitu a vytáhl z něj vak mnohem větší, než dostal Harry od Hagrida. Z něj vytáhl svitek pergamenu, který rozvinul a začal hlasitě předčítat.
„ ‚Poslední vůle a odkaz Albuse Percivála Wulfrica briana Brumbála‘… Ano, tady to je. ‚Ronaldovi Biliovi Weasleymu nechávám své Zhášedlo a doufám, že si pamatuje, kdy jej použít.‘“
Brousek vyndal z vaku objekt, který už Harry viděl. Vypadalo to, jako stříbrný zapalovač cigaret, ale jak věděl, mělo to schopnost z okolí vysát veškeré světlo a stejně tak ho na jediné cvaknutí obnovit. Brousek se naklonil vpřed a předal Zhášedlo Ronovi, který jej vzal, otočil mezi prsty a vypadal zmateně.
„Je to cenný objekt,“ řekl Brousek a pozoroval Rona. „Možná je i jedinečný. Samozřejmě to vymyslel Brumbál. Proč by Vám nechal objekt, který je tak vzácný?“
Ron zakroutil ohromeně hlavou.
„brumbál musel učit tisíce studentů,“ setrval na svém Brousek. „Ale ve své závěti zmiňuje jen vás tři. Čím to je? K jakému účelu byste podle něj měl používat své Zhášedlo, pane Weasley?“
„No asi ke zhášení světla, ne?“ zamumlal Ron. „Co jiného bych s ním měl dělat?“
Brousek ale viditelně neměl žádné návrhy. Poté, co hodnou chvíli šilhal po Ronovi, vrátil se zpět k Brumbálově závěti.
„Slečně Hermioně Jean Grangerové nechávám svou kopii Příběhů básníka Beedleho v naději, že ji shledá zábavnou a poučnou.“
Teď vyndal Brousek z batohu malou knihu, zřejmě stejně letitou, jako byla kopie Tajemství magie nejčernější v pokoji nahoře. Její desky byly zamazané a odlupovaly se. Hermiona si ji od Brouska vzala beze slova. Položila ji do klína a dívala se na ni. Harry viděl, že název byl zapsán runami. On sám se je nikdy neučil. Jak se díval, zahlédl na vystouplých symbolech slzu.
„Proč si, slečno Grangerová, myslíte, že vám Brumbál zanechal tuto knihu?“ zeptal se Brousek.
„On… on věděl, že mám knihy ráda,“ řekla Hermiona přiškrceným hlasem a utírala si rukávem oči.
„Ale proč právě tuto knihu?“
„Nevím. Musel si myslet, že se mi bude líbit.“
„Probírala jste někdy s Brumbálem šifry, nebo nějaké jiné způsoby předávání tajných zpráv?“
„Ne, neprobírala,“ řekla Hermiona a stále si utírala oči rukávem. „A jestli v té knize ministerstvo za třicet jedna dní nenašlo žádnou šifru, pochybuji, že něco najdu.“
Potlačila vzlyknutí. Seděli u sebe tak blízko, že měl Ron velkou práci s tím, aby si uvolnil ruku a dokázal ji obtočit okolo Hermioniných ramen. Brousek se vrátil k závěti.
„Harry Jamesu Potterovi,“ přečetl a Harrymu se vzrušením udělalo zle od žaludku, „zanechávám Zlatonku, kterou lapil ve svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích, na památku jeho vytrvalosti a dovednostem.“
Když Brousek vyndal drobný zlatý míček, třepotala jeho křídla velmi chabě a Harry pocítil v jistém smyslu zklamání.
„Proč ti Brumbál zanechal tuhle Zlatonku?“ zeptal se Brumbál.
„Nemám ponětí,“ řekl Harry. „Předpokládám, že z těch důvodů, které jste přečetl… připomenout mi, že když chci… vytrvám… a tak nějak dál.“
„Myslíš tedy, že jde víceméně o symbolický suvenýr?“
„Předpokládám,ž e ano,“ řekl Harry. „Co jiného by to mohlo být?“
„Otázky tu pokládám já,“ řekl Brousek a přisunul si křeslo o něco blíže k pohovce. Venku se již hodně setmělo a venkovní stan vypadal jako duch nad plotem.
„Všiml jsem si, že tvůj narozeninový dort má tvar zlatonky,“ řekl Brousek Harrymu. „Proč zrovna zlatonky?“
Hermiona se výsměšně zasmála.
„No a nemůže to být třeba tím, že Harry je dokonalý chytač? Je to až příliš jasné,“ řekla. „Brumbál nám určitě zanechal nějakou zprávu v polevě!“
„Nemyslím si, že by bylo něco v polevě,“ řekl Brousek, „ale zlatonka by mohla velmi dobře uschovat nějaký malý objekt. Zajisté chápete, proč.“
Harry pokrčil rameny, ale Hermiona odpověděla. Harry si pomyslel, že odpovídat na otázky je u ní tak zakořeněný zvyk, že si odpověď nemohla odpustit.
„Protože zlatonky mají schopnost pamatovat si lidi,“ řekla.
„Cože?“ pronesli Harry a Ron naráz. Oba považovali Hermioniny znalosti Famfrpálu za zanedbatelné.
„Správně,“ řekl Brousek. „Zlatonky se před prodejem nedotkne ani milimetr kůže, dokonce ani její tvůrce , který ji vytváří v rukavicích. Obsahuje zaklínadlo, které může identifikovat prvního člověka, který se jí dotkl, pro případ, kdy by nebylo jisté, kdo ji chytil první. Tato zlatonka,“ – zvedl drobný zlatý míček – „si pamatuje tvůj dotyk, Pottere.
Zdá se mi, že Brumbál, který měl fenomenální kouzelnické schopnosti, přes všechny chyby, které kdy udělal, mohl tuto zlatonku očarovat, takže se otevře jen tobě.“
Harryho srdce tlouklo nesmírně rychle. Byl si jist, že tentokrát měl Brousek pravdu. Jak by ale měl udělat, aby se před minsitrem nemusel zlatonky dotknout?
„Neříkáš nic,“ řekl Brousek. „Možná už víš, co ta zlatonka obsahuje?“
„Ne,“ řekl Harry a stále přemýšlel, jak by mohl zlatonku chytit jen naoko. Kdyby býval uměl číst paměť, kdyby to opravdu uměl, mohl by si to přečíst z Hermioniny mysli. Mohl by si prakticky přečíst cokoli, co si myslí.
„Vezmi si ji,“ řekl Brousek tiše.
Harry pohlédl ministrovi do jeho zlatých očí a věděl, že nemá jinou možnost, než poslechnout. Napřáhl ruku, Brousek se opět předklonil a pomalu s rozmyslem položil ruku do Harryho dlaně.
Nestalo se nic. Když Harryho prsty sevřely zlatonku, její křídla se mírně zatřepala a zastavila. Brousek, Ron a Hermiona stále zaníceně zírali na (teď už zčásti zakrytý) míček, jako kdyby stále doufali, že se v něco přemění.
„To bylo dramatické,“ řekl Harry chladně. Ron i Hermiona se rozesmáli.
„Takže to je všechno, ne?“ zeptala se Hermiona a zvedla se z pohovky.
„Ne tak úplně,“ řekl Brousek, který vypadal, že má zkaženou náladu. „Brumbál ti nechal ještě jeden odkaz, Pottere.“
„Co to je?“ řekl Harry a uvnitř se mu rozhořela nová touha.
Brousek se tentokrát ani nenamáhal číst ze závěti.
„Meč Godrika Nebelvíra,“ řekl. Hermiona a Ron strnuli. Harry se rozhlédl okolo sebe a hledal rubínem pokrytý znak na jílci meče, ale Brousek jej z vaku nevyndal. Ten vak koneckonců vypadal o dost menší, než by bylo potřeba, aby se do něj ten meč vešel.
„Takže, kde tedy je?“ zeptal se Harry podezíravě.
„Bohužel,“ řekl Brousek, „ten meč nebyl Brumbálův, aby ho mohl rozdávat. Meč Godrika Nebelvíra je důležitý historický artefakt a jako takový patří – “
„Patří Harrymu!“ řekla Hermiona naštvaně. „Zvolil Harryho, on byl ten, kdo jej objevil, vypadl na něj z Moudrého klobouku – “
„Podle spolehlivých historických zdrojů se může meč zjevit jakémukoli zástupci nebelvírské koleje, který si jej zaslouží,“ řekl Brousek. „To jej tedy nečiní exkluzivním vlastnictvím pana Pottera, ať si Brumbál myslel cokoli.“ Brousek se podrbal na své špatně oholené tváři a pátravě se zeptal Harryho. „Proč si myslíš – “
„ – že mi Brumbál odkázal ten meč?“ řekl Harry a snažil se zůstat v klidu. „Možná proto, že si myslel, že by vypadalo dobře, kdyby mi visel na zdi?!“
„Tohle není legrace, Pottere!“ zabručel Brousek. „Bylo to proto, že Brumbál věřil, že jen meč Godrika Nebelvíra může porazit Zmijozelova dědice? Chtěl ti dát ten meč, Pottere, protože věřil, tak jako mnozí dnes, že jsi ten vyvolený, který může zničit Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?“
„Zajímavá teorie,“ řekl Harry. „Už někdo vyzkoušel probodnout Voldemorta mečem? Možná by na to ministerstvo mělo vyčlenit pár svých lidí, místo toho, aby se snažilo demontovat Zhášedla nebo utajovat útěky z Azkabanu. Takže tohle jste dělal ve své kanceláři, pane ministře? Zavíral jste se tam a zkoušel prolomit zlatonku? Lidé umírají – byl jsem málem jeden z nich – Voldemort mě pronásledoval při přesunu sem, zabil Pošuka Moodyho, ale nic z toho nestálo ministerstvu ani za zmínku, nebo ano? A to ještě pořád očekáváte, že s vámi budeme spolupracovat!“
„Zašels příliš daleko!“ zakřičel Brousek a vstal. I Harry se postavil na nohy. Brousek dokulhal k Harrymu a píchl ho hůlkou do hrudi. Do Harryho trička to udělalo stejnou díru, jako zapálená cigareta.
„Hej!“ řekl Ron, vyskočil a vytáhl svou vlastní hůlku, „Ne! Chceš mu dát důvod, aby nás mohl zatknout?“
„Uvědomujete si, že nejste ve škole?“ řekl Brousek a dýchal zhluboka Harrymu do obličeje. „Uvědomujete si, že nejsem brumbál, který vám odpustil drzost a nekázeň? Z té jizvy si klidně udělejte korunu na hlavu, ale sedmnáctiletý fracek mi nebude říkat, jak mám dělat svou práci! Je na čase, abyste se naučil mít trochu respekt!“
„Je čas, abyste se o něj vy zasloužil!“ řekl Harry.
Podlaha se zatřásla. Ozval se zvuk běžících nohou a pak se rozlétly dveře obývacího pokoje, načež tam vběhli pan a paní Weasleyovi.
„My – mysleli jsme si, že slyšíme – “ začal pan Weasley a vypadal opravdu vyděšeně, když viděl Harryho a ministrův obličej téměř tělo na tělo.
„ – křičet hlasy,“ zafuněla paní Weasleyová.
Brousek mírně popošel od Harryho a podíval se na díru, kterou v Harryho tričku vypálil. Vypadalo to, že lituje ztráty sebeovládání.
„Nic – nic se nestalo,“ zabručel. „Já – mrzí mě Vaše názory,“ řekl a opět se díval Harrymu na celý obličej. „Vypadá to, že si myslíte, že si ministerstvo neočekává to, co Vy – co Brumbál – očekával. Měli bychom pracovat spolu.“
„Nemám rád Vaše metody, ministře,“ řekl Harry. „Pamatuje te se?“
Napodruhé zvedl svou pravou pěst a ukázal Brouskovi jizvu, ze které stále šlo přečíst „Nemám vykládat lži.“ Brouskův výraz byl najednou otrlejší. Bez slovíčka se otočil a odešel z místnosti. Paní Weasleyová za ním pospíchala. Harry slyšel, že se zastavila u zadních vrat. Po minutě nebo dvou zavolala „Je pryč!“
„Co chtěl?“ zeptal se pan Weasley, když paní Weasleyová přispěchala zpět, a podíval se po Harrym, Ronovi a Hermioně.
„Dát nám to, co nám zanechal Brumbál,“ řekl Harry. „Právě zpřístupnili obsah jeho poslední vůle.“
Venku na zahrádce u stolů na večeři si všichni předávali ty tři objekty, které jim Brousek dal, z ruky do ruky. Všechny vzrušovalo Zhášedlo a Příběhy básníka Beedleho a do jednoho nadávali, že jim Brousek odmítl dát meč Godrika Nebelvíra, ale nikdo nepřišel na důvod, proč by Brumbál nechával Harrymu starou zlatonku. Když pan Weasley prozkoumával Zhášedlo potřetí nebo počtvrté, navrhla paní Weasleyová „Harry, drahoušku, všichni jsou neskutečně hladoví. Nechtěli jsme začínat bez tebe. Mám začít servírovat večeři?“
Všichni snědli své porce poměrně rychle a pak, po sborovém zpěvu „Hodně štěstí, zdraví“ a pojezení dortu, párty skončila. Hagrid, kterého pozvali i na svatbu následujícího dne, nemohli ubytovat v přeplněném Doupěti a nechali ho tedy , ať tedy rozbije na sousedícím poli stan a tam se utáboří.
„Setkáme se nahoře,“ zašeptal Harry Hermioně, když pomáhali paní Weasleyové vrátit zahrádku do původního stavu. „Až budou všichni v posteli.“
Nahoře v podkroví zkoumal Ron své zhášedlo a Harry naplnil svůj Ukrýváček, ne zlatem, ale tím, co pro něj bylo nejvzácnější, i když pro ostatní bezcenné. Schoval tam třeba Pobertův plánek, střep ze Siriova očarovaného zrcátka a medailonek neznámého R.A.B. Provázek okolo váčku uvázal pevně a váček si zavěsil okolo krku. Pak si sedl a sledoval, jak zlatonka slabě mává křídly. Nakonec přišla i Hermiona, zaklepala na dveře a po špičkách vešla dovnitř.
„Muffliato,“ zašeptala a mávla hůlkou směrem ke schodům.
„Myslel jsem si, žes to kouzlo neuznávala?“ řekl Ron.
„Časy se mění,“ řekla hermiona. „Tak nám ukaž to Zhášedlo.“
Ron jim hned vyhověl. Přidržel Zhášedlo před sebou a cvakl. Jediná lampa, kterou předtím rozsvítili, zhasla.
„Věci se mají tak,“ zašeptala Hermiona ve tmě, „že toho samého můžeme dosáhnout Peruviánským práškem instantní tmy.“
Ozvalo se tiché cvaknutí, k lampě na stropě se opět vrátilo světlo a opět je osvětlilo.
„I tak je to zajímavé,“ bránil Zhášedlo Ron. „A podle toho, co říkal Brousek, ho vymyslel sám Brumbál!“
„Já vím, ale určitě ti ho neodkázal jen proto, abychom s ním mohli zhášet světlo!“
„Myslíš, že věděl, že ministerstvo zabaví jeho poslední vůli a bude zkoumat všechno, co nám zanechal?“ zeptal se Harry.
„Jistojistě ano,“ řekla Hermiona. „Nemohl tam přece zapsat, proč nám odkazuje, ale ta vůle nevysvětluje…“
„…proč nám nemohl napovědět, dokud žil?“ zeptal se Ron.
„No, přesně,“ řekla Hermiona, která si teď listovala Příběhy básníka Beedleho. „Jestli jsou tyhle předměty tak důležité, aby nám je předával přímo pod nosem ministerstva, čekal bys, že nám řekne důvod… pokud by nemyslel, že nám to bude hned jasné?“
„Pak si to myslel špatně,“ řekl Ron. „Vždycky jsem říkal, že byl zvláštní. Talentovaný a tak, ale švihlý. Nechat Harrymu starou zlatonku… co to ksakru má za význam?“
„Nemám ponětí,“ řekla Hermiona. „Když ti ji Brousek podával, Harry, čekala jsem, že se něco stane!“
„Jo, no,“ řekl Harry a jeho tep se zrychlil, když zdvihl zlatonku mezi prsty. „Nechtěl jsem jí před ním zkoušet chytat moc pevně.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se Hermiona.
„Myslím na zlatonku, kterou jsem chytil při prvním famfrpálovém zápase v životě.“ Řekl Harry „Nepamatuješ si to?“
Hermiona vypadala mírně zadumaně. Ron ale zavzdychal a zběsile ukazoval z Harryho na zlatonku a zpět, dokud se mu nevrátil hlas.
„To byla ta, kterou jsi téměř polkl!“
„Přesně tak,“ řekl Harry a přitiskl ke zlatonce svá ústa. Nestalo se nic. Nespokojenost a zklamání se v něm hromadily. Chtěl dát zlatonku níž, ale v tom Hermiona vykřikla.
„Text! Je na ní text, rychle, koukněte!“
Samým překvapením a potěšením ji téměř upustil. Hermiona měla pravdu. Pod hladkým zlatým povrchem, kde před pár chvílemi nebylo nic, byly vyryty čtyři slova tenkým nakloněným rukopisem, ve kterém Harry poznal Brumbálův:
„Otevřu se na konci.“
Sotva si je přečetl, opět ta slova zmizela.
„Otevřu se na konci… Co to mělo znamenat?“
Hermiona a Ron zakroutili hlavami na znamení, že neví.
„Otevřu se na konci… na konci… otevřu se na konci…“
Ale bylo úplně jedno, kolikrát ta slova opakovali, ať je skloňovali jak chtěli, nedokázali v nich najít smysluplný význam.
„A ten meč,“ řekl Ron nakonec, když vzdali snahu uhádnout smysl slov vyrytých do zlatonky.
„Proč by měl Harry chtít mít ten meč?“
„A proč mi to prostě neřekl?“ zašeptal Harry tiše. „Byl jsem tam, visel jen tak na zdi v jeho kanceláři během všech těch našich loňských hodin! Kdyby mi ho býval chtěl dát, proč to prostě neudělal tenkrát?“
Cítil se, jako kdyby seděl na zkoušce a přímo před sebou měl otázku, kterou by byl schopen odpovědět, ale mozek mu pracoval pomalu a chvílemi nefungoval vůbec. Že by během všech těch hodin něco nepochopil? Měl vědět, co to všechno znamenalo? Čekal Brumbál, že všemu rozumí?
„A k téhle knize,“ řekla Hermiona, „Příběhy básníka Beedleho … Nikdy jsem o nich ani neslyšela!“
„Tys nikdy neslyšela o Příbězích básníka Beedleho?“ řekl Ron nedůvěřivě. „To si děláš srandu, ne?“
„Nedělám,“ řekla Hermiona překvapeně. „Ty je teda znáš?“
„No samozřejmě, že znám!“
Harry vyrušeně vzhlédl. Ta situace, že Ron četl knihu, kterou Hermiona ani neznala, byla nevídaná. Ron ale byl z jejich překvapení zmaten.
„Ale no tak! Říká se, že všechny staré dětské příběhy napsal Beedle, ne? ‚Fontána Spravedlivé Štěstěny‘, ‚Kouzelník a Poblázněný hrnec‘, ‚Bázlivka Králíčková a Ukecaný pařez‘…“
„Co prosím?“ zeptala Hermiona a chichotala se. „Co že byla ta poslední?“
„No tak už to vzdej!“ řekl Ron a zíral pochybovačně na Hermionu. „Přece jsi musela slyšet o Bázlivce Králíčkové a – “
„Rone, vždyť dobře víš, že jsme s Harrym vyrůstali mezi mudly!“ řekla Hermiona. „Když jsme byli malí, slýchali jsme jiné příběhy – třeba jako ‚Sněhurka a Sedm trpaslíků‘ a ‚Popelka‘ – “
„To je co, nějaká nemoc?“ zeptal se Ron.
„Takže tohle jsou příběhy pro děti?“ zeptala se Hermiona a opět se sklonila nad runami.
„Jo.“ Řekl Ron nejistě. „Tím chci říct, že všechny ty staré pohádky měl napsat Beedle. Jak vypadají v původním znění nemám ani potuchy.“
„Ale zajímalo by mě, proč si Brumbál myslí, že bych si je měla přečíst?“
Dole něco prásklo.
„To je asi jen Charlie, když teď mamka spí, snaží se nechat si znovu narůst vlasy,“ řekl Ron nervózně.
„Tak jako tak, měli bychom jít do postele,“ zašeptala Hermiona. „Zítra si nemůžeme dovolit zaspat.“
„Ne,“ souhlasil Ron. „Kdyby novomanželova matka způsobila trojnásobnou brutální vraždu, mohlo by to mírně narušit náladu na svatbě. Chápu to.“
A jakmile Hermiona odešla z místnosti, cvakl Zhášedlem naposledy.

Kapitola osmá - Svatba

Ve tři hodiny odpoledne následujícího dne stáli Harry, Ron, Fred a George před tím obrovským bílým stanem u sadu a očekávali svatební hosty. Harry si dal pořádnou dávku mnoholičného lektvaru, takže teď vypadal jako červenovlasý mudlovský chlapec z nedaleké vesnice, Vydrníka Svatého Drába. Kterému Fred povolávacím kouzlem ukradl pár vlasů. V plánu bylo představit Harryho jako „bratrance Bárnyho“ a věřit velkému počtu příbuzných rodiny Weasleyovy, že ho budou krýt.
Všichni čtyři drželi papír se zasedacím pořádkem, takže vodili hosty na svá místa. O hodinu dříve dorazil dav bíle oděných číšníků spolu s hudební skupinou oblečenou ve zlatavých vestách. Ti všichni teď seděli nedaleko pod stromem. Harry viděl, jak odtamtud stoupá modrý dým z dýmky. Za Harrym byl vchod do stanu, který odhaloval dlouhé řady křehkých zlatých křesel, která byla rozmístěna po obou stranách dlouhého purpurového koberce. Podpůrné tyče byly ovinuty bílými a zlatými květinami. Fred a George nad místem, kde se Bill a Fleur měli již brzy stát novomanželi, upevnili obrovské množství zlatých balónů. Okolo stanu poletovali líně nad trávníkem a živým plotem motýli a včely. Harrymu bylo mírně nepříjemně. Mudlovský chlapec, jehož podobu na sebe vzal, byl o něco silnější, než on, a v jeho svátečním hábitu mu proto bylo v horkém letním dni teplo a těsno.
„Až se budu ženit,“ řekl Fred a zatahal za límec svého hábitu, „nebudu se obtěžovat se všemi těmi nesmysly. Každý bude moci mít na sobě cokoli, co se mu zlíbí a na mamku uvalím těloptačí kletbu (pozn.: máte někdo návrh na překlad Body Bird?:-)) a nesejmu ji z ní, dokud nebude po všem.“
„Dneska ráno z toho ale nebyla tak špatná, když nad tím tak přemýšlím.“ řekl George. „Chvíli brečela, že tu není Percy, ale kdo by ho tu chtěl. Páni, držte se, už jdou, podívejte.“
Z ničeho nic se začaly u vzdálenějšího konce dvorku objevovat vesele oděné osoby, jedna za druhou. Během pár minut se vytvořil průvod, který si začal klestit cestu zahradou ke stanu. Čarodějky měly na kloboucích exotické květiny a očarované ptáky a z kravat mnoha kouzelníků zářily skvostné drahokamy. Vzrušení diskutující byli čím dál hlasitější a ve chvíli, kdy dav dorazil ke stanu, přehlušili i zvuk včel.
„Vynikající, řekl bych, že vidím pár sestřenic z rodu víl,“ řekl George a vytahoval krk, aby na ně lépe viděl. „Někdo jim bude muset vysvětlit anglické zvyky, postarám se o ně…“
„Pamatuj, ve vší ušnosti,“ řekl Fred, poposkočil za skupinku čarodějek středního věku, které šly první v řadě, a řekl páru pěkných francouzských slečen, „Tedy – permetiez moi assister vous.“ Slečny se zachichotaly a dovolily mu dovést je do stanu. George si sám musel poradit s čarodějkami středního věku a Ron se postaral o starého ministerského kolegu pana Weasleyho, Perkinse, zatímco na Harryho zůstal starý neslyšící pár.
„Jak to de?“ zeptal se známý hlas, když opět vyrazil ze stanu a narazil tam na Tonksovou a Lupina na začátku fronty. Tonksová se při té příležitosti přebarvila na blond.
„Arthur nám povídal, že jsi jediný s kudrnatými vlasy. Omlouváme se za ten včerejšek,“ dodala šeptem, zatímco je vedl prostřední uličkou. „Ministerstvo je v poslední době silně proti vlkodlakům, tak jsme si říkali, že by ti to mohlo jen zkomplikovat situaci.“
„Nic se neděje, já to chápu,“ řekl Harry a mluvil spíš k Lupinovi, než k Tonksové. Lupin se na něj jen rychle usmál, ale jak se od něj odvrátil, uviděl Harry opět jen utrápený obličej. Nechápal to, ale nebyl čas se tím zaobírat. Hagrid zatím způsobil mírný rozruch. Poté, co špatně pochopil Fredovy pokyny, si sedl na pět křesel, místo na kouzly prodlouženou a zpevněnou lavičku vzadu. Z křesel tedy zbyla jen velká hromada zlatých tyčí.
Zatímco pan Weasley opravoval poškozené židle a Hagrid se omlouval každému, kdo ho byl ochoten poslouchat, Harry zaběhl zpět ke vchodu, aby našel Rona tváří v tvář tomu nejpotrhleji vypadajícímu kouzelníkovi. Oči měl mírně šilhající, bílé vlasy podobné cukrové vatě, z čepce mu padala stuha přímo před nos a šaty měly uslzenou barvu podobnou žloutkové žluté. Na zlatém řetězu na krku mu klimbal podivný symbol, který vypadal jako oko v trojúhelníku.
„Xenofilius Láskorád,“ řekl a podával Harrymu ruku, „moje dcera a já bydlíme jen přes kopec, takže od Weasleyových bylo milé, že nás pozvali. Ale znáte mou Lenku?“ zeptal se Rona.
„Ano,“ řekl Ron. „Ona tu s Vámi není?“
„Zůstala ještě ve vaší okouzlující malé zahrádce, aby pozdravila trpaslíky, tak krásně to zamořili! Jak málo kouzelníků si jen uvědomuje, kolik se toho můžeme naučit od moudrých trpaslíčků – nebo, abychom je nazvali korektně, Gernumbli gardensi.“
„Ti naši znají neskutečné množství sprostých slov,“ řekl Ron, „ale myslím, že to je naučili Fred s Georgem.“
Ve chvíli, kdy přispěchala Lenka, vedl Harry do stanu skupinku kouzelníků.
„Ahoj, Harry!“ řekla.
„Eh – jmenuju se Bárny,“ řekl Harry popleteně.
„To sis změnil i jméno?“ zeptala se vesele.
„Jak ses dozvěděla –?“
„Ale, jen podle tvého výrazu,“ řekla.
Stejně, jako její otec, byla Lenka oblečená ve světle žlutých šatech, které doplňovala slunečnice v jejích vlasech. Jakmile jste si zvykli na tu záři, budilo to celkem dobrý dojem. Alespoň jí z uší nevisely žádné náušnice z ředkví.
Xenofilius, který byl hluboce zabrán do konverzace se známým, nezaregistroval, že se Lenka s Harrym bavila. Poté, co se rozloučil se svým známým, otočil se ke své dceři, která zvedla prst a řekla, „Podívej, tati – jeden z těch trpaslíků me kousnul.“
„Jak báječné! Gnome saliva je neskutečně prospěšný,“ řekl pan Láskorád a uchopil Lenčin napřažený prst a zíral na krvácející otisky zubů. „Lenko má milá, kdybys dnes cítila, že rostou tvé schopnosti – třeba kdybys náhle měla potřebu zpívat operu, nebo mluvit jezersky – nekroť se! Možná jsi byla obdarována Gernumbly!“
Ron, který je míjel v protisměru, si odfrkl.
„Ať se Ron směje,“ řekla Lenka klidně, zatímco Harry ji a jejího otce doprovázel k jejich místům, „ale můj otec hodně zkoumal magii Gernumblů.“
„Opravdu?“ řekl Harry, který se už přede dávnem rozhodl, že nebude odmítat podivné názory Lenčiny či jejího otce. „Jsi si jistá, že na to kousnutí nic nechceš?“
„Jo, je to v pořádku,“ řekla Lenka, zatímco si zasněně cucala svůj prst a dívala se na Harryho nahoru a dolů. „Vypadáš elegantně. Říkala jsem taťkovi, že tu většina lidí pravděpodobně bude mít na sobě sváteční šaty, ale on věří, že na svatbě bys měl mít na sobě barvy slunce, pro štěstí.“
Jakmile se rozeběhla za otcem, znovu se objevil Ron s postarší čarodějkou svírající jeho paži. Její skobovitý nos, rudě lemované oči a růžový kožený klobouk jí dodávaly vzhled mrzutého plameňáka.
„… a tvé vlasy jsou příliš dlouhé, Ronalde, na moment jsem si myslela, že jsi Ginevra. U Merlinovy brady, co to má na sobě Xenofilius Láskorád? Vypadá jako omeleta. A kdo jsi ty?“ vyštěkla na Harryho.
„Ah, jo, tetičko Muriel, tohle je náš bratranec Bárny.“
„Zase další Weasley? Množíte se jako trpaslíci. Není tu někde Harry Potter? Doufala jsem, že ho tu potkám. Myslela jsem si, že to je tvůj přítel, Ronalde, nebo jsi se jen vychloubal?“
„Ne – nemohl přijít – “
„Hmm. Předpokládám, že se omluvil. Snad není tak tupý, jak vypadá na fotkách v novinách. Zrovna jsem vysvětlovala nevěstě, jak si správně nasadit mou čelenku,“ zakřičela na Harryho. „Vyrobili ji skřeti, máme ji v rodině po celá století. Ta holka vypadá dobře, ale pořád je to Francouzka. Dobrá, dobrá, najdi mi rozumné místo, Ronalde, je mi stosedm, neměla bych být dlouho na nohou.“
Když Ron procházel kolem Harryho, významně se na něj podíval a dlouho se pak neobjevoval. Když se později setkali u vstupu, ukázal už Harry místo tuctu dalších lidí. Stan byl teď téměř plný a venku už konečně nebyla fronta.
„Je to noční můra, ta naše Muriel,“ řekl Ron a otřel si čelo rukávem. „Dřív k nám jezdívala každý rok na Vánoce a pak se naštěstí urazila, když jí Fred s Georgem nastražili při večeři pod židli bombu hnojůvku. Táta vždycky říká, že je musela vyškrtnout ze závěti… Jako kdyby jim to mělo vadit, tím tempem, jakým vydělávají, budou jednou bohatší, než ostatní členové rodiny… Wow,“ dodal a ryhcle zamrkal, když viděl, jak k nim přichází Hermiona. „Vypadáš báječně!“
„Proč jsi vždycky tak překvapen,“ řekla Hermiona s úsměvem na tváři. Měla na sobě vlnící se šaty zbarvené do šeríkové barvy a vše přesně doplňovaly vysoké podpatky. Vlasy měla zářivě lesknoucí. „Vaše báječná tetička Muriel si to nemyslí, právě jsem ji potkala nahoře, když jsem Fleur předávala čelenku. Řekla, ‚drahoušku, to je ta čarodějka z mudlovské rodiny?‘ a pak, ‚má špatnou postavu a vychrtlé kotníky.‘“
„Neber si to osobně, je sprostá na všechny,“ řekl Ron.
„Bavíte se o Muriel?“ zeptal se George, když vyšli s Fredem ze stanu. „Jo, zrovna mi říkala, že mám uši nakřivo, jako starý netopýr. Přál bych si, aby s námi byl stále strýček Bilius, s tím byla na svatbách opravdu sranda.“
„Nebyl to ten, který viděl Smrtonoše a o dvacet čtyři hodin později zemřel?“ zeptala se Hermiona.
„No, ano, nakonec se choval nějak divně,“ připustil George.
„Ale než se zbláznil, byl srdcem každé párty,“ řekl Fred. „Obvykle vypil celou lahev ohnivé whisky a pak naběhl na parket, vykasal si hábit a začal chrlit hromady květin ze svého…“
„Ano, jako kdyby byl opravdový kouzelník,“ řekla Hermiona, zatímco se Harry s Ronnem hlasitě smáli.
„Z jakéhosi neznámého důvodu se nikdy se neoženil,“ řekl Ron.
„Ty mě ohromuješ,“ řekla Hermiona.
Všichni se smáli tak nahlas, že si nikdo z nich nevšiml opozdilce, mladého muže s černými vlasy, dlouhým zakrouceným nosem a silnými černými obroučky brýlí, dokud Ronovi nepředal svou pozvánku a řekl, zíraje na Hermionu, „Výpádáš bájéčně.“
„Viktore“ vykřikla a upustila svou malou kabelku, která, navzdory své velikosti, hlasitě žuchla. Jak se pro ni zvedla, v obličeji přitom celá červená, řekla „Nevěděla jsem, že – proboha – ráda tě vidím – jak se máš?“
Ronovy uši opět znatelně jasně zrudly. Po překontrolování Krumovy pozvánky, jako kdyby nevěřil jedinému slovu, řekl, možná příliš nahlas, „jakto, že jsi tu?“
„Fleur mě pozvala,“ řekl Krum a nadzvedl obočí.
Harry, který proti Krumovi nebyl zaujatý, si s ním potřásl rukou. Pak ho napadlo, že by bylo moudré odvést ho z Ronovy blízkosti, a tak mu nabídl, že ho uvede na místo.
„Tvůj přítel mě nevidí rád,“ řekl Krum, když vstoupili do přeplněného stanu. „Nebo je to příbuzný?“ zeptal se a podíval se na Harryho rudé kudrnaté vlasy.
„Bratranec,“ zamumlal Harry, ale Krum ho vůbec neposlouchal. Jeho přítomnost způsobila pozdvižení, převážně mezi vílami. Koneckonců, byl to známý famfrpálový hráč. Zatímco lidé natahovali krky, aby ho zahlédli, Ron, Hermiona, Fred a George přispěchali uličkou.
„Je čas se posadit,“ řekl Fred Harrymu, „nebo nás ušlape nevěsta.“
Harry, Ron a Hermiona si sedli na svá sedadla ve druhé řadě za Fredem a Georgem. Hermiona byla v rozpacích a Ronovy uši byly stále jasně rudé. Po pár chvilkách zamumlal Harrymu do ucha, „viděls, že si nechal narůst pitomou bradku?“
Harry neutrálně zabručel.
Celý stan neklidně očekával začátek a všeobecné mumlání vyrušil jen občas nějaký výbuch smíchu či vzrušení. Pan a paní Weasleyovi prošli uličkou, smáli se a mávali na příbuzné. Paní Weasleyová měla na sobě zcela nové, ametystové šaty, které perfektně ladily s jejím kloboukem.
O pár chvil později vstali Bill s Charliem v přední části stanu, oba na sobě měli slavnostní hábity s velkými bílými růžemi na klopě. Fred pochvalně zahvízdal a z hloučku víl se ozvalo hlasité chichotání. Pak se dav utišil, jak se z čehosi, co vypadalo jako zlatavé balóny, začala ozývat hudba.
„Aaach!“ řekla Hermiona a otočila se v křesle tak, aby viděla na vchod. Jakmile Monsieur Delacour a Fleur procházeli uličkou, ozval se ze skupiny všech čarodějek a kouzelníků vzdech. Fleur se ladně nesla a Monsieur Delacour překypoval energií a zářil. Fleur na sobě měla velmi jednoduché bílé šaty a vypadalo to, že z ní vyzařuje jasně stříbrný plamen. Zatímco obvykle její záře přebila krásu všech ostatních, dnes se zdálo, že zkrášluje každého, na koho dopadne. Ginny a Gabriella, obě ve zlatých šatech, vypadaly ještě krásnější, než obvykle, a jakmile Fleur dorazila k Billovi, nevypadalo to, že by se někdy vůbec setkal s Fenrirem Šedohřbetem.
„Dámy a pánové,“ řekl lehce zpěvný hlas a Harry s mírným šokem spatřil toho samého malého rozčepýřeného muže, co vedl Brumbálův pohřeb, jak teď stojí před Billem a Fleur. „Sešli jsme se zde, abychom oslavili spojení dvou věrných duší…“
„Ano, má čelenka to všechno pěkně zvýrazňuje,“ řekla tetička Muriel až příliš hlasitým šepotem. „Ale musím říct, že Ginevřiny šaty jsou střižené příliš nízko.“
Ginny se s úsměvem rozhlédla okolo sebe, mrkla na Harryho a pak opět stála čelem vpřed. Harryho mysl odcestovala ze stanu daleko do dob, kdy trávil sám s Ginny svá odpoledne na osamělých školních pozemcích. Zdálo se, že to bylo tak dávno. Vždycky se to zdálo být moc dobré, aby to byla pravda, že trávil zářivé hodiny života s normálním člověkem, bez jizvy ve tvaru blesku na čele…
„Berete si, Williame Arthure, Fleur Isabelle…?“
Na začátku řady smrkaly paní Weasleyová a Madame Delacourová tiše do krajkových kapesníků. Troubení zpoza stanu dalo všem vědět, že Hagrid vyndal jeden ze svých kapesníků, které byly tak veliké, jako ubrus na stůl. Hermiona se rozhlédla, podívala se na Harryho a i v jejích očích se leskly slzy.
„…vás prohlašuji za muže a ženu, nechť vaše manželství vydrží na věky.“
Rozčepýřený kouzelník mávl svou hůlkou vysoko nad hlavami Billa a Fleur a poté na ně padla sprška stříbrných hvězdiček, které se snášely na jejich propletená těla. Když Fred a George začali tleskat, zlaté balóny nad hlavami začaly pukat, načež z nich začaly vyletovat a prozpěvovat si rajky a malé zvonečky cinkat, čímž dokonale doplňovaly lomoz ve stanu.
„Dámy a pánové!“ zavolal rozčepýřený kouzelník. „Pokud byste mohli, prosím, povstat!“
Když to všichni to udělali (jen tetička Muriel nahlas reptala), opět mávl hůlkou. Židle vystoupaly do vzduchu, plátěné stěny stanu zmizely, takže stáli pod přístřeškem, podpíraným zlatými tyčemi, s překrásným výhledem na sluncem zalitý sad a okolní krajinu. Pak se uprostřed stanu rozlilo do stran zlato a vytvořilo na zemi zářivý taneční parket. Poletující židle se seskupily okolo malých bíle prostřených stolů a všechny uhlazeně slétly k zemi. Pozlacená ruka slétla k pódiu.
„Příjemné,“ řekl Ron souhlasně, když se na všech stranách objevili číšníci s tácy plnými dýňového džusu, máslového ležáku a ohnivé whisky. Ostatní se potáceli pod tíhou hromady zákusků a sendvičů.
„Měli bychom jít a pogratulovat jim!“ řekla Hermiona, stojící na špičkách, aby viděla na místo, kde se uprostřed skupiny gratulantů ztratili Bill a Fleur.
„Na to budeme mít čas později,“ trhl sebou Ron a chňapl číšníkovi na podnos po třech lahvích máslového ležáku. „Hermiono, pospěš, musíme zabrat stůl… Tam ne, nikde poblíž Muriel – “
Ron se vydal přes prázdný taneční parket a rozhlížel se vlevo a vpravo. Harry si byl jist, že si dával pozor na Kruma. Když dorazili na druhou stranu stanu, byla většina stolů obsazená. Jediný volný byl ten, kde seděla samotná Lenka.
„Nebude ti vadit, když si přisedneme?“ zeptal se Ron.
„Ale ne,“ řekla šťastně. „Taťka právě odešel dát Billovi a Fleur náš dar.“
„A co to je? Doživotní zásoba lichokořenů?“ zeptal se Ron.
Hermiona ho pod stolem chtěla kopnout, ale místo toho trefila Harryho. Oči mu naplnily slzy a Harry na chvilku ztratil přehled o tom, co kdo řekl.
Hudebníci začali hrát, Bill a Fleur vyrazili na parket první a všichni jim ohromně tleskali. Po chvilce tam dovedl pan Weasley Madame Delacourovou a pak je následovali i paní Weasleyová s otcem Fleur.
„Tuhle písničku mám ráda,“ řekla Lenka, vlnila se v rytmu valčíku a po chvilce vstala a vyběhla na parket, kde se sama točila na místě s očima zavřenýma a mávajícíma rukama.
„Je báječná, co myslíte?“ řekl Ron s obdivem. „Vždycky v dobré náladě.“
Ale naráz mu z obličeje úsměv zmizel. Viktor Krum se posadil na místo, které se uvolnilo po Lence. Hermiona vypadala příjemně nalazená, ale tentokrát jí Viktor Krum nepřišel skládat poklony. Zamračeně promluvil, „Kdo je ten muž ve žlutém?“
„To je Xenofilius Láskorád, je to otec naší kamarádky,“ řekl Ron. Jeho útočný tón naznačoval, že se Xenofiliovi nebudou smát, i přes veškerou snahu. „Pojď, zatančíme si,“ dodal náhle k Hermioně.
Vypadala překvapeně, ale potěšilo ji to, a tak vstala. Ztratili se do zvětšujícího se davu na parketu.
„Ah, oni jsou teď spolu?“ zeptal se Krum, kterého to malinko zmátlo.
„No… Tak nějak,“ řekl Harry.
„Kdo jsi ty?“ zeptal se Krum.
„Barny Weasley.“
Potřásli si rukama.
„Ty Bárny – znáš dobře toho Láskoráda?“
„Ne, dneska jsem ho potkal poprvé. Proč?“
Krum se zlostně zamračil přes svůj drink a pozoroval Xenofilia, který na druhé straně parketu konverzoval s několika kouzelníky.
„Protože,“ řekl Krum, „kdyby nebýl host Fleur, práštíl bých ho, teď a tady, za nošení toho sprostého symbolu, co má na hrůdi.“
„Symbolu?“ zeptal se Harry a i on se podíval na Xenofilia. Zvláštní oko v trojúhelníku mu zářilo na hrudi. „Proč? Co je na něm špatného?“
„Grindelváld. To je Grindelváldovo znamení.“
„Grindelwaldovo… Toho černokněžníka, kterého porazil Brumbál?“
„Přesně.“
Krumovy svaly na čelistech pracovaly, jako kdyby žvýkal, a pak řekl, „Grindelváld zabil mnoho lidí, třeba i mého dědu. Samozřejmě nikdy nebýl v této zemi tak mocný, říkají, že se bál Brumbálá – a oprávněně, když uvážímé, jak býl poražén. Ale toto,“ – ukázal prstem na Xenofilia – „to je jeho symbol, poznávám hó: Grindelváld jej vytesal do zdí v Durmstrangu, kdé chodíl do škóly. Nějací hlupáci je okopírovali do svých knih a na šaty a čekali, že šokují a budou impozantní – dokud jim to ti z nás, kteří kvůli Grindelváldovi přišli o rodinu, nevysvětlili.“
Krum si hrozivě prokřupal klouby a zlostně hleděl na Xenofilia. Harry byl zmatený. Zdálo se neuvěřitelně nepravděpodobné, že by lenčin otec podporoval temnou magii a zdálo se, že nikdo jiný ve stanu ten trojúhelníkovitý tvar nepoznával.
„A jsi si – opravdu jistý, že to je Grindelwaldovo – ?“
„Nepletu se,“ řekl Krum chladně. „Pronásledoval jsem ten sýmbol pár let, znám ho dóbřé.“
„Pak je tedy šance,“ řekl Harry, „že Xenofilius vůbec neví, co ten symbol znamená, Láskorádovi jsou mírně… neobvyklé. Mohl jej snadno někde získat a myslet si, že je to průřez hlavou muchlorohého chropotala, nebo tak něco.“
„Průřez hlavou čeho?“
„No, nevím, co jsou zač, ale zjevně je on a jeho dcera ve svém volném čase hledají…“
Harry cítil, že Lenku a jejího otce nepopisuje dobře.
„To je ona,“ řekl a ukázal na Lenku, která stále ještě tančila sama a mávala rukama okolo hlavy, jako někdo, kdo se snaží odehnat komáry.
„Próč to dělá?“ zeptal se Krum.
„Možná se snaží zbavit strachopudu,“ řekl Harry, který ty příznaky dobře poznával.
Krum vypadal, že neví, jestli si z něj Harry dělá legraci, nebo ne. Vytáhl ze svého hábitu hůlku a poklepal jí hrozivě na svá žebra. Z konce vylétly jiskry.
„Gregorovič!“ vykřikl Harry hlasitě a Krum vystartoval, ale to bylo Harrymu jedno. Byl příliš vzrušený, než ho to zajímalo. Když uvidel Krumovu hůlku, vrátila se k němu ta vzpomínka: Ollivander, jak ji bere a před Turnajem tří kouzelníků pečlivě zkoumá.
„Có s ním?“ zeptal se Krum podezíravě.
„Dělá hůlky!“
„To vím,“ řekl Krum.
„Vyrobil tvou hůlku! To je proč jsem myslle, že – famfrpál –„
Krum zíral čím dál více podezřele.
„Jak víš, že mou hůlku vyrobil Gregorovič?“
„Já… někde jsem to četl, myslím,“ řekl Harry. „Někde – někde ve fanouškovském magazínu,“ improvizoval nesmyslne a Kruma to zřejmě uklidnilo.
„Neuvědomuji si, že bych někdy probíral hůlků s fanoušky,“ řekl.
„No… takže… kde se dneska nachází Gregorovič?“
Krum vypadal zmateně.
„Před pár lety šel do důchodu. Byl jsem jeden z posledních, kteří si koupili hůlků od Gregoroviče. Jsou nejlepší – i když, samozřejmě vím, že vy Brítóvé si ceníte Ollivandderova obchodu.“
Harry neodpověděl. Předstíral, že, stejně jako Krum, sleduje tanečníky, ale usilovně přemýšlel. Takže Voldemort hledal proslulého tvůrce hůlek a Harry nemusel dlouho přemýšlet nad důvody. Bylo to jistě proto, co Harryho hůlka předvedla té noci, co ho Voldemort pronásledoval po obloze. Hůlka z cesmínového dřeva a pera ptáka fénixe si podrobila zapůjčenou hůlku, což bylo něco, co Ollivander nepředpokládal či čemu nerozuměl. Byl by Gregorovič lepší? Byl opravdu lepší, než Ollivander? Znal tajemství hůlek, o kterých Ollivander neměl ani potuchy?
„Tato dívka je velmi pěkná,“ řekl Krum a Harry se opět vrátil do skutečného světa. Ukazoval přitom na Ginny, která se přidala k Lence. „Ona je taky tvá příbuzná?“
„Jo,“ řekl Harry náhle podrážděně, „a už někoho má. Žárlivce. Chlapa jako horu. Bude lepší, když se mu vyhneš.“
Krum zabručel.
„K čémů,“ řekl a postavil se opět na nohy, „je být mezinárodním famfrpálovým hráčem, když už jsou všechny pěkné holky rozebrány?“
Odkráčel a zanechal Harryho samotného. Ten si vzal od procházejícího číšníka sendvič a prorazil si cestu okolo rohu přeplněného tanečního parketu. Chtěl najít Rona, aby mu pověděl o Gregorovičovi, ten ale tančil uprostřed parkeru s Hermionou. Harry se opět opřel o jeden ze zlatých sloupů a sledoval Ginny, která teď tančila s přítelem Freda a George, Leem Jordanem. Snažil se nerozčilovat nad slibem, který dal Ronovi.
Nikdy předtím na svatbě nebyl, takže nemohl posoudit, jak se kouzelnické oslavy lišily od těch mudlovských, i když si byl jist, že ty mudlovské nezahrnují svatební dort se dvěma fénixy na vrchu, kteří vzlétnou, když dort poprvé nakrojíte, nebo lahve šampaňského, které poletují samostatně davem. Jak postupoval večer a noční můry začaly poletovat pod stříškou, kterou teď ozažovaly zlaté lucerny zavěšené ve vzduchu, nálada se více a více uvolňovala. Fred a George se už dávno ztratili do tmy s párem Fleuřiných sestřenic. Charlie, Hagrid a kouzelník v purpurovém klobouku, sedící na bobku, zpívali v rohu táhlou píseň o umírajícím kouzelníkovi Odovi.
Když procházel davem a snažil se utéct opilému Ronovu strýčkovi, který si nebyl jist, jestli Harry je nebo není jeho syn, si Harry všiml starého kouzelníka, sedícího osaměle u stolu. Chomáč jeho bílých vlasů z něj dělal spíše postarší pampeliškové hodiny a byl přikrytý moly prožraným kloboukem. Byl mu odněkud povědomý. Chvíli napínal mozek a pak si uvědomil, že to je Elphias Dóže, člen Fénixova řádu a autor Brumbálova nekrologu.
Harry k němu popošel.
„Mohu si přisednout“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ řekl Dóže. Měl vysoký sípavý hlas.
Harry se předklonil.
„Pane Dóže, já jsem Harry Potter.“
Dóže zalapal po dechu.
„Můj drahý chlapče! Arthur mi říkal, že jste tu v převlečení… Jsem tak rád, jsem poctěn!“
Samým vzrušením polil Dóže Harryho pohárem šampaňského.
„Říkal jsem si, že Vám napíšu,“ zašeptal, „po Brumbálově… šok… a pro Vás jistě…“
Dóžeho drobná očka se náhle naplnila slzami.
„Viděl jsem ten nekrolog, co jste napsal pro Denního Věštce,“ řekl Harry. „Neuvědomil jsem si, že jste profesora Brumbála znal tak dobře.“
„Tak dobře, jako nikdo,“ řekl Dóže a sušil si oči šátkem. „Rozhodně jsem ho znal nejdéle, pokud nepočítáte Aberfortha – a toho lidé nikdy nějak nepočítali.“
„Když už mluvíme o Denním Věštci… Nevím, jestli jste, pane Dóže, viděl – ?“
„Prosím, říkejte mi Elphiasi, drahý chlapče.“
„Elphiasi, nevím, jestli jste viděl ten rozhovor s Ritou Holoubkovou o Brumbálovi?“
Dóžeho obličej nabral barvu hněvu.
„Ale ano, Harry, viděl jsem ho. Ta žena, nebo přesněji by na ni seděl název ‚vykořisťovatelka‘, mě otravovala, abych si s ní promluvil, stydím se říct, že jsem na ni byl hrubý, když jsem ji nazval obtěžujícím pstruhem, což mělo za následek, jak jste mohl vidět, pomluvu mé soudnosti.“
„No, v tom rozhovoru,“ pokračoval Harry, „naznačila Rita Holoubková, že se profesor Brumbál zamlada zajímal o černou magii.“
„Ani slovu z toho nevěřte!“ vyhrkl Dóže. „Ani slovu, Harry! Ať vám nic neposkvrní vzpomínky na Albuse Brumbála!“
Harry se podíval do Dóžeho vážného utrápeného obličeje a cítil se ne zklidněně, ale zklamaně. Myslel si Dóže opravdu, že by bylo tak jednoduché, aby si Harry prostě zvolil nevěřit? Nechápal snad Dóže, že si Harry musel být jist že ví všechno?
Možná Dóže vytušil Harryho pocity, vypadal totiž dotčeně a spěšně pokračoval, „Harry Rita Holoubková je strašlivá – “
Ale vyrušilo ho pronikavé zachechtání.
„Rita Holoubková? Miluju ji, vždycky jsem ji četla!“
Harry a Dóže vzhlédli, aby zjistili, že u nich stojí tetička Muriel, na hlavě jí tančí pera a v ruce má pohár šampaňského. „Napsala knihu o Brumbálovi, víte?“
„Zdravím, Muriel,“ řekl Dóže, „ano, to jsme zrovna probírali – “
„Ty tam! Podej mi svou židli, je mi stosedm!“
Další rudohlavý Weasleyovic bratranec se zvedl vylekaně ze židle a tetička Muriel ji s neobvyklou silou posunula mezi Dóžete a Harryho a podřepla si na ni.
„Opět tě zdravím, Barry, nebo jak se jmenuješ,“ řekla Harrymu, „takže co jste tedy říkal o Ritě Holoubkové, Elphiasi? Víte, že napsala Brumbálovu biografii? Nemůžu se dočkat, až si ji přečtu. Musím si ji v Krucánkách a Kaňourech včas objednat!“
Dóže přitom vypadal strnule a vážně, ale tetička Muriel vyprázdnila svůj pohár a luskla kostnatými prsty na právě procházejícího číšníka, aby jí dolil. Pak si tedy dala ještě jeden pořádný doušek šampaňského, říhla si a začala povídat, „Nemusíte vypadat jako pár nadívaných žab! Než se stal tak vážený a uznávaný a ty další hovadiny, kolovaly o Albusovi zajímavé srandovní řeči!“
„Útržky bez souvislostí,“ řekl Dóže a opět zrudl.
„To říkáte Vy, Elphiasi,“ chichotala se tetička Muriel. „Všimla jsem si, jak jste v tom Vašem nekrologu vybruslil z těch nepříjemných částí!“
„Je mi líto, že si to myslíte,“ řekl Dóže ještě chladněji. „Ujišťuji Vás, že jsem psal od srdce.“
„My všichni víme, že jste Brumbála uctíval. Troufám si tvrdit, že si stále myslíte, že je nedotknutelný, i když se dostane na světlo světa to, co provedl se svou motykou sestrou!“
„Muriel!“ zvolal Dóže.
Harrymu proběhl po zádech mráz, který neměl nic společného s chlazeným šampaňským.
„Co tím myslíte?“ zeptal se Muriel. „Kdo řekl, že jeho sestra byla moták? Myslel jsem si, že byla nemocná?“
„Pak sis to myslel špatně, Barry!“ řekla tetička Muriel a dívala se potěšeně na dojem, který na ostatní udělala. „Tak jako tak, jak bys o tom mohl něco vědět? Stalo se to o mnoho a mnoho let dříve, než ses se vůbec dostal na houby, můj drahý, a pravda je, že ti z nás, kteří jsme tehdy žili, jsme nikdy nevěděli, co se vlastně stalo. To je důvod, proč se nemůžu dočkat, co Holoubková rozkryla! Brumbál o té své sestře dlouhou dobu mlčel!“
„Není pravda!“ vypískl Dóže. „V žádném případě to není pravda!“
„Nikdy mi neřekl, že by jeho sestra byla moták,“ řekl Harry bezmyšlenkovitě a stále s mrazením v zádech.
„A proč by ti to pro všechno na světě měl říkat?“ zapištěla Muriel, houpala se ve svém malém křesle a snažila se zaostřit na Harryho.
„Důvod, proč Albus nikdy o Arianě nemluvil,“ začal Elphias přiškrceným hlasem, „je, domnívám se, velmi jasný. Byl tak zničen její smrtí – “
„Proč ji nikdy nikdo jiný neviděl, Elphiasi?“ zavřeštěla Muriel, „Proč polovina z nás ani nevěděla, že existuje, dokud ji nevynesli v rakvi z domu a nevypravili pohřeb? Kde byl nedotknutelný Albus, když byla Ariana zavřená ve sklepě? Mimo domov, zářil v Bradavicích a nezajímal se o to, co se děje v jeho valstním domě!“
„Co tím myslíte, zavřená ve sklepě?“ zeptal se Harry. „Co to má znamenat?“
Dóže vypadal nešťastně. Tetička Muriel se opět zachichotala a odpověděla Harrymu.
„Brumbálova matka byla hrozná žena, prostě hrozná. Slyšela jsem, že ač sama pocházela z mudlovské rodiny, prý předstírala opak – “
„Nikdy nic takového nepředstírala! Kendra byla skvělá žena,“ zašeptal Dóže bídně, ale tetička Muriel ho ignorovala.
„ – hrdá a velmi dominantní, takový typ čarodějky, která se propadla do země, kdyby zplodila motáka – “
„Ariana nebyla moták!“ zapištěl Dóže.
„To říkáte Vy, Elphiasi, pak nám ale vysvětlete, proč nikdy nechodila do Bradavic!“ řekla tetička Muriel. Obrátila se zpět k Harrymu. „Za našich časů se motáka snažil každý ututlat a, když to vezmu do extrémů, třeba i uvěznit malou holku v domě a předstírat, že neexistuje – “
„Říkám Vám, takhle to nebylo!“ vykřikl Dóže, ale tetička Muriel pokračovala jako nezkrotná řeka:
„Motáci obvykle chodili do mudlovských škol a bylo jim doporučováno, aby se zaintegrovali do mudlovské společnosti… mnohem milejší, než snažit se jim najít místo v kouzelnickém světě, kde stejně budou vždycky spodinou, ale samozřejmě Kendra Brumbálová by ani nepomyslela na to, aby svou dceru poslala do mudlovské školy – “
„Ariana byla křehká dívka!“ řekl Dóže zoufale. „Byla na tom zdravotně vždycky tak špatně, že jí nemohli dovolit – “
„ – nemohli dovolit opustit dům?“ zachichotala se Muriel. „A přesto ji nikdy nevzali ke Svatému Mungovi a žádný léčitel ji nikdy nenavštívil – “
„Tedy, Muriel, jak můžete jistě tvrdit, že – “
„Pro Vaši informaci, Elphiasi, může bratranec Lancelot u Svatého Munga v té době pracoval jako léčitel a prozradil mé rodině v přísné tajnosti fakt, že tam Arianu nikdy nikdo neviděl. Všechno to bylo až moc podezřelé, myslel si Lancelot!“
Dóže vypadal, že má slzy na krajíčku. Tetička Muriel, která se v tom zřejmě obrovsky vyžívala, si luskla prsty o další dávku šampaňského.
Harry si otupěle vzpomněl na situaci, kdy ho Dursleyovi jednou umlčeli, zamkli a schovávali před zraky návštěv, to vše kvůli tomu, že byl kouzelník. Trpěla Brumbálova sestra něčím podobným, ale obráceně? Že by ji zamykali kvůli nedostatečným kouzelnickým schopnostem? A opravdu ji Brumbál ponechal osudu, zatímco on sám se vydal do Bradavic dokázat, jak je úžasný a talentovaný?
„Takže kdyby Kendra nezemřela první,“ pokračovala Muriel, „Bývala bych přísahala, že to byla ona, kdo se Ariany zbavil – “
„Jak tohle můžete tvrdit, Muriel?!“ zaúpěl Dóže. „Že by matka zabila svou vlastní dceru? Přemýšlejte o tom, co říkáte!“
„Pokud byla dotyčná matka schopna zavírat svou dceru na celé roky, tak nakonec proč ne?“ pokrčila rameny tetička Muriel. „Ale jak říkám, to mi tam nesedí, protože Kendra zemřela dřív, než Ariana – jak, to nikdo nevědědl jistě – “
„Ano, Ariana mohla mít tak neskutečnou touhu po svobodě, že by v boji zabila Kendru,“ řekla tetička Muriel promyšleně. „Kruťte si hlavou jak chcete, Elphiasi. Byl jste na Arianiném pohřbu, nebo ne?“
„Ano, byl,“ procedil Dóže přes roztřesené rty, „Zoufalejší a smutnější událost si nepamatuju. Albusovi to zlomilo srdce – “
„Jeho srdce nebyla jediná věc. Nezlomil snad Aberforth v půlce obřadu Albusův nos?“
Jestli do této chvíle vypadal Dóže zděšeně, nebylo to nic v porovnání s tím, jak vypadal teď. Muriel jako kdyby ho probodla. Chichotala se hlasitě a dala si další doušek šampaňského, které jí probublalo hrudí.
„Jak se – ?“ zaskřehotal Dóže.
„Má matka se přátelila se starou Batyldou Bagshotovou,“ řekla tetička Muriel šťastně. „Batylda popsala matce celou tu věc a já jsem je poslouchala za dveřmi. Rvačka u rakve. Tak, jak to Bathilda vyprávěla, křičel Aberforth, že to všechno byla Albusova vina, že Ariana zemřela a pak mu vrazil pěst do obličeje. Podle Batyldy se Albus ani nepokusil bránit a už to je samo o sobě divné. Albus býval mohl Aberfortha zneškodnit v duelu bez jediného mávnutí hůlkou.“
Muriel si dala ještě další šampaňské. Vyprávět tyhle staré povídačky ji povzbuzovalo stejně, jako to děsilo Dóžete. Harry nevěděl, co si má myslet, čemu věřit. Chtěl znát pravdu, ale všechno, co Dóže dělal, bylo, že seděl a tiše skuhral, že Ariana byla nemocná. Harry mohl těžko uvěřit tomu, že by Brumbál nezasáhl, kdyby v jeho vlastním domě docházelo k takovým krutostem, a na tom příběhu bylo každopádně něco divného.
„A ještě Vám povím něco,“ řekla Muriel, vykoktala mírně, když si odložila pohár. „Myslím, že to byla Batylda, kdo tyhle informace předala Ritě Holoubkové. Všechny ty nápovědy v tom jejím rozhovoru o důležitém zdroji z blízkosti Brumbálovy rodiny – jen Bůh ví, že o Arianě věděla všechno a prostě to sedí!“
„Batylda by nikdy nic Ritě Holoubkové neprozradila!“ zašeptal Dóže.
„Batylda Bagshotová?“ řekl Harry. „Autorka Dějin čar a kouzel?“
To jméno si Harry pamatoval z obálky jedné ze svých knih, i když to nebyla zrovna ta, kterou by četl nejpečlivěji.
„Ano,“ řekl Dóže a chytil se Harryho otázky jako topící se muž pověstného stébla. „Nejtalentovanější kouzelnická historička a Albusova stará přítelkyně.“
„Dneska už trošku senilní, co jsem slyšela,“ řekla tetička Muriel vesele.
„Pokud je to tak, je od Holoubkové ještě více nečestné zkoušet nad ní vyzrát,“ řekl Dóže, „a na nic, co dneska Batylda řekne, nelze brát ohled!“
„Ale vždyť jsou způsoby, jak vyvolat staré vzpomínky, a já věřím, že Rita Holoubková je všechny zná,“ řekla tetička Muriel. „Ale i kdyby Batylda byla úplně pomatená, jsem si jistá, že bude mít staré fotografie, možná dokonce i dopisy. Znala Brumbálovu rodinu celé roky… Ritě se muselo vyplatil udělat si výlet do Godrikova dolu, řekla bych.“
Harry, který právě usrkával máslový ležák, se zakuckal. Když pak kašlal a díval se přitom tetičce Muriel do jejích slzami zalitých očí, dal mu Dóže herdu do zad. Jakmile nad svým hlasem opět získal kontrolu, zeptal se, „Batylda Bagshotová žije v Godrikově dole?“
„Ale ano, žije tam odpradávna! Brumbálovi se tam přestěhovali poté, co Percivála zavřeli, a ona byla jejich sousedka.“
„Brumbálovi žili v Godrikově dole?“
„Ano, Barry, přesně to jsem právě řekla,“ odpověděla tetička Muriel popudlivě.
Harry se cítil vyčerpaný a prázdný. Ani jednou za šest let mu Brumbál neřekl, že oba žili a ztratili své milované v Godrikově dole. Proč? Byli Lily a James pohřbeni nedaleko od hrobu Brumbálovy matky a sestry? Navštěvoval Brumbál jejich hroby a míjel při tom hroby Lily a Jamese? A nikdy, ani jednou, mu o tom neřekl… Nikdy se neobtěžoval…
Harry ani sám sobě nedokázal vysvětlit, proč bylo tohle tak důležité, ale cítil, že neříct mu o tom, že měli tohle místo a tyhle zážitky společné, se téměř rovná lži. Zíral neurčitě před sebe, takže si vůbec nevšímal, co se okolo něj děje, a neuvědomil si, že z davu vystoupila Hermiona, dokud si za něj nepostavila židli.
„Prostě už nemůžu tancovat,“ funěla, vyzula si jednu botu a masírovala si chodidlo. „Ron šel hledat další máslový ležák. Je to divné. Právě jsem viděla, jak Viktor odchází nasupeně od Lenčina otce, vypadalo to, jako kdyby se hádali – “ Najednou ztichla a zírala na něj. „Harry, jsi v pořádku?“
Harry nevěděl, kde začít, ale na tom v tu chvíli nezáleželo, protože něco velkého a stříbrného prolétlo plachtou nad jejich hlavami.
Půvabný zářící rys přistál na tanečním parketě, přímo uprostřed užaslých tanečníků. Lidé otáčeli hlavy, jelikož ti nejbližší úplně přestali tančit. Pak se Patronova ústa zeširoka otevřela a ten promluvil pronikavým hlubokým hlasem Kingsleyho Pastorka.
„Ministerstvo padlo. Brousek je mrtev. Už přicházejí.“