Samožer

Čiko – Ohnivácký deník 15
Už bez deníku procházel Jean Voltain společenskou místností když viděl něco, co nikdy nevěstilo nic dobrého.
Ohniváci jeden po druhém skládali ruce na sebe a na konci jedna ze studentek cosi zamumlala.Ředitel slova neslyšel, ale každopádně jestli zakládají nějaký spolek, tak ho utne hned v úvodu. Vtrhl mezi ně a jen jejich vyděšené oči mluvily za vše.
„Už vás mám tak akorát dost“
„Nás?“ zeptal se opatrně Nikolas
„Co tady děláte za rituál?!“
Nikdo neřekl ani slovo a pro jistotu se řediteli do očí ani nedívali.
„Takže mi to odmítáte říct? Dobře já vás varoval“
V hlavě mu šrotoval další šílený trest, který jim napaří a už je viděl, jak budou drhnout staré poháry a pucovat kolejního maskota, když promluvil Čiko.
„Jestli to vážně chcete vědět, tak vám to řekneme“
Vysloužil si za to zhnusené pohledy od ostatních a od někoho dloubanec do zad.
Voltain se s nadějí i úsměškem, že našel slabej článek na kluka podíval.
„Poslouchám“
„Mělo to bejt ale překvapení pro vás“
Pohled , kterým ho ředitel počastoval nepatří k těm nejmilejším, ale to ho neodradilo prásknout co tady šijou.
„No slíbili jsme si, že vám konečně uděláme radost a až letos vyhrajeme pohár, tak..“
„Tak co?“
„No , že zazpíváme kolejní hymnu“
„Co že udě lá te? Hymnu?“
„No, hymnu“
Čiko si nesměle poškrábal čelo a pak bez varování spustil:

I've paid my dues
Time after time
I've done my sentence
But committed no crime

Ředitel i spolužáci na něj udiveně zírali, naštěstí ho v trapasu kluci nenechali samotného a přidali se Hesmer a Nikolas a trojhlasně řvali dál:
And bad mistakes
I've made a few
I've had my share of sand
Kicked in my face
But I've come through
And I need to go on and on and on and on

Ředitel jich začínal mít tak akorát dost.Věděl, že si tu jistě domlouvali něco jiného než hymnu, proto se chystal je stopnout když se k osamoceným hlasům přidali všichni , kdo se nacházel poblíž

.We are the champions - my friend
And we'll keep on fighting till the end
We are the champions
We are the champions
No time for losers
'Cause we are the champions of the world

Jestli to bylo tím pěveckým projevem, nebo silou toho okamžiku, docela ho to dojmulo a už bez nějakých pokusů je utišit jen koukal z okna a místností se nesla další část Ohnivácké hymny

I've taken my bows
And my curtain calls
You've bought me fame and fortune
And everything that goes with it
I thank you all
But it's been no bed of roses no pleasure cruise
I consider it a challenge before the whole human race
And I ain't gonna lose
And I need to go on and on and on and on

Ohniváci když viděli, že tentokrát se pěkně vyvlíkli z průšvihu táhli ze společenské místnosti a teď se celým hradem táhlo jejich kvílení nebo jestli to byl lehce nečistý, zato hlučný zpěv

We are the champions - my friend
And we'll keep on fighting till the end
We are the champions
We are the champions
No time for losers
'Cause we are the champions of the world
We are the champions - my friend
And we'll keep on fighting till the end
We are the champions
We are the champions
No time for losers
'Cause we are the champions

V dobrém rozmaru se takhle táhli hradem a strhli ke řvu i několik neohniváků k interpretaci.
Když řev už přecházel únosnou mez stalo se to, co se vždy stát musí.
I tentokrát se rozletěly dveře a tentokrát před nimi nestál nikdo jiný než Temnoš Nudný, to je zkrácené jméno obávaného profesora jasnovidectví , který se celým jménem jmenuje Aselhaz Nuridius Temný.
Jestliže je jejich ředitel donutil ztichnout on donutil nejednoho zoufalce k pláči.



J. Finnian - Ohnivácký deník 16

„Co se to tu děje?! Očekávám vysvětlení!“ Ozýval se řev až do dalšího patra rozhlehlé budovy. I ohnivácké notování se proti němu zdálo být pouze tiché šeptání.
S ohromným třísknutím za sebou zavřel dveře a zamířil si to ke skupince nyní již žáků bledších než bílé stěny místnosti.
Upřel zničující pohled na Lucku, která se otřásla. „Tak?!“
„No, my jsme … my jsme jen chtěli ...“ Zakoktala se.
„Chtěli jste zbořit polovinu instutu svým děsným řevem a druhou vaším pochodem?!“ Jestli se někdy báli trestu od ředitele koleje, pak se tedy děsili trestu od Nudného, který v tomto momentě připomínal rozzuřenou krvelačnou bestii.
„My... nechali jsme se unést.“ Tiše pípla Enke a raději ani neodlepila oči od země.
„Nechali se unést?!“ Už tišeji avšak ještě nebezpečněji zavrčel profesor. „Tak nechali unést...“ Pohledem přejížděl jednoho přes druhého, nakonec se zastavil očima na bloňďatém Čikovi.
„Tak když se tak necháváte unášet...“ pokýval hlavou a vychutnával si každou vteřinu, kdy se mohl dívat na to, jak by se studenti nejraději propadli do země, „tak si hezky odpracujete ten randál, co jste tu nadělali.“
„Ale pane profesore..“ Pokusil se hájit Hesmer, ale sotva vypustil těch pár slov z úst, hořce toho litovat.
„Žádné ale! Můžete být rádi, že ten trest bude ode mě, a ne od rady čtyř!“ Mhouřil zlostně oči. „Všichni do jednoho budete hezky v sobotu ráno u mě před kabinetem čekat.“
Ozvalo se hromadné zasténání a náhodní kolemjdoucí si užívali pohled na zničenou ohnivou kolej.
„Kdo nepříjde, ať se rovnou těší na peklo, o kterém se mu nikdy v životě nezdálo.“ Vztyčil výhružně ukazováček a pomalu se otáčel k odchodu. Studenti si oddychli a Čikovi uklouzlo uvolněné „Konečně.“
„Ano, konečně...“ Zastavil se Nuridius a ledovým hlasem ještě dodal „a na víkend si nic neplánujte, mládeži!“
Skupinka stála jako opařená, dokud neodešel a nikdo už se nevzmohl na jediné slovo.
„To snad není možný!“ zaklela hlasitě Jess a nakopla nejbližší věc, která se naskytla... pak se posadila mezi ostatní na schody. Jediný kdo zůstal stát byl opět Verstný.
„Tak tohle jenom tak neobejdem...“ Pozvdechl si a pomalu zamířil do společenské místnosti a za ním celý zbytek pěveckého sboru.
V místnosti opět panovala stísněnost, tolik neobvyklá pro páteční odpoledne. Hesmer apaticky seděl koukal do ohně, Martina s Luckou si jen tiše četly a Shadow se toulala někde po hradě. Čiko s Darrionem něco sepisovali u stolu a zbytek se prostě jen povaloval v křeslech a na pohovkách.
Otevřely se dveře a v nich stál Dag.
„No bezva... to se vám fakt povedlo.“ Zvedlo se k němu několik párů očí.
„Takže už to víš...“ prohodil Jaras.
Dag pokýval hlavou a dodal: „S tím co vyvádíte ten pohár jen stěží dostanete. Dnes vám Nuridius strhl padesát bodů na žáka.“
„Cože?!“ Ozvaly se překvapené výkřiky a Jess pohupující se na židli sletěla na zem.
„Ale vždyť nás čeká trest na celý víkend, to si snad děláš srandu...“ Mnula si hlavu, do které se praštila při pádu. Dag jen zachmuřeně pokrčil rameny a s třísknutím dveří opět zmizel.
„A to jsme si mysleli, že už nemůže být hůř...“ Povzdechla si Enke.
„Teď už to snad být horší doopravdy nemůže být...“ Dodala Martina a sledovala kluky, jak si dál pokračují ve psaní jako by se ani nic nestalo.
"Co to vlastně škrábete?" zvědavě se dívala jejich směrem.
„Obávám se že může...“Dodal Darrion při pohledu na Jeana, stojícího ve dveřích.
„Co jste to zase vyváděli?!“ Unaveně pronesl ředitel ohnivácké koleje. „Vy snad nemůžete být chvíli bez toho, aniž by jste někoho nevytočili!“
Všichni věděli že jde do tuhého.
„Pokud takto chcete pokračovat ve snaze vyhrát školní pohár, prosím, můžete pokračovat. A já se podle toho taky zaopatřím!“ Než stačil kdokoliv něco říct, otočil se a odešel do své pracovny.
Všichni si vyměnili významné pohledy.
„Tak teď jsme teprv v háji.“ Prohlásila Adorele
„Jsme přeci ohniváci...“ Ozval se Čiko a začal přecházet po místnosti.
„Jo, a právě se nám podařilo vytočit tolik lidí, že se nám o tom ani nesnilo.“ Prosmýkla se Shadow dveřmi společenské místnosti a sklepávala si z pláště sníh.
„Co víš, co my ne?“ Zadíval se na ní.
„Tři čtvrtiny Mindu jsou rudí vzteky kvůli tomu rámusu.“ sundala si plášť a pověsila ho ke krbu.
„No jo, to se dalo čekat.“ pokrčil rameny a zadíval se z okna. Venku zuřila už několikátým dnem sněhová vichřice.
„Co myslíte že nás čeká o víkendu?“ Apaticky prohodil Hesmer, který se už zase díval jenom do krbu.
„To si raději ani netroufáme hádat...“ Povzdechl si zase Jaras a znuděně zívl.
„Ale notak lidi, něco vymyslíme...“ Nenechával se odradit Verstný od další lumpárny.
„To víš že jo, ještě delší trest by se ti líbil...“ Obořila se na něj Enke.
Ale kluci se postavili a přešli na jeho stranu.
„Tak kdo je ještě s námi?!“ rozhlídli se.
„Jdu taky.“ Přidala se Jess a sledovala, kdo se k nim přidá.
„Přeci se nedáme!“ Přikývla Shadow.
„Jděte k čertu.“ prohlásily otráveně zbylé dívky ale taky se postavily a šly k ostatním.
„Bez boje se nedáme!“ rozhlehlo se společenskou místností ohnivých zřídel.
Pak se ostatní zadívali na Shadow. "Kde jsi se vlastně toulala ty?"



Dag - Ohnivácký deník 17.

Byl pozdní večer a Dagonat kráčel s rukama založenýma za zády chodbou kolem velké síně. Zastavil se až před obrovským počitadlem bodů a zvedl k němu zachmuřený pohled.
Červených drahokamů bylo o poznání méně než těch bleděmodrých. Chvíli tento stav sledoval a pak se otočil na patě a zamířil ke své pracovně, která v posledních dnech sloužila i jako jeho ložnice. Když za sebou zavřel dveře a posadil se na postel, hlavou mu vířilo tolik myšlenek, až je ohnivý rektor nestíhal probírat.
Špeh v jeho koleji, pohár, falešní přátelé, všude jen intriky a k tomu ještě většina institutu odjela do zaklínačské vesnice a v hradu zůstalo jen několik lidí z vedení a někteří Ohniváci odpykávající svůj trest.
Rozhodně to vše musí co nejdříve vyřešit, ale teď už ne. Že je ráno moudřejší večera, se přesvědčil už několikrát a proto ulehl do své postele a brzy usnul.
Když otevřel oči, byla venku ještě tma. Měl pocit, jakoby se vůbec nevyspal, ale nepokoušel se znovu usnout. Věděl, že čím delší den dnes bude mít, tím lépe pro něj a pro vyřešení případu s neznámým zvědem.
Jakmile se oblékl, vzal si svou hůlku a vyšel ze dveří své komnaty. Rozhlédl se po chodbě a ihned si všiml, že v nedalekých dveřích zrovna někdo postává a má ke vkročení do místnosti. Když si Dag zvykl na přítmí, okamžitě v něm poznal Tomáše Kiku.
„Hej, Tome! Tomáši!“ Volal na něj a rychle kráčel směrem k němu.
Tomáš už ale dovíral dveře a mizel ve své pracovně.
„Kiko!!“ Zahalekal Dag a viděl, jak se dveře opět pootevřely a vykoukla z nich Tomášova hlava.
„Wida, Dagu, co tady dělash? Snad tu nehledáš nějaký ztracený body?“ Zasmál se a sledoval Daga, který se zastavil až před ním. „To nemám zapotřebí. A proč ty už nespíš?“
„Prawý wůdce nikdy nespí, to bys měl wědět. Marná snaha, Dagu, pohár je stejně nash. A nejen to.“ V očích se mu zablýsklo a Dagovi zacukalo obočí nad jeho přízvukem a napadlo ho, z jakého kraje asi pochází.
„Nepozveš mě dál? Chtěl bych si o něčem promluvit...“ Zajímal se Dag.
„Hmm, teď ne, mam tu moc práce, měj se!“ Řekl Tomáš, zastrčil hlavu a zaklapl dveře.
Dag chtěl ještě zaklepat a dožadovat se dalšího hovoru, ale v tu chvíli spatřil někoho na druhém konci chodby. Otočil se a vykročil směrem k chlapci, který na něj právě letmo zamával.
„Čiko! Co ty tu děláš?“ „Ahoj šéfe, nejsem tady úmyslně, jenom mě přilákal rozhovor, slyšel jsem hlasy.“
„Aha,“ zakýval hlavou Dag, „jen jsem byl pozdravit Kiku.“
Čiko se opřel loktem o zeď. „Ale ne vaše hlasy...ženské hlasy.“
„Ženské hlasy? Co jsi slyšel?“
„Kdyby slyšel...já i viděl!“ Pochlubil se Čiko a založil si ruce s pocitem, že je pro Daga důležitý.
„Co jsi viděl, povídej!“ Ptal se netrpělivě Dag.
„Ale...nic převratnýho. Pokud dobře vim, tak tamto je Kikova pracovna. Tak do ní před chvílí vešli nějaký dvě ženský.“
Dagovi se svraštilo čelo.
„A kdo to byl? Poznal jsi je?“
Čiko zavrtěl hlavou. „Byly moc daleko, ale ta jedna byla blondýna a ta druhá...no podle chůze a postavy bych řek, že elfka.“
Dag rychle uvažoval, co by jaká blondýna a elfka pohledávali u Tomáše v pracovně a z jeho úvah ho probral až Čiko.
„Musim jít, mam ještě něco k vyřízení,“ vypustil ze sebe a než Dag stačil něco říct, odběhl pryč do tmy.
Dag chvíli stál v chodbě, ale pak se zase pomalu vrátil před dveře Tomášovi pracovny.
Chvíli váhal, ale pak ho přece jen jeho vnitřní já přesvědčilo a jeho ucho se pomalu přiblížilo ke dveřím.
Zevnitř opravdu slyšel nějaké neurčité hlasy, ale nerozuměl ani slovu. Snažil se rozeznat alespoň jednu větu, pekelně se soustředil na jednotlivé zvuky, které vycházeli zevnitř...
„Copááááák??!!“
Dag málem proskočil stropem leknutím, s trhnutím se otočil a zadíval se na malinkou postavičku, která se teď chichotala za jeho zády.
„Mlíčku, ty jedno pako!“ Obořil se na šotka Dag a rychlým krokem kráčel od dveří.
„Posloucháš za dveřma? Si amatér! Takle nic neuslyšíš! Znam lepší místečka, odkud de slyšet všechno!“
Dag se zastavil a otočil se na šotka. „Jaká místa?“
„Jestli tohle bude k ničemu, tak ti do těch karamel dám předem pálivou sůl!“ Lamentoval Dag ,mezitím co se plazil za Mlíčkem úzkou zaprášenou chodbičkou za vylomeným prknem ve stěně.
„Jenom mě nepodceňuj!“ Mlíček se zastavil a posadil se u malé škvíry mezi prkny, kterou do chodbičky prosvítalo žlutavé světlo.
Dag si k ní dychtivě klekl a zadíval se otvorem na druhou stranu. Viděl pracovnu Tomáše Kiky a v ní kolem stolu sedět tři postavy.
Čelem seděl Tomáš a zády k Dagovi ony neznámé ženy. Dag ale nepotřeboval vidět jejich tváře, poznal je ihned. Ta blondýna...to je přece Piper Shaxová a elfka nikdo jiný než Ariol Ontariová.
Dag rychle přemýšlel, co mají ostatní tři rektoři v plánu, ale pak se přece jen soustředil na jejich rozhovor. Vypadalo to, že Tomáš zrovna čte rektorkám nějaký dopis.
„...záležitost byla schválena jako nutná a i když se mnohým může zdát jako nepřiměřeně tvrdá, je nutno vědět, že podobně už zde bylo vyřešeno mnoho situací a vždy se jejich tak náhlý zvrat dokázal vysvětlit pro kouzelnický svět přijatelně a tak, že se tím již nikdo nikdy nezabýval. Vše je tedy domluveno a každý s tímto plánem souhlasí. Až Sečný Viktor vykoná svůj úkol, vše se změní podle naší domluvy a věřím, že nastanou časy lepší.“
Kika domluvil a složil dopis. Dag horečně přemítal a dával si dohromady vše co slyšel, ale nic mu nedávalo smysl.
Co to chtějí udělat? Co tak vážného, že o tom budou muset před kouzelnickým světem lhát? A kdo je to ten Viktor? Žádného Viktora na hradě neznal. Sečný Viktor, podivné jméno, ale raději si ho bude pamatovat.
Z jeho úvah ho probralo další dění v místnosti. Někdo zaklepal na dveře Tomášovy pracovny a ten šel otevřít. Dag neviděl na nově příchozího, jen slyšel jeho tichý šepot, ze kterého nešlo ani poznat, zda je to chlapec nebo dívka.
„Je vzhůru a čmuchá po hradě. Před chvílí se ale někam ztratil.“
„Já wím, mluwil jsem s nim. Díky, za informace, ale teď už běž!“
Ozvalo se zaklapnutí dveří a zároveň s tím se obě rektorky zvedly a měly se k odchodu. Ještě o něčem potichu rokovaly s Tomášem, ale to už Dag nerozuměl. Byl natolik rozrušený a couval zpátky špinavou chodbičkou následován Mlíčkem, který mu stále připomínal tři slíbené karamelky.
Dag se vysoukal ze škvíry u země a vrátil zpět vylomené prkno. Mlíček mezitím někam utekl a Dag se o něj dále nestaral. Kráčel pryč chodbou, oprašoval si pavučiny ze svého hábitu a mezitím horlivě přemýšlel, co se to vlastně děje.
Co mají rektoři v plánu? Od koho vlastně byl ten dopis a kdo je to ten Viktor? A kdo to tam pak přišel podat Kikovi informace o něm? No kdo asi, určitě ten zrádce! To ale znamená, že je teď na hradě! Je to někdo z vedení, ale spíš...někdo z Ohniváků, kteří tu za trest zůstali, někdo z epicentra...Daga polilo horko. Kdo by to mohl být...snad ne Čiko, on byl jediný, kdo ho viděl. Nebo snad...Dag zabočil za roh a málem vrazil někomu do zad. Neznámý se polekaně otočil.
„Averan?! Co ty tady děláš?“ Dag se zarýval svým zrakem do Averan Mystery.
„Já...tady zkouším se svou hůlkou kompasové kouzlo,“ vykoktala ze sebe.
„Není trochu brzy na potulování se po hradě a zkoušení kouzel?!“
Averan schovala hůlku a sklopila zrak. „Hrad je stejně opuštěný, tak co. Nemyslím si, že by to teď někomu vadilo“
Dag si ji měřil zkoumavým pohledem a váhal. „Řekni, neviděla jsi tu ještě někoho?“
„No...ne. Teda jo. Viděla jsem Hesmera kousek od knihovny, jinak nikoho.“
Dag ještě chvíli provrtával Averan svým pohledem a váhal. „Vrať se do ložnic. A zůstaň tam, alespoň než se rozední.“
Averan se beze slova otočila a stále se sklopeným zrakem odběhla do tmy chodby. Takže Hesmer...napadalo Daga zatímco kráčel směrem ke knihovně. Toho se taky musí zeptat na pár otázek. Šel dál chodbou, když tu náhle ze schodů do dalšího patra seskočil Čiko, rozhlédl se a když spatřil Daga, rychle k němu vykročil a chytil ho za loket.
„Rychle, pojď za mnou, není čas nazbyt!“



Dag - Ohnivácký deník 18.
Zmatený Dag udělal pár kroků, ale pak se začal vzpírat.
„Tak počkat, co se to tu děje?“
„Teď neni čas na vysvětlování, řeknu ti to potom!“ Čiko dále tahal Daga chodbou, pak se ale zastavil a zaposlouchal se.
„Co je?“ Zeptal se netrpělivě už dost naštvaný Dag.
„Psst!“ Osočil se na něj Čiko a Dag už chtěl něco namítnout proti jeho opovážlivosti, ale to už Čiko přiskočil ke stěně a zatáhl za pochodeň na ní. Okamžitě se vedle ní odsunula kamenná stěna, Čiko popadl zmateného Daga za záda a doslova ho hodil za stěnu do neznámé tmy.
„Buď tam a drž hubu,“ sykl Čiko za dovírající se stěnou a Dag zůstal sám v naprosté tmě.
Takhle zmatený a překvapený už nebyl dlouho. Nevěděl, co si má myslet nebo co má dělat, ale po chvíli se dal do pohybu a kráčel podél studené kamenné stěny a rukou šátral před sebou. Po několika krocích se ale zastavil a uvědomil si, jaký je hlupák. Konečně vyndal svou hůlku a lehkým mávnutím ji přinutil, aby se rozsvítila.
„Aaaa!!“ Dag leknutím málem padl na zadek. To, že ho světlo oslní, očekával, ale že až rozsvítí a ani ne půl sáhu před ním bude stát malá vyzáblá postava děvčátka s šedou kůží a černýma očima, které na něj prázdně hledí, to bylo na jeho nebojácnost moc. Chvíli na sebe hleděli, než se Dag konečně vzpamatoval.
„Ty jsi...ty jsi přece...pastralka?“ Dagovi přeskočil hlas a stále s respektem sledoval nehybné děvčátko.
„Já jsem Jillian. Kdo jsi ty?“ Řekla vysokým hláskem a Dag by přísahal, že ji neviděl pohnout ústy.
„Já...já jsem Dag. Rektor Ohně.“
„A co tady hledáš, Daku rektore ohně?“
„No to bych taky rád věděl. Nevíš, jak se odtud dostanu ven? „Vím. Ale musíš odpovědět na moji hádanku.“
Dag se na ni udiveně podíval. „Hádanku? Poslyš, na to nemám čas, potřebuju odtud ven a to rychle!“
Jillian zazářily oči a její hlas se zvýšil, až si Dag musel zacpat uši. „Odpovíš na hádanku nebo tě tu nechám umřít, Daku rektore ohně!“
Dag se opřel o stěnu. „Tak dobře, dobře! Řekni mi tu svojí hádanku!“
Jillian chvíli mlčela a pak ze sebe vydala:

„Statisíce černých vojáků stojí na bílém poli,
rozděleni do tisíců čet, stovek pluků a desítek legií,
a všechny drží pohromadě jeden tvrdý generál.
Armáda ovšem není pro boj stvořena, je jen pro ty,
kdo ji dokáží pochopit. Těm o sobě řekne mnohé.“

Dag zamyšleně hleděl do zdi a přemítal, co je to za hloupost. Armáda? A ne pro boj? To je divné. Černí vojáci rozděleni do čet, pluků a legií, k tomu generál...ale to má přece každá armáda. Dlouho přemýšlel a zoufal, nedokázal přijít na nic kloudného. Když už si myslel, že ho opravdu nic nenapadne a po sté si přeříkával hádanku, něco ho konečně napadlo. Řekne o sobě mnohé těm, kdo ji pochopí...nebude to tedy nic pro hlupáky...černí vojáci v bílém poli. No ovšem! Písmena! Čety, pluky a legie, to jsou řádky, strany a kapitoly. A generál není nikdo jiný než obal...knihy!
„Je to kniha!“ Vydechl Dag plný naděje a sledoval, jak se Jillian zachová.
„Uhádl jsi, Dagu rektore ohně, můžu tě vyvést ven.“
„Tak rychle!“ Dag se odlepil od stěny a už se měl k odchodu, ale pastralka se nepohnula.
„Tak co je?“ Zeptal se netrpělivě.
„Dáš mi dáreček?“ Zeptala se.
„Cože, dáreček?“ Dag už začínal ztrácet nervy.
„Ano, dáreček!“
Dag zatnul zuby, ale poznámku si nechal pro sebe a začal šátrat po svých kapsách. Nemohl dlouho nic najít, ale nakonec přece jen něco nahmatal. Vyndal z kapsy rektorský odznak. Ani nevěděl, kde se tam vzal, myslel si doposud, že ho má na hábitu.
„To je vše co mám...“
„To stačí,“ vyřkla Jillian a sáhla po odznaku a ten ihned zmizel v její kapse dřív, než stačil Dag cokoliv říct.
„Pojď za mnou“
Dlouho ho vodila spletitými chodbami plnými plísně a mechu, až se konečně zastavila a ukázala před sebe. V dálce bylo vidět světlo. Dag se zaradoval a rozběhl se tím směrem, pak se ale ještě zastavil, otočil se a zavolal své díky, ovšem pastralka už byla dávno pryč.
Vyběhl ven z chodby, zhasl hůlku a rozhlížel se kolem. Konečně poznal sklepení institutu a rychle utíkal po schodech do vstupní haly. Vyskočil do chodby v přízemí a běžel do malého vstupního salonku, ovšem jakmile sem doběhl, zarazil se, až málem zakopl. To co viděl ho natolik zaskočilo, až se mu málem podlomila kolena. Uprostřed salonku ležel na zemi Hesmer, hábit celý od krve a mrtvolným výrazem zíral na postavu která se tyčila nad ním. U jeho hlavy stál Čiko Verstný, v ruce držel svůj zdobený meč, ze kterého ještě odkapávala krev. Čiko se zadíval na Daga a otevřel ústa, že promluví, ale Dag byl rychlejší.
„Ty! Jsi to ty! Jak jsi mohl! Zrádce a ještě k tomu vrah!“ Řval Dag a blížil se k Čikovi.
„Dagu počkej! Vysvětlím to, není to, jak si myslíš, já...“
„Sklapni!“ Dag na Čika namířil hůlku. „Myslel sis, že v labyrintu chcípnu, co?“
„Dagu poslouchej! Hesmer byl ten špeh! Já po něm pátral a on mě chtěl zabít! Jen jsem se bránil! Já to nejsem, musíš mi věřit...“
Dag zhluboka dýchal a ruka s hůlkou se mu začala klepat. Zadíval se na Hesmerovo tělo. Čiko nemůže být zrádce, napadalo ho, tolik toho pro kolej dělá. Ale co Hesmer...tak přece jen to byl on?
Dag už vážně nevěděl co si má myslet. Pomalu už dával hůlku dolů, ale ta mu náhle vyletěla z ruky jako odvanutá větrem a zároveň ucítil ve svém těle svíraví pocit, který mu zabraňoval v jakémkoliv pohybu.
Ústa a oči byly jediné věci, které Dag přiměl k pohybu. A pak spatřil toho, kdo mu způsobil tuto nepříjemnou ztuhlost.
Ze schodů pomalu sestupoval muž v honosném černomodrém hábitu – byl to Goofer Grappling.
Dag jen udiveně zíral, jak ředitel Vzdušných výšin přišel až k němu a zadíval se mu do očí.
„Asi se teď ptáte proč, pane Cartere a má odpověď zní, že to už zašlo moc daleko a zároveň k tomu mám své osobní důvody a také požitek z výhod, které připadnou mnohým lidem.“
Dag na něj upíral oči a nevěděl, co má říct.
„Ale...pane řediteli, já stále nechápu...“
„Ani není třeba, abyste chápal!“ Osočil se na něj Grappling. Jeho hlas byl jiný než dříve, byl krutý a uštěpačný. To co se má stát je již předem dáno a nelze to zvrátit. Postavil se vedle Daga a zadíval se na Čika.
„Teď naplníme náš osud...Viktore!“ Dořekl a kývl směrem k Čikovi. Dag vytřeštil oči na Čika. Čiko je Viktor? Sečný Viktor? U Merlina...Dagovi to začalo docházet. Sečný Viktor! V duchu se mu písmenka tohoto jména přemístila do jediného slova – Čistokrevný. Čistokrevný, což je další přesmyčka pravého jména – jména zrádce – Čiko Verstný.



Dag - Ohnivácký deník 19.

Čiko pozdvihl svůj meč a s chladným pohledem kráčel k Dagovi, který se nyní nezmohl ani na jediné slovo. Takže Sečný Viktor konečně vykoná svůj úděl a provede svůj životní sek.
„Čiko...Čiko co to děláš? Jak se jen mohl...jak můžeš...co to děláš?“ Vykoktal ze sebe Dag a stále sledoval přibližující se meč.
„Právě se stávám rektorem, Dagu.“ Čiko udělal poslední krok, napřáhl meč a bleskově sekl. Dag zavřel oči...nic necítil, smrt už zřejmě přišla, slyšel pouze dusivé zaúpění a dutou ránu. Znovu je otevřel a zároveň se jeho tělo uvolnilo a on se mohl opět hýbat. Podíval se vedle sebe a spatřil Goofera Grapplinga, ředitele institutu Pentagramus, jak leží na zemi s rozťatou krvácející hrudí. Dag se sesul na kolena a sledoval Čika, který právě utíral svou čepel od krve a zasouval meč do pochvy.
„Jen klid,“ pronesl Čiko klidně, „všechno ti vysvětlím.“
Dag chtěl řvát, chtěl ze sebe všechnu tu zlobu, zmatení a ty stovky otázek prostě vykřičet, ale nemohl. Jen tu klečel a už ho ani nepřekvapilo, když se Hesmerovo tělo pohnulo a začalo se pomalu zvedat ze země. Čiko pomohl Hesmerovi na nohy a pak se posadil před Daga a promluvil:
„Vezmu to asi pěkně popořadě. Po nástupu do tvé funkce ses začal stávat hodně neoblíbeným. Neříkám, že u všech, ale rozhodně u Grapplinga. Jaký je pravý důvod, to už se asi nikdy nedozvíme, ale fakt je, že tě nesnášel. A na druhou stranu já jsem byl jeho oblíbenec. Ne že by na mě bylo něco speciálního, ale je pravda, že jsem s ním docela dlouho komunikoval a on si začal myslet, že kdybych já byl rektor namísto tebe, nechal bych se od něj dobře ovlivňovat a tím pádem by měl docela slušný vliv na celou ohnivou kolej. Ty by ses svého místa nevzdal a vyhodit tě nemohli, protože by s tím musela souhlasit celá Rada a navíc by to bylo dost pobuřující, protože Ohniváci tě rádi mají a požadovali by přesné důvody toho, proč ti dali padáka. Čisté odstranění se už po dlouhá léta jeví jako nejvhodnější prostředek a tak se se mnou Grappling spojil a nabídl mi tuto možnost. A měl jsem to být já, kdo tě zabije, protože nikdo jiný by na to nepřistoupil. To ovšem netušil, s kým si zahrává a jestli si myslel, že já zradím Ohniváky a navíc budu hrát do noty takovému typu vedení, tak to se šeredně zmýlil.“ Čiko domluvil a zadíval se na mrtvolu ředitele.
„Ale...tys zabil ředitele! Za to tě přinejlepším popraví!“
Čiko zavrtěl hlavou.
„Neboj se, se vším jsem počítal a mám to dokonale připravené, kromě toho, že zmizel, nepřijdou na nic.“
„Ale...co to bylo s Hesmerem, proč dělal mrtvého?“
Čiko se usmál na Hesmera a pokračoval: „Gappling potřeboval někoho jako obětního beránka. Řeklo by se, že tys v něm odhalil zrádce své koleje a že jste se vzájemně zabili v boji. Tak jsem se s Hesmerem domluvil, že tohle podnikneme, aby si Grappling až do poslední chvíle myslel, že všechno klape podle jeho plánu. Použili jsme umělé krevní barvivo a lektvar, který mu dočasně znehybněl svaly a zpomalil dech a tep. Říkal jsem ti, že jsem ho zabil jako toho zrádce jen proto, že jsem věděl, že nás Grappling už poslouchá a aby si myslel, že tě chci jen uklidnit a čekám na něj. “
Dag zíral do země a snažil se to všechno pochopit.
„Ale bylo nutné ho zabíjet? To je přece trochu moc...“
Čiko zavrtěl hlavou. „Věř mi, že já věděl moc dobře, co dělám.“
„Ale co to jméno? Proč zase další přesmyčka? Sečný Viktor...“
Čiko pokrčil rameny. „To udělal Grappling. Něco jako moje krycí jméno. Logické a efektivní, ovšem pro někoho dost průhledné. Nechtěl mi dát úplně jiné jméno, stále něco mlel o osudu a že tak to má být, tak jsem nebyl proti.“
„A proč jsi mě hodil do toho labyrintu? Kdybych nepřišel na jedinou blbou hádanku, mohl jsem tam umřít!“
Čiko se usmál a odpověděl: „K chodbě, kde jsme stáli se blížil právě Grappling. Nesměl nás vidět spolu a tohle byla jediná možnost. Věděl jsem, že nejsi hlupák a že úkoly od pastralky zvládneš, jsi přece Ohnivák!“
Dag se s ním nechtěl dál dohadovat. „Takže ve skutečnosti u nás žádný zrádce není? Byl to tedy Grappling kdo od nás zjišťoval všechny ty informace, sháněl si naše dopisy a ostatní věci? A co ostatní rektoři? Proč se scházejí za mými zády a něco plánují?“
„O rektory bych se nestaral. Zjevně jim jde jen o to se spojit proti nám a pomáhat si ve veškerým kolejním životě, včetně poháru. A tedy teď ten zrádce...Hesmere?“
Hesmer si konečně přestal protahovat své ztuhlé tělo a promluvil:
„Mám silné podezření na jednu osobu. Sleduju jí už dlouho a všechny důkazy hovoří proti ní. Podrobně jsem o tom už mluvil s Čikem.“
„A o koho teda jde?“ Ptal se už netrpělivě Dag.
Hesmer se na chvíli odmlčel a nadechl se. „Averan Mystery.“
Dagovi spadla čelist. „Averan? Takže Averan? A jsi si tím jistý?“
Dagonat byl překvapený, ale zároveň se mu vybavilo to, jak ji nečekaně přistihl na chodbě a začal tomu věřit.
Pak promluvil Čiko: „Dohodli jsme se, že bude nejlepší, když ji sem teď přivedeme a pořádně ji vyzpovídáme. Určitě bude v pokojích, vy tu počkejte a hlídejte, já ji sem klidně násilím dovleču.“
Čiko se zvedl a vyběhl schody do prvního patra a v salonku zůstal jen Dag, Hesmer a Gooferova mrtvola. Dag zachmuřeně hleděl do země a přehrával si všechny události, než zase promluvil na Hesmera, který se pomalu procházel kolem.
„Vážně si myslíš, že je to Averan? Mě se to nezdá...“
„Ne, nemyslím si to...“ promluvil Hesmer za Dagovými zády a ten se zarazil.
„Počkej, jak že si to nemyslíš? Vždyť Čiko říkal, že jste o tom mluvili a...“ Dagovu řeč ukončila tupá rána na jeho zátylek a ten padl na zem.
Když otevřel oči, ležel na zemi, opět s pocitem naprosté neschopnosti pohybu. Vedle něj leželo ještě jiné tělo. Po chvíli, když se mu zaostřilo vidění, poznal, že vedle něj leží stále ještě omráčený Čiko.
„Či...ko!“ Vydal ze sebe Dag, ale hned po něm se ozval jiný hlas. „Tak widish, Dagu, já ti říkal, ať se do toho tolik nepleteš!“
Dag se zadíval před sebe a tam viděl stát Hesmera a po jeho boku Tomáš Kiku, který na něj mířil hůlkou.
„Wím wšechno, co jsi dělal Dagu. Hesmer ti byl v patách po celou dobu! Sice jsi mu na chvíli zmizel, když jsi nás špehowal z tý chodbičky. Jo i to víme! Stačilo si trochu došlápnout na toho šotka. Naštěstí ti tvá blbost nedowolila pochopit co se chystá i když jsi mě slyšel jak čtu dopis od Goofera. Já o wšem wěděl! A jenom jsme čekal, až se to stane!“ Kika se rozesmál.
Dag stále zlostně hleděl na Hesmera a pak svůj zrak obrátil k Tomášovi. „Ty jedna kryso. A co rektorky? Ty v tom taky jedou? To mě tu dneska chce každej zabít?!“
„Ale ne, ne, ne...ty dwě si jenom myslí, že chceme naše tři koleje dát do spojenectví a že z toho budou mít užitek. O tom co se na tebe chystá samo wěděli, četl jsem jim ten dopis! Shaxové to ani moc newadilo, Ontariowá dělala trochu problémy, ale když se to tak wezme...pod menší pohrůžkou přistoupí člověk na cokoliv. A elf tuplem!“
Dag se pokusil o úsměv. „Ale nevyšlo ti to, co? Váš patron je mrtvej! Nepočítali jste s tím, že mě Čiko nedokáže zabít a namísto toho to schytá Grappling.“
Tomáš se hlasitě zasmál. „Ale Dagu, Dagu, Dagu...wšechno nám hraje do karet. Grappling si myslel, že tě Werstný zabije, ale já wěděl, že to nedokáže. Je až moc úchylnej na oheň, než aby ho zradil. Dokonce jsem s tim počítal, že to odnese Goofer. Já nastoupím na jeho místo a Hesmer půjde do čela Ohně a s tím nás čeká mnohem lepší budoucnost. Jsi nula, Dagu, vždyť ani nemáš rektorskej odznak, přiznej si to konečně!“
Dagovi to všechno zapadalo do sebe, zadíval se na strop a tiše vyřkl: „Jak jste dostali Čika?“
Tomáš vstal a postavil se přimo nad Daga s hůlkou napřaženou proti jeho obličeji. „Jak asi. Bylo Hesmerowým úkolem wás dwa rozdělit. O tebe se pak měl postarat Hesmer a já dostal Čikouše nahoře. Škoda, že jsi ho nezabil sám, když jsi sem na něj tak vtrhnul.“
Dag jen mlčel a stále se upřeně díval vzhůru.
„Tak ale už bylo dost řečí.“ Dořekl Kika a Hesmer přistoupil s hůlkou nad Čika a rovněž ji na něj namířil.
„Tak, pane Dagu,“ pokračoval Tomáš, „loučí se s vámi nový rektor Ohně a patron Vzdušných výšin!“
Dag už ani neslyšel jaké zaklínadlo zakřičeli, z jejich hůlek vyšlehly zelené paprsky a Dagovo tělo se naplnilo ostrou nesnesitelnou bolestí.

„Aaaaa!!!“ Dag s křikem otevřel oči a posadil se na posteli. Venku už bylo světlo a na chodbách institutu klasický ruch. Dveře jeho pracovny se po chvíli otevřeli a dovnitř nakoukl Čiko. Dag na něj udiveně koukal a celý zpocený ještě zhluboka oddechoval.
„Šéfe, vstávejte sakra, už je skoro poledne!“
„Čiko...ty...jsi zabil Grapplinga!“
Čiko se na něj zadíval jako na zjevení. „Co? Radši se vzbuďte, v kolejní místnosti vás všichni čekají!“
Dag se vyhrabal z postele a rychle se opláchl a oblékl si hábit. Když došel do kolejní místnosti Ohně, čekali zde téměř všichni nejaktivnější ohniváci.
První promluvila Lucka: „Dagu, od Vzduchu nás dělí už jenom deset bodů na žáka!“
„Jo, už je stahujeme, my to zvládnem!“ Přidala se Shadow
Dag se jen usmíval a rozhlížel se po všech přítomných. „Tak...to chce teď pořádně zabrat! Takže jdeme na body?!“ Zvolal na ostatní.
„Joooo!!“ Ozvalo se sborem, až celá místnost zaduněla a všichni se rozutekli, aby splnili svou povinnost, svůj sen.
Dag se ale teď jen sesul do křesla před krbem a skoro si nevšiml, že k němu přišla Dark Wolfy.
„Dark! Ahoj.“ Posadil si ji na klín a políbil ji. Ta ho objala a usmála se na něj.
„Nevypadáš zrovna nejlíp, stalo se něco?“
Dag jí jen položil hlavu na rameno. „Nic zvláštního...jen další noc plná bláznivých snů“