Jdi na obsah Jdi na menu
 







Další, tentokrát 52. díl mi poslal Darrion
Darrion se rozhlédl po pokoji. Ostatní ještě spali, nevěděli nic z toho co se tu v noci událo. Přesto se v pokoji vznášela zvláštní tíseň. Možná to cítil jen on sám, díval se na první sluneční paprsky, které pronikaly do pokoje a házely po stěnách malá prasátka. Díval se, jak jedno ulpělo na Čikově obličeji a donutilo ho, aby se otočil. Nikolas se několikrát neklidně zavrtěl na posteli na rozdíl od Hesmera, který spal jako vždy jako když ho do vody hodí. Tiše vstal a rychle se oblékl. Něco napsal na pergamen, složil ho a zapečetil. Odněkud se vynořil skřítek a i s dopisem se ztratil jako pára nad hrncem. Darrion sebral svůj plášť a vytratil se z pokoje.

Jako každé ráno kontrolovala Amanita Citrónová skleníky, zvláště ty, které nebyly volně přístupné. Vše se zdálo být v pořádku, nikde nezjistila žádné škody, dokonce nechybělo nic ani ve skleníku č.7, což bylo v tuto dobu opravdu neobvyklé. „Vypadá to na krásný den“ pomyslela si a vyrazila směrem k pokusnému lesíku zkontrolovat vysazené stromky. Nakonec si to ale rozmyslela s tvrzením, že po snídani je taky den a vyrazila směr jídelna.
Ve skleníku se mihnul stín a rychle se přesunul k jednomu záhonu.
„Tady ti bude nejlépe“ zašeptal stín a modře se slabým zasyčením se zablesklo.
Pak nastalo ticho.
Na chodbě se téměř srazila s profesorkou Ontariovou, které se řítila ze sklepení s prapodivným flakonem v ruce a připomínala býka rozběhlého proti červenému hadru. Rozčileně si přitom mumlala pro sebe, že až ho dostane do rukou tak ho zabije a hlavu mu utrhne…
Amanita se jí raději klidila z cesty a přemýšlela co asi Ariol tak vyvedlo z míry.

Když vešla do jídelny většina profesorského sboru zde již byla. Studenti jako vždy lomozily a tu a tam se ozývaly výkřiky. Jeden z prefektů právě napomínal několik studentů, ale nejvíce hlučná diskuze se vedla mezi řediteli a Ariol Ontariovou, která divoce třásla flakonem před zraky celé rady.
„Takový nepořádek, všechno je zničené, rozbité…“ zaslechla Amanita rozčilenou Ariol.
„A tohle ,“ zamávala znovu flakonem, „tohle nepřipravil rozhodně začátečník, ale někdo, kdo se v lektvarech dobře vyzná“. Ariol pokračovala v hovoru, ale Amanita jí už nevěnovala pozornost, sedla si na své místo a pustila se do snídaně, ujištěná, že skleníky jsou v naprostém pořádku.…

Když Ariol Ontariová ráno otevřela dveře do sklepení málem jí vypadly oči z důlků. Uviděla spoušť všude kolem. Rozbité flakony, rozházené přísady a vylité extrakty se mísily v jednu spoušť kam jen oko dohlédlo. Náhle ji něco zaujalo mezi tím vším. Opatrně se propletla mezi střepy a když se dostala až ke stolu rozhrábla nohou hromádku skla. Pod ní uviděla neporušený flakon, plný divného opaleskujícího lektvaru. Opatrně ho protřepala a zahlédla zlatavé jiskřičky plující namodralou tekutinou.
„Tak o tohle tu šlo“ pomyslela si, „a někdo se pokoušel zahladit stopy a tohle tu zapomněl.“
Otočila se a prudce vyrazila ze sklepení.

„Je to nadějný, hodina lektvarů možná nebude“ prohlásil Hesmer který sledoval bouřlivý rozhovor u profesorského stolu a kouknul na Čika.
„To je škoda“ řekl smutně Nikolas , „celkem jsem se těšil“ a dál hleděl ke dveřím a přemýšlel, kde je Darrion.
„Taky by mě zajímalo, kde je, když jsem se ráno vzbudil už v pokoji nebyl“ ozval se Čiko.
Ozval se zvon ohlašující konec snídaně. Studenti se začali pomalu zvedat a rozcházeli se po svém.

Skleník č.7 byl díky této zvláštní hříčce osudu, náhodě, která se stává jen jednou za mnoho generací, obohacen o rostlinu tak prazvláštní, vyskytující se už jen na několika málo místech kouzelnického světa, rostlinu, která otvírá brány do jiných světů.




V pořadí 53. a neřádkovaný poslal Darrion - tak, co za to bude?

Ariol bojovná nálada neopustila ani po snídani. Když dorazili studenti na hodinu lektvarů vyfasovali každý koště a pustili se uklízení. Našlo se sice několik odmlouvačů, ale Ariol je sjela pohledem a i ti se rychle pustili do přidělené práce.

„No zajdem se tam podívat, prý je tam spoušť říkali kluci, ostatně máme hodinu takže tam můžem“navrhl Čiko a tak se skupinka ohniváků vydala ke sklepení. Čiko otevřel dveře do sklepní učebny a pohledem narazil na Ariol, která stála hned u dveří. „Aaa pan Verstný a spol. nás přišel navštívit. Hodina už dávno začala, tady je koště a hned se pusťte do práce.“ A ukázala směrem ke košťatům. Nikolas a Hesmer šli ke košťatům, jen Čiko chtěl začít protestovat.
„A pokud se ti Čiko tohle koště nezdá, klidně si přines svoje feršum“ zarazila Čikovy námitky.
Studenti pokračovali v úklidu posíleni o ohniváky, přesto se Ariol zdálo, že tu nejsou všichni. Zakroutila nesouhlasně hlavou, ale nehodlala se tím nyní zabývat.

Když se Ariol rozhlédla po učebně, musela uznat, že to nejhorší už je za ní. Se staršími studenty doplnily většinu rozbitých věcí a jala se sepisovat chybějící, aby mohla jejich seznam poslat Radě.
„Frederik bude mít jistě radost“ usmála se a připsala ještě několik dalších věcí a přísad, pro případ, že by jí byl seznam schválen, ostatně něco se musí vždy vyškrtnout tak raději tohle než něco jiného. Přivolala skřítka a podala mu dopis. Když osaměla, vytáhla z hábitu tajemný lektvar, který našla mezi střepy v laboratoři. Dlouze se na něj zadívala a zkoumavě prohlížela jeho vzhled. Namodralá opaleskující tekutina se líně převalovala ve flakonu a zdála se být naprosto obyčejnou. Když Ariol flakon protřepala změnil barvu na blankytně modrou a začaly se objevovat zlatavé jiskřičky plující sem tam v tekutině. Položila flakon na stůl a odněkud vytáhla velmi starou knihu a začala v ní usilovně listovat. Hledala dlouho, až se zastavila na jedné stránce…

Postava zahalená do dlouhého pláště se prodírala lesem. Šla tiše, ani větvička nezapraskala, ani ptačí zpěv se tu neozýval. Jako by něco temného dosedlo na tento les. Postava si ničeho nevšímala a mířila na druhou stranu lesa. Náhle se otočila a sledovala les za svými zády. Nikde se nepohnul ani lísteček. Postava se znovu rozhlédla, ale pak neslyšně pokračovala svým původním směrem.

Amanita právě vycházela z Frederikovi kanceláře, když se kolem ní přehnal jeden chtělo by se říci student, ale... Vlály z něj šlahouny, kterých se snažil cestou zbavit, ale očividně se mu to nedařilo. Hedera se ho snažila ovinout a využít ho jako svoji oporu. Amanita rychle přišlápla jeden ze dlouhých šlahounů a použitím kouzla VEGETACIO DESTRUCTA studenta osvobodila. Zjistila, že je to Lakis.
„Tááámm, veve sklenííkuu“ blekotal Lakis a rychle zmizel za nejbližším rohem.

Amanita se blížila ke skleníkům, tedy alespoň si to myslela. Místo skleníku se zde tyčila neprostupná zelená masa. Zahlédla Lusku jak se snaží s mačetou v ruce vyprostit nějakého studenta. Na druhé straně uviděla školníka, jak bojuje se šlahounem, který se obtočil kolem jeho nohy a hodlal ho za ni vtáhnout do porostu.
„Uvnitř jsou ještě studenti, nestačili utéct“ křičela na ni už z dálky Coco, který se odněkud vynořila nesouc si v ruce nůžky na živé ploty.

„Musíme postupovat systematicky“ zavelela Amanita, „abychom nezničili to co půjde zachránit. Není nutné zlikvidovat všechno“.
„Myslím, že břečťan můžeme oželet, i když ho takovýchto rozměrů nemá hned tak někdo“ pomyslela si Amanita a na hlas pronesla „HEDERA DESTRUCTA“. Šlahouny břečtanu okamžitě popadaly k zemi a dalo se alespoň místy zahlédnout konstrukci poničeného skleníku. Když se bylinkářkám konečně podařilo proniknout do skleníku nevěřili svým vlastním očím. Nejprve našly zbývající studenty. Aselhas seděl chovaný pod stolem, který byl kolem dokola obrostlý Fikusovníkem přeopojným. Když ho z jeho nedobrovolného vězení osvobodili, byl tak omámen jeho vůní, že sotva stál na nohou. Naproti tomu Alliaria vysela na jednom Lahvovníku nektarodárném a dokonce se zdálo, že se jí odtamtud ani moc nechce, dokonce ji bylinkářky musely přemlouvat aby slezla dolů.

Když se podařilo nalézt i zbytek studentů, pustila se Amanita do zjišťování škod. Všude kolem se tyčily rostliny gigantických rozměrů. Některé prorazily skleník nahoře a svobodně si nyní rostly na čerstvém vzduchu. Dokonce i včera vysazené sazenice se nyní tyčily do téměř čtyř metrové výšky. Ale to nejpodivnější je ještě teprve čekalo. Uprostřed skleníku se tyčil strom. Strom jaký ještě nikdo z nich nikdy neviděl, ba co víc, ani o takovém neslyšel…




Další v pořadí 54. díl poslala Han

Bylo už pozdě večer, těsně před večerkou. Většina studentů ulehala ke spánku, zatímco profesoři či rektoři vylézali z kabinetů, aby kontrolovali opozdilce a sem tam někomu udělili povečerku.
Han právě šla po chodbě, když ji dohnat její rektor.
„Určitě víš, že se obnovuje Bludrníková liga,“ začal.
„Jo, jasně.“ Přikývla. Četla o tom samozřejmě na nástěnce a jako členky týmu Pluto už dávno oprášila koště i azbesťáky.
„A byla bys ochotná zorganizovat pro ohniváky schůzku, na které bys jim vysvětlila jak se vůbec hraje? Je malý zájem a lidi o tom nic neví - o samotném hraní, co mají psát v hláškách a co to vlastně hlášky jsou a podobně.“
„Jo jasně!“ Vyhrkla okamžitě.
„Tak fajn, kdy máš čas, třeba zítra? Taky bych přišel a zjistil něco víc.“
„Jo klidně zítra, tak kolem půl sedmé budu mít určitě čas.“
„Výborně, tak já ještě rozešlu ohnivákům skřítka. Díky a zítra se uvidíme!“ Říkal si spíš už pro sebe, protože Han už byla myšlenkami u zítřejší ´výuky´.
Nejdřív si ale sama musí zopakovat co a jak, už Bludr nehrála snad půl věčnosti. Hřiště, míč, hráči, pravidla, příslušenství, kouzla... Než usnula měla už celkem jasnou představu, co by měla říct (ale hlavou se jí taky pořád honila myšlenka, proč nešel Dag za Čikem. Vždyť to on s tou hrou na institutu začal.).
Ráno, dopoledne i většinu odpoledne byla jako v jednom kole. Konečně kolem páté hodiny si uvědomila svůj úkol, vzala do ruky své postřehy posbírané při zápasech a začala vzpomínat.
V Ohnivácké společenské místnosti byla první. Asi to bylo tím, že přišla o deset minut dřív. Za chvíli se objevil Čiko a těsně po něm i Dag. No aspoň někdo, že přišel pomyslela si. Brzy už to vypadalo, že rektor dostane soukromou hodinu, protože nikdo jiný nepřicházel. A když už se někdo objevil, tak buď někoho hledal nebo jenom procházel.
Skoro před začátkem Dagovi individuálky se přeci jen někdo ze studentů objevil. Mikail Narren byl zpočátku zamlklý, ale jakmile mu Čiko přihrál Svéráz, nervozita z něj hned opadla. Místo složitého a zdlouhavého vysvětlování, které měla nachystané pro kupu očekávaných zájemců, si Dag a Mikail přečetli základní pravidla a pro lepší pochopení se rozhodlo zahrát ukázkový zápas.
V kolejní místnosti se z ničeho nic objevilo hřiště se všemi čtyřmi hracími prostředími a také truhla pro závěr hry. Lidská a kouzelnická fantazie prostě neznají hranic. Bratr Ignác Heretik zastal post rozhodčího, nosiči a ostřílení hráči Čiko a Han postupně při hře vysvětlovali co vlastně dělají, proč to dělají a co by v danou chvíli mohl udělat soupeř. Nováčci, Dag jako zaklínač a Mikail jako napchávač, se do hry tak rychle vžili, že se rektorovi muselo zakázat hrát roli soupeře, protože už se ostatní nestačili odčarovávat.
Oba pochopili princip než bys řekl švec a po nacpání Svéráze do bedny a zbytkovém odzaklení přítomných, se toto seskupení začalo považovat za první sestavu Ohniváckého bludrníkového týmu.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jůů

(Nala, 15. 4. 2007 10:53)

žhůů to je krása..já cu taky vědět co je to za strooom

Bráška...

(Dark Wolfy, 10. 4. 2007 15:45)

Teda, fakt super bráško, jen piš dál, musíme to teď nechat na tobě no... Jen by si mohl trošku zapracovat původní plán o:) WS

Enke

(Darrion, 10. 4. 2007 10:29)

Vážení přátelé, strom bude, jenom jak zjistím o jaký jde :))) Musím provést jeho průzkum

Dokonaly

(enkelinkiskanka, 10. 4. 2007 7:14)

jej, ja chci vedet co je to za stroooom

Bomba

(Shadow, 9. 4. 2007 17:01)

Moc se mi to líbí! Piš dál dál dál!!!!!!!!

Jeden uzel za druhým...

(Alice M., 6. 4. 2007 17:52)

Darrione, že by červený dopis? :-)
Ta rostlina, ať je to co je to už vypadá zajímavě jen podle toho, jak jí tam někdo ukrýval.
Ještě tak kdo, že? A brána do jiných světů? Čím dál víc zajímavější.
Ariol musí mít opravdu radost, ale vypadá to, že lektvary budou v uklízecím duchu, tak nevím Čiko na co se těšíš, místo přísad dostaneš koště a budeš zametat.
Jen tak dál Darrione, už tu má být pokračování, těším se na další, je to čím dál víc napínavější..nebo spíše, to na napínavosti ještě neztratilo