J. Finnian - Ohnivácký deník 8
Blížila se půlnoc a u mne se opět projevily mé "převrácené sklony"...
Tiše jsem vyklouzla z postele a navlékla na sebe hábit, sebrala si zpod polšáře hůlku a tiše se vyplížila ze spícího pokoje. Naše ložnice byla až na mě celá klidná a spící.
V tichu jsem si začla nadávat že bych měla být v posteli, poněvadž večer mě čeká účast na té Dagově hodině u jezírka, kde se mělo soutěžit, ale svou zažitou povahu jsem nedokázala potlačit.
Vydala jsem se na další ze svých nočních toulek po hradě. Zdálo se, že mi štěstěna přeje... Nikde nikdo a čistý vzduch...
Pomalu jsem se proplížila kolem klučičích pokojů směrem k velkému schodišti a soubojové předsíni... (jakože z nich bylo slyšet celkem hlasité chrápání... v tu dobu jsem byla šťastná, že jsem holka, natož s tak bezvadnými spolubydlícími jako mám).
Když jsem procházela kolem čítárny, svítilo se tam. Opatrně jsem nakoukla dovnitř a uviděla temné dlouhé vlasy Shadow. Byla ke mě otočená zády a v ruce měla obrovskou bichli.
Pomalu jsem se prosmýkla dveřmi a vybafla na ni. Málem chudák holka poskočila, jak se vyděsila. Tiše jsem se rozesmála a ona také... chvíli jsme si povídaly a vypadlo z ní, že už si myslela že jí čapl některý z inspektorů či jeden z profesorů, co tak rádi zadávají záludné otázky na povečerky.
Zaklapla knihu a vrátila jí na její místo do police a vydala se ven z čítárny, ale co čert nechtěl, zrovna ve dveřích šlápla na kocourka, který šel za mnou :-( (samozřejmě mojeho, kdyby jste ho chudáka slyšeli jak naříkal a vřískal).
Jenže to byl také ten problém. Slyšel ho i někdo jiný a upřímně se divím, že nevzbudil půlku institutu. Jeho nářek přilákal i jedinou osobu náležící do koleje Mind, která se v tuto chvíli nacházela poblíž.
Nebylo úniku. V chodbě před námi se ozývala ozvěna kroků a za námi akorát stěny a police s knihami. Schovávat se za ně ani nebyl čas.
Apop se ve dveřích objevil s jeho vlídným a radostným úsměvem, který značně napovídal tomu, co se bude dít dále...
"Ale... ale... Kohopak to tu máme?!" Tiše jsme sborově zakvílely a věděly co bude následovat.
"Takže dvě povečerky..." Otočil se jako první na mě a se spokojeným výrazem na mě vybafl otázku... "Tak mi vyjmenuj dva druhy poštovních skřítků."
S úlevou jsem si oddechla. Zřejmě se za ten večer narozdával tolika povečerek, že mu to již nemyslelo. "Atan a Snílek"
Zamručel a obrátil se na Shadow.. "Tak, a ty mi řekni, co učím.."
Vytřeštila jsem oči a nevěřila vlastním uším... a podobně na tom byla i Shadow. Ta chvíle ticha byla snad nekonečná a její pohledy mluvily za vše...
Chudák to zkoušela ještě nějak ukecat, ale stále trval na svém.
Nenápadně jsem couvla a podívala se na starý cár papíru se seznamem předmětů a vyučujících, který mi jako zázrakem zůstal trčet z knihy, kterou před chvílí měla v ruce.
K sakru, pomyslela jsem si... Apop byl pouze asistentem... ale co, za pokus to stálo. Pomalu jsem se jakoby začala plížit z místnosti a když jsem se dostala Půpovi za záda, ukázala jsem jí jméno předmětu načmáráno na cár papíru.
"Já ho sice neučím, ale uznám ti to.." s důležitým výrazem prohlásil. Počkala jsem na ni a po tom, co se Apop vydal zcela opačným směrem jsem se vydala do soubojovky, kde jsem se hodlala utahat.
Uslyšela jsem odtamtud známé hlasy. Á, to bude určitě Hadesis MaGicased, pomyslela jsem si. Spolu s ním se tam laškovalo pár dalších studentů...o to líp, bude zábava...
Do svého pokoje jsem se vrátila někdy kolem jedné hodiny odpoledne... uběhlo pár soubojů, pak mě napadlo dopsat konečně zbytek úkolů, atd.
Všechny holky už byly samozřejmě dávno pryč a já padla na své rozestlané lůžko a v mžiku usnula.
Probudilo mě až rázné Čikovo třepání mými rameny. Málem jsem vyskočila z kůže a zakoktala se... "Co-Co ty tady?! Hoří?!"
"Ne, ale brzy bude..." Trochu vztekle se na mě osopil a já se jen bezmocně rozhlídla, která osoba ho pustila do našich ložnic.
"Co se děje..?" Protřela jsem si ospalé oči a podívala se do jeho rozzuřené tváře.
"Za dvacet minut máme být u jezírka a ty si tu klidně ležíš a spíš..." Už trochu klidněji odpověděl, pustil mě a poodešel ke dveřím, abych si mohla vzít plášť a sepnout si neposlušnou havraní hřivu.
K jezírku jsme dorazili těsně před začátkem soutěžení. Dag sice přišel později a všude bylo plno ohniváků, sem tam se mihl nějaký student z jiné koleje a když, tak Čiko opět sršel ftípky jak je odlákat jinam. Vděčně jsem na něj kývla a zabrala si jedno z mála volných míst.
Soutěž trvala asi hodinu a všichni jsme se vyčerpaně odebrali k institutu. Dag si připravil vskutku zapeklité otázky a nám dalo hodně práce aspoň něco odpovědět.
Doklopýtala jsem do naší společenské místnosti a přitáhla si k sobě náš Ohnivácký deník, protřela unavené oči a začala psát.
Pondělí, 19. února... Další den z historie ohniváků, kdy si všichni můžeme podat s uspokojením ruce nad naší aktivitou... opět se prokázala soudružnost koleje a to, že dokážeme bojovat se zapálem, který by nám mohli závidět i plamínci! Soutěž určitě přinese tolik potřebné body a my jako vzorní studenti můžeme s pocitem uspokojení zalehnout do svých peřin.
Jessiah Finnian
S tichým zívnutím jsem odložila brk a zaklapla deník, byl to snad první večer, kdy jsem se vydala do postele před desátou hodinou večerní, a vyhrabala se z ní před devátou ranní.
Wyrda - Ohnivácký deník 9
„Vstávej Martino!“ budí dotyčnou Averan.
„Co se děje?“ ptá se rozespale Martina.
„Dneska máš velký den, dnes je to na tobě.“
„Cože? Co je dnes za den?“ Martina nechápe, obzvláště takhle po ránu by bylo něco chápat pro ni nadlidský výkon.
„No dneska jsme strčili deník tobě.“
Martině svitne. „To jste tedy milí.“
„My víme, tak si to pěkně užij.“ Averan se začne potichu smát.
„Moc se nesměj, nebo tě až se proberu zlechtám, víš že jsem na tohle expert.“ Martině začnou pomalu fungovat všechny potřebné smysly a části těla. Pomalu se posadí.
„Bacha na starou Wyrdu.“
„No tak já raději půjdu.“ Averan položí deník na stůl a klidí se z bojiště. Má strach aby ji Martina doopravdy nezačala lechtat, a nebo aby po ní nehodila deník.
* * *
„Dnes je to na tobě, co?“ Ptá se u snídaně Čiko.
„A mám tedy z toho ohromnou radost, dneska, když jsem si chtěla užívat volna.“
„Však to nějak zvládneš.“
„Co jiného mi zbývá. No a jak jinak pokračuje tvoje tvorba?“
„Vždyť víš, pokračuje dobře, za chvíli zase něco bude.“
„Tady je někdo činný, alespoň někdo. Nechceš to náhodou vzít dnes za mě?“
„Nezlob se ale nechci, já mám taky dneska plný program, to víš, jsem pilný student.“ Čiko sice mluví vážným tónem, ale koutky mu cukají.
„Jak jinak, tak já si to tedy jdu napsat sama. A studuj pilný studente. A ať ti nezaskočí.“ Mrkne na Čika Martina, dloubne do něj a začne snídat.
* * *
Krásný den, svítí sluníčko. Studenti, kteří teď mají čas se prochází po pozemcích, někteří zašli do kavárny a jiní bloudí po obchůdcích. Téměř jako jarní den.
Jedna studentka, mladá blondýnka s tlustou knihou v ruce, sedí pod vzrostlým dubem a nad něčím přemýšlí. Nevšímá si svého okolí, v puse cumlá perlo – její zlozvyk, opřená o strom, knihu pomalu rozevře.
Co bych tam tak měla napsat? Teď se zatím toho moc nestalo, no takže asi napíši jen nějaký úvod a večer po večeři to pěkně všechno sepíšu. Dobrá, co tedy vymyslet na úvod? Přeci to jen nenechám obyčejné, jsem to přeci já, ne? Básnička? To není špatný nápad, i když s mým talentem, ale zkusit se má vše a snaha se přeci cení, ne?
Po chvilce přemýšlení o vhodných verších, nakonec něco sepíše. Vypadá se svým dílem spokojena. Natáhne se, deník si dá pod hlavu a zadívá se do koruny dubu. Pozoruje jak si vítr pohrává s lístky. Je to stále ten stejný krásný uspávací pohyb. Víčka ji začnou klesat, sice se vždy probere, ale potom ji přece jenom přemůže pavučina snů.
* * *
„Myslíš, že spí?“
„Co já vím, zkus to.“
Dohaduje se Dag se Shadow opodál.
„Mám to zkusit?“
„Proč ne. Ať má krásné probuzení.“
„Ta nás uškrtí.“
„Snad jí utečeme.“ Začne se potichu Dag smát.
„Tak tedy běž, já budu hlídat.“
„Ty nechceš aby to bylo na tebe, co?“ okomentuje to s úsměvem Dag a pomalým krokem vyrazí k Martině.
Odněkud z kapsy vyndá chmýří přidělané na klacíku. Potichu se směje a těší se, až se chudák Martina probere. Je mu sice jasné, že si to odskáče, ale za tu legraci to stojí.
Stojí u ní. Pevně uchytí svoji „zbraň“ a začne jí pomalu přejíždět Martině po obličeji. Ta se zprvu jenom podrbe a spí sladce dál. Po chvíli neustávajícího lechtání se probere.
„Pavouk.“ Zaječí, rychle se postaví a celá vystrašená se dívá po zemi.
Dag se začne potichu smát. Martině brzy dojde, co se stalo.
„Ty jeden. No počkej.“
Vyhrabe z tašky několik papírů, rychle je zmačká a hodí je po prchajícím Dagovi.
„Lumpové jedni, takhle mě chudáka budit.“ Ale začne se smát, což naznačuje, že šok přežila a také se baví.
* * *
„Pěkné probuzení, že?“ Vítá Shadow Martinu při obědě.
„Ty potvůrko jedna, takhle proti mně, ale na Daga mám už taky něco přichystaného.“
„No to jsem zvědavá a já věděla, proč tam nemám jít já, ale on. Přesně tohle jsem čekala.“
„To jsem tak předvídatelná?“ Optá se rádoby překvapeně Martina.
„V tomhle rozhodně!“
„Vzdávám se, raději předem.“ Martina dá ruce vzhůru a tváří se jako zpráskaný pes.
„To na tebe sedí.“ rozesměje se Shadow.
Martina se zase narovná do své nenormálně normální pozice.
„Ha Shadow!“
„Co je?“ ptá se překvapeně.
„Já mám nápad, tohle musím udělat co nejdříve.“
Odběhne a zanechá překvapenou Shadow u stolu.
* * *
Někdo se potichu plíží chodbou, která vede ke chlapeckým ložnicím.
Plíží se potichu a téměř neslyšně. Copak má asi dotyčná osoba za lubem?
Dostala se až ke dveřím do ložnice. Narovná se, rozhlédne se, zda-li nejde někdo kolem. V tuto chvíli se vám naskytne pohled na její tvář. Martina.
No tak Čiko, kde jsi? Pomyslí si v duchu.
„Už běžím.“ Volá na ni s úsměvem Čiko.
„Nemusíš tak nahlas.“
„Budu tedy šeptat.“ Začne téměř neslyšně šeptat, až se Martina musí naklonit k němu blíže.
„Mám to tady.“
„Tak mi to honem dej a já mu to dám do postele.“
„Já jsem tedy škodolibý člověk. I když ty taky, spolupachateli.“ Navzdory tomu, že chtěla být ticho, začne se smát.
„Pšt.“ Přiloží ji Čiko prst na ústa a vezme si od ní gumového pavouka, který však vypadá jako živý.
„Snad se těch pavouků nebojí tolik jako já, protože mě tohle někdo udělat, tak je to moje smrt.“
„To si budu pamatovat.“
„Ach ne, to jsem neměla říkat. Opovaž se!“ Zatváří se výhružně, ale potom se usměje, obrátí se a s děkovným zavoláním odejde.
* * *
„Averan, Averan!“ Volá Martina na Averan, ta se zastaví a rozhlíží se kolem. Když spatří Martinu, usměje se a čeká, až jí doběhne.
„Konečně jsem tě zastihla.“
„Copak jsem si vysloužila za ranní probuzení a milý dáreček?“
„Ale nic, to je v pohodě. Nakonec jsem i ráda že jsem to dostala do ruky dnes. Mám totiž super den na lumpárny, tedy jak prováděné na mě, tak i na ostatních.“ Usměje se a pevně stiskne onen tlustý deník v ruce.
„Slyšela jsem, jak tě Shadow a Dag pěkně probrali.“
„Jen se mi směj. Však Dag si také užije.“ Odpoví s malinko škodolibým tónem.
„Chudáček, se má na co těšit, že?“
„Ale tak, jak se to vezme..“
„Je mi to jasné.“
„Máš teď volno, jako já, že? Nechceš skočit do kavárny?“
„Nezlob se, ale teď to nejde. Mám už něco domluveného, tak jindy, jo?“
„Jasný, v pohodě.“
„Já se tedy odpojím, jdu jiným směrem.“
„Tak tedy ahoj a pozdravuj ho!“
„Cože?“ tváří se překvapeně.
„No toho, který mi tě na dnešní odpoledne přebral.“ Usmívá se Martina a čeká, jak překvapená Averan odpoví.
„Sice nevím komu bych to měla vyřizovat, ale vyřídím.“ Averan se snaží utajit schůzku.
„Já si myslím své. Tak raději ahoj.“
„Ahoj.“
Každá se vydá jiným směrem. Averan k dubu, kde dopoledne Martina trávila čas. A náš vlastník deníku, pro dnešek velký šéf, se vydá pomalým krokem nevydá do kavárny, jak měla v plánu, ale vydá se zpět do hradu, chce si zajít do knihovny, aby si mohla prolistovat nějaké pěkné knížky o dracích.
* * *
Ve zdejší knihovně v tento slunečný den moc lidí není, takže Martina se může nerušeně prohlížet regály s knihami.
Po chvíli pátrání si vybere jednu poměrně tlustou knihu s červenou vazbou.
Usadí se na její oblíbené místo u krbu, u okna. Prostě ideální místo. Chvíli se dívá do ohně, přemýšlí o něčem, sama ani neví o čem, potom si uvědomí, že zde je za jiným účelem a rozevře knihu.
Začne jí pomalu listovat. Nehledá vysloveně nic konkrétního, čte si jenom části které ji zaujmou.
„Marťo?“ ozve se jí za zády.
Kupodivu se nelekne, otočí se a vidí Daga, který v ruce drží jejího gumového pavouka.
„Jé. Ahoj Dagu. Kde se tu bereš?“ snaží se tvářit andělsky, neboť jí je jasné, že Dagovi asi došlo, kdo za toho „roztomilého“ pavoučka může.
„Ahoj, ahoj. Víš jak jsem se lekl toho pavouka? Jsem si chtěl lehnout do postele a chvíli si číst knížku, jenže na mě tam vybafne tahle potvora. Mě bylo jasné, odkud vítr vane. Můžu ti říct, že jsem se jí lekl. Ale nevrátím ti jí, já si ji pěkně nechám. Ale jinak dobrý, vyděšeného Daga už hodně dlouho nikdo neviděl.“ Zprvu sice mluvil vážným tónem, ale postupně začal mluvit veselejším tónem.
„No alespoň k něčemu to bylo dobré, ne? A opravdu mi to nechceš vrátit? Já mám tušení, že to nedopadne dobře.“
„Uvidíme, jo a ještě jednu věc jsem ti chtěl říct. Ale to raději potichu.“
Nakloní se k ní a něco ji pošeptá do ucha.
„Takže nezapomeň. Deník jen této osobě. Nikomu jinému! Jasný?“
„Jasný, ale myslím, že nás nepochválí a nebo co když jí dám tobě?“
„Zítra ne.“
„Tak mě moc nezlob, nebo uvidíš.“ Jemně do něj šťouchne, ale Dag raději nereaguje, aby to Martina nebrala jako zlobení a ten deník mu opravdu nedala.
„Nějak mě i přešla chuť do čtení. Spíš jdu přemýšlet co na Ap… No to je jedno.“
„Já mám ještě taky práci, takže nezapomeň a přijď se nám potom pochlubit.“
„Pokud bude s čím…“
„Bude.“
„A Dagu?“
„Ano?“
„Zlobíš.“
„Já to raději nebudu komentovat.“ otočí se a Martina uslyší jak si rádoby potichu pro sebe říká, že zlobí ona a potom se rozesměje.
„Já to slyšela!“
„Ahoj.“ Dag zrychlí, ucítí že přísloví: Nedráždi tygra bosou nohou, by se mu mohlo brzy potvrdit, i když by v tom nejhorším případě byl zlechtán.
Martina také pomalu vstane, vrátí knihu do regálu a pomalým krokem se sune z knihovny.
U dveří se zastaví.
„Deník.“ Vykřikne. Otočí se, rozeběhne se k místu, kde seděla.
„Uf, je tady.“ Vezme deník do ruky. Kdyby ho ztratila, nebyli by ostatní moc potěšeni.
* * *
„Tak co spisovatelko?“ Volá dobíravým tónem Čiko na Martinu, když ji spatří na chodbě, jak si to míří na večeři.
„Hádej, můžeš jen jednou a třeba vyhraješ i meloun.“
„Melouna jo?“
„Ale jen toho vodního, jiného opravdu ne.“ Usmívá se Martina a pozoruje Čika, který se snaží spolknout svoji poznámku.
„Já ti vidím tu odpověď na očích, takže ji radši ani neříkej. A co jinak, pilný studente? Pilně jsi studoval? Jo a Dag už na pavoučka přišel, ale úspěch.“ Mrkne na něj.
„Já jsem ležel celý den v knihách a nic jiného nedělal.“ Když vidí Martiny smějící se obličej, pokračuje: „Ale vážně.“
„Však já nic nenamítám.“
„A mám nápad, jak nám udělat ještě hezčí deník.“
„Povídej, jsem zvědavá.“
„Co kdybys namalovala úvodní stránku?“ (pozn. = už se na tom pracuje,takže pokud budete chtít, ukážu vám to =o) )
„Já?“
„No kdo jiný, já tady nikoho jiného nevidím.“
„Ale já nejsem dobrý malíř.“
„Pokusit se můžeš, ne?“
„Ty jsi hrozný, víš o tom? Nápad je to ale skvělý, tak já se pokusím něco zatím načrtnout.“
„Budeme se těšit.“
To už jsou u Ohniváckého stolu.
„Dobrou chuť a tentokrát do tebe nebudu šťouchat, ať ti vážně nezaskočí.“
„Co ta změna?“
„Žádná změna, já jsem přeci vždy hodná.“
Čiko se jako zakucká.
„Nějaké námitky proti mé andělské příslušnosti?“
„Příslušnosti? Radši jez. Když budeš mít plnou pusu, tak alespoň budeš zticha.“
„Díky za upřímnost.“
„Není zač.“
Oba se pustí s chutí do dnešní večeře.
* * *
Je večer, slunce již zapadlo, takže většina studentů je v osvětleném hradu a někde se baví s ostatními kamarády.
Najde se však i několik jedinců, kteří sami sedí v pokoji. Jedním z nich je i Martina, která právě přemýšlí, co by měla dnes zapsat do deníku.
Opět se dostavuje její zlozvyk, tedy přesně řečeno cumlání pera.
Začne něco psát do deníku, když je její dílo hotovo, začne si polohlasně číst, co napsala:
Svítí slunko,jasně svítí,
chybí už jen jarní kvítí.
Ležím tu tak, přemýšlím,
další zápis promýšlím.
Náš deník je kamarád,
každý ho má velmi rád.
Proto zápisy musí být špičkové,
lepší než-li domácí svíčkové.
Nemáte.li strach, čtěte dál,
jinak raději stůjte opodál...
Dnes, 21. února, je opravdu krásný slunečný den, na únor neobvyklý. Studenti o chvilkách volna vyráželi ven a radovali se z tohoto krásného počasí, i my, Ohniváci, jsme mezi ně patřili.
Někteří pilně v přírodě studovali, jiní se jen tak radovali.
Mně byl do ruky dobrovolně, nedobrovolně dám deník, s tím, že mám zapisovat, tak tedy jdu, snad srozumitelně, popsat své a jiné Ohnivácké zážitky, které se s mými proplétají, z tohoto dne.
V celkem poklidném dopoledni, se našlo několik lumpíků, kteří budili spící lidi. Že Dagu? ... Já jsem seděla pod tím krásným vzrostlým dubem na pozemcích, přemýšlela o úvodní básni a jednoduše jsem usnula. A co myslíte, že našeho Daga a Shadow napadlo? Shadow držela hlídku, Dag ke mně přišel a začal mě chmýřím lechtat, já jsem se lekla, že je to pavouk, to bylo páni probuzení. Je vidět, co kdo má na práci :-)
Během oběda se opravdu nestalo nic zvláštního. Jen, jako vždy, se ozýval smích, brebentění a občasné zakuckání studentů. Já jsem si však oběda moc neužila, dostala jsem nápad, jak zpestřit Dagovi ležení v posteli. Mým komplicem byl Čiko. A co že jsme mu to provedli? Čiko mu dal do postele mého gumového pavouka, který vypadá jako živý. Odporná představa, že bych měla být v posteli s něčím podobným...
Dnešek byl volnější den, skoro žádné učení, takže zážitky z hodin vám nemohu vyprávět, i když si myslím, že jindy by jste se občas i nasmáli.
Chtěla jsem dnes zajít do kavárny s Averan, ale ona nemohla, měla určitě nějakou tajnou schůzku, i když zapírala. Takže opět nic nevím. A zase nebude koho drbat na záchodech... Ne teď nám křivdím, my nedrbeme! My jenom diskutujeme...
Po odmítnutí jsem zamířila do knihovny, abych se podívala do nějakých knížek o dracích, takže se musím přiznat, že o dění za zdmi knihovny jsem neměla potuchy.
Z mého klidného čtení mě až vyrušil Dag, který už zjistil, co má za poklad v posteli. Vzal to bohudík dobře, takže ve zdraví žiji doteď. Měla jsem radost, že se můj vtípek povedl, Dag se totiž prý celkem lekl, takže jsem se už nemohla soustředit na čtení a stejně za chvíli jsem už musela na večeři.
Potkala jsem Čika, který dostal skvělý nápad, a to abych já něco namalovala na úvodní stránku, která zatím je prázdná. Slíbila jsem, že pokusím něco vymyslet a uvidí se.
No a teď tu sedím a píši tento deník...
Tomu se říká "pestrý" den, co? Ale to víte, kdo má deník, ten si moc neužívá... Ale ne, teš bych ho bezdůvodně hanila, kdo má deník, je sice malinko v nevýhodě, ale i tak je to šéf dne, protože má v ruce náš poklad...
Martina Wyrda
Není to sice nejlepší zápis, ale já je varovala. Pomyslí si Martina pro sebe, musí se alespoň trochu pochválit, ne? Zaklapne knihu, vyjde z pokoje a zamíří k ostatním Ohnivákům, prvně k členům Epicentra, aby si přečetli její zápis a popřípadě jí ho zkritizovali, či pochválili.
„Tak už to mám, snad to ve zdraví dočkám dalšího dne.“ Oznamuje všem s úsměvem Martina, když vyjde z pokoje…
Shadow-Ohnivácký deník 10
„Ztracený zákaz! Zatracený mejdan! Zatracený Voltain! Zatracený ...! Zákaz Křižánek by Shadow snesla s lehkým srdcem, ale nesmět do kolonií...
„Proboha přestaň se už vztekat!!! Myslíš že my máme radost z toho že nesmíme z budovy? Že nesmíme jet se zbytkem školy???“ Martina byla nepochybně stejně vytočená jako Shadow a všichni ostatní, možná ještě víc.
Vybrané skupině studentů koleje Ohnivých zřídel byla odepřena možnost odjet na pár dní do Zaklínačské vesnice, která se nacházela několik mil od Anaretské kotliny. Všichni se strašně těšili, v Pentagramu měli zůstat jen nemocní (všichni byli zdraví), část mindu a trestanci. A také pár vzbouřenců, které Zaklínači vůbec nezajímají.
„Nemá to cenu“ pronesla jen tak mimochodem Han Ellen na adresu Martiny. „Jí je volný že nemůže do vesnice, jí vadí že nemůže do kolonií. Legálně“ dodala.
„Ale mě to vadí! U Zaklínačů je to vždycky bezva a my tam tentokrát nemůžeme! Proč?! Protože někteří dostali senzační nápad s Valentýským....“ začala Mellandra probodávat očima Čika, ale nedokončila větu, protože v tu chvíli vešel do společenské místnosti Jean Voltain.
„Slyším křik“ pronesl tiše a všem přítomným přeběhl mráz po zádech.
„Buďte rádi, že vaše lehkomyslnost nezpůsobila zákaz návštěvy Zaklínačské vesnice celé koleji. Odskáčou si to ti, kteří za to můžou.“ věnoval chladný pohled Čikovi, Nikolasovi, Lucce a Shadow. Všichni ostatní věděli moc dobře, že taky nikam nepojedou, ale tihle čtyři byli organizátoři onoho maléru u Alana & Toma.
„Kvůli tomu tu ale nejsem. U jezírka se za chvíli koná veřejná hodina češtiny, takže tam všichni půjdete a nasbíráte co nejvíc bodů. Při opravdu velké aktivitě, bych mohl uvažovat o zmírnění trestu. Ovšem pokud uděláte opak...“ poslední slova vyzněla hrozivě. Poté se ředitel se otočil a odešel.
„No...jasné a ztručné“ okomentovala to Lucka a všichni se posbírali k odchodu.
U jezírka kačera Sokrata už bylo živo. Profesor Istar Eruvëo Mordaz Zibeline byl na místě a už komandoval všechny přítomné studenty.
„Odpovědi řečené nahlas nebudou brány v potaz...“ Opakoval pravidla které už všichni znali nazpaměť a začal dávat otázky. Zpočátku lehké doplňovačky, ale díky sestrám Korkodeovým mu stoupl tlak.
„Liso? Co kdybychom...“ Mishel Isilmë se naklonila k sestře a něco jí šeptala se zákeřným úsměvem ve tváři.
Lisa nadšeně přikývla a zlomyslně se usmála. Ač obě profesorky, kolegu nešetřili. Jejich podlé poznámky, bojkotování a nevinné úsměvy přivedly profesora nejdříve k těžšímu kalibru otázek a pak k nervovému zhroucení.
„Omluvte mě na chvíli, jdu si pro kapesník“ řekl Zibeline utírajíc si slzy a odkráčel.
„Jsem zvědavá, jesti se vrátí“ uculila se Lisa. Mezi studenty zavládla naděje.
„To si dělá srandu ne?? Ty otázky jsou nemožné, kdo to má vědět?“ vedle zaražené Shadow seděla Jessiah a polohlasně nadávala.
„Je to v klidu, maximálně půjdem s body dolů“ dostalo se jí odpovědi.
„Nebudu už ani tipovat, za chvíli bych byla v mínusu“ mumlala nespokojeně.
„Taky mlčím“ odpověděl Čiko na tázavý pohled Jessiah, který říkal něco jako
„A co ty?“
Za chvíli už byl Zibeline zpět a v ruce třímal zaklínačský meč „Ještě jedna nevhodná poznámka!“ zvýšil hlas a sestry, které to měly všechno na svědomí, sborově vyjekly.
„Hey! Neodcizil ten meč tak náhodou mně?!“ Jessiah si pozorně prohlížela meč a pak nevěřícně zakroutila hlavou „Myslíš, že s tím umí?“ obrátila se k Shadow.
„Ten? Ne...“
Zbytek hodiny pak proběhl tak, že Zibeline dal poslední úkol, sebral se a zdeptán odešel.
Když se po hodině všichni sešli ve společenské místnosti, začala nanovo debata o Zaklínačích. Hledaly se všemožné způsoby jak přesvědčit Voltaina, ale nikdo nepřišel na nic účinného. Všem už lezlo na mozek nemoct se pohnout jinam než v blízkém okolí Pentagramu.
Martina seděla vmáčknutá v křesle a tvářila se jako by se měl zbortit svět, Averan stála u krbu a s nicneříkajícím výrazem hleděla do plamenů, Dagonat je všechny sjíždel pohledem, Čiko měl na rtech svůj typický samolibý úsměv...jen Shadow seděla na okením parapetu, hleděla do tmy a spřádala plány....
Shadow-Ohnivácký deník 11
„Studenti odjíždějí do Zaklínačské vesnice, já odjíždím také. Ale zůstane tu dost profesorů, takže žádné hlouposti. Už jste jich udělali až moc“ Jean Voltain vstoupil do společenské místnosti Ohně a přejel pohledem všechny přítomné.
Čiko zatnul zuby, Averan se unaveně podívala na ředitele a myslela si své, Adorer a Andy seděly naproti sobě a bez zájmu o ředitelova slova hrály šachy. Dagonat se podíval na své svěřence a asi mu nebylo do skoku při pomyšlení, že zůstanou zavření v institutu. Mallandra jenom bezmocně očima metala blesky.
„Také mě to mrzí...“ tohle už Shadow nemohla poslouchat. Seskočila ze svého oblíbeného místa na perapetu a vyrazila do pokojů. Ve dveřích se srazila s Drak Wolfy, která se na ni jen rezignovaně usmála a ustoupila.
Sotva byla Shadow v pokoji, Averan rozrazila dveře a vletěla dovnitř jak velká voda.
„Nehorázné!“ mrskla o zeď vázou, která doposud neškodně stála na stolku. Udělat letecký den i dalším předmětům jí zabránil Voltainův hlas
„Dámy se laskavě uklidní. Protože jste neráčily zůstat v místnosti, jdu vám to oznámit sem. Po dobu mojí nepřítomnosti nad vámi bude držet dohled děkan Janus Brax-Sniprov, který k tomu laskavě svolil. Veškerý program je na něm. Loučím se“ řekl chladně a práskl dveřmi.
„Brax-Sniprov?“ zaskučela Averan.
„Jo, děkan“ Shadow praskla v ruce sklenice, kterou chtěla původně podat Averan, ať má s čím házet. Podívala se na úzkou červenou čáru na své dlani „Tři dny pod tvrdým dohledem.“
Do pokoje vešla Martina a zdrceně sebou švihla do Shadowiny postele a začala dramaticky, v živých barvách popisovat, co je v příštích dnech čeká za teror. Svým hereckým výstupem přivedla Shadow na nápad. „Kdo je Voltain že se mi snaží rozkazovat?“
Shadow se spokojeně usmála a v očích se jí objevil záblesk šílenství...
„Slyšelas? Zítřek strávíme v knihovně!“ Guťo nevěřícně potřásla hlavou a podívala se na Lucku.
„Přerovnáváním knížek a kontrolováním, jestli nejsou poškozené“ odrecitovala Lucka otráveně to, co před chvílí oznámil Brax-Sniprov. „Pomřeme tam nudou..“ dodala optimisticky.
Shadow to poslouchala a uvědomila si, že zítra bude jediná příležitost. V noci už to nepřipadá v úvahu, Řehoř brousí okolo všech východů, z hradu už není možné utéct.
„Martino!“ zavolala na svého budoucího komplice a doběhla jí. „Potřebuju tvou pomoc.“
„Bála jsem se, že se pokusíš zneužít nepřítomnosti Voltaina.“ vydechla. „ Tak jak ti můžu být nápomocná..?“
„Dávej sakra pozor na ty knihy!“ zavolal znechuceně Brax-Sniprov na Hesmera, kterému se podařilo shodit ze stolu komín knížek.
Shadow se rozhlídla po místnosti a začala se přesouvat na strategické místo. Martina byla podle plánu bledá jako smrt a občas prohodila nějakou poznámku o bolesti hlavy. Shadow se k ní přiblížila a strčila jí do ruky malou lahvičku „Účinek se dostaví okamžitě, nic neucítíš, jen musíš hrát“ zašeptala jí do ucha. Martina se usmála, co by neudělala pro Shadow..a hlavně proč by nesabotovala?
Rozhlédla se po místnosti, počkala až se děkan odebere do vzdálenější části knihovny a obrátila do sebe celý obsah lahvičky. Bylo to sladké. Shadow na ni mrkla, asi tomu nějak přidala na chuti a chtěla mi to zpříjemnit, usmála sa pro sebe Martina.
Počkala na smluvené znamení a když Shadow shodila ze stolku knihu, začala pro Martinu zkouška jejího hereckého nadání.
„Ááááá!“ rozlehl se knihovnou bolestný křik. Martina se svýjela na podlaze, z nosu jí tekla proudem krev a byla zelená jak sedma. Brax-Sniprov přiběhl z druhého konce knihovny a když uviděl krev a srdceryvně skučící Martinu, zůstal jako opařený. I Shadow ztvrdla šokem a to věděla co se děje. Chvíli se ptala sama sebe jestli to Martina opravdu hraje...
„Co je???!! Co se stalo?!!“ vykřikl a klekl si k Martině, která nebyla schopná, nebo nechtěla být shcopná, nebo ještě lépe nehodlala být schopná mu odpovědět.
„Musí na ošetřovnu!! Dantreck a Verstný! Vemte ji a šupem!“ udílel rozkazy rozčilený děkan.
Shadow přestala dýchat, „Ať to vyjde..!“
Vyšlo. Kluci zvedli vzpírající se Martinu a pokoušeli se jí dostat do sanatoria. Brax-Sniporv běžel za nimi a úplně zapoměl na ostatní.
„Nic jí není. Všechno hraje, máme tak dvě hodiny!“ volala na ostatní Shadow ode dveří. Ti pochopili až příliš rychle, na nic nečekali a zmizeli jak pára nad hrncem. Prázdný institut skýtal mnoho možností... Jen prefektka Han Ellen Sincré u Shadow zaváhala „K čertu s tebou Glance!“
„Bylo mi potěšením“ naznačila Shadow úklonu a ztratila se. Byla si jistá že Han nic nepráskne, že Martina si užívá, jak dělá ze všech blbce a všichni ohniváci, které svazuje zákaz, si těch pár chvil vychutnají. Nikdy by nevěřila že takhle průhledný trik vyjde, ale když už....
Pousmála se. Kolonie jsou blízko...
Čiko zatnul zuby, Averan se unaveně podívala na ředitele a myslela si své, Adorer a Andy seděly naproti sobě a bez zájmu o ředitelova slova hrály šachy. Dagonat se podíval na své svěřence a asi mu nebylo do skoku při pomyšlení, že zůstanou zavření v institutu. Mallandra jenom bezmocně očima metala blesky.
„Také mě to mrzí...“ tohle už Shadow nemohla poslouchat. Seskočila ze svého oblíbeného místa na perapetu a vyrazila do pokojů. Ve dveřích se srazila s Drak Wolfy, která se na ni jen rezignovaně usmála a ustoupila.
Sotva byla Shadow v pokoji, Averan rozrazila dveře a vletěla dovnitř jak velká voda.
„Nehorázné!“ mrskla o zeď vázou, která doposud neškodně stála na stolku. Udělat letecký den i dalším předmětům jí zabránil Voltainův hlas
„Dámy se laskavě uklidní. Protože jste neráčily zůstat v místnosti, jdu vám to oznámit sem. Po dobu mojí nepřítomnosti nad vámi bude držet dohled děkan Janus Brax-Sniprov, který k tomu laskavě svolil. Veškerý program je na něm. Loučím se“ řekl chladně a práskl dveřmi.
„Brax-Sniprov?“ zaskučela Averan.
„Jo, děkan“ Shadow praskla v ruce sklenice, kterou chtěla původně podat Averan, ať má s čím házet. Podívala se na úzkou červenou čáru na své dlani „Tři dny pod tvrdým dohledem.“
Do pokoje vešla Martina a zdrceně sebou švihla do Shadowiny postele a začala dramaticky, v živých barvách popisovat, co je v příštích dnech čeká za teror. Svým hereckým výstupem přivedla Shadow na nápad. „Kdo je Voltain že se mi snaží rozkazovat?“
Shadow se spokojeně usmála a v očích se jí objevil záblesk šílenství...
„Slyšelas? Zítřek strávíme v knihovně!“ Guťo nevěřícně potřásla hlavou a podívala se na Lucku.
„Přerovnáváním knížek a kontrolováním, jestli nejsou poškozené“ odrecitovala Lucka otráveně to, co před chvílí oznámil Brax-Sniprov. „Pomřeme tam nudou..“ dodala optimisticky.
Shadow to poslouchala a uvědomila si, že zítra bude jediná příležitost. V noci už to nepřipadá v úvahu, Řehoř brousí okolo všech východů, z hradu už není možné utéct.
„Martino!“ zavolala na svého budoucího komplice a doběhla jí. „Potřebuju tvou pomoc.“
„Bála jsem se, že se pokusíš zneužít nepřítomnosti Voltaina.“ vydechla. „ Tak jak ti můžu být nápomocná..?“
„Dávej sakra pozor na ty knihy!“ zavolal znechuceně Brax-Sniprov na Hesmera, kterému se podařilo shodit ze stolu komín knížek.
Shadow se rozhlídla po místnosti a začala se přesouvat na strategické místo. Martina byla podle plánu bledá jako smrt a občas prohodila nějakou poznámku o bolesti hlavy. Shadow se k ní přiblížila a strčila jí do ruky malou lahvičku „Účinek se dostaví okamžitě, nic neucítíš, jen musíš hrát“ zašeptala jí do ucha. Martina se usmála, co by neudělala pro Shadow..a hlavně proč by nesabotovala?
Rozhlédla se po místnosti, počkala až se děkan odebere do vzdálenější části knihovny a obrátila do sebe celý obsah lahvičky. Bylo to sladké. Shadow na ni mrkla, asi tomu nějak přidala na chuti a chtěla mi to zpříjemnit, usmála sa pro sebe Martina.
Počkala na smluvené znamení a když Shadow shodila ze stolku knihu, začala pro Martinu zkouška jejího hereckého nadání.
„Ááááá!“ rozlehl se knihovnou bolestný křik. Martina se svýjela na podlaze, z nosu jí tekla proudem krev a byla zelená jak sedma. Brax-Sniprov přiběhl z druhého konce knihovny a když uviděl krev a srdceryvně skučící Martinu, zůstal jako opařený. I Shadow ztvrdla šokem a to věděla co se děje. Chvíli se ptala sama sebe jestli to Martina opravdu hraje...
„Co je???!! Co se stalo?!!“ vykřikl a klekl si k Martině, která nebyla schopná, nebo nechtěla být shcopná, nebo ještě lépe nehodlala být schopná mu odpovědět.
„Musí na ošetřovnu!! Dantreck a Verstný! Vemte ji a šupem!“ udílel rozkazy rozčilený děkan.
Shadow přestala dýchat, „Ať to vyjde..!“
Vyšlo. Kluci zvedli vzpírající se Martinu a pokoušeli se jí dostat do sanatoria. Brax-Sniporv běžel za nimi a úplně zapoměl na ostatní.
„Nic jí není. Všechno hraje, máme tak dvě hodiny!“ volala na ostatní Shadow ode dveří. Ti pochopili až příliš rychle, na nic nečekali a zmizeli jak pára nad hrncem. Prázdný institut skýtal mnoho možností... Jen prefektka Han Ellen Sincré u Shadow zaváhala „K čertu s tebou Glance!“
„Bylo mi potěšením“ naznačila Shadow úklonu a ztratila se. Byla si jistá že Han nic nepráskne, že Martina si užívá, jak dělá ze všech blbce a všichni ohniváci, které svazuje zákaz, si těch pár chvil vychutnají. Nikdy by nevěřila že takhle průhledný trik vyjde, ale když už....
Pousmála se. Kolonie jsou blízko...
Shadow-Ohnivácký deník 12
Guťo Icee ležela na své posteli a znuděně hleděla do stropu. Občas mrkla, ale nejspíš jí to stálo ohromné úsilí, protože to dělala asi dvakrát do minuty.
V pokoji bylo celkem šest holek. Averan seděla na židli a s nohama na stole hypnotizovala plamen svíčky, Dark se snažila navodit iluzi že čte, ale z místa kde se nacházela Shadow byl vidět nepřítomný výraz v očích.
Adorer seděla u šachového stolku naproti Averan a pravděpodobně přemýšlela (?) nad dalším tahem. K dokonalosti dotáhla všechno jedině Martina, ta hned po jasnovidectví vlezla do postele a od té doby nejeví známky života. Za celé dvě hodiny se ani nepohnula, a fakt že je pořád v posteli, dokazovala jen blond kštice vyčuhující zpod přikrývky.
Shadow nedopadla o nic líp, seděla ve výklenku na okením parapetu, nohy opřené o protější zeď a střídavě hleděla ven a na holky. Pohled ven byl dost neutěšený. V celé kotlině ležela těžká mlha, byla lezavá zima, všude ponuro...dokonce i Stará Vrba přitáhla větve ke kmeni.
„Jaký je rozdíl mezi depresí a nudou?“ Guťo se očividně nudila...
„Mat“ Adorer s apatickým výrazem postavila koně do pozice, která s konečnou platností utáhla smyčku u krku černého krále.
„Budiš ti to ke cti“ řekla Averan a pohybem naslepo se pokusila sejmout svého krále z hrací desky. Povedlo se...král s sebou vzal ještě 5 dalších figurek.
„Občas vás nesnášim“ Martina procitla z hybernace a opřela se o polštáře. Apaticky přejela místnost pohledem a sáhla po bloku a tužce.
„Averan, natoč hlavu doprava“
„Kresli někoho jiného, buď tak laskava“ Aver nehodlala spolupracovat, a už vůbec nepřicházelo v úvahu pohybovat hlavou.
Adorer se zvedla a přešla k oknu „Nádhera“. Sáhla po plášti a vyšla z pokoje. Za chvíli už ji Shadow viděla, jak běží přes nádvoří.
„Martino“ varovala kamarádku a hodila po ní deník. Martina byla ovšem bez postřehu a deník nechytla. Shadow zakroutila hlavou a zase se podívala z okna. Začínalo pršet...
„Co já s tím?“
„Kreslit“
„Nechci“
„Tak to pak vysvětlíš Dagovi“
Martina sebou dramaticky praštila do peřin a chopila se tužky.
„Oheň“ řekla Guťo, když viděla že Martina otevírá pusu k dotazu, co má kreslit.
„Něco s ohněm spojeného“ upřesnila Averan. Shadow na ni zběžně pohlédla, Aver se pravděpodobně snažila pohledem donutit oheň téct...
„Budeme tu celou dobu sedět a hledět, nebo se něco bude dít?“ Guťo už byla netrpělivá...a dožraná.
Nikdo její otázku neuznal za hodnou odpovědi, tak se zvedla z postele a mířila ven z pokoje.
„Nemám tu správnou náladu“ Martina zavřela deník.
Shadow seskočila z okna, chytla deník a vypadla z ložnice. Cestou do knihovny potkala Hesmera.
„Nazdar“
„Zdravim, to je deník?“ ukázal na knížku v jejích rukou.
„Máš spisovatelskou náladu?“
„Ne, ale tobě jsem chtěl vyjádřit upřímnou soutrast“
„Vážím si toho“ ušklíbla se a pokračovala v cestě.
Když došla ke knihovně, opřela se plnou vahou do těžkých ebenových dveří a ty se neochotně otevřely. Uvnitř byl jenom knihovník, a ten spal u svého stolu. Shadow šla až do nejvzdálenější části knihovny a uvelebila se ve starém křesle. Otevřela deník, ale když viděla v jakém stavu jsou zápisky, na náladě jí to nepřidalo. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že se na to vykašle, jako už tolikrát. Dívala se, jak kapky bubnují do okeních tabulek, a v myšlenkách se vracela k několika velice nepříjemným zážitkům, které ji potkaly v minulých dnech...
Nakonec vytěsnila vzpomínky z hlavy a obrátila pozornost k deníku
23. února 2007
V institutu panuje ponurá a apatická nálada. Ne jen mezi ohniváky, kteří nudu bytostně nesnášejí, ale mezi studenty obecně. Všichni chodí jak tělo bez duše, bez úsměvů. Lidi jsou na sebe čím dál hnusnější a veškeré rozpory, byť malicherné, se zbytečně hrotí. Člověk by řekl, že návštěva Zaklínačů všechny sblíží, ale opak je pravdou. Přátelství končí častěji než obvykle, naštvané obličeje jsou na denním pořádku a hádky znějí téměř z každé místnosti.
Možná za to může počasí, možná konstalace hvězd, možná je to ponorková nemoc Ohniváků, kteří byli zavření celé dva zatracené měsíce v hradě. To už se naštěstí pomalu chýlí ke konci, ještě čtyři dny a bude po vězení! Pokud se Ohnivákům podaří nevyvést žádnou lumpárnu... Někteří se dušují, že budou sekat latinu, ale třeba u Hesmera nebo Darriona je to přinejmenším diskutabilní.
Co se faktické a zážitkové části týče, nedělo se nic podstatného. Výsledky z veřejné hodiny češtiny většinou potěšily, přesto že profesor po chvíli aktivity sester Korkodeových musel zdeptán odejít. A po svém příchodu začal metat jednu bombu za druhou. Takhle těžké otázky u něho nejsou obvyklé, ale obvyklé nebylo ani jeho rozpoložení.
Také nastává čas zkoušek a postupových testů, takže o zábavu bude postráno.
Odložila brk a vstala. „Pro dnešek mám splněno, příště se toho ujmou jiní.“
Po špičkách prošla okolo oddechujícího knihovníka a octla se na chodbě.
„Jess!“ všimla si kamarádky na druhém konci chodby. Jessiah se však jen otočila, kývla a pokračovala v cestě.
Shadow se za ní chvíli dívala, pak otevřela deník a pasáž V institutu panuje ponurá a apatická nálada obtáhla...
V pokoji bylo celkem šest holek. Averan seděla na židli a s nohama na stole hypnotizovala plamen svíčky, Dark se snažila navodit iluzi že čte, ale z místa kde se nacházela Shadow byl vidět nepřítomný výraz v očích.
Adorer seděla u šachového stolku naproti Averan a pravděpodobně přemýšlela (?) nad dalším tahem. K dokonalosti dotáhla všechno jedině Martina, ta hned po jasnovidectví vlezla do postele a od té doby nejeví známky života. Za celé dvě hodiny se ani nepohnula, a fakt že je pořád v posteli, dokazovala jen blond kštice vyčuhující zpod přikrývky.
Shadow nedopadla o nic líp, seděla ve výklenku na okením parapetu, nohy opřené o protější zeď a střídavě hleděla ven a na holky. Pohled ven byl dost neutěšený. V celé kotlině ležela těžká mlha, byla lezavá zima, všude ponuro...dokonce i Stará Vrba přitáhla větve ke kmeni.
„Jaký je rozdíl mezi depresí a nudou?“ Guťo se očividně nudila...
„Mat“ Adorer s apatickým výrazem postavila koně do pozice, která s konečnou platností utáhla smyčku u krku černého krále.
„Budiš ti to ke cti“ řekla Averan a pohybem naslepo se pokusila sejmout svého krále z hrací desky. Povedlo se...král s sebou vzal ještě 5 dalších figurek.
„Občas vás nesnášim“ Martina procitla z hybernace a opřela se o polštáře. Apaticky přejela místnost pohledem a sáhla po bloku a tužce.
„Averan, natoč hlavu doprava“
„Kresli někoho jiného, buď tak laskava“ Aver nehodlala spolupracovat, a už vůbec nepřicházelo v úvahu pohybovat hlavou.
Adorer se zvedla a přešla k oknu „Nádhera“. Sáhla po plášti a vyšla z pokoje. Za chvíli už ji Shadow viděla, jak běží přes nádvoří.
„Martino“ varovala kamarádku a hodila po ní deník. Martina byla ovšem bez postřehu a deník nechytla. Shadow zakroutila hlavou a zase se podívala z okna. Začínalo pršet...
„Co já s tím?“
„Kreslit“
„Nechci“
„Tak to pak vysvětlíš Dagovi“
Martina sebou dramaticky praštila do peřin a chopila se tužky.
„Oheň“ řekla Guťo, když viděla že Martina otevírá pusu k dotazu, co má kreslit.
„Něco s ohněm spojeného“ upřesnila Averan. Shadow na ni zběžně pohlédla, Aver se pravděpodobně snažila pohledem donutit oheň téct...
„Budeme tu celou dobu sedět a hledět, nebo se něco bude dít?“ Guťo už byla netrpělivá...a dožraná.
Nikdo její otázku neuznal za hodnou odpovědi, tak se zvedla z postele a mířila ven z pokoje.
„Nemám tu správnou náladu“ Martina zavřela deník.
Shadow seskočila z okna, chytla deník a vypadla z ložnice. Cestou do knihovny potkala Hesmera.
„Nazdar“
„Zdravim, to je deník?“ ukázal na knížku v jejích rukou.
„Máš spisovatelskou náladu?“
„Ne, ale tobě jsem chtěl vyjádřit upřímnou soutrast“
„Vážím si toho“ ušklíbla se a pokračovala v cestě.
Když došla ke knihovně, opřela se plnou vahou do těžkých ebenových dveří a ty se neochotně otevřely. Uvnitř byl jenom knihovník, a ten spal u svého stolu. Shadow šla až do nejvzdálenější části knihovny a uvelebila se ve starém křesle. Otevřela deník, ale když viděla v jakém stavu jsou zápisky, na náladě jí to nepřidalo. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že se na to vykašle, jako už tolikrát. Dívala se, jak kapky bubnují do okeních tabulek, a v myšlenkách se vracela k několika velice nepříjemným zážitkům, které ji potkaly v minulých dnech...
Nakonec vytěsnila vzpomínky z hlavy a obrátila pozornost k deníku
23. února 2007
V institutu panuje ponurá a apatická nálada. Ne jen mezi ohniváky, kteří nudu bytostně nesnášejí, ale mezi studenty obecně. Všichni chodí jak tělo bez duše, bez úsměvů. Lidi jsou na sebe čím dál hnusnější a veškeré rozpory, byť malicherné, se zbytečně hrotí. Člověk by řekl, že návštěva Zaklínačů všechny sblíží, ale opak je pravdou. Přátelství končí častěji než obvykle, naštvané obličeje jsou na denním pořádku a hádky znějí téměř z každé místnosti.
Možná za to může počasí, možná konstalace hvězd, možná je to ponorková nemoc Ohniváků, kteří byli zavření celé dva zatracené měsíce v hradě. To už se naštěstí pomalu chýlí ke konci, ještě čtyři dny a bude po vězení! Pokud se Ohnivákům podaří nevyvést žádnou lumpárnu... Někteří se dušují, že budou sekat latinu, ale třeba u Hesmera nebo Darriona je to přinejmenším diskutabilní.
Co se faktické a zážitkové části týče, nedělo se nic podstatného. Výsledky z veřejné hodiny češtiny většinou potěšily, přesto že profesor po chvíli aktivity sester Korkodeových musel zdeptán odejít. A po svém příchodu začal metat jednu bombu za druhou. Takhle těžké otázky u něho nejsou obvyklé, ale obvyklé nebylo ani jeho rozpoložení.
Také nastává čas zkoušek a postupových testů, takže o zábavu bude postráno.
Odložila brk a vstala. „Pro dnešek mám splněno, příště se toho ujmou jiní.“
Po špičkách prošla okolo oddechujícího knihovníka a octla se na chodbě.
„Jess!“ všimla si kamarádky na druhém konci chodby. Jessiah se však jen otočila, kývla a pokračovala v cestě.
Shadow se za ní chvíli dívala, pak otevřela deník a pasáž V institutu panuje ponurá a apatická nálada obtáhla...
Lucka - Ohnivácký deník 13
Lucka Lockeová se vydala do knihovny. Chtěla si najít nějakou knížku na numerologii a případně si přečíst Věštce, pokud bude k dispozici. Měla tohle místo docela ráda, pokud zrovna neměla přerovnávat miliony knih, jak se stalo včera. Naštěstí je Martina brzo zachránila, jelikož se jí spustila červená z nosu.
Z vedlejší chodby se najednou vřítila Jessiah Finnian.
„Ježiš Jess, měla bys před zatáčkou houkat,“ lekla se Lucka. „Budu z tebe mít infarkt. Kam tak pádíš?“
„No, víš, já -,“ vysoukala ze sebe Jessiah, ale pak se rozhodla, že vlastně nemá čas a chuť někomu něco vysvětlovat a pádila dál.
Lucka se trošku podivila, protože zrovna od Jessiah by nečekala, že bude lítat po škole, ať už s cílem nebo bez cíle, a porážet lidi na chodbách. „No možná už jí taky hrabe z toho jak jsme tu zavřený,“ řekla si. „Jako koneckonců nám všem“
Popošla pár kroků a tu se před ní objevila Shadow Glance.
„Čau Shadow,“ usmála se na jednu z ohniváckých raubířek. „To Jess zdrhá před tebou?“
„Nějak ti nevim, co se stalo,“ odpověděla Shadow. „Já ji pozdravila, chtěla hodit řeč a ona se otočila a odešla“
„Chtěla jsi jí vrazit deník, přiznej se,“ zasmála se Lucka.
„Ne to mě v tu chvíli nenapadlo, vážně. Náhodou dokonce jsem udělala i zápis,“ kasala se Shadow.
„Velký plus pro tebe. Promiň, ale budu tě muset opustit. Ještě si něco chci najít v knihovně.“
„Jo, já si taky ještě něco zařídím,“ pronesla vesele Shadow. „Měj se.“
„Ahoj“
Lucka dorazila konečně do knihovny. Byla prázdná. Dokonce ani knihovník tu nebyl. Na stole ležely noviny.
„Ále, tak copak zajímavého nám píšou ve Věštci?“
Chytla noviny, posadila se do křesla a začala v něm listovat. Právě četla článek o stravování na Pentagramu, když dovnitř vtrhla Dark .
„Ahoj,“ pozdravila Dark. „Co to čteš? Věštce?“
„Jen tak listuju abych měla přehled,“ odpověděla Lucka. „Co ty děláš v knihovně?“
„Potřebuju nějakou knížku o vlcích,“ usmála se Dark. „Ale nejdřív ukaž co píšou ve Věštci.“
„Je tam o tom jak na škole řádí hlad. Studenti nemají peníze ani na jídlo. Děééésná aféra. Doufám, že to nebude reálný, nechci držet dietu jako Čiko.“
„Čiko a dieta?“ zasmála se Dark.
„Nóó, Han ho chtěla uplácet nějakou čokoládou a on jí říkal, že teď drží dietu stejně jako zbytek institutu. Jen jsme tak blbli. Konec konců co teď dělat, když je ten pitomej zákaz?“
„Tak si řekni klukům o mlžnej prášek. Funguje bezvadně. I když teda za tu cenu co ho prodávaj jsou to vydřiduši.“
„No tu chvilku to už vydržim. Doufám, že to Voltain neprotáhne, bych se už vážně zcvokla. Je to otrava.“
„Jo taky se mi to zdá nespravedlivý. Vždyť každá kolej si určitě dělá mejdany, tak proč jen my z toho máme průšvih?“
„A ten zákaz na Zaklínače, byl teda vrchol,“ přidávala Lucka. „ Posílala jsem skřeta Emě z Vody, kvůli nějakým obrázkům. V odpovědi mi psala, že je to tam úplně skvělý a kdesi cosi. Jsem vážně naštvaná!“
„Hmm a na zítřek si pro nás Sniprov určitě připravuje další prácičku.“
„Ještě lepší. To mu určitě nakázal Voltain.“
„Nebo možná jeho iniciativa,“ dodala Drak. „Myslim, že by byl radši se zemákama u zaklínačů. Je mi vlastně divný, že nejel.“
„Jo mě taky. Myslela jsem, že ho Zaklínači docela berou.“
„No nic, já půjdu,“ zvedla se Dark a došla k blízké polici knih, z nichž si jednu vytáhla. „Chci ještě něco prodiskutovat s Dagem ohledně Epicentra. Myslím, že bychom mohli přijmout pár nových lidí“
„A já se jdu mrknout po numerologii.“
Enke Linkiskanka, další z ohnivaček, vešla do knihovny. Byla to její oblíbená místnost. Trávila zde hodně času, ale teď očekávala, že tu nikdo nebude. Proto se podivila, když v zadní části místnosti, uviděla Lucku, jak vytahuje jednu knížku za druhou a přitom nadává.
„Hledáš něco?“ zeptala se Lucky a povytáhla obočí.
„Jo potřebuju Výklad čísel. Měl by tu být, ale zaboha ho nemůžu najít.“
„Pozor, podívám se,“ nabídla se Enke. „Vážně tu není. To je divný bývají tu tři. Asi jsou rozpůjčovaný.“
„Co teď mám dělat? Bez tý knížky ten úkol neudělám,“ nadávala Lucka.
„Počkej, něco mě napadlo. Mohl by být nějaký horší svazek v zadní části. Pojď za mnou.“
Holky se přesunuly do staré, zaprášené místnosti.
„Tedy, tady je prachu,“ divila se Lucka.
„No moc často se sem nechodí. Tak se rozhlížej,“ pobídla ji Enke a sama začala projíždět očima regály.“
Po deseti minutách hledání to už chtěly vzdát, když tu najednou: „Hele mám ji!“ vykřikla Enke. „Tady úplně u země.“
„Týjo, jsi zlatá!“ zajásala Lucka a sehnula se pro knihu. „Trošku se rozpadá, ale snad bude v pořádku.“
Lucka vytáhla knihu. Už se chtěla zase narovnat, když si všimla, že mezi dvěma prkny dřevěného obložení je skřípnutý nějaký papír.
„Počkej, je tu ještě nějaká ztracená stránka,“ poznamenala k Enke.
Chtěla prkno trošku odtáhnout, aby papír vytáhla, ale prkno jí zůstalo v ruce.
„Jéje, asi bořím obložení,“ povzdechla si.
„Co se děje?“ sehnula se Enke také a uviděla kus dřeva v Lucčině ruce. „Asi už bylo ztrouchnivělý. Vraž ho tam nějak zpátky a mizíme.“
„Je tam nějaká díra,“ divila se stále víc Lucka a strčila do otvoru ruku.
To co vytáhla, obě zaujalo. Byla to stará knížka s koženou vazbou a symbolem ohně na deskách.
„Téda! Tak tohle je zajímavý,“ vydechla Enke a opatrně knihu otevřela.
Na první straně stálo:
Historie ohnivé koleje
„Že by to byl nějaký deník našich předchůdců?“ divila se Lucka. „Honem. Listuj dál.“
Když tu se z vedlejší místnosti ozvaly kroky.
„Někdo jde. Mam to schovat?“ zpanikařila trošku Enke.
Lucka jen pokrčila rameny. Dveře se otevřely…
Z vedlejší chodby se najednou vřítila Jessiah Finnian.
„Ježiš Jess, měla bys před zatáčkou houkat,“ lekla se Lucka. „Budu z tebe mít infarkt. Kam tak pádíš?“
„No, víš, já -,“ vysoukala ze sebe Jessiah, ale pak se rozhodla, že vlastně nemá čas a chuť někomu něco vysvětlovat a pádila dál.
Lucka se trošku podivila, protože zrovna od Jessiah by nečekala, že bude lítat po škole, ať už s cílem nebo bez cíle, a porážet lidi na chodbách. „No možná už jí taky hrabe z toho jak jsme tu zavřený,“ řekla si. „Jako koneckonců nám všem“
Popošla pár kroků a tu se před ní objevila Shadow Glance.
„Čau Shadow,“ usmála se na jednu z ohniváckých raubířek. „To Jess zdrhá před tebou?“
„Nějak ti nevim, co se stalo,“ odpověděla Shadow. „Já ji pozdravila, chtěla hodit řeč a ona se otočila a odešla“
„Chtěla jsi jí vrazit deník, přiznej se,“ zasmála se Lucka.
„Ne to mě v tu chvíli nenapadlo, vážně. Náhodou dokonce jsem udělala i zápis,“ kasala se Shadow.
„Velký plus pro tebe. Promiň, ale budu tě muset opustit. Ještě si něco chci najít v knihovně.“
„Jo, já si taky ještě něco zařídím,“ pronesla vesele Shadow. „Měj se.“
„Ahoj“
Lucka dorazila konečně do knihovny. Byla prázdná. Dokonce ani knihovník tu nebyl. Na stole ležely noviny.
„Ále, tak copak zajímavého nám píšou ve Věštci?“
Chytla noviny, posadila se do křesla a začala v něm listovat. Právě četla článek o stravování na Pentagramu, když dovnitř vtrhla Dark .
„Ahoj,“ pozdravila Dark. „Co to čteš? Věštce?“
„Jen tak listuju abych měla přehled,“ odpověděla Lucka. „Co ty děláš v knihovně?“
„Potřebuju nějakou knížku o vlcích,“ usmála se Dark. „Ale nejdřív ukaž co píšou ve Věštci.“
„Je tam o tom jak na škole řádí hlad. Studenti nemají peníze ani na jídlo. Děééésná aféra. Doufám, že to nebude reálný, nechci držet dietu jako Čiko.“
„Čiko a dieta?“ zasmála se Dark.
„Nóó, Han ho chtěla uplácet nějakou čokoládou a on jí říkal, že teď drží dietu stejně jako zbytek institutu. Jen jsme tak blbli. Konec konců co teď dělat, když je ten pitomej zákaz?“
„Tak si řekni klukům o mlžnej prášek. Funguje bezvadně. I když teda za tu cenu co ho prodávaj jsou to vydřiduši.“
„No tu chvilku to už vydržim. Doufám, že to Voltain neprotáhne, bych se už vážně zcvokla. Je to otrava.“
„Jo taky se mi to zdá nespravedlivý. Vždyť každá kolej si určitě dělá mejdany, tak proč jen my z toho máme průšvih?“
„A ten zákaz na Zaklínače, byl teda vrchol,“ přidávala Lucka. „ Posílala jsem skřeta Emě z Vody, kvůli nějakým obrázkům. V odpovědi mi psala, že je to tam úplně skvělý a kdesi cosi. Jsem vážně naštvaná!“
„Hmm a na zítřek si pro nás Sniprov určitě připravuje další prácičku.“
„Ještě lepší. To mu určitě nakázal Voltain.“
„Nebo možná jeho iniciativa,“ dodala Drak. „Myslim, že by byl radši se zemákama u zaklínačů. Je mi vlastně divný, že nejel.“
„Jo mě taky. Myslela jsem, že ho Zaklínači docela berou.“
„No nic, já půjdu,“ zvedla se Dark a došla k blízké polici knih, z nichž si jednu vytáhla. „Chci ještě něco prodiskutovat s Dagem ohledně Epicentra. Myslím, že bychom mohli přijmout pár nových lidí“
„A já se jdu mrknout po numerologii.“
Enke Linkiskanka, další z ohnivaček, vešla do knihovny. Byla to její oblíbená místnost. Trávila zde hodně času, ale teď očekávala, že tu nikdo nebude. Proto se podivila, když v zadní části místnosti, uviděla Lucku, jak vytahuje jednu knížku za druhou a přitom nadává.
„Hledáš něco?“ zeptala se Lucky a povytáhla obočí.
„Jo potřebuju Výklad čísel. Měl by tu být, ale zaboha ho nemůžu najít.“
„Pozor, podívám se,“ nabídla se Enke. „Vážně tu není. To je divný bývají tu tři. Asi jsou rozpůjčovaný.“
„Co teď mám dělat? Bez tý knížky ten úkol neudělám,“ nadávala Lucka.
„Počkej, něco mě napadlo. Mohl by být nějaký horší svazek v zadní části. Pojď za mnou.“
Holky se přesunuly do staré, zaprášené místnosti.
„Tedy, tady je prachu,“ divila se Lucka.
„No moc často se sem nechodí. Tak se rozhlížej,“ pobídla ji Enke a sama začala projíždět očima regály.“
Po deseti minutách hledání to už chtěly vzdát, když tu najednou: „Hele mám ji!“ vykřikla Enke. „Tady úplně u země.“
„Týjo, jsi zlatá!“ zajásala Lucka a sehnula se pro knihu. „Trošku se rozpadá, ale snad bude v pořádku.“
Lucka vytáhla knihu. Už se chtěla zase narovnat, když si všimla, že mezi dvěma prkny dřevěného obložení je skřípnutý nějaký papír.
„Počkej, je tu ještě nějaká ztracená stránka,“ poznamenala k Enke.
Chtěla prkno trošku odtáhnout, aby papír vytáhla, ale prkno jí zůstalo v ruce.
„Jéje, asi bořím obložení,“ povzdechla si.
„Co se děje?“ sehnula se Enke také a uviděla kus dřeva v Lucčině ruce. „Asi už bylo ztrouchnivělý. Vraž ho tam nějak zpátky a mizíme.“
„Je tam nějaká díra,“ divila se stále víc Lucka a strčila do otvoru ruku.
To co vytáhla, obě zaujalo. Byla to stará knížka s koženou vazbou a symbolem ohně na deskách.
„Téda! Tak tohle je zajímavý,“ vydechla Enke a opatrně knihu otevřela.
Na první straně stálo:
Historie ohnivé koleje
„Že by to byl nějaký deník našich předchůdců?“ divila se Lucka. „Honem. Listuj dál.“
Když tu se z vedlejší místnosti ozvaly kroky.
„Někdo jde. Mam to schovat?“ zpanikařila trošku Enke.
Lucka jen pokrčila rameny. Dveře se otevřely…
Čiko - Ohnivácký deník 14
„Hele si prej v knihovně štípla knížku jo?“ smáli se uznale na Enke kluci a ona s největším zaujetím porcovala řízek a rudnula čím dál víc.
„Enke nic neštípla“ zastávala se Lucka své kamarádky
„Nečerti se, hele tohle se cení, ukažte jí“
„Jasně, to není žádná krádež, stejně to patří ohnivákům“
„Enke co je? Nevšímej si jich“ Martina se sklonila ke spolužačce, která vypadala, že se co nevidět rozbrečí.
Kluci si mezi sebou vyměnili pohledy, že ty holky nic nevydrží a tak se raději už všímali svých talířů, ale stejně je ta knížka moc zajímala.
K tématu se vrátili až ve společenské místnosti, to když tam zastihli Jess samotnou.
„Hele co je to za knížku, prej starej ohniváckej deník, jo?“
„ Jo, ale taky jsem ho ještě neotevřela a Enke ho chce vrátit“
„Tak snad ho nejdřív prolistujeme a pak se rozhodne jestli se něco vracet bude nebo ne“
„Má na to jinej názor“
„Hele je to ohniváků, má to bejt tady na polici a ne někde v knihovně nebo u madam na pokoji.“ kluci už byli netrpěliví a skoro i odhodlaní přejít přes zábranu a vtrhnout k holkám na pokoj.
„Nespletl jste si strany?“ ředitel procházel společenskou místností a akorát zahlédl Hesmera jak si to vykročil do dívčí části patra.
Hesmer se tedy vrátil zpět a byl rád, že Jean pokračoval dál k sobě a nijak situaci nepitval.
K překvapení všech ze schodů scházela Lucka a Enke a zcela nepochybně to co držely byla ta čmajznutá knížka.
„No konečně ses umoudřila, ukaž dej jí sem“
„Nenesu jí tobě, prostě jí jen vrátíme , kde jsme jí sebraly“
„Nebuď, tak se do něj jen koukneme“
„Nemáme žádné právo číst cizí deník“
„Kdyby neměl bejt čtenej, není vystavěnej v knihovně“
„nebyl tam vystavenej, byl pod prknem“
„Co?“ Kluci zklidnili palbu a zírali na Enke s otevřenou pusou
„Byly jsme v knihovně a já jsem našla tohle pod prknem“ Lucka přiznala barvu, že tou chmatačkou je ona.
„A co je v něm, do toho nám teda nic není“ ukončila větu Enke
„Tak to je o důvod víc,ten deník tam nevracet.“
„Nebudu tu kvůli deníku za zlodějku, jdeme to vrátit“
„Nebuď hloupá, blbě jsme žertovali. Je to náš deník, měl by bejt někde tady“
„Jasně, dokážeš si představit, že by ten deník měli třeba ty zrádci Vodáci?“
„Jaký zrádci, co to zase meleš?“
„No jasně, hele tak schválně, jak chytli našeho patrona? No jasně vodním kouzlem a to mu udělali jeho kamarádi, tak je to jasný, vodáci jsou zrádci a jim deník nedáme“ Čiko vytrhl Enke deník z ruky a přihrál ho klukům za sebou.
„Navalte sem ten deník“
„Hele na tom něco bude“ postavila se na stranu kluků Jessiah, kterou také obsah deníku zajímal a také si myslela, že pokud má někdo do deníku někdy nakouknout, jsou to ohniváci.
Enke se urazila a odešla zpátky do pokoje, ale holky ve společenské místnosti zůstaly.
„Tak dělej deník na stůl a jen nakoukneme“ Lucka vzdala boj za vrácení deníku na původní místo a všichni se slezli u stolu.
Darrion deník položil na stůl a otevřel deník někde v půlce, kde jim do oka padla úplně šílená věta.
Úterý 25.května 1798
Ty Voltainovi zákazy všem lezou na nervy.Ale chtěl boj, tak ať ho teda má.Pomsta bude sladká.
„Ten Voltain byl otravnej už i dřív“ shodli se všichni a sklonili hlavy do deníku a chtěli vědět jakou pomstu plánovali
„Asi jste se nevšimli datumu“ upozornila je Lucka
„Nojo, to by mu muselo bejt takových sto let“
„vypadá tak na třicet pět“
„Třeba to maj v rodině“
„Co dlouhověkost?“
„Ne to věčný pruzení“
Darrion začal listovat deníkem když dorazil na kapitolu, která se jmenovala den D a pomsta P
„Paráda, konečně mu to někdo natřel, Darrion začal potichu číst a všichni viseli na každém slovu.O to víc se vyděsili, když čísi dospělácká ruka, zakryla deník a ze stolu ho sebrala.
„Zajímavé čtení, že?“ředitel Jean Voltain sebral deník a odcházel s ním do své pracovny.
„sakra nemohli jste hlídat?“
„Co my, tys taky nehlídal“
„ Ten chlap mě vážně štve, co kdybychom udělali taky nějakou akci s velkým P na začátku?“
Všichni vejrali na Lucku, která přišla s tímhle neskutečným nápadem.
„Jsem pro" připojila se Jessiah a natáhla před sebe ruku dlaní navrch. Během vteřinky se do její dlaně spustili dlaně všech co seděli kolem malého stolečku.
Když přiklápěla druhou ruku na hromadu všech spiklenců jen hrozivě řekla “Těš se Voltaine“
„Enke nic neštípla“ zastávala se Lucka své kamarádky
„Nečerti se, hele tohle se cení, ukažte jí“
„Jasně, to není žádná krádež, stejně to patří ohnivákům“
„Enke co je? Nevšímej si jich“ Martina se sklonila ke spolužačce, která vypadala, že se co nevidět rozbrečí.
Kluci si mezi sebou vyměnili pohledy, že ty holky nic nevydrží a tak se raději už všímali svých talířů, ale stejně je ta knížka moc zajímala.
K tématu se vrátili až ve společenské místnosti, to když tam zastihli Jess samotnou.
„Hele co je to za knížku, prej starej ohniváckej deník, jo?“
„ Jo, ale taky jsem ho ještě neotevřela a Enke ho chce vrátit“
„Tak snad ho nejdřív prolistujeme a pak se rozhodne jestli se něco vracet bude nebo ne“
„Má na to jinej názor“
„Hele je to ohniváků, má to bejt tady na polici a ne někde v knihovně nebo u madam na pokoji.“ kluci už byli netrpěliví a skoro i odhodlaní přejít přes zábranu a vtrhnout k holkám na pokoj.
„Nespletl jste si strany?“ ředitel procházel společenskou místností a akorát zahlédl Hesmera jak si to vykročil do dívčí části patra.
Hesmer se tedy vrátil zpět a byl rád, že Jean pokračoval dál k sobě a nijak situaci nepitval.
K překvapení všech ze schodů scházela Lucka a Enke a zcela nepochybně to co držely byla ta čmajznutá knížka.
„No konečně ses umoudřila, ukaž dej jí sem“
„Nenesu jí tobě, prostě jí jen vrátíme , kde jsme jí sebraly“
„Nebuď, tak se do něj jen koukneme“
„Nemáme žádné právo číst cizí deník“
„Kdyby neměl bejt čtenej, není vystavěnej v knihovně“
„nebyl tam vystavenej, byl pod prknem“
„Co?“ Kluci zklidnili palbu a zírali na Enke s otevřenou pusou
„Byly jsme v knihovně a já jsem našla tohle pod prknem“ Lucka přiznala barvu, že tou chmatačkou je ona.
„A co je v něm, do toho nám teda nic není“ ukončila větu Enke
„Tak to je o důvod víc,ten deník tam nevracet.“
„Nebudu tu kvůli deníku za zlodějku, jdeme to vrátit“
„Nebuď hloupá, blbě jsme žertovali. Je to náš deník, měl by bejt někde tady“
„Jasně, dokážeš si představit, že by ten deník měli třeba ty zrádci Vodáci?“
„Jaký zrádci, co to zase meleš?“
„No jasně, hele tak schválně, jak chytli našeho patrona? No jasně vodním kouzlem a to mu udělali jeho kamarádi, tak je to jasný, vodáci jsou zrádci a jim deník nedáme“ Čiko vytrhl Enke deník z ruky a přihrál ho klukům za sebou.
„Navalte sem ten deník“
„Hele na tom něco bude“ postavila se na stranu kluků Jessiah, kterou také obsah deníku zajímal a také si myslela, že pokud má někdo do deníku někdy nakouknout, jsou to ohniváci.
Enke se urazila a odešla zpátky do pokoje, ale holky ve společenské místnosti zůstaly.
„Tak dělej deník na stůl a jen nakoukneme“ Lucka vzdala boj za vrácení deníku na původní místo a všichni se slezli u stolu.
Darrion deník položil na stůl a otevřel deník někde v půlce, kde jim do oka padla úplně šílená věta.
Úterý 25.května 1798
Ty Voltainovi zákazy všem lezou na nervy.Ale chtěl boj, tak ať ho teda má.Pomsta bude sladká.
„Ten Voltain byl otravnej už i dřív“ shodli se všichni a sklonili hlavy do deníku a chtěli vědět jakou pomstu plánovali
„Asi jste se nevšimli datumu“ upozornila je Lucka
„Nojo, to by mu muselo bejt takových sto let“
„vypadá tak na třicet pět“
„Třeba to maj v rodině“
„Co dlouhověkost?“
„Ne to věčný pruzení“
Darrion začal listovat deníkem když dorazil na kapitolu, která se jmenovala den D a pomsta P
„Paráda, konečně mu to někdo natřel, Darrion začal potichu číst a všichni viseli na každém slovu.O to víc se vyděsili, když čísi dospělácká ruka, zakryla deník a ze stolu ho sebrala.
„Zajímavé čtení, že?“ředitel Jean Voltain sebral deník a odcházel s ním do své pracovny.
„sakra nemohli jste hlídat?“
„Co my, tys taky nehlídal“
„ Ten chlap mě vážně štve, co kdybychom udělali taky nějakou akci s velkým P na začátku?“
Všichni vejrali na Lucku, která přišla s tímhle neskutečným nápadem.
„Jsem pro" připojila se Jessiah a natáhla před sebe ruku dlaní navrch. Během vteřinky se do její dlaně spustili dlaně všech co seděli kolem malého stolečku.
Když přiklápěla druhou ruku na hromadu všech spiklenců jen hrozivě řekla “Těš se Voltaine“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
